Ve starověké Spartě je házeli ze skály. Ve vesnici mojí babičky je prý nechávali ležet na okně, dokud pláč neutichl. Ve středověku končívaly na hranici. Často i s matkou. My, moderní lidé nad těmito barbarskými způsoby ohrnujeme nos.
V určité fázi těhotenství jsem začala mít potřebu číst i smutné příběhy. O ženách, kterým byl navrženo zbavit se postiženého plodu. Miminku byla vpravena do těla smrtící látka a ony jej pak v bolestech porodily. Porodily svoje mrtvé dítě. A urputně jej nazýval plodem. Aby ta bolest byla trochu menší.
Porodily jej někdy mezi 18.-20. týdnem těhotenstvím. V šedé etické zóně. Na křehké hranici, kterou naše společnost určila jako odrazový můstek lidských práv.
Přemýšlím, jak šílené a traumatizující musí být takové rozhodování. Nepřísluší mi soudit. Ale zvedá se ve mě vlna rozporuplných emocí.
Přemýšlím o zdravotnících, kteří do malých tělíček vpravují smtící koktejl. Jak často to dělají? Jak jim při tom je? Mohou to odmítnout?
Já bych se z takové práce zbláznila.
Představila jsem si, že dopoledne provedou pár podobných zásahů a odpoledne asistují u "normálních" porodů.
A co ta nebohá žena, která nosí příliš nedokonalé dítě? Má tři možnosti a pokaždé se setká s nepochopením a odsouzením. Může (1) jít na jatka a nechat dítě usmrtit a sebe traumatizovat po zbytek života. (2) Může se po zbytek života oddat závislému člověku. V extrémním případě to znamená přebalovat ho, dokud je smrt nerozdělí. (3) Může odmítnout lidskost takovéhoto stvoření a odstranit ze svého těla malformovaný plod. A umýt si nad jeho osudem ruce.
Ta třetí možnost je z pragmatického hlediska nejlepší. Žádné trauma. Žádný retard. Žádné mrvté dítě, jen neživý plod. Žena, která se může plnohodnotně zařadit do rozjetého vleku naší společnosti a v rámci svých možností jí posloužit.
Jako uklízečka. Manažerka. Prezidentka.
Opravdu je to tak jednoduché? Opravdu záleží jenom na tom, jaká slova použijeme?
Nedávno jsem četla, že v Súdánu se ženy z novorozeňat neradují. Počítají s tím, že mohou zemřít. Možná pár prvních měsíců života svých dětí prožívají ve stejné rozechvělé nejistotě, jako my první tři měsíce těhotenství.
Jejich etická hranice je posunuta o kus dál.
V České republice se rodí nejméně dětí s downovým syndromem. Většina z nich nedostane šanci se nadechnout. Pro naši společnost jsou příliš nedokonalé.
Přemýšlím, proč zrovna ony.
Existuje řada daleko náročnějších postižení. Peklo je mít doma retardovaného autistu, který vás několikrát týdně napadne, žije ve svém uzavřeném světě a není schopen sebemenší empatie, sebemenšího soucitu ke svému unavenému pečovateli.
Dítě s downovým syndromem není krásné podle klasických měřítek. Není ani moc chytré. Ale jeho rodič má naději, že z něj vyroste relativně samostatný jedinec schopný lásky. Který nejenom bere, ale i vrací.
Proto se znovu ptám, proč zrovna Downův syndrom je tak děsivým ortelem?
https://www.youtube.com/watch?v=Ju-q4OnBtNU
