Vlakem - a nebyl to fór

V první chvíli mi ten návrh připadal jako vtip, ačkoliv jsem zároveň ani na vteřinu nepochybovala, že je myšlen zcela vážně.

Tahle ovsem do Bubence nejezdi... Foto CFM Foundation Vážený pan manažer, se kterým jsem si domlouvala schůzku, by si ze mě přece nestřílel! Ještě jsem se ani neznali... Ale myšlenka, že pojedu z centra Prahy do Bubenče, tedy na Prahu 6, vlakem, mě rozesmála. Vlakem se přece jezdí do Brna, do Vídně nebo alespoň do Berouna... Muž na druhém konci drátu počkal, až se uklidním, a pak mi sdělil, že to je rychlejší a jednodušší než MHD.

Tak jsem nastoupila do vlaku, který směřoval kamsi do severních Čech, a během devíti minut si málem ukroutila hlavu a skoro se nestačila dívat. Například mohutnou administrativní budovu Danube House na Florenci, přezdívanou koráb, jsem dosud vídala jen zdola a vzhlížela k ní jak David ke Goliášovi. Teď jsme si hleděly tváří v tvář – a hned jsem si připadala taky jako Goliáš! Téměř letecký pohled na centrální tenisový kurt na Štvanici v reálu pro mě byl objevný a na pár dalších místech na trati se mi odkryla zákoutí, která běžně nemáte z ulice šanci spatřit.

Také jsem ledacos vyslechla. Například že v Radotíně maj´pěkný kluky („A věděla jste to, paní učitelko? Šla sem po ulici a fakt jeden pěknej kluk za druhým!“ I pro paní učitelku to zjevně byla nová informace, ale vzhledem k věku žákyňky a tím pádem i sledovaných pánům patrně nepoužitelná.) Nebo že pivo Na Růžku je v poslední době jako chca.... . Kde na Růžku neříkali, takže si dejte pozor raději na každém Růžku. A že ten debil mistr si myslí, že nejméně jeden vůl bude dělat celej den, „se asi posr... vole, né?“. Rodinu kdesi na trati čekalo asi pěkné dusno, soudě podle toho, že cestující manželka celých devět minut, po které jsem s ní sdílela prostor, vyjadřovala mobilem komusi názor na svého partnera; některé výrazy pro mě byly nové, nikoli však invenční.

Ale nejúžasnější ze všeho byl rudý koberec rozkvetlých máků mezi kolejemi poblíž nádraží. Najednou jsem se octla v jiném světě: téměř v centru Prahy, ale na pár vteřin to vypadalo jako třeba v odlehlém koutu Šumavy někde u hranic. Nikde nikdo, jen staré koleje a stovky červených květů. Bubenečské nádraží tenhle dojem jenom potvrdilo. Byla to báječná cesta!
P.S. Až budete chtít do Stromovky, jeďte vlakem! I přesto, že máky už budou dávno odkvetlý...