Zase vyhrál. Zase je místem, kde se dá život prožít nejkvalitněji na světě. Přesto i Vancouver má svou skvrnu na kráse.
Známý mi řekl: „Je to nejhorší část Vancouveru, nechoď tam. V noci bych tam nejel ani autem, natož pěšky. A aby tam šla holka – to je dost blbý nápad.“
Nemluvili jsme o periferii! Hovořili jsme o místě téměř v centru města, pár minut chůze vzdáleném od historické čtvrti Gastown, jedné z turisty nejnavštěvovanějších. O Downtown Eastside, enklávě s největší populací s AIDS v Severní Americe.
Jak poznám, že jsem v Eastside? „Jdeš pěšky downtownem z Gastownu do Chinatownu, kolem jsou obchody, obytné domy s ochrankou v přízemí – a najednou žádné obchody, žádný byznys, žádné ochranky,“ odpověděl. „Je to hrůza. Na kilometru čtverečním drogy a asi deset tisíc narkomanů, bezdomovci, prostitutky. Horší než v New Yorku: tam jsou rozptýlení, tady je vše koncentrované na malé ploše. Není tam sice tolik vražd, ale lidi z drog blázní. Ve Vancouveru je spousta amfetaminu – po něm je člověk několik dní vzhůru a to je nebezpečné. Na zastávkách vidíš lidi, jak si píchají. Na chodníku taky. Všude se povalují jehly. Přitom je tam dost parků a lidé, co v nich pracují, musí používat silné rukavice.“
Nebezpečná část začíná parkem vojáků z první světové války a končí ulicí Main Street.
„Čtyři pět bloků, kde jsi v nejhorším světě, jaký může být. Hlavně kolem ulice East Hastings Street. Já bych tam nešel! Projet autobusem – to je v pořádku. I autem, ale musíš ho mít pořád zamčené. Ale pěšky ne!“
Později jsem se bavila o bezpečnosti ve Vancouveru a případných místech, jimž by se turista měl vyhnout, s Milanem Matějčkem, sedmdesátníkem, který tam žije dvacet let. Zamyslel se na chvilku, pak zakroutil hlavou a řekl, že neví o žádném nebezpečném místě ve Vancouveru a neumí si představit, co by někoho mohlo opravdu ohrozit. Ani ke střílečkám v ulicích města nedochází, kromě ojedinělého hašteření v mafiánských prostředích na perifériích.
Pak si přece jenom vzpomenul na Eastside. „Je tam taková bezdomovecká část, kolem ulice Hastings, kupodivu zcela v centru, velice blízko jedné ze základních turistických atrakcí, parních hodin v Gastownu. Oblast je však velmi dobře hlídaná policií. Vancouver je velice bezpečný. Ale prosím vás – neudělejte si zkreslený názor na společnost počtem bezdomovců! Mě osobně se bezdomovectví hodně dotýká, mám silné sociální cítění – ale to jsou lidé, o které je postaráno! Mají všechno, co potřebují: kdykoliv mohou spát pod střechou a mají k dispozici ubytování, peníze na jídlo a stát jim platí takové podpory, že na ulici v žádném případě být nemusejí. Práce ovšem nepatří k jejich základním životním prioritám. Jsou to lidé zasažení alkoholem nebo drogami. Když jim něco dáte, okamžitě si tyto statky opatří. Ve Vancouveru je bezdomovců patrně stejné množství jako v jiných městech, jenom jich podstatně méně zmrzne, protože tu málokdy klesá teplota pod bod mrazu. Je to jejich lifestyle, ne nutnost. Tyto ztroskotance lze jen velmi těžko přinutit k léčení. Dělá se pro ně všechno možné, například se jim zajišťují čisté jehly do stříkaček a lékaři se snaží navázat s nimi kontakt a přimět je k zamyšlení nad svou situací. O ty lidi je postaráno, peníze na jídlo mají, ale přesto žebrají. Jsou to lidé nemocní a demokracie nemá páky, jak je z ulice dostat.“
Takže Eastside raději vynechte – ale i bez něho je ve Vancouveru dostatek míst, kam namířit své kroky! Spoustu „směrovek“ najdete v mé nové knížce Vzrušující Vancouver, která už je k dispozici v knihkupectví a ukázky z ní mám i na svém webu. Více o knížce i o Vancouveru v dalších článcích v mém blogu zde na iDnesu.
