Tolerantnost se v Torontu projevuje i jiným způsobem než obecně vztahem k jiným etnikům. Třeba Pride Week a Pride Parade.
Torontske policistky pri Pride Parade
Kdo viděl někdy v posledních deseti, patnácti letech torontskou Pride Parade, možná jen těžko uvěří, že ještě před 40 lety byla homosexualita v Kanadě ilegální. Nejen že průvod Parade sleduje na milion diváků, ale kulturní program, který se v průběhu Pride Weeku koná v Torontu, bývá skvělý a jeho návštěvníci se vůbec neomezují na homosexuály a lesbičky. A ti, kdo mají problém s tolerancí vůči homosexuálům, asi s obtížemi vstřebají fakt, že letos slavnostně zahajuje Pride Week Torontská policie.
Viděla jsem policisty v průvodu Pride Parade, s duhovými stužkami přišpendlenými k uniformě, ale teď jde o mnohem víc. Vztahy mezi gay komunitou a policií bývaly i hodně bouřlivé, ale torontský policejní šéf Bill Blair věří v lepší budoucnost v tomto směru a jeho podpora Pride a zahájení tomu podle jeho názoru pomůžou. „Pride je oslavou této komunity, ale je to rovněž svátek celého Toronta,“ řekl v televizi. „A Torontská policie je velmi hrdá na to, že je součástí této tradice.“
Dneska lze říct, že Toronťané Pride Parade milují a spolu s návštěvníky města vytvářejí průvodu mohutný špalír. Kromě toho demonstrují svou podporu nebo i příslušnost k homosexuální komunitě účastí přímo v průvodu a pod transparenty firem, státních a vládních organizací či profesních sdružení. Takhle pochodovaly třeba zdravotní sestřičky, pošťáci, piloti. Také pracovníci pohotovosti velké torontské nemocnice, pod transparentem s nápisem „Péče bez hranic – excelentní bez kompromisů“.
Fascinovala mě přítomnost učitelů základních škol. Někteří z nich byli homosexuálové, ale jiní patřili k heterosexuálům a manifestovali podporu právu na svobodu sexuálního zaměření. Není důležité, kdo je tvým partnerem, ale jakým jsi učitelem, hlásaly jejich transparenty. Jedna skupina dokonce měla s sebou typický žlutý školní autobus, známý po celé Kanadě i USA. A ještě něco: největší kanadské firmy a banky se staly sponzory, v jejich barvách jely některé alegorické vozy a svou podporu Pride Weeku nebo Pride Parade oznamovaly celostránkovými inzeráty v hlavních denících.
Miluji svého gay syna
Pro zdejší prostředí už je samozřejmé, s jakou intenzitou manifestovaly rodiny homosexuálů svou soudržnost. Transparentů „Miluji svou lesbickou sestru“, „Ať žijí naši homosexuální přátelé“, „Homofobie ubližuje rodinám“ nebo „Držme rodinu pohromadě“ jsem viděla mnoho. Zatímco spousta homosexuálů slavila svůj svátek v kostýmech a tanečním rejem na vozovce či alegorických vozech, rodinné skupiny zůstávaly civilní, odvrhly teatrálnost, a přitom působily nejsilněji.
Nikdo nepřehlédl dvojici mladého a starého muže. „I love my gay son“ neboli Miluji svého gay syna, říkal celému světu nápisem pětasedmdesátiletý Alberto Drajner. Přijel do Toronta až z Argentiny, aby mohl pochodovat se synem a držet nad hlavou transparent. „Abych mohl být svobodně gayem, musel jsem opustit svou rodinu,“ řekl mi Sergio Drajner. Argentina neakceptuje homosexuální komunitu. Rodina ale neopustila jeho. „Nejsem lhostejný k utrpení žádné lidské bytosti,“ svěřil se mi otec Drajner. „Cesta k životu v míru vede přes přijetí odlišného,“ dodal a hladil přitom syna po pleci. Na Sergia už toho bylo moc a rozbrečel se. Třicetiletý chlap… Zvedl nad hlavu svůj vlastní transparent vyjadřující obdiv a lásku k otci. „Můj otec mě miluje a moje rodina mne velmi podporuje. Jsem jedním ze šťastných,“ dodal a oba muži vykročili v objetí dál. Kousek za nimi se nad jinou podobnou skupinkou tyčil transparent Hrdí rodiče, hrdé dítě.
Bůh je s vámi
Když jsem si před Parade před několika lety všimla v novinách inzerátu torontského metropolitního kostela zvoucího na mši slouženou speciálně pro homosexuály a vysloveně na počest Pride Parade, překvapil mě – a ani v nejmenším mě nepřipravil na to, co jsem pak viděla na Pride Parade. Církve, zejména katolická, mají nálepku nesmiřitelných odpůrců homosexuality – a tady se vinuly v obrovském průvodu gayů, lesbiček, bisexuálů, transsexuálů a transgenders jedna za druhou, a bylo jich určitě víc než deset, většina i se svými pátery, a zvaly na mše pro homosexuály.
Letos v předvečer Pride Weeku řekl reverend Brent Hawkes z metropolitního kostela, že Toronto a Kanada jsou v tomto směru vůdčí silou v rámci celého světa a ostatní by sem měli jezdit a Toronto následovat. „Naši přátele na jih od nás se mají od Kanady hodně co učit o právech gayů a lesbiček," rýpl si do amerických poměrů. "Pro ty z nás, kdo jsme dostatečně staří na to, abychom se mohli ohlédnout zpět a zavzpomínat, je to fenomenální přeměna a mnoho ostatních skupin zabývajících se lidskými právy na nás hledí se závistí, jak daleko jsem už došli a jak rychle.“
Všechno začali počátkem 70. let studenti torontské univerzity svými demonstracemi. V polovině 80. let se boj za práva homosexuálů posunul do legislativní roviny a v 90. letech Nejvyšší soud rozhodl, že k stejnopohlavním dvojicím se musí chovat jako k heterosexuálním. Výsledkem bylo například rozšíření penzijních a adopčních práv v jurisdikci většiny Kanady.
Ovšem to se to bojovalo, když sám uctívaný premiér Pierre Trudeau v roce 1969 veřejně prohlásil, že „v ložnicích národa není místo pro stát“, jako reakci na skutečnost, že v té době byl sex mezi dvěma muži nezákonný.
Začátek tisíciletí přinesl nový projev a zdroj rostoucí síly gay komunity, přicházející skrz velmi osobní, ale nesmírně vlivnou akci Coming out, kdy se známí lidé a celebrity hlásili ke své homosexualitě.
Útrata 50 milionů
V Torontu vznikla velmi silná mezinárodní gay a lesbická komunita, která se stala samozřejmou součástí života města ve všech možných oblastech, od sociální přes kulturní po sportovní. Ve světě patří k nejznámějším. Oblasti, kde žije, se říká Village a každý ví, že je to kolem ulice Church. V desítkách barů, restaurací a bister se tady můžete dobře najíst a nevysát přitom příliš peněženku. Jsou tu však i restaurace a zábavní podniky patřící v Torontu k těm nejdražším, a také nejlepším. Totéž lze říct o módních obchodech soustředěných ve Village, najdete tu i zajímavé galerie.
Nedá se říct, že by se tato homosexuální enkláva zásadně lišila od města kolem. Toronto je nesmírně živé, pulzující a žijící velkoměsto a Village je jeho přirozenou součástí. Jediný rozdíl je v tom, že tady „chodí kluci s klukama a holky s holkama“. Drží se za ruce nebo kolem ramen a líbají se v přítmí se stejnou náruživostí a samozřejmostí, jako to na jiných ulicích a v jiných zákoutích dělají heterosexuální páry.
Torontský Pride Week patří do trojice největších událostí tohoto druhu na světě, spolu s New Yorkem a Sydney. Homosexuální kulturní festival se během let vyšvihl na obrovskou akci, která ochromí celé centrum města. Je kvůli němu zavřená nejdůležitější ulice, o hladký průběh se starají stovky policistů, starosta pronáší slavnostní řeč. I když Toronto odmítalo vzít festival i práva homosexuálů na vědomí až do počátku 90. let, nyní si už všichni uvědomují, jak obrovský ekonomický přínos pro město Pride Week znamená: turisté přijíždějící na festival tu utratí kolem 50 milionů dolarů.
Pride Parade
Milion lidí ve vlastní šťávě zaplní konzervu vymezenou několika ulicemi v centru Toronta. Hlavní masa se koncentruje na Yonge Street. Když jsem navštívila Pride Parade, teplota vyšplhala na 35 stupňů, ale lidé ji kvůli vysoké vlhkosti vnímají intenzivněji. Šedesát tisíc lidí v průvodu a téměř milion diváků natlačených kolem trasy i v přilehlých ulicích byli žízniví jako velbloudi na poušti. Později odpoledne, když už bylo po všem, zůstaly ulice pokryté vrstvou skleněných a plastových lahví od vody, limonád a džusů a kelímků od nápojů nakoupených v McDonald’s a dalších fast foodech. Zhruba dvě tři hodiny, než uklízecí čety dají všechno do pořádku, je podle této podestýlky jasně vidět, kolik lidí tady prostálo odpoledne.
Průvod vyrazil vpřed po velkých přípravách a shromažďování ve dvě odpoledne. Do přihlížejícího davu létaly konfety, žvýkačky, lízátka i kondomy a lidé se mohli přetrhnout, aby si zachytili alespoň jeden balíček. Málem přitom zbořili kovové zábradlí. Některé skupiny v průvodu rozdávaly letáky na nejrůznější témata, od osvěty kolem AIDS po pozvánky do barů, restaurací a na etnické dýchánky. Lidé se o ně přetahovali – aby jimi vzápětí podestlali pod sebe na zem.
Na každém alegorickém voze stojí obrovské reproduktory, z každého duní něco jiného a je štěstí, že nejedou jeden za druhým, ale střídají se s pěšími. Každý vůz je improvizované jeviště, na kterém se tančí. Postarší lesbičky s odhalenými ňadry a pneumatikami tuku kolem pasu se škaredí na fotografy, kteří na ně zaměří objektiv. Ty mladé a hezké se snaží otočit nebo si s úsměvem zakryjí prsa šestibarevnou vlajkou symbolizující rozdíly. Některým je ale jedno, jestli na ně někdo zírá, nebo ne, pochodují a baví se bez ohledu na okolí. Několik jich má na ramenou malé děti.
Průvod je sice vrcholem festivalu, ale ve skutečnosti je jenom třešničkou, která zdobí velký dort. Jeho korpusem jsou desítky koncertů na otevřeném jevišti i v klubech, výstavy, divadelní představení a pouliční performance, zábavné akce pro děti i veřejnost, bez rozdílu sexuální orientace. A stovky oficiálních i soukromých večírků od soumraku do svítání. Když Pride Week skončí, v Torontu neplatí „skončili jsme, zapomeňte“. Život v ulici Church i v jejím okolí jde dál se stejnou rozmanitostí a pestrostí, jenom v trochu menším rozsahu.
Letošní Pride Week v Torontu právě propuká a 29. ročník Pride Parade se uskuteční v neděli 28. června. Začíná ve 14 hodin a trasa je tradiční: průvod se řadí na ulici Bloor v úseku mezi ulicemi Church a Yonge, zahne k jihu na ulici Yonge, hlavní ulici torontského downtownu, půjde po ní až k ulici Gerrard, kde se stočí k ulici Church.
