Nostalgie ano či ne?

Měl by člověk vyslyšet výzvy nostalgických vzpomínek, nebo raději zůstat jenom u nich? Správná odpověď by mohla být „jak kdy“ – ale to je rada ve stylu chytré horákyně.

Tresen.Foto Skolka Pribor Vyjít může, ale také nemusí, jak jsem zjistila minulý týden.
 
Zajásala jsem, když se připravovalo otevření slavné pražské cukrárny Myšák ve Vodičkově ulici a na vědomí bylo dáno, že obnoví tradici karamelu. To byl jeden z parádních kousků starého Myšáka: do obyčejné nízké silnostěnné lisované sklenice se dal jeden, dva nebo i tři kopečky vanilkové zmrzliny, jak jste si přáli, na něj šlehačka, posypalo se to griliášem a zalilo karamelem. Jak zmrzlina tála, vytvořila s mírně nahořklým karamelem lahodnou směs, která zůstala na dně, a jejím vybíráním po lžičkách celý požitek vyvrcholil. Karamel od Myšáka byl osvěžující pohár, dokonce i když jste si poručili kopečky tři.

Minulý týden jsem měla příležitost obnovit u Myšáka vzpomínku a resuscitovat zážitek. Přinesli mi pohár, který vážil snad půl kila. Vážně jsem se hodně snažila (neobědvala jsem!), ale nezvládla jsem ani polovinu. Hutné zmrzlina byla pekelně sladká, šlehačky byl kopec a skoro neubýval, i když jsem z něho nabírala ke každé lžičce zmrzliny. A karamel se také nějak nevyvedl. Odcházela jsem zklamaná, přeslazená a přejedená. V tomto případě jsem se rozhodně měla držet zpátky... (P.S. Karamel u Myšáka stojí 120 korun.)

A pak jsem se rozjela na dlouho odkládanou návštěvu – z nostalgie jsem si zvolila právě tuhle dobu. V cílové vesnici totiž rostou třešně a dostala jsem zprávu, že už zrají.

Jednou z milých vzpomínek na dobu raného mládí jsou výpravy na třešně. A přesně touto dobou tam malé a svrasklé bobule nabývají na objemu a jejich barva začíná magickou silou přitahovat zraky, a nejenom zraky, nenechavců. Marné byly zákazy rodičů, hromování hlídačů, varování před přejedením a případnými pády z větví. Nafouklá bříška, podezřelé nevolnosti a odřené lokty, případně něco horšího, svědčily o spáchaném hříchu. Ale nahraďte ty báječně strávené chvíle ve větvích... Musí se samozřejmě až úplně do vršku, tam jsou sice větve nejslabší, to je pravda, ale také třešně nejsladší. Žádná počítačová hra nenahradí skutečnou silnici naplněnou řvanými informacemi o tom, že na tomhle stromě jsou třešně zcela určitě lepší než na tom vedlejším – ale pro jistotu, pojďme to zkontrolovat. A tak se náš zpočátku rozptýlený houfec vesnických děcek na konci aleje scházel u posledního stromu a svorně jsme táhli domů. Vzali jsme to kolem rybníka na poslední koupel dne a vraceli se jako hodné dětičky pod křídla rodičovská. Ale stížnosti vznášené sousedy či místními zemědělci prozradily, že kuřátka nejsou tak zcela neopeřená, jak se někdy tváří.

Načasování klaplo, třešně jsou zralé a neztratily nic ze své lahodnosti. To jenom já jsem léty cosi ztratila a pasu se tentokrát jenom ze země... Ale pokud jde o množství zkonzumovaných třešní a nafouklé břicho, zůstalo vše při starém!

Souboj s výzvami nostalgie je tedy zatím nerozhodný...