Lesním mužíčkem jsem ráda

Připadám si v tomto období jako lesní mužíček. Ano, měla bych se asi prohlašovat spíš za lesní žínku, ale to se mi moc nelíbí.

Lesní žínka je spíš víla, ale já mám na mysli něco jiného. Lesní mužíček je tvor s lesem sžitý, v lese žijící, který nepotřebuje vůkolního světa, neboť les mu dává vše, co potřebuje a co nenajde v lese, získá od dobrých lidí žijících nablízku.

Nejdu do extrému, nespím pod smrkem a nepřikrývám se mechem (ostatně poněkud vodnatým v současné době), ale jinak jsem na tom podobně.

Můj batoh, s nímž jezdím na chatu, bývá v tomto období příjemně lehký. Zjistila jsem totiž, že téměř všechno, co potřebuju přes víkend k životu, najdu v lese a co tam nenajdu, obstarám si během nedlouhé cesty od vlaku. Tento týden se ukázalo, že dokonce ani buřty nemusím složitě shánět ve vyhlášeném řeznictví (aby byly k jídlu...): zapomněla jsem je doma v ledničce – a 300 metrů od zastávky objevila místního řezníka s buřtíky téměř starosvětskými. Na malém městě si asi nemůže dovolit pančovat je drůbežím separátem a sójovou drtí... Chleba koupím hned u stanice, rajčata v obchůdku cestou, vajíčka v hájovně, okurky a cibuli – to nebudu rozvádět, ale budiž mi odpuštěno... U kluků z lesní samoty mám každý týden objednanou čerstvě vylovenou rybu. Za jakých okolností ji dostanou z rybníka je jejich věc...

Cestou natrhám i pár kilo třešní; tentokrát ovšem už naposled, neočesané jsou už skoro všechny shnilé. Ale budou švestky, jablka, dozrávají maliny a ostružiny už se také začínají zapalovat... Takže vozím jenom příslušné množství jogurtů, tvaroh, případně syrečky, a láhev vína.

A pak už stačí jenom vyrazit do lesa. Dřeva na oheň i do kamen je nadmíru. Houby rostou. Tam, co jezdím, jich sice momentálně nejsou kvanta, ale na praženici vždycky nasbírám, takže si ji můžu dopřát každý den. Někdy dokonce jenom stačí obejít chatu. Borůvek je dostatek a kolik jich budu mít na talíři, závisí pouze na mně: jak dlouho vydržím sbírat, jak často zaběhnu k borůvčí...

Vzhledem k tomu, že rozmačkaným borůvkám v našlehaném tvarohu nebo jogurtu se jen tak něco nevyrovná, ať už chutí nebo barvou, jsem ochotná klečet v borůvčí poměrně často. Jeřabiny už budou také brzo zralé. Rybízový keř, který nám roste u kompostu, sice není původně lesním plodem, ale mezi dubem a borovicí už domestikoval.

Topím dřevem, které jsem přivlekla pod paží, když jsem se vracela s borůvkama. Dělat zásoby není třeba, stačí vyběhnout do lesa... Taky je to dobrý sport, takže se po vysedávání u počítače pěkně protáhnu. Padesátkrát shýbnout pro klacek, desetkrát pro houbu, třicetkrát pro borůvky, nepočítaněkrát pro šišku, to celé třikrát denně – cítím, jak moje fyzička stoupá!

A když jdu v neděli v podvečer na vlak, ozobávám cestou ještě poslední borůvky, na rozloučenou. Nesoustředím se na techniku konzumace, nestarám se, zda je sypu přímo do pusy – a neshlížím se v zrcátku, když dorazím na nádraží. Vesnické babky jsou na rozdíl od městských ještě nenucené a bezprostřední: když je něco nebo někdo k smíchu, smějí se. A uchovaly si bezelstnou prostořekost. Jen proto mohla ta paní vyprsknout a prohlásit: no teda, vy vypadáte jako lesní mužíček!