Famózní Springsteen (ve Vídni)

Jestli jste si nechali ujít koncert z letošního turné Bruce Springsteena Working on the Dream po Evropě, tak si rvěte vlasy!

A jestli jste nebyli v neděli večer ve Vídni, tak nevím, jak vyjádřit lítost... Protože to byl nejen nejdelší koncert turné – Springsteen zahrál 30 písniček! – ale výjimečný i tím, že hrál několik nečekaných lahůdek.

Springsteen je známý tím, že začíná svoje koncerty bez zpoždění, a tak obecenstvo dalo párkrát po půl osmé, kdy měl koncert začít, najevo svou nelibost. Zábavu obstarávali fotografové šplhající po provazovém žebříku na světelnou rampu nad jevištěm, nebo chlápci ze servisního týmu, přinášející nástroje, upravující jeviště a trochu šaškující, aby zabavili obecenstvo.

Přesně pět minut po osmé se ozvala tahací harmonika, se kterou na jeviště nakráčel kytarista Nils Lofgren. Hrál valčík Na krásném modrém Dunaji. Někteří diváci ho ocenili, jiní to brali jako mírně populistickou vložku, která by snad měla odčinit pozdní začátek. Ostatní muzikanti z E Street Bandu mezitím zaujali svá místa.

Pak přišel Springsteen. Prošel se po jevišti. Clarence Clemons šaškoval a dirigoval Strausse. Pak se s Brucem objali, Springsteen se postavil čelem k obecenstvu, ozvalo se jeho typické „One, two..“ – a už jel!

Začal neobvykle s Jackson Cage, ale lidi hned zareagovali. Na stadionu Ernsta Happela bylo 40 000 diváků. Jen dozpíval, okamžitě přešel do  Badlands. Kdo nezpíval při první písničce, ten se chytil při Badlands, od prvního verše. A když došlo na refrén, vzedmula se vlna: Badlands, you gotta live it everyday...Pak Clemons odložil tamburínu, přestal zpívat a spustil svoje první saxofonové sólo. Stadion šílel. Jakmile dohrál, nechal Bruce zpívat diváky whoa, whoa, whoa, whoa... Potom nastoupili k pokračování se Stevem Van Zandtem k jednomu mikrofonu a diváci už se písničky nepustili. A to byl teprve začátek!

Springseteen začal od prvních vteřin s výbušným nasazením, měl nás téměř od první chvíle, kdy otevřel ústa. Vídeňáci byli při první písničce ještě trochu naštvaní kvůli pozdnímu začátku, ale než skončila Badlands, bylo všechno zapomenuto. Vídeňské publikum prý bývá na venkovních rockových koncertech trochu chladnější a drží si odstup – při Springsteenovi ale roztálo. Měl show v malíčku, mohl si s lidmi dělat, co chtěl, už při druhé písničce.

Následovala Cover me, kterou hrává také celkem zřídka, Lucky Day z nového alba, kdy se zase vyřádil se Stevem Van Zandtem a pokřikoval do obecenstva. Outlaw Pete už byla jako sborově zpívaná hymna a stejným způsobem to v podstatě pokračovalo dál. Pak přišla Darlington County: Bruce se vydal po pódiu mezi obecenstvo, šel do kolen, sedl si, nechal na sebe sahat...

Při Seeds zahrál skvělé sólo Nils Lofgren, pak se k němu připojil Springsteen.

Po desáté písničce, Darkness on the Edge of Town, si Springsteen udělal malou „pauzičku“: vydal se po molech do publika a sbíral vzkazy. Clemons se zmocnil cedule s požadavkem zahrát Should I Stay Or Should I Go, ale Springsteen to odmítl – aby, jak se vzápětí ukázalo, vyhověl jiným požadavkům. Napřed zazpíval Raise Your Hand s Clemonsovým sólem, a pak už dal  Growin' Up, Rendezvous a Proud Mary, cover původního hitu Creedence Clearwater Revival. A pak, poprvé na turné, zpíval 4th Of July, Asbury Park (Sandy), také na přání diváků, úžasně a sugestivně, jak Springsteen umí zpívat balady jako ja tahle. A nebylo toho dost: následoval klavír – a vyvrbila se z toho Because The Night, vypalovačka jako blázen, obecenstvo na zádech a Lofgrenovo strhující sólo. Okamžitě následoval další hit, Waitin´On A Sunny Day: podal kytaru na pódium, běhal po molech, stadion zpíval refrén se Springsteenem a potom sám, i bez něho, a na to zaburácel saxofon a Springsteen se nechal tahat za nohy, za ruce a v jednu chvíli ho lidi dokonce trochu stáhli z mola. Když se vyhrabal zpátky, vzal do ruky foukací harmoniku a začal The Promised Land.

Teď hrál už skoro dvě hodiny. Nedělal žádné pauzy. Jedna písnička navazovala na druhou. Každou zpíval jako o život. Jen co skončil s The Promised Land, zazněla znovu harmonika a stadion zase začal jásat: The River, nehynoucí, stále milovaný hit. Všichni jsme se propadli do jiné dimenze, okouzlení bylo absolutní, atmosféra strhující.

Následoval zcela nečekaný, ale úžasný bonbónek: poprvé na turné zazněla Into The Fire. A pak další výbuch energie, Lonesome Day. Zpívala jsem, ale už ze mě po té smršti asi nevycházel žádný zvuk... A to jsme šli do finále! Následovaly The Rising a Born To Run a bylo to frenetické. Myslela jsem, že už nejen že nemůžu zpívat, ale ani tančit – a pletla jsem se. Zpětně si myslím, že kdyby tahle springsteenovská party trvala ještě pár hodin, tak si vykřepčím časný, ale zajímavý epitaf...  Takhle jsem přežila.

Oficiálně byl konec, band se děkoval, všichni jsme ale věděli, že budou následovat přídavky. Bylo jich sedm.

Kamera zachytila dívku, která seděla komusi na ramenou. Měla na sobě oranžové tričko s nápisem Jersey Girl. Springsteen si ji všiml při vycházce na molo mezi diváky a zdálo se mi, že ukázal kameramanovi, aby ji zabíral. Objevila se na obřích obrazovkách. Dívka si tričko svlékla a zůstala jen v podprsence. Tričko putovalo ke Springsteenovi. Odnesl ho na jeviště a zvedl do výšky. „Vypadá to, že ji budeme muset zahrát, co?“ řekl. Všichni z toho byli paf: tuhle písničku Toma Waitse z roku 1980 Springsteen už moc často nehraje. Jeho verze je oslňující ploužák a Springsteen ji ve Vídni hrál údajně úplně poprvé mimo USA. Když skončil, vrátil se na molo a poslal tričko jeho majitelce...

Úplný závěr tvořily famózní Dancing in the Dark a konečná, strhující a prodlužovaná Twist and Shout. Padla jedenáctá a show skončila. Springsteen i s kapelou zmizeli z jeviště. Bylo jasné, že se nevrátí. Otočila jsem se k východu a také se dala na ústup. S namoženými pažemi a otlučenými dlaněmi. S nohama, které si v tom momentě začaly už trochu uvědomovat ten šílený tříhodinový taneční mejdan. Bez hlasu, zároveň nadupaná energií i vycucnutá – a naprosto blažená.

Springsteenova show neobsahuje žádné rafinované vizuální efekty, on sám se nesnáší na pódium v balonu či čemkoliv jiném ani se nevynoří z propadliště, neblikají tu divoce všemožné barvy reflektorů, netančí žádné křoví. Jediným mimohudebním prvkem je plátno za skupinou, na které se při některých písničkách promítaly klipy. Springsteen jenom „stál“, hrál na kytary a zpíval. Tři hodiny, bez přestávky, bez hluchých míst, bez šizení.

A pozor: k takovémuto výsledku nepotřebuje E Street Band, i když s touto svou tradiční skupinou je naprosto strhující. Band hrál prý také nejlépe na celém turné, každopádně na nich bylo vidět, jak je koncert baví. Což je, myslím si, vzhledem k četnosti koncertů na turné a jejich délce, obdivuhodné.
Viděla jsem Springsteena v Praze, hrál taky 12. května 1997 v Kongresovém paláci. Bez E Street Bandu za zády, pouze s kytarou. Byl strhující a fungovalo to úplně stejně: stačilo, aby zahrál první tóny na kytaru a začal zpívat. Ihned bylo jasné, že přišla velká osobnost. Sál byl jeho hlasu i nasazení malý a i když vystoupení s E Street Bandem je samozřejmě jiná kategorie, i tehdy měl koncert velkou a jedinečnou atmosféru a potvrdil to samé, co Springsteen prokazuje každým svým koncertem: že je výjimečný. A jen tak na okraj: v září mu bude šedesát...