Barack Hussein Obama se ve svém závěrečném prezidentském projevu dojal k slzám ve chvíli, kdy děkoval své ženě za podporu a odvahu během jeho funkčního období. Scéna jak z Hollywoodského bijáku. Tasme kapesníky. Sbohem a šáteček.
Od té doby, co získal budoucí válečník jako bianco šek Nobelovu cenu míru, snad většina lidí toto ocenění nemůže brát zcela vážně. Nicméně americký prezident by si z úřadu mohl odnést ještě jedno velké ocenění - Oscara za hlavní mužskou roli (prezidenta USA?).
A to především za jeho "krokodýlí" slzy v řadě dojemných (a "velkolepých", dle titulků v médiích) projevů. Sám sebe naposledy dojal při závěrečném projevu, jinak plakal při projevu o nových pravidlech pro držení zbraní (když pomyslel na zastřelené děti), dojal se, když na půdě OSN četl dopis, který údajně dostal od sedmiletého chlapce..dojímá se a pláče, pláče a dojímá se. A to tak, že naše herecká smetánka by od něj mohla brát lekce přirozeného hereckého patosu.
Samozřejmě, že vražedné činy na školách jsou děsivé a zcela odsouzeníhodné. Každý jsme jiný a každý máme emoce nastaveny jinak (také často uroním slzu u dojemné scény ve filmu), ale když vidím Obamovo dojímání, tak si říkám, kolik potoků slz musel po nocích prolít, když myslel na děti a ženy v Lybii, Sýrii nebo Iráku, v Jemenu.. nebo když nejde o americké děti, tak dojetí není na místě?
Uvidíme na Oscarech. Já bych Baracku Husseinovi hlas hodil.
A Baracku, jak říkáme u nás na Moravě: nebeč furt jak malé děcko.
