Nine – na lesk hvězd jen s brýlemi

Bez většího ohlasu vklouzl do našich biáků film plný zážitků a emoci, růžových a ne modrých žen a slušivé pánské mody. Shlédl jsem večer muzikál Nine a styl v něm na mne zapůsobil natolik, že dnes jsem si k obleku vzal I přes zimní počasí sluneční brýle vystrčil směle ke slunci římský profil nosu a vyšel do ulic. Proč ta změna?

Jako gladiátorky souperi herecky svym zpevem TV

Úvodní scéna představuje typického italského hrdinu. Menšího šlachovitého itala, impulsivního, hrdého a poměrně šarmantního. Zcela v duchu hrdinů, které hrál Mastroianni v šedesátých letech, i tento muž je milovník, koketa , který je však ženami odmala jak očarován tak i ovládán. Podobně jako ve filmu Sladký život, i tento hrdina se pohybuje ve vysoké společnosti a jeho můzy jsou tak skutečně skutečně čarokrásné. Jeho prostředí - Řím šedesátých let – v tu dobu ještě volný a bez zákazů vjezdu nabízí krásné možnosti jak se povozit kabrioletem mezi antickými památkami. Zde je zajímavé vypíchnout, že filmařům skutečně nezbylo, než jízdy autem točit přímo na Foru Romanu - jinde jsou nestylová auta asi všudypřítomná.

 A nyní to podstatné - můzy ve filmu nejen líbají na čelo, ale mají zároveň i tanečně zejména pak pěvecká vystoupení. A ta skutečně stojí za to. V porovnání s posledním velkým muzikálem na plátně – Chicago – je hudba jednodušší, ale čísla procítěnější. Tím, že zpívajících hereček je vícero a každá má vlastně pouze jedinou šanci se pořádně předvést, zůstává muzikál hlasově barevný a stále přináší nové podněty. Čísla jsou hodně poutavá, Penelope Cruze se skutečně hodně ale vkusně a provokativně předvádí až tak, že nemrkáte ani na okamžik. Pro ty, kteří někdy přemýšleli jak to vypadalo v šantánu Červená sedma, návštěva kina doplní vzdělání.

 Film je v angličtině a v původním znění mluví americký herec angličtinou s přízvukem italským, rodilá španělská herečka španělským, francouzská herečka britským, britka britským, američanka amerikánským a australanka americkým přízvukem. Bohužel, až na pár vět, v celém filmu není ani francouzština ani italština ke slyšení. Jestliže už ani na francouzské herečce nejsem v angličtině schopen určit původ a rekapitulační film o italské kultuře v polovině minulého století transformuje vše italské do angličtiny a zároveň vzhlíží k tehdy vytvořenému stylu, připomíná mi to jediné: kde je italský styl dnes. Ten bohužel dnes nemá tu publicitu a prostor ovlivňovat filmem módu a diktovat co si lidé oblékají a v čem žijí. To je škoda.

 Pro ty, kteří po Oskarové noci nechtějí vyrazit na válečná dramata, je tento film skutečně kvalitní, osvěžující alternativou.