Hůlka - nový způsob seznámení

Lyžařská hůlka stojí ve zbrojnici dnešního lyžaře kdesi až v druhé řadě. Asi málokdo dává hůlkám, na rozdíl od lyží, nějaké jméno, kasá se kde všude s nimi projel, jak jej ten den nezradily na svahu nebo je zmiňuje v dlouhých večerech po lyžování v nějakém napínavém příběhu. Já sám nejsem jiný. Přesto jsem dnes znenáhla našel v paměti několik vzpomínek, které stojí za zmínku a tak bych o nich rád napsal. Konfrontují možnosti hůlek starších a moderních a to z pohledu Nebezpečných známostí.

Detail poutka lyžaoské hole, na pozadí Mt Blanc.Tomas Vitek

Zážitek první je třeba vidět očima čtrnáctiletého kluka na lyžařském výcviku v Peci pod Sněžkou. Jarní prázdniny prahy 5 až 10 vyhnali na svah roj školáků stejného věku a v úvodní den kurzu, jak to všichni známe, přišlo třídění do družstev. Od minulého roku jsem povyrostl o nějakých patnáct centimetrů a rodiče nadělili zbrusu nové Artis GAMA v délce dvou metrů. K nim mi táta, domácí kutil, zhotovil kvalitní odpichovadla z červeného laminátu s rukojetí s železářství U Rotta. S pocitem nejistoty stoupl jsem na lyže a doufaje v to, že prvních pár jízd bude snad jen zahřívacích , před konečným sortováním, vydal jsem se rovně dolů. Bohužel můj úvodní šus, při kterém jsem se pouze seznamoval s rychlostí nových lyží (alespoň tak jsem to později zdůvodňoval ostatním ve v družstvu zoufalců), byl vyhodnocen jako neschopnost zatočit a tak jsem se stal součástí družstva začátečníků.

Moje vnitřní já mi říkalo" Máš na víc, a tak jsem se dalšího dne pokusil o svévolný o aspiraci do vyšší třídy. Po sjezdu z vrchu Bramberg, v místech kde je svahu markantní zúžení, v místopisu zvané Myší Díra, jsem se odhodlal k činu. Zatímco první družstvo již stálo dole pod kopcem, vyjel jsem stranou do lesa. Krátkým traversem jsem se dostal právě nad družstvo a z míst, kde je dnes nová černá trať, shlížel jsem na pode mnou seřazené družstvo. Nabuzen adrenalinem, cosi jsem vykřikl pro upoutání pozornosti, a vrhl jsem se v boulích dolů. Ne úplně stylem boulaře jsem urazil první par skoků, když v tom rána, světlo tma, světlo tma a potom ticho. Ležel jsem bezvládně pod horou polského masa přímo u lyžáku vedoucího prvního družstva. Nikdo se nezranil i kosti byly celé, pouze moje nová červená hůlka ležela ve sněhu a já v dlani svíral pouze násadu od Rotta. Prvotní ztráta se záhy vykompenzovala. Kdybych býval hůlku nezlomil, tak nebyl důvod celou trapnou epizodu s neúspěšným upgradem ještě někdy zmiňovat, ale takto jsem získal pro mě velmi hodnotné téma k hovoru a seznámení.  

Letošní rok potom přinesl v oblasti hůlek novinku, která moji starou laminátovku v možnostech seznamování ještě mnohonásobně předčí. Firma Leki představila nejnovější patent =  hůlku s bezpečnostním vázáním. Ježíšek byl letos potom natolik inovativní, že mi tento vynález doručil ještě před jeho masivním rozšířením, a tak mám možnost o jeho nové feature pojednat dříve než ostatní a to také formou příhody. Nejprve však nezbytný popis vehiklu.  

V čem se skrývá celé kouzlo. Na rozdíl od normálního poutka, které přichycuje hůlku v dlani a kterým je nutné ruku nejprve zespodu směrem vzhůru ruku provléknout a potom teprve madlo uchopit, rozložil nový patent tradiční celek hůlky a poutka do dvou částí. Jednak poutka samotného, které se utáhne pevně k rukavici, kterou máte ten den na rukou a to až tak, ze splývá s rukavicí v jediný celek, a potom hůlku samotnou. Styk těchto dvou částí potom zprostředkovává mechanismum, který konstruktéři nazvali bezpačnostním. Nechanismus pracuje jako kolíček na prádlo a splývá s madlem hůlky. Stejně jako prádelní kolíček se i chová. Jak mi ovšem každá maminka dá za pravdu, před odpojením kolíčku z prádelní šnůry, je nutné kolíček stisknout a tak je to i v tomto případě.  

A po nudném popisu mechanismu zpátky do příběhu. Krásný den, zasněžený svah, nízká oblačnost hluboko v údolí láká k tomu rozjet se rychle a zabořit se do těch mračných chomáčů, které se válejí dole v údolí. Shlížím na kraji modré sjezdovky dolů do údolí, připnu své nové hůlky ke svým palčákům s tlustou izolační vystýlkou a odpíchnu se k odpolednímu sjezdu. Nejedu ani par metru, spis decimetru a v tom přímo proti mně dobržduje tak asi desetiletý kluk. Brzdí, brzdí a bác; vjede mi helmou do břicha. Instinktivně se předkloním a v tom si uvědomím, že pokud hocha zavalím, celý z toho nevyjde. Honem dam ruce před sebe abych se odlehčila padám. Ruce se mi zabořili do sněhu, koleny si přiklekám hůlky, naše lyže jsou propleteny, pode mnou chrochtá kluk. Zděšeně se snažím zvednout, ale obě moje ruce jsou lapeny, hůlky je drží na zemi pevně. Palce mám v pasti, spočívá na nich váha horní části mého těla a navíc jsou zabořeny ve sněhu. Dlouhou chvíli se zmítáme, v tom přichrochtá maminka kluka a začne nás osvobozovat. Dochází mi, ze se jedná o Holanďany -  proto to chrochtání - a začnu se anglicky omlouvat. I kluk začne mluvit anglicky, a za pomoci třech dalších lidí se nám daří bez újmy vstát. Nebýt však těch pomocníků, tak se zmítáme do dnes.

 Zaměníme li osoby a obsazení, nabízí tak Leki báječnou možnost, jak někoho zavalit a zmítat se s ním na svahu libovolně dlouho. Mezi mužem a ženou se tak jedná o formu bezpečnou, ale spíš z pohledu hledání výmluvy, proč ještě neslézt. Stejně tak mohou tyto hůlky přispět ke zpikantnění vyprávění o nově zalehnutých obětech.  Z pohledu lyžařsky bezpečnostního však na nich nic neshledávám, jelikož pokud se člověk nezřítí na lyžích v 50 km za hod, vázání zřejmě nevypne samo, jistější je hůlku odhodit. Já osobně budu do budoucna hůlky pouze svírat a to bez poutek. "Je to totiž nesvazující" - a  to by mohl být i slogan.