Ryšák Berny a jeho cesta za pokladem (3. část)

Závěrečná část Bernyho příběhu. Najde konečně konec duhy, hrnec zlaťáků nebo alespoň něco, co poklad připomíná? A objeví se v této pohádce už konečně drak?? To snad brzy zjistíme...  

„UAAAAAH! To jsem se ale vychrupnul, drahý příteli. Jo, jo, polévka štěstí je holt polévka štěstí. A jak jste se měl vy? Také jste spal?“, otázal se leprikón Bernarda, který už opět seděl na jedné větvi na verandě.

Jestli Berny spal? Hned první den, co je na ostrově, který si vždy přál najít a navštívit? To rozhodně ne. A polévka štěstí opravdu zafungovala. Ono turistické kolečko, které Bernard absolvoval po obědě, bylo plné zajímavých věcí a pohledů. Bylo krásné počasí, ptáčci zpívali, no prostě paráda. Náš dobrodruh například spatřil osadu leprikóních nor. Všechny byly ale zavřené, asi i obyvatelé osady si dopřávaly odpočinku po obědě. Viděl také stádo koní s dlouhým, duhovým rohem na čele, které ještě nikdy dříve neviděl. Když na malý okamžik nakoukl do lesa, spatřil malou skupinku klábosících stromů. Dohadovali se zrovna o tom, na kterém bydlí více veverek. A na malý okamžik, na jednom vzdálenějším kopečku, uviděl poletovat ve vzduchu nějakou bytost. Na zdejší vílu, které Berny zatím viděl jen dvě, to bylo příliš veliké, navíc to mělo kaštanovou barvu a víly, jak je všude dobře známo, si libují ve světlých barvách. Toto stvoření mělo také ještě ocas, čímž se už definitivně odlišovalo od jakýchkoliv víl. Náš výletník si byl navíc na sto procent jist, že ta bytost pozorovalo jeho, stejně jako on, na ten malý okamžik, pozoroval jí. Ale abychom se vrátili k leprikóním otázkám. Ne, rozhodně ne. Bernard nespal.

„Ne, můj malý příteli, nespal jsem. Byl jsem ale na krásné, poobědové procházce. A byla to paráda!“, potvrdil Berny vypravěčova slova, o kaštanové létající bytosti se ale O´MekDonaldovi nezmínil.

Zbytek odpoledne strávili oba pánové na verandě a diskutovali o věcech všedních i nevšedních, normálních i nenormálních, skutečných i vymyšlených, zkrátka o všem, co je zrovinka napadlo. Oba tak nenápadně, zato však zcela účelně, ukrajovali minutu po minutě do večera, na který se oba velmi těšili. Nenechte se ale mýlit, nebyla to pouze nějaká nucená konverzace, plevný rozhovor, pouze na vyplnění odpoledního času, to rozhodně ne. Oba se upřímně velmi zajímali o životní příběh toho druhého a došlo-li na vyprávění nějaké komické situace či radostné události, veranda se okamžitě naplnila veselým smíchem.

Nicméně, jak již bylo řečeno, minutu po minutě, čas ubíhal a plynul a večerní radovánky byly stále blíž a blíž.

„Ha-ha-hááá! No tak to se vám tedy, můj vysoký příteli, náramně povedlo, měl jste mu na to říct ještě něco, ha-háá.“, veselil se, už v pozdním odpoledni O´MekDonald. „No jo, ále pozor drahý příteli, my jsme málem zapomněli na večerní slavnost. Než tam dojdeme, bude večer, a to mi věřte, nechcete zmeškat úvodní přípitek. Je to taková naše každovečerní, velkolepá šou.“

Leprikón tedy hned zaběhl do svého příbytku převléci se a Bernard, celý natěšený, rychle slezl ze stromu. Lezl tak rychle až málem ze žebříku spadl. Za minutku slezl dolů také O´MekDonald, který se na slavnost pěkně, a až skoro slavnostně, vyšňořil. Vyleštěné hnědé boty, světle hnědé kalhoty, semišové, zeleno-bílé pruhované sako a zelený klobouk s pozlaceným čtyřlístkem připevněným na boku, to byl leprikónův večerní úbor.

„Tak, můžeme konečně vyrazit!“, zvolal malý mužík, zapínajíce si poslední knoflík svého saka.

Oba pánové tak rázně vykročili vstříc té večerní slávě. Po cestě se Bernard stále ještě kochal krásami místní krajiny, která jako by byla ještě zmalebněna blížícím se západem Slunce. Celý ostrov se začal nořit do odstínů zlaté a světle kaštanové, předestírajíce večerní veselici.

To, že se blíží místu oslavy, Berny poznal téměř okamžitě. Klid a ticho tu a tam rozčeřil mohutný záchvat smíchu či jiný lomoz značící vetší koncentraci místních pohádkových bytostí. Když už byli Berny i jeho leprikónský přítel hodně blízko byla slyšet i veselá hudba a zpěv. Teď už jen překonat poslední kopeček a jsou v cíli.

„Tak a jsme tu. Naše proslulá každodenní oslava. Jako doma, můj veliký příteli, jako doma! VŠICHNI POZOR! PŘIVEDL JSEM K NÁM HOSTA Z DALEKA! POJĎTE SE S NÍM PŘIVÍTAT! NO TAK! JE SICE VYSOKÝ, SRDCE MÁ ALE DOBRÉ A NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ. TO VÁM GARANTUJI, MOJI PŘÁTELÉ.“, provolával O´MekDonald a všichni slavící leprikóni se na něj otočili.

Chvilku bylo naprosté ticho, že by i čtyřlístek na zem spadnout bylo slyšet. Dokonce i hudba a zpěv ustály. Pak se všichni, skoro jako mávnutím kouzelného proutku, osmělili a běželi k nově příchozím. Hudba znovu hrála, Berny si až teď všiml, že hudební nástroje jsou začarované a že hrají samy bez muzikantů. Všichni leprikóni se nahrnuli k Ryšákovi a zdravili ho a představovali se a poplácávali ho po koleni a mávali mu a kdoví, co ještě. Zkrátka znovu bylo veselo a slavilo se. Mnoho leprikónů si také chtělo sáhnout na Bernyho bujarou kštici. Nikdo z malých mužíků totiž neměl zrzavé a tak kudrnaté vlasy jako Ryšák a tak se nově příchozí už od prvních okamžiků stal místní atrakcí.

„EHM, EHM… Tak si snad s novým hostem nejprve připijeme, než mu začneme lézt do vlasů, ne? A odstartujeme tu dnešní oslavu společně. Co vy na to?“

Všichni se hned ohlédli k místu, odkud hlas přicházel. Když Bernymu slezl i poslední leprikón z hlavy, a on se tak mohl konečně otočit, uviděl bytost, tu samou bytost s ocasem, kterou již jednou spatřil na své odpolední procházce. Byla to malá, asi jako dva leprikóni na sobě vysoká dračice kaštanové barvy. Ocas měla krátký a také kaštanový a křídla měla černá. Oči měla červenější než Bernard po půl litu rumu a zuby krátké, zato však jako pilka ostré. Jediné štěstí pro vylekaného Bernyho tkvělo v tom, že dračice své zuby cenila v od ucha k uchu širokém úsměvu.

„No tak, vítej, člověče, pojď se k nám posadit a připijeme si!“, vyzvala Bernyho dračice a už mu do džbánku lila stejnou tekutinu, kterou pil u O´MekDonalda po obědě.

„Dě-dě-děkuju.“, nesměle poděkoval Bernard.

Když měli všichni své kalichy plné, přednesla dračice projev.

„Buďme vděčni za další krásný den, co jsme prožili. Buďme také rádi za nového přítele a od teďka prvního lidského domorodce na našem ostrově a přejme mu hodně štěstí a zdraví. Na Bernyho!“

„NA BERNYHO!“, ozvala se sborová leprikóní odpověď.

Všichni povznesli své kalichy a hromadně si přiťukli.

A pak se to stalo. Jen co se ozval první zvuk o sebe narážejících kalichů, začala se nad hlavami všech tvořit duha. A čím více se ťukalo, veselilo a smálo, tím byla duha sytější a silnější. Tak tady a takhle se tvoří duha. Přeci jen Berny nakonec doplul na ten správný ostrov. A už také konečně rozlouskl tu otázku. Proč vlastně pozoroval duhu pouze ráno a večer. Tedy s jednou výjimkou také v alkoholovém opojení v noci. Proč ráno to mu ještě stále vrtalo hlavou, ale trošku už tušil.

„Ano, tušíš správně Berny.“, ozval se Ryšakovi v hlavě hlas a byl to znovu ten něžný, ženský, vnitřní hlas, který už Bernard jednou slyšel, a to sice když minulou noc letěl do kaluže vstříc smrti.

Byl to skutečně velmi něžný a líbezný hlas. Odkud ale přicházel? Čí byl? Byla někde poblíž snad nějaká mluvící stromice (samice mluvícího stromu)? Kdo z vás tipoval, že to nebyla stromice ale dračice, tak tipoval správně.

Už i poblouzněný Bernard si všiml, jak na něj dračice potutelně mrká a zve ho, aby si k ní přisedl.

„No? Tak co Berny. Jak se ti u nás na ostrově líbí? Jsem ráda, že jsi to nakonec s tim hledáním nevzdal a že si náš ostrov opravdu našel. Ze všech hledačů konce duhy tě mám totiž nejvíc ráda.“, začala zvesela dračice, jen co si vedle ní Bernard sedl na pařez.

„Moc se mi tady líbí. Jsou tu dobří a veselí lid-, pardon leprikóni a všude je krásný klid. Prostě paráda. Smím mít na vás pár otázek?“

„No jistě, jen se ptej, na co chceš. Já na co chci, odpovím.“

„Dobře. Nejdřív bych se chtěl zeptat, jak se jmenujete?“

„Tykej mi, prosím tě, jsi jeden z nás. Od teď už jsi obyvatel ostrova stejně jako já, víly nebo tamhle starý O´MekDonald. A jmenuju se Whiska, dračice Whiska. To jméno mi dali po tom nápoji, který tu teď pijeme a který vařím.“

„To vaříš ty? Musím říct, že je to skvělý pití, to teda jo. A z čeho to vaříš? A proč tomu říkají whisky?“

„No ty jedeš. To je mi ale lavina otázek. Ano, whisky vařím já. A ne, neřeknu ti, z čeho jí vařím. Tedy alespoň zatím ne. A proč se tomu říká whisky? No, tak to vymysleli leprikóni, místní největší pijani a odběratelé mého pití. Prý, když to přeženeš s pitím, tak ti celý svět udělá WHÍÍÍÍÍÍ! před očima a ty pak spíš SKÝÝÝÝtičkama na zemi a spojením těch WHÍÍÍÍ a SKÝÝÝ vznikla jednoho dne whisky. Tedy alespoň tak to tu koluje mezi leprikóny. A mně se ten název docela líbí a ani mi nevadí, že mi říkají po mém nápoji. Jsem za to ráda.“, rozvyprávěla se dračice.

Berny byl trošku zklamán, že se hned nedozví složení toho lahodného moku, nicméně dál pokračoval ve svém křížovém výslechu kouzelné bytosti.

„A ty jako sleduješ všechny hledače pokladu nebo konce duhy? Jo a to si byla tedy opravdu ty, co ke mně mluvil, když jsem chtěl spáchat sebevraždu skokem do kaluže? A ta duha byla skutečná nebo jen přelud?“, vypustil další salvu otázek Bernard.

„Téda, abych si snad začala dělat poznámky. Ano sleduju hledače duhy, ale ne všechny jen ty co mě nějakým způsobem osloví. A to ty jsi udělal. Máš zajímavé vlasy a i tak jinak si celkově odlišný od těch předešlých nebo i současných hledačů a snílků. A ano byl to skutečně můj hlas a skutečná duha, co jsem ti vypustila na pomoc, aby ses trošku probral a nepřestal věřit. No a jak vidíš, pomohlo to. Dodala jsem ti vlastně kuráž. Není zač! A ještě než se zeptáš na další otázku, tak já ti na ní rovnou odpovím. Ano tušil jsi skutečně správně, i ráno se scházíme a přiťukáváme si whisky, a proto jsi i každé ráno mohl pozorovat duhu, která po onom aktu přátelství a radosti vzniká. Jsou to takové naše dvě, tradiční, každodenní oslavy. Rádi holt slavíme a slavíme a oslavujeme vše, co se dá. Dneska jsi třeba tím hlavním důvodem ty, zítra to může být zase něco jiného a pozítří ještě něco jiného. Nevidíme důvod proč neslavit každodenní všednosti. Život má být veselý a plný radosti. Tak se ho tak také snažíme žít.“, vyprávěla dál Whiska.

Berny na ní v průběhu jejího monologu jen, skoro až tupě, zíral s pusou otevřenou dokořán. Dračice to byla skutečně krásná a veselá, a dokonce se zdálo, že ho měla i ráda. Berny si tak po leprikónovi O´MekDonaldovi a dvou neodbytných vílách, rychle našel dalšího kamaráda. V tomto případě kamarádku, dračici Whisku. A jak se zdálo, s navazováním nových přátelství toho večera ještě zdaleka nebyl konec.

„Čau, já jsem O´MekShea.“

„Ahoj, já jsem O´MekGajvr.“

„A já jsem, O´MekNeal.“

„A já O´MekPalmer.“

„Nazdar, já jsem O´MekMek.“

A tak dál a tak dál. Až do brzkých ranních hodin chodili za Bernym jeden leprikón za druhým a všichni se chtěli kamarádit a alespoň chvilku si s novým přírůstkem na ostrově popovídat. A na každého se skutečně dostalo a i whisky se u toho hodně popilo.

Když už byli všichni kamarádi a razili domů do svých nor, chatiček či lesních příbytků, tak se ještě jednou dračice u Bernyho zastavila.

„Tak teď už jsi skutečně jedním z nás. A neboj, nebudeš tu dlouho jediný člověk. Mám v merku jednu slečnu z vesničky kousek jižně od Litrpůlu, je ti dost podobná. Pokud se nepokusí spáchat sebevraždu skokem do kaluže nebo do hrnce se studenou vodou anebo se nepokusí podříznout se lžičkou, a vydrží jí její odhodlání najít konec duhy, mohl by si tu mít brzo i lidskou společnost. Zatím se ale krásně vyspi a zítra ráno u našeho tradičního přípitku se budu zase těšit. Uděláme pěknou duhu!“, zašeptla Bernymu dračice do ucha, dala mu pusu na tvář, mrkla na něj a odlétla.

A tak šel Berny spát znovu opilý. Tentokráte to ale nebylo pouze z chlastu. Bernard byl prostě opilý vším tím, co se kolem něj za poslední den událo. Jen co se pak dobelhal pod strom, v jehož korunách hnízdil O´MekDonald, který byl ale mimochodem také velmi opilý a spal na zemi u kmene stromu, tak se Berny ještě naposledy klíživým pohledem rozhlédl kolem sebe.

„Paráda!“, hlesl a padl do snů vedle již spícího leprikóna.

A to je konec našeho příběhu o Ryšákovi Bernym a jeho cestě na pohádkový ostrov.

Ptáte se, co bylo dál? Zdali dračice skutečně dostála svých slibů a přivedla na ostrov dalšího člověka, onu slečnu z vesničky nedaleko Litrpůlu? Tak vězte, že se tak skutečně stalo. Dívka se jmenovala Alex a překvapivě měla krásné, vlnité, zrzavé vlasy. Tito dva se pak spolu před zraky dračice, několika set leprikónů, víl, jednorožců, mluvících stromů i několika dalších rusovlasých lidí, kteří mezitím připluli na ostrov, vzali a vytvořili spolu šťastnou a veselou rodinu. Měli spolu dva syny a dvě dcery a všem jim šla za kmotru Whiska. Na ostrově bylo i nadále spousta veselí a oslav, whisky se pila po hektolitrech a polévka ze čtyřlístků se stala národním jídlem. Duha pak také den co den, ráno a večer, nad slavícími, ryšavými ostrovany vycházela stejně pravidelně, jako Slunce každé ráno vychází a každý večer zapadá.

A pokud na ostrově nedošly čtyřlístky nebo náhodou nedošla whisky, tak všichni, Bernard, jeho žena Alex i jejich děti, žili a slavili šťastně až do smrti.

                                                                      THE END