Ryšák Berny a jeho cesta za pokladem (1. část)

Pohádka nejen pro děti ale i pro dospělé (pro ty možná spíše). Pohádka o hledání pokladu a příležitostném hospodském popíjení. Tato pohádka, která je rozdělena na 3 části, je zároveň součástí vetšího celku, knihy, o tak trochu jiných dračích pohádkách. Takže určitě musí být přítomen i drak :) Pojďme se tedy podívat na dobrodružství Ryšáka Bernyho trochu více z blízka.

Kdysi dávno před mnoha a mnoha lety, v dobách, kdy moře byla mladá a lesy nekončící, bylo jedno velmi, velmi mocné, ostrovní království. Toto království vládlo celému ostrovu a i většině okolních moří. Země a ostrovní národy, které spadaly pod vládu království, se měly dobře a prosperovaly. Lidé byli veselí, a i když na ně skoro pořád pršelo, měli vždy bodrou náladu. Království vládla královna Bětuška a její manžel král Jiřík. Král a královna měli také dva syny, prince Vildu a prince Karlíka. Princ Vilda si vzal za manželku krásnou princeznu Kačenku a princ Karlík si vzal za manželku stejně krásnou princeznu Lucinku. Celá královská rodina pak velmi často chodila mezi svůj lid a král Jiřík i velmi často do hradních hospod na pivo, aby si poklábosil se svými kamarády a štamgasty. I proto byl celý královský rod velmi oblíbený u svého lidu a nepokoje či pokusy o svrhnutí královny v ostrovním království neexistovaly.

Dost už ale bylo toho tlachání o králích a královnách, princích a princeznách. Berme to jako takový nutný a obligátní začátek každého pradávného a skoro až pohádkového příběhu. Náše story se odehrává v onom již dříve vychvalovaném království. Nikoliv však v jeho srdci, ale na samém okraji celého království, v přístavním městě Litrpůlu. A náš hlavní hrdina není žádný král, princátko, páže či hradní rytíř, ale jeden přístavní dělník, místní hospodský povaleč a věčný snílek Bernard, kterému ale nikdo neřekl jinak než Ryšák Berny, kvůli jeho zrzavým, kudrnatým kadeřím.

Tady na kraji království, v Litrpůlu, moc lidí král, královna a vůbec celý ten humbuk kolem královského dvora moc nezajímal a Bernarda už tuplem ne. Místní lidé, dělníci v přístavu, námořníci a hospodští především se setkávali s mnoha obchodníky, námořníky a lidmi všech možných profesí ze všech možných koutů známého i neznámého světa. Proto Litrpůlany více než nejnovější, královský, módní styl, zajímaly nejnovější legendy a děsivé příběhy a pověsti z celého širého světa. Prim si však držela legenda o bájném pokladu na konci duhy, který ještě nikdo, nikdy nenašel ani neviděl, i když se prý nachází na ostrově, který by podle všech povídaček měl ležet přímo naproti Litrpůlu. Nikdo ale onen, bájný poklad zatím nenašel a pouze málo těch, co se jej vydali hledat, se vrátilo domů (s nepořízenou pochopitelně).

Bernard, známý to tvrdohlavec a snílek, samozřejmě tyto příběhy znal do toho nejmenšího detailu, zepředu dozadu a zezadu dopředu a i on velmi toužil, možná i více než ostatní, nalézt onu truhlu, nebo jak se občas říkalo, hrnec zlata. Ryšák Berny navíc bydlel přímo u moře, na takovém malém poloostrůvku, kde měl svou malou chatičku postavenou ze zbytků lodí a naplaveného dřeva. Z ní každé ráno při rozbřesku a každý večer při soumraku pozoroval, jak se mu zjevuje a zase mizí za mořem duha, onen bájný ukazatel nezměrného bohatství.

Jak již bylo řečeno, Bernard byl známý hospodský povaleč, který byl pro své skoro až fanatické zanícení pro hledání všech možných indicií týkajících se hrnce zlaťáků, brán ostatními jako běžný přístavní blázen. Z popisu Bernyho chatičky zase musí být každému nade všechno jasné, že práce přístavního dělníka moc nenese a že chudák Bernard peněz moc nemá, a když už nějaké má, tak je utratí v jednom z přístavních lokálů. Bernard tedy splňoval všechny pohádkami dané podmínky, aby se stal dalším, v pořadí již třiapadesátým, bláznivým dobrodruhem, co se vydá barevné, nebeské čáře v ústrety.

                                                                  ●         ●         ●

Ten památný den začal jako každý jiný. Tuším, že to byl pátek a Bernard jako obvykle od rána pracoval v přístavu, vykládal lodě a při tom zpovídal připluvší námořníky. Tuším, že to byli námořníci z dalších námořních velmocí, království Nicnazemí a království Frankovky. Berny nosil bedny z lodí na molo, z mola do skladu, ze skladu do skladu a jiné bedny zase opačným směrem až si málem namohl kýlu. Nosil, nosil a zpovídal, zpovídal, žádnou novou indicii nebo alespoň střípek nové informace však nedostal. Další pracovní den v přístavu, tuším, že to byl tisící třístý padesátý prvý, tak pro Bernarda přinesl pouze několik mozolů na rukách a třísku v palci.

Když už i líní námořníci a věční požitkáři z královského loďstva země Frankovky napnuly plachty a odplouvali z přístavu, byly asi tři hodiny odpoledne. Na obzoru žádná práce, pátek, rum v hospodě U tří ploutví za polovic, i to byly důvody proč Bernard, téměř hned poté co zmizela loď Frankováků, mávnul na svého mistra a vyrazil z přístavu směrem k oné hospodě U tří ploutví.

„Čau Berny, tak co, jako normálně?“, položil tradičně otázku hospodský, jenž jmenoval se Bond, Jimmy Bond.

A teď pozor lidičky, znovu varování, Ryšák Berny byl známý hospodský povaleč a pijan, nepokoušejte se ho napodobit.

„Čau Jimmy, jó, jó, jasně, jako obvykle, půl litru rumu a nakládaný sýr prosím. Díky.“, pronesl Bernard a naslepo hodil svůj denní plat směrem, kde věděl, že stojí hospodský Bond.

„Hned to bude. Za chvilku ti to hodim ke stolu. HERMIONO, JEDEN NAKLÁDANÝ SÝR PRO NAŠHO BERNYHO, DEJ SI ZÁLEŽET!!“, zařval pak ještě Jimmy Bond na svou manželku a zároveň vrchní kuchařku hospody U tří ploutví, Hermionu Bondovou.

„Čau Berny!“, zvolal na Bernarda jeden štamgast, jistý David Beghem.

„Nazdar Ryšáku!“, zvolal na Bernarda druhý štamgast, jistý Honza Lemon.

„Zdar chlapi!“, odvětil jim třetí štamgast, jistý Ryšák Berny, procházeje kolem jejich stolu.

Berny sice platil za snílka a povaleče, ale kamarády a přátele měl, i když polovina si o něm myslela, kvůli jeho neustálému vykládání o tom, jak jednou najde hrnec zlaťáků, že je blázen. Bernard to věděl a ani se svým přátelům moc nedivil a neobviňoval je za to. Možná i proto nejvíce času trávil sám. Tedy kromě své práce samozřejmě, kde se lidem mohl jen těžko vyhnout. Dokonce i v hospodě si velmi často sedal ke stolu, který byl úplně v rohu místnosti, sám a to i přesto, když v knajpě byli jeho asi nejstarší a nejlepší kamarádi David a Honza.

Tento večer tomu nebylo jinak. Bernard zamířil rovnou ke svému oblíbenému rohovému stolu a svalil se na jedinou židličku poblíž, jako když kydne hnůj. Hospodský Bond byl do minutky u Bernarda s jeho objednávkou a s přáním dobré chuti zanechal unaveného dokaře jeho bláznivým představám. Ryšák ještě pokynul půllitrem, plným třicetiprocentního rumu, svým kamarádům u stolu v centru hospody, rozuměj Davidovi a Honzovi, a pak už se pustil do jídla, pití a přemýšlení, svých tří nejoblíbenějších činností. Pozice stolu, v rohu místnosti a mírné přítmí, které jej obklopovalo, těmto činnostem přímo nahrávalo.

To odpoledne i následný večer, který se dle Bernarda přikradl rychleji než obvykle, však nastalo myšlenkové sucho. Stav, který Berny neměl vůbec rád, přesto se mu tu a tam přihodil. Občas pomůže rum, občas myšlenkový impuls od kolegů štamgastů a občas nepomůže vůbec nic, v takovém hraničním případě pak Ryšák Berny hovoří o tak zvaném Suchusu Ideusu Maximusu, neboli myšlenkovém megasuchu. A to byl právě případ této hospodské seance. Bernard zkusil rum. Vypil opravdu celý půllitr, většinou, ač si objednal celý půllitr, vždy zhruba čtvrtinu nevypil. Bernard zkusil pokec s kamarády. Ti už ale nasávali od rána, neb dostali v práci volno a došlo u nich k tak zvanému Suchusu Ideusu Alkoholusu, neboli myšlenkovém suchu alkoholickému. Bernard se tedy nakonec rozhodl opustit ten večer podnik U tří ploutví velmi brzo, rozuměj v půl dvanácté v noci. Přihlédneme-li k tomu, že byl páteční večer, který Bernard ne zřídkakdy v hospodě i prospal a odcházel až v sobotu ráno, tak tento brzký odchod byl skutečným unikátem.

Po cestě domů se Bernard rozhlížel okolo sebe a hledal smysl života. Občas se samozřejmě také rozhlížel, aby našel něco, oč by se mohl opřít, neb chůze mu činila drobný problém a i tak rovná cesta, která vedla z hospody k jeho domu se vmžiku proměnila v klikatici. Bernard naneštěstí mnohdy nenašel ani jedno ani druhé a tak se velmi často válel rozezlen na mokré cestě a sprostě nadával.

„Já se na to vy*BOBKUJU*. Už mě to všechno pěkně *BOBKUJE*. Člověk si každej den skoro upracuje *MÍSTO, ODKUD BOBKY CHODÍ* a *BOBEK* z toho. To je fakt na *BOBEK*.“, klel Bernard, až se hvězdičky na noční obloze začaly červenat, zelenat a modrat.

Ten večer bylo Bernymu opravdu velmi špatně a to ne pouze od žaludku. Už měl dost všeho toho humbuku kolem královské rodiny, který jak již bylo řečeno, byl, naštěstí pro Bernyho, v Litrpůlu o dost menší než v hlavním královském městě. Už měl dost práce v docích. Už měl dost toho, že je chudý. Už měl dost toho, že na něj ostatní pohlíží jako na blázna. Už měl dost těch nakládaných sýrů od kuchařky Hermiony, které chutnaly jak nakládané ponožky po týdenní práci v docích. Už měl toho všeho prostě dost.

„*BOBKOVAT* na to. *BOBKOVAT* na všechno. Už mě to tu nebaví. Všichni si ze mě akorát dělaj *MÍSTO, ODKUD BOBKY CHODÍ*. Nikdo mi nevěří. A nejhorší je, že už ani já si moc nevěřím. Co když to o tom pokladu sou všechno jenom kecy. O tom hrnci zlaťáků. Blbý kecy. Žádnej hrnec zlaťáků není. Můj život nemá smysl. To se radši zabiju. SAKRA! To se radši zabiju!“, dál klel Bernard a dál se litoval, až se skutečně začal chystat k řešení nejzoufalejšímu.

A vzpomínáte ještě na hvězdičky, jež pod tíhou a návalem sprosté mluvy Bernarda, samým studem začaly červenat, zelenat a modrat? Některé začaly také fialovět a žloutnou a oranžovět. Nepřipomíná vám to nyní něco povědomého? Nepřipomíná vám to duhu? Jako by snad samy hvězdy chtěly Bernyho ujistit, že jeho pátrání po konci duhy není marné a že smysl života, který celou cestu domů hledal, není ztracený. Navíc je vepsaný ve hvězdách a to už něco přeci znamená.

Mezitím co si tu povídáme o hvězdách, duhách a Bernyho smyslu života, přešel jmenovaný od pouhých slov k tvrdým a drastickým činům. Berny si usmyslel, že by bylo jaksi poetické až mírně romantické, kdyby ukončil svůj život, jako správný dokař, ve vodě. Sebevražda utopením byla pak jasná volba. Místní moře bylo ale pro Bernarda příliš studené a tak padla volba na některou z hlubších kaluží. Netrvalo dlouho a jedna krásná, na první pohled hluboká kaluž padla našemu sebevrahovi do oka. Nač posledních slov. Co Berny říct chtěl, to v náladě a rozpoložení velmi pochmurném také pronesl. Nádech. Výdech. Raz, dva, tři. Pořádný odraz a HOP!

Nyní znovu opusťme časoprostor a ponechme Bernyho viset ve vzduchu uprostřed jeho sebevražedného skoku do kaluže. To, o čem jsme se bavili, tedy o poselství hvězd, o duze, která se objevila i v noci, se nyní zjevilo i našemu levitujícímu sebevrahovi. A to sice v jeden kratičký momentík, v odrazu hladiny kaluže, do které nebohý Berny padal.

„Co to sakra děláš, Bernarde?“, zazněl vnitřní hlas. Velmi něžný, ženský, vnitřní hlas. „To se vážně chceš zabít? To vážně chceš vzdát hledání konce duhy?“

Nyní se znovu vraťme do časoprostoru a spusťme znovu čas.

PLESK!

Sebevrah Bernard se s hloubkou kaluže trošku přepočítal. Rozhodně nebyla tak hluboká, jak očekával. Stěží by si v ní chodidla umyl. Pro Bernyho to byla krutá a bolestivá facka.

„Já se na to vy*BOBKUJU*! Já se na to fakt vy*BOBKUJU*! Ani zabít se nemůžu. Co mám pak dělat? Co mám… Počkat! Počkat, počkat!“, Berny sice znovu nastartoval vulgární mašinu, pak si ale náhle uvědomil, co uviděl v odrazu hladiny a co uslyšel ve vlastní hlavě a otočil se k nebesům.

Duha. Už konečně i Ryšák Berny plně registruje přítomnost duhy na obloze. Znovu, ale počkat. Duha a v noci. To přeci nesedí. To musí být nějaké znamení. Tak přesně to se honilo Bernardovi v hlavě. Přidejte si k tomu, že se mu v té jeho makovici honilo ještě veliké množství alkoholu a bylo jasno.

„Duho, já pluju! Já pluju! Pluju si pro tebe! Ještě dnes! Ještě dnes vypluju a najdu tvůj konec! A až ho najdu, tak najdu i hrnec zlaťáků!“, zvolal Bernard a s lehkým krokem ožraly se znovu rozpajdal směrem ke své chatce.

Na někoho s dvěma promile v krevním systému zvládl Bernard zbytek cesty vskutku v rekordním času. Na poprvé se sice do dveří své chatičky nevešel a naboural do futer, na podruhé už ale pronikl dovnitř a prásknul za sebou dveřmi.

Každý v Litrpůlu věděl, že duha končí, nebo začíná, pojme-li tuto problematiku někdo z trochu jiného úhlu pohledu, na ostrově, který se nachází kdesi za obzorem moře.

„Teď už jen sehnat loďku“, pronesl potichu Berny a začal se kolem sebe rozhlížet.

Je to poněkud zvláštní, aby člověk bydlící u moře a který ještě ke všemu pracuje okolo lodí, sám žádnou neměl. Dokonce ani malý čluneček nebyl opřený o jeho chatku a ani se neválel nikde žádný poblíž.

„Počkat! Chatka! CHATKA! Vždyť je postavená ze zbytků lodí a naplaveného dřeva. S tím by se přeci dalo něco udělat.“, zamyslel se Bernard a ihned se rozeběhl pro své nářadí.

Na to aby svůj příbytek, nebo jak mu Bernard sám velmi rád říkal La Cassa Grande, rozebral, opravdu moc snahy a námahy vyvinout nemusel. Párkrát uhodil velkým kladivem do boční stěny, jednou se zamračil, mocně zaklel a La Cassa Grande se sama rozebrala.

Dostatek materiálu pro stavbu lodi, nebo alespoň něčeho co chvilku popluje, byl tedy zajištěn. Co ale teď s ním? Bernard se jal svého kladívka, vzal si k ruce pár hřebíků a začal s konstrukcí plavidla. Tou dobou odbíjel kostelní zvon v Litrpůlu půlnoc.

Bernard po dobu své práce na své lodi slyšel zvon zazvonit ještě pětkrát, než mohl konečně ustoupit od svého díla a pokochat se jím.

„Tak a mám to! Budu ti, moje milá lodičko, říkat Titán Nick! Snad mě dovezeš, kam potřebuju.“, poprosil Berny svůj koráb a poplácal ho po pravoboku.

Tou dobou se už začalo rozednívat a ta pravá duha se znovu zjevila. Byla tam, kde být měla. Nastal pravý čas na vyplutí. Berny se ještě naposledy jen tak letno podíval po městě, ve kterém strávil celý svůj život, odtáhl svou loď na moře, odrazil se od břehu a vyplul na širé moře, následujíc barevnou směrovku.

„Sbohem Litrpůle! Sbohem starý živote!“, rozloučil se naposledy Bernard a zamával na město. Škoda jen, že většina obyvatel Litrpůlu ještě spala nebo se probírala z kocoviny po páteční noci. Nikdo tak Ryšákovi Bernymu, místnímu vrchnímu snílkovi a podivínovi, jeho sbohem neoplatil.

POKRAČOVÁNÍ V DRUHÉ ČÁSTI...