Obrácená emigrace v paralelní realitě, příběh Tary a Kibua

Kontroverzní myšlenka na všudy a všude propíranou emigraci. Coby, kdyby to vše bylo naopak a Evropané emigrovali do Afriky... Coby, kdyby... Naivní a možná trošku alibistický pohled na možnou alternativní realitu.

Kongo, země ve středu Afriky, se již zase pojednou zmítá v nepokojích. Celé vesnice jsou vypalovány, muži masakrováni, ženy znásilňovány a děti jsou verbovány do milic. Kdo může, balí, co mu zbylo a utíká k nejbližším hranicím.

Kibu a Tara, mladý, zamilovaný pár z vesnice poblíž hranic s Angolou, kam se boje zatím nedostaly, si uvědomují bezvýchodnost a svízelnost celé situace. Nikdo z jejích okolí nechce být u toho až dlouhá a nemilosrdná ruka vojenského převratu dosáhne až do jejich vesnice, a tak se balí kufry, a celé rodiny vyrážejí směrem k Luandě, hlavnímu městu Angoly. Odtud pak leteckým spojem někam do severní Afriky a pak do Evropy. Státy okolo Konga totiž nemají dostatečné kapacity, aby si poradily s takovým přívalem uprchlíků.

Evropa. Kibu a Tara, do Evropy nechtějí. Ne, že by jim na Evropě něco vadilo. Uvědomují si však, že by tam na ně čekal pouze uprchlický tábor a život za jeho ploty. Oba jsou navíc dost vzděláni a v obraze na to, aby věděli, že Kongo není jediné místo, odkud do Evropy migrují lidé. Přetrvávající konflikt v Sýrii a stále nevyřešený problém s Islámským státem, jsou nevysychající studnou hladových a zoufalých lidí, kteří prchají do Evropy za vidinou lepšího žití. Či v mnohých případech alespoň nějakého žití.

Mnoho z oněch běženců tu spásnou pouť na starý kontinent ani nepřežije. Lodě praskají ve švech. Lidé zaprodávají vše, co mají i své vlastní orgány, jen proto, aby se mohli vměstnat do úzkého prostoru v lodní strojovně nebo vedle kotle. Na širém moři bylo už dokonce zachráněno několik lidí snažících se přeplout onu vodní propast mezi severní Afrikou a jižní Evropou, v tomto případě Itálií, na rozpadajícím se voru. Většina běženců, která nakonec dosáhne evropských břehů ve zdraví však svůj sen o svobodě či alespoň klidu musí pozorovat skrze ploty imigračních táborů, kde jsou podmínky stalé více podobnější těm na přeplněných pašeráckých lodích.

Kibu a Tara vnímají Evropu jako houbu, která je již přesycená vodou a není schopná pojmout a poskytnout slušné podmínky k žití tolika uprchlíkům z tolika různých zemí, které vyhnaly ze svých domovů ozbrojení konflikty vedené kvůli tolika různým důvodům.

Mladý pár se raději rozhodl naložit vše nezbytné na malý vozík a zkusit štěstí jako ilegální imigranti na území Angoly. Při troše štěstí narazí na pěknou vesnici s přívětivou společností, která je vezme za své a pomůže jim v jejich těžké situaci. Hlavně se dostat přes hranice, které jsou střeženy stále více a více a pak už jen doufat, že se konflikt nepřelije i za hranice nebohého Konga.

„Ne tu ozdobnou mísu tu nech! Na co nám tam bude… Ber jen to nejdůležitější.“

Poslední okamžiky dvou mladých lidí před dlouhou a strastiplnou cestou jsou vyplněny vzpomínkami a loučením se s důvěrně známým prostředím, lidmi, věcmi a vůbec celým tím koloritem okolo. Byly slzy, samozřejmě. Nejen Tara ale i Kibu uronil pár slz před tím, než se naposledy otočil ke svému domu zády.

Jít, jít a zase jít, to byl úkol pro následujících několik hodin. Hlavně se neohlížet zpět.

S mladým konžským párem zpočátku putovalo i klubko sousedů z vesnice. Ti však rodina po rodině odpadali. Různé cíle trasy či různá fyzická výdrž tak způsobily, že Kibu a Tara šli náhle sami. V ten moment byla i ta poslední pouta k rodné vesnici, v podobě známých a přátel, zpřetrhána. Už byli skutečně osamoceni.

Jelikož byla jejich vesnice jen necelých padesát kilometrů od hranic s Angolou, oba předpokládali, že budou na jejím území do setmění. Čím blíže však byli k hraničnímu přechodu, tím častěji potkávali lidi s vozíkem či soumarem obtěžkaným vším nezbytným a občas i zbytným. Na jednom vozíku se vezla dokonce i velká dřevěná socha.

Poutníků s bezduchými i ustaranými tvářemi přibývalo. Každou menší vesnicí, jíž Tara a Kibu procházeli, se opakoval ten samý scénář. Balení, přemlouvání zatvrzelých rodinných příslušníků, loučení…

Hraniční přechod se kilometr po kilometru blížil.

Už je vidět černočervená vlajka Angoly. Pod stožárem, na kterém je přivázaná, se rojili lidé jako v úlu. Pokud chtěli utečenci využít sousedskou zemi pouze jako mezi-zastávku v jejich pouti za lepším a svobodným životem do Evropy museli projít přes celnici řádně, tedy i s razítkem a autogramem celního úředníka.

„Kibu……… tudy nebudeme přecházet. Razítko nepotřebujeme…“

„Máš pravdu. Raději přejdeme jinde, bez celnice…… To bude lepší.“

Krátká debata dvou utahaných lidí. Mladý pár toho vůbec za celý den mnoho nenamluvil. Ač spojeni sympatiemi a hlubokými a upřímnými city jeden k druhému, nyní oba hloubali každý sám ve svém nitru a hledali odpovědi na otázky věcí budoucích. Na slova nebyl čas.

Oba se tedy odklonili od hlavní cesty a vydali se na cestu přes příhraniční pás zemědělské půdy. Tu po chvíli vystřídala půda neobdělávaná.

Mladý pár se na sebe podíval. Následovalo dlouhé objetí. Oba moc dobře věděli, co může na následujících kilometrech přijít. Mina. Celý ten dlouhý a široký lán země bez stromku mohl skrývat tyto zákeřné trhače hnát. Kdo ví, jak pečlivá byla angolská vláda při odstraňování těchto smrtících pozůstatků po dlouhé občanské válce. Příkladů, že moc ne, bylo mnoho. Pro Kibua a Taru však už nebyla cesta zpět. Kibu převzal od své ženy malý vozík a začat razit cestu polem smrti.

Den se pomalu chýlil ke konci. Hrbolatý kus země pokrytý vysokou stepní trávou však konce zatím nebral. Krátký dvoudílný vláček se tak pomalu šoural šumějícími stébly. Zatím žádný výbuch. Viditelnost byla ale krok od kroku horší.

„Takhle to dál nejde! Budeme muset přespat tady…“, konstatoval už téměř ve tmě Kibu, který by za dne s trochou štěstí byl schopen skrytou hrozbu rozpoznat, v noci však i už tak malé šance klesly pod bod mrazu.

„Támhle se schoulíme k tomu hrbolu a přečkáme noc tady.“

Noc se moci ujala velmi rychle. Měsíc se blížil úplňku a nebe bylo plné hvězd. Za jiných okolností by to byla bývala hotová romantika. Tara ani Kibu však tu noc nijak růžově či dokonce romanticky nevnímali. Zima naštěstí nebyla, přesto se ale k sobě mladý pár tiskl, jak jen mohl. Co se zprvu zdálo jako nesmírně těžké, ba dokonce skoro nemožné, se oběma po chvíli začalo dařit. Usínali.

Už skoro spali, když náhle oba zasáhla sprška zeminy. Výbuch! Nic nebylo slyšet. Tara zaryla své nehty Kibovi do zad tak hluboko až mu na zádech vytrysklo několik pramínků krve. Naděje alespoň na kratičký spánek tak vzali rychle za své. Kdo nebo, co to bylo, nyní nebylo podstatné. Žádný sten či nářek se neozýval. Mladý pár té noci již oka nezamhouřil.

Ráno ne a ne přijít. Nejdelší noc v životě obou uprchlíků nebrala konce. Když první ranní paprsky pročísly potemnělou oblohu, oběma se ihned ulevilo, konečně budou moci pokračovat dál a opustit tak minové pole.

Než se skutečně vydali dál, Kibu ještě letmým pohledem zmerčil viníka a oběť nočního výbuchu. Byl to mladý stepní pes, mina ho, chudáka, úplně přepůlila. Na smutek a lítost pro další zmařenou duši ale nebyl čas ani síla. Kibu vzal vozík a strojovým tempem razil cestu pro svou družku pásem smrti dál a dál.

Okraj byl už v dohledu, čím blíže se však vysvobození zdálo, tím těžší byl každý další krok. Posledních sto metrů bylo pro oba pocitově snad desetkrát tolik.

Poslední krok a jsou venku. Krok. Objetí. Polibek. Status běženců ale oběma zůstal a tak na žádné větší oslavy nebyla ani chuť, síla a ani čas.

Spolu s koncem minového pole však začalo svrchované území Angoly, změna, která byla v reálu mnohem méně citelná než ukončení pole smrti. Žádná vesnice či malé město se však na obzoru nerýsovalo. Savana… savana… a zase savana.

Krok obou uprchlíků se po dlouhém cupitání mezi minami opět natáhl. Divočina však celé dopoledne nedovolila vyniknout byť alespoň náznaku civilizace. Zásoby vody i jídla v malém vozíku se pomalu začaly tenčit. Slunce na druhou stranu začalo nejvíce pálit.

„Podívej! Vesnice!“

Skutečně tomu bylo tak, Tara spatřila vesnici takřka v pravé poledne.

Menší zapadlá vesnice brzy obestřela mladé duo, které se ihned vydalo hledat místní obchod s potravinami nebo tržiště. Když ho našli, uvědomili si vlastně, že nemají za co nakupovat, jejich úspory tu žádnou cenu nemají, dokud je nesmění, a i tak mají každým dnem, vlivem občanské války nižší hodnotu. Výměna zbytných věcí za nezbytné potraviny byla tak jedinou volbou a i tak dost těžkou.

Nakonec však několik cenných předmětů místní pán za pultem obchodu vzal, dost pod cenou, ale vzal. Tara a Kibu tak měli opět jídlo a pití a i jeho zásoby přinejmenším do zítřejšího poledne. Oběd si oba dali ve stínu jednoho domu a pak opět pokračovali dál v cestě. Takto, stále ještě blízko u pomezí své ex-domoviny, zůstat nechtěli. Nikdo nikdy neví, kdy se lokální konflikt přelije i přes hranice a postihne hraniční oblasti sousední země.

Vesniček jako byla právě ta, kterou prošli a ve které doplnili zásoby, začalo přibývat.

„Půjdeme do setmění a vesnici, na kterou narazíme jako na poslední, poprosíme o azyl.“

Plán byl tedy jasný. Tara a Kibu, byť posilněni vodou a jídlem, už ale nepospíchali tak vehementně jako první den na útěku. Přeci jen se dvojice nechala uklidnit relativní pohodou vesnic, kterými procházeli.

Hodiny ubíhaly. Lidé se tu a tam pozastavili nad párem běženců, někteří se dokonce i otázali a vyslovili slova politování. Večer tak přišel poměrně náhle. Vzdálenost od hranic s pravlastí byla již úctyhodná.

„Již se stmívá. Támhle to vypadá na další menší vesnici. Raději se usadíme tam. Dlouho jsme už žádnou osadu nepotkali.“

Kibu měl pravdu. Posledních několik kilometrů bylo opět trochu skoupější na známky civilizace. Siluety domů blížící se osady tak docela vytrhly mladému páru trn z paty.

Vtrhnout však takto navečer do vesnice a žádat o azyl se oběma zdálo poněkud neurvalé. Přespali už i mezi minami, přespí snad ve zdraví i na prahu malé zapadlé vesnice.

Kibu kousek od cesty, za jedním mohutným stromem opět vybudoval provizorní úkryt, schoval kárku a šlo se spát. Copak asi na jejich příchod a prosbu řeknou domorodci z nedalekých usedlostí? Budou mít pro svízelnou situaci nucených emigrantů pochopení? Spousta podobných otázek a nejen těch se honila oběma hlavou. Na rozdíl od první noci však nyní usnuli a spali, nerušeni žádnými výbuchy, až do rána.

Když se oba probudili, slunko už bylo celé nad obzorem. Trochu mu ale stínila hlava malého chlapce, který oba bezdomovce se zájmem pozoroval. Chvilku na sebe trojice jen tak zírala, až se chlapec usmál od ucha k uchu a odběhl.

Kibu a Tara si uvědomili, že jejich přítomnost je už asi známa veliké části vesnice. Nyní byl čas jednat rychle, čím déle by oběma trvalo, než se ukážou ve vesnici, tím podezřeleji by poté vypadali. Ani na malou snídani nebyl čas.

A skutečně, když se dvojice blížila okraji vesnice, mnoho lidí zanechalo své činnosti a šlo se podívat. I malý chlapec se záhy objevil.

Obavy a strach běženců vzaly za své po důkladnějším prohlédnutí tváří domorodců. Všichni se na ně zubili stejně jako ten mladý klučina ráno.

„Vítejte v naší malé vesničce. Vítejte!“

Ukázalo se, že místní pochopili situaci mladého páru a z gest i úvodních slov bylo cítit, že se jim pokusí pomoci překonat tu těžkou kapitolu jejich životů. Snídaně byla na účet prodavače, oběd na účet rodičů mladého chlapce a večeře opět na prodavače. Jedna hodná duše se nabídla, že druhý den vezme autem Kibua do většího města, aby si mohl směnit zbylé úspory do angolské měny.

Zkrátka a jednoduše, to s jakou rychlostí a lehkostí obyvatelé oné malé a zastrčené vesničky přijali cizince, oba uprchlíky až šokovalo.

Po večeři se pak celá vesnice slezla do malé hospody a vyprávělo se a vyprávělo, ponejvíce samozřejmě mluvili Tara a Kibu. O situaci v Kongu o zvěrstvech, která jsou páchána na nevinných lidech i o tom proč se, na rozdíl od většiny ostatních běženců z jejich země, nerozhodli zkusit štěstí v Evropě. A ano, v závěru došlo dokonce i na líčení noclehu mezi minami.

Poprvé oděrku z Konga pak Tara i Kibu nespali pod otevřeným nebem. Přespali v malé místnosti pro hosty právě v té hospodě, kde si až do půlnoci povídali s místními lidmi. Byl to pro oba tak trochu zvláštní pocit. Možná právě poprvé usínali ve vesnici, které by mohli říkat domov.

A skutečně se tomu tak i stalo. Vesničané neusnuli na vavřínech, co se pohostinnosti a dobrosrdečnosti týče a i nadále pomáhali páru, jak mohli. Do týdne bylo vybráno místo pro jejich nový domek, do dvou týdnů materiál a za další měsíc už Tara a Kibu bydleli v novém.

Ani jeden z nich samozřejmě nechtěl žít z milodarů a tak si hned v prvním týdnu našli práci. Oba se navíc velmi snažili zapojit i do společenského života vesnice. Tara tak začala hlídat děti matek, které musí jezdit do města za prací a vrací se až navečír, v malé škole i školce dohromady tak dělala vychovatelku.

Kibu pak začal pracovat jako pomocná síla v hospodě. Dovážel zboží, roznášel nápoje a jídlo, zkrátka práce všeho druhu.

Po onom měsíci, když už byl jejich dům hotov, byla veliká oslava, kolaudace, všichni se znovu sešli v hospodě a znovu se povídalo, slavilo a veselilo. Od toho momentu se začala psát nová kapitola, života Tary a Kibua, ta ve které je jako domov označována právě ona malá a zapadlá, angolská vesnička.

A dny, týdny, měsíce plynuly a plynuly. Občanská válka zmítala nebohým Kongem i nadále. Přes hranice se však zatím nepřelila.

Byl tomu právě rok ode dne, kdy oba vstoupili do zapadlé vesničky. Tara byla již ve třetím měsíci těhotenství a tak jako každý večer i tento se ona i Kibu vydali na svou tradiční večerní procházku po širém okolí jejich vesnice. Stále ještě neprozkoumali a neznali všechna okolní místa a zákoutí, stále je tu a tam uchvátil nějaký ten překvapivý krajinný výjev.

Dnes se rozhodly vyrazit až k poměrně vzdáleným skalám. Bylo pěkné počasí, žádné dusno, tak se šlo trochu dál.

Po chvíli chůze tak znovu došlo na onen moment překvapení. Skály tohoto typu v Angole vůbec nebyly zvykem, ba právě naopak, snad jedinou výjimkou. Ostré hrany, špičky a přitom celé to přírodní skalnaté sousoší nebylo nijak rozlehlé, co Kibu odhadl, nemohlo být vyšší než dvacet metrů. Dvacet metrů téměř kolmých mini-skalisek Vůbec to celé až nevypadalo přírodně, ale spíše jako nějaká mohyla, kterou tu někdo kdysi dávno naskládal z kamenů z celého okolí.

Mladý pár tak chvilku chodil okolo a pozoroval ty roztodivné křivky, co se vydávaly za skály.

„Hele! Támhle je něco na stěně! Nějaké malby…“

Zatímco Tara postřehla již dosti vyšisované malby, Kibu si o kus dál všiml pukliny v celém masívu. Ačkoliv byla ona mezera zpola zavalená popadaným kamením, působila téměř jako vstupní dveře. Malby byly také na druhé straně od oné díry. Dvojice se na sebe podívala pohledem, který by se dal charakterizovat snad jedině slovem, dobrodružný. Slov nebylo třeba. Oba přistoupili k puklině a jali se ohledávat místo a nakukovat do srdce skalnatého útvaru.

U nakukování samozřejmě dlouho nezůstalo, a ačkoliv je Kibu vůči své manželce vždy gentlemanem, do průrvy vkročil jako první on. Co kdyby se za rouškou tmy skrývalo nějaké nemilé překvapení…

Tara prolezla do díry jen o chviličku později. Zpočátku byly stěny ozařovány zapadajícím sluncem, které barvilo interiér masívu na krvavě rudou, po několika metrech se však jeskyně stáčela a mizela za pravým rohem, kam už světlo nemohlo. Oba dobrodruzi se ani nezastavili a pokračovali za ono ohbí vědouce, že oba mají chuť objevovat nepoznané kouty okolí jejich nového domova.

Ač nekuřák, nosil u sebe Kibu vždy zapalovač. To od doby, kdy si na jedné podobné vycházce chtěli s Tarou udělat opékanou zeleninu na ohýnku v přírodě, ale neměli oheň jak udělat. Kibu nakonec jiskřičku vykřesal, zapalovač však do své vycházkové výbavy přesto ihned zařadil. V tuto chvíli se zapalovač hodil ještě více a tak ho Kibu také použil. Na krok vidět bylo, ale žádná senzace. Po chvilce tunel znovu měnil směr, tentokrát doleva.

„Myslíš, že už tu před námi někdo byl?“

Vyslovila Tara myšlenku, která jim oběma vrtala hlavou. Ona jeskyně, či tunel totiž čím dál tím méně připomínal dílo vytvořené pouze přírodou. Zatím však viditelné známky lidského vlivu zůstávaly utajeny. Tara i Kibu si ale byli čím dál tím víc jistí o tom, že toto místo bylo pravidelně navštěvováno lidmi.

Důkaz se dostavil náhle, v podobě pohozené kapesní svítilny. Teď už o dřívější návštěvě lidí tohoto místa nebyl pochyb. Jeskyní navíc začala ustupovat tma a světlo šlo dvojici naproti. Duo badatelů ani na okamžik nestrnulo a pokračovalo dál. Cesta se točila v mírném oblouku a tak stále nebylo vidu po zdroji onoho světla.

Když pak se náhle před mladým párem otevřel prostor a oni stanuli v nitru celého toho jeskynního labyrintu. Uprostřed plápolal oheň zdroj onoho světla.

„Ruce za hlavu a klekněte si na kolena!!! Hned! Nebudu to opakovat!“

Kibu po této výzvě prakticky hned vytušil, k jakým účelům toto místo slouží. Jako úkryt zločinců, zlodějů a rabovačů, kterým on a jeho manželka teď vpadli do pasti. Vše tomu nasvědčovalo. Staré onošené hadry okolo ohně, nějaké to harampádí v koutě a dvě pušky opřené o protější stěnu, spolu s bezpočtem mačet opřených o několik kamenů rozestavených okolo táboráku. Jasné sídlo rabovačů.

„Otočte se!!! Pomalu, ale!!“

Tara i Kibu poslechli příkaz, zatím skrytého hlasu. Když se otočili, čekalo je další překvapení.

„Johne!?!? Jsi to ty?“

S pistolí na ně mířila totiž dobře známá osoba, přítel a v neposlední řadě také prodavač samoobsluhy ve vesnici, kam se oba dřívější běženci museli uchýlit.

„Sakra! … Pardon! Omlouvám se… myslel jsem, že jste nějací ničemové či loupežníci…“

„A co tu děláš?!“

Pistole mezitím rychle zmizela v pouzdře za opaskem.

„Hlídám…“

„Hlídáš co?!?“

Tara a Kibu se střídali v pokládání otázek, který se pomalu měnil v křížový výslech, nikdo z dvojice však zatím neměl úmysl zahrát si na hodného policajta.

„Co hlídáš, Johne!?!“

Johnovi se evidentně nechtělo kápnout božskou a jen tak zatím přešlapoval na místě a koukal do země. Pohledy obou rádoby výtržníků ho však pálily na duši jako rozpálené uhlíky a tak nakonec pokrčil rameny a…

„Dobře, jste u nás ve vesnici už dlouho, tak snad nikomu nebude vadit, když vám to povím. Víte, jsem tu na hlídce. Tento týden mám službu…“

„Co tu prosím tě hlídáš!?“

„Co kdybychom se posadily tady k ohni, a já vám to celé povím. Stejně mi asi nebudete věřit, ale co…“

„Tak nás alespoň vyzkoušej. Třeba ti uvěříme…“

Kibu a Tara se tak rozsadili kolem ohniště. John ještě odklidil všechny naaranžované mačety na jednu hromadu do kouta jeskyně a pak si přisedl také. Nadechl se a započal vyprávět.

„Slyšeli jste někdy o Velikonočním ostrovu? O kultuře, která tam žila a náhle zmizela?“

„Myslíš stavitele těch divných soch, které jsou rozesety po celém ostrově? Jen něco málo jsme slyšeli… Zmizelá kultura…“

„Tak se podívejte pozorně za sebe na tu stěnu a řekněte mi, zdali vám něco nepřipomíná.“

Tara a Kibu učinili, jak jim bylo řečeno. Skenovali pohledem stěnu, až…

„Vždyť tady ten reliéf vypadá zrovna jako jedna z těch soch na tom Velikonočním ostrově… Jak se sem dostala?“

„Naší prapředci jí tu vytesali, než emigrovali na jiné místo. Do jiné dimenze. Několik z nich se však rozhodlo zůstat a založit osadu. Právě tu vesnici, do které jste před zhruba rokem přišli.“

„Počkat, řekl si dimenze?!“

„A proč vůbec utíkali ze svého domovského ostrova?“

Salvy otázek a dychtivé pohledy obou posluchačů pokračovaly.

„Občanská válka, stejně jako ve vašem rodném Kongu. Jeden šílenec si myslel, že sílou a strachem bude moci ovládnout celý ostrov a z lidí si udělat své sluhy. Do toho momentu naši prapředci žili mírumilovně a válku neznali, proto ti, co mohli, prchli v lodích na pevninu. Celá kultura a staletí jejího rozvoje tak bylo ztraceno. Naši předci putovali po pevnině, až došli do této oblasti a-“

„No počkej, ale říkal jsi dimenze!“

„Už u toho prakticky jsem… Došli do této oblasti, která vypadala před těmi několika sty lety asi jako dnes. Vše, co bylo nutné k přežití, tu bylo, zdroj vody, nedaleká řeka i celkem úrodná půda. A pak se po několika dnech budování osady rozhodli také vkročit do této jeskyně, nebo skály, jak chcete. A co našli uvnitř v místech, kde právě teď sedíme?“

Tara ani nedutala, Kibu pouze plácl do větru.

„Jinou dimenzi!“

„I tak by se to dalo říci. Našli tmavě modře zářící kouli, velkou asi jako meloun. Když se jí ti nejodvážnější dotkli, zmizeli… Zmizeli v jiné dimenzi…“

V průběhu doposud poslední části svého povídání John vstal a pomalu přešel k velikonoční soše. Po chvíli dramatického ticha pak sáhl do pravé nosní dírky oné sochy a za něco zatáhl. V ten moment se začala soše pomalu otevírat ústa a rozlehlý prostor vnitřku jeskyně se začal plnit tmavě modrou září.

„A vrátili se ještě někdy zpět?“

„Ano, vrátili… Vraceli se dokonce velmi pravidelně. Dá se říci, že mnoho let probíhal v této jeskyni i mezi-dimenzionální obchod. Pak ale přišla doba kolonií, kdy Afriku ovládali neafričané a kontakty začaly řídnout.“

S těmito slovy se pusa sochy otevřela dokořán a trojice hleděla na onu, jak meloun velikou, modře zářící, kulatou, dimenzionální bránu. Tara a Kibu přistoupili blíže.

„A jak to vůbec dopadlo na Velikonočním ostrovu s tím tyranem?“

„To nikdo neví přesně. Víme jen, že celá civilizace zmizela. Naši prapředci utíkali tak daleko do vnitrozemí, jelikož se báli rozpínavosti toho šílence. Jeho konec, nebo konec jeho vládnoucí dynastie je však opředen tajemstvím.“

„A proč jste v době kolonizace také neutekli?“

„Měli jsme tu a stále bych řekl, že ještě máme, dobře fungující společnost, v naší vesnici. Rodiny, společenský život, pěkná příroda… Někteří z nás, většinou ti svobodní, skutečně prchli na druhou stranu modré koule, většina však zůstala. Stále se tu a tam někdo vynoří, a vyzvídá co a jak, nebo někdo od nás jde navštívit ty na druhé straně a vyzvědět, co nového. Děje se tak už ale pouze zřídka. Generace se mění a vazby slábnou…“

Tara poslouchala se zaujetím, každé slovo, co John řekl, Kibu byl ale naprosto hypnotizován modrou sférou a tak se po chvíli mlčení pouze otázal.

„Takže to stále funguje? Stále je ještě možnost navštívit tu druhou dimenzi?“

John přikývl a jakoby vytušil, kam Kibu svou otázkou směřuje.

„Pokud chcete, můžete se do ní podívat sami. Na druhé straně na vás bude čekat člověk, který v té druhé dimenzi plní stejný úkol jako já zde.“

Tara a Kibu sice chvilku zaváhali, po chvilce ale oba svorně vztáhli ruku k zářící kouli.

Záblesk světla a dutá rána až oběma uši zalehli, přesně to následovalo poté, co se oba dotkli koule.

„Eh, kdo je to? Eh, buďte vítáni.“

Oba mezi-dimenzionální cestovatelé zcela evidentně probudili druhého hlídače z hlubokého spánku. Představení, vysvětlení situace, potřesení rukou a trio už míří myší dírkou, na chlup stejnou jako je ta, v Johnově jeskyni, ven ze skalnatého komplexu.

Mladý pár čekal opravdu leccos, to, co ale spatřili poté, když jejich oči přivykli večernímu šeru, jim doslova vyrazilo dech. Cestovali přeci jen dimenzemi a ne časem.

„Jsme pořád v Angole? V Africe??“

„Ano, samozřejmě. Kde jinde byste si přáli být.“

Skalnatý útvar, který je ve světě, ze kterého mladí cestovatelé přichází, se nachází uprostřed země nikoho. V této dimenzi se však vyskytuje ve městě, které svou architekturou, infrastrukturou a stupněm vývoje připomíná vyspělá americká či evropská města. Celý komplex je zdá se součástí jakéhosi oploceného parku, za jehož hranicemi se už k nebi tyčí stametrové mrakodrapy.

Tara a Kibu, poté co s obtížemi zavřou ústa, se vydávají za hranice onoho parku. Jejich dimenzionální průvodce je jim stále v patách.

Automobily, infrastruktura a budovy se opravdu skoro v ničem neliší od těch, co mohli vidět na snímcích z velikých amerických měst. Všude panuje čistota a pořádek a jakýsi všudypřítomný klid. Lidé však svým oblečením upozorňují, že je pár stále na africkém kontinentu, ba co více, poměrně nedaleko rovníku, čemuž jsou samozřejmě oděvy přizpůsobeny. A navíc ta barevnost všech těl látek skutečně bije do očí a křičí Afrikou. A ještě jedna odlišnost tu byla od amerických a evropských velkoměst, lidé se usmívali, kynuli oběma cizincům, přáli dobrého večera, žádný stres a shon, prostě pohoda a klid.

Mezitím, co se však oba návštěvníci kochají, průvodce přejal iniciativu a bez povšimnutí zavedl oba do jedné z budov. Na protější straně obrovské vstupní haly visel nápis, Imigrační úřad.

„Ale kam jste nás to zavedl?“

„Jako každý návštěvník, ať už uvnitř této, či mezi-dimenzionální, musí být ohlášen na tomto úřadě. Je mi líto, ale je to má povinnost. Před několika lety byly africké země terčem obrovských vln imigrantů z evropských rozvojových zemí a tímto opatřením jsme alespoň získali hrubý obraz o jejich počtu.“

Kibu si myslel, že si jejich průvodce pouze dělá legraci. Když se pak ale oba nováčci v této dimenzi, pořádně rozhlédli kolem, viděli spoustu bílých evropských tváří, umouněných a čekajících na vyřízení žádosti o azyl, či o prosté zaevidování. Ústa obou se znovu otevřela dokořán.

To už však oba mířili do velmi opuštěně vyhlížející části imigračního úřadu, do kanceláře mezi-dimenzionální imigrace. Průvodce vpustil oba dovnitř, kde čekal, no spíše spal, stařičký a scvrklý úředník. Jakmile však onen stařík zmerčil přítomnost nově příchozích, samou radostí málem vyskočil ze židle.

„Vítám vás, vítám vás u nás v naší dimenzi, v Angole, přáááteléé! Prosím, posaďte se! Mohu vám něco nabídnout k pití či k snědku?“

„Ne, ne… děkujeme…“

„Jak tedy myslíte. Tak co pro vás mohu udělat? Jaký je účel vaší cesty do naší dimenze?“

„Jen jsme se chtěli… chtěli jsme se podívat… jak to tu vypadá…“

„No a jak to tu vypadá?“

„Vypadá to tu všelijak jen ne africky…“

„Prý tu máte problém s evropskými přistěhovalci?“

To už se Tara opět trochu oklepala a už vypustila první z potenciální salvy otázek a dotazů.

„Ale ne jenom s evropskými i lidé z válkou zmítané severní Ameriky se velmi často uchylují k riskantní a často smrtelné cestě přes Atlantik. Mnoho jich onu cestu nepřežije. Ale ano, máte pravdu, nejvíce se u nás hlásí o azyl lidé ze západní Evropy, kam již několik desítek let posíláme humanitární pracovníky a finanční podporu. Vlády jsou tam však zkorumpované a chtivé po moci, navíc se co dva roky vyloupne nějaký větší národnostní konflikt, který je takřka pokaždé následován hladomorem. Po takovém neštěstí jsou pak Angola, Kongo, Zambie, Nigérie a Keňa vždy zahlceny novými nelegálními přistěhovalci.“

„Proč právě ty země, které jste jmenoval.“

„Protože ta pětice, kterou jsem zmiňoval, patří k lídrům Africké unie, nejvlivnějšího uskupení na planetě této dimenze.“

„Africká unie… nejvlivnější na světě…jak je to možné?“

„Ano, je to možné a naše společná měna Afro je také ta nejstabilnější a tím pádem i nejspolehlivější měna na tomto světě. No a jak je to možné? Víte, o váš svět, respektive o vaší dimenzi se zajímám už delší dobu, zejména pak o její historii. A právě v ní leží odpověď na vaší otázku proč je Afrika velmocí v tomto světě a u vás je jen věčným otloukánkem a prosebníčkem.“

„Historie?“

To se poprvé po dlouhé době opět vyjádřil Kibu, do té doby je nevěřícně poslouchal a ani nedutal.

„Ano, historie. Lépe řečeno, především vaše koloniální historie a naše nekoloniální historie. Ta dala zapříčinit, mnoha kmenovým válkám uvnitř jednoho státu a tím pádem zbytečné ztrátě energie a lidského kapitálu. Kdybyste se podívali na mapu naší afriky našli byste na ní dvojnásobný počet států a každý by odpovídal jednomu národu. V tomto světě dokonce kolonie neexistovali vůbec na žádném kontinentu. A tím, že se každý národ soustředil jen na sebe a svůj rozvoj, jsme dnes tam, kde jsme… Naše Angola je kupříkladu asi jen třetinová té vaší. Měli jsme tu od počátku ty nejlepší nerostné suroviny, dobré klimatické podmínky. Veliké horko, ale to znáte, na to se dá zvyknout. Hlavně když o něco šlo, dokázali jsme táhnout, za jeden provaz a víc národů se dokázalo podpořit, například v těžbě ropy a pak jí rovným dílem dělit dál. V Evropě byla větší zima a hlavně pak ve středověku několik desetiletí trvající mor, v Americe byli zase kovbojové a zlaté horečky. V této dimenzi se africké národy a kultury dostaly svým stupněm vývoje před ty evropské či americké, což chápu, je pro vás, jak vidím zřejmě docela šok.“

„Takže vy to tu máte skoro všechno úplně naopak než my…“

Ozvali se svorně oba posluchači po notné chvíli civění.

„Ano, i tak se to dá podat… Jako den a noc pro obě zmíněné strany. Pro Evropu je v této dimenzi noc a u vás den. Afrika si v této dimenzi užívá svého času na výsluní, kdežto u vás se ne a ne probrat z dlouhé a temné noci… Ouha, právě jsem se podíval na hodiny a mezitím, co si tu spolu povídáme, už skončila pracovní doba celého imigračního úřadu. Abyste se vůbec dostali přes vrátnici… Budu vás tedy bohužel muset poprosit, abyste následovali toho pána, co vás sem přivedl. Je to pracovník našeho úřadu, jmenuje se John, jen tak mimochodem, a on vám ukáže, kde se budete moci ubytovat, přečkat noc a rozhodnout se co a jak dál. John vám také bude k dispozici, kdybyste cokoliv potřebovali. Já tu ještě musím dodělat nějaké papíry ohledně imigrantů z Evropy, které jsem slíbil založit, takže se k vám bohužel nebudu moci přidat a pokračovat v rozhovoru. Velmi mě to mrzí, ale máme tu napilno… Nicméně velice mě těšilo, a pokud budete chtít zůstat, jste vítání.“

Pak už pouze zazněla slova na rozloučenou, srdečné tisknutí rukou a Tara i Kibu opouštěli kancelář i úřad pro imigraci. Průvodce John na rozdíl o onoho úředníka na úřadu nijak mluvný nebyl a opravdu oba cestovatele zavedl pouze do blízkého hotelu, kde jim zarezervoval pokoj, dal jim na sebe kontakt a sdělil, že se tu s nimi zítra ráno znovu sejde.

Slunce už svou pouť po obloze dávno zakončilo a i Kibu a Tara už byli unavení, spíše však než fyzicky z chození, myšlenkově po obdržení tolika nových a až neuvěřitelných informací.

Noc uběhla jako voda a ráno se pomalu přikradlo oknem do hotelového pokoje, kde načapalo oba dimenzionální cestovatele stále ještě v hlubokém spánku. Oba se však velmi rychle probudili a v mžiku byli dole u recepce, kde už na ně, jak slíbil, čekal jejich věrný průvodce John.

„Dobré ráno, kampak byste si přáli vyrazit? Pokud byste neměli námitek, byl jsem instruován ukázat vám naše město a přilehlé okolí.“

John, jak vidno po ránu o sto procent upovídanější nežli jeho večerní verze, dal páru nabídku, která se neodmítá. Tara i Kibu tak pouze horlivě kývali hlavou.

Dopoledne i odpoledne tak proběhly v rytmu střídání městské dopravy a vyhlídek ze střech mrakodrapů, ale i návštěv několika historických monumentů.

Večer pak přišel zlatý hřeb Johnova průvodcovského umění a to, když nabídl oběma turistům vyhlídkový let v malém letadle. Teprve z jeho oken bylo vidět ta neuvěřitelná rozlehlost celého velkoměsta. Byly vidět chudinské čtvrti bílých přistěhovalců na okraji i rezidence bohatší vrstvy blízko centra, byly vidět, parky i menší lesíky okolo města a v jeden moment dokonce i kraj savany.

Tara i Kibu si tak nějak v koutku duše přáli, aby tuto, nebo alespoň podobnou scenérii, bez chudinských čtvrtí samozřejmě, mohli spatřit i z vyhlídkového letu v jejich dimenzi. Oba však už věděli, s čím půjdou na druhé večerní setkání s imigračním úředníkem, o kterém je John v průběhu dne informoval.

A tak když opět stanuli v kanceláři na Imigračním úřadu oba svorně a stručně vysvětlili, jaké jsou jejich další kroky napříč jim známými dimenzemi.

„Nesmírně si vážíme pohostinnosti a vlídného a přátelského zacházení v průběhu naší krátké návštěvy, ale chtěli bychom se vrátit domů, kam patříme.“

„Ano, již jednou jsme svůj domov byli nuceni opustit a pak když jsme našli další místo, které můžeme nazývat domovem a lidé z té vesnice dobrými přáteli, zdá se nám jako bychom zrazovali nejen je, ale i sebe. Po celý uplynulý rok co jsme tam už strávili, se o nás všichni velmi pěkně starali, pomáhali nám v naší těžké situaci a přijali nás mezi sebe a to je něco, k čemu se nyní nemůžeme otočit zády…“

„I když vaše dimenze je vskutku k africkým národům o dost vstřícnější než ta naše a vaše město je krásné a lidé přátelští…… chceme se i přesto vrátit zpět domů.“

„Jménem všech občanů našeho města vám děkuji za vaše milá slova a nezbývá mi než říci, že vaše přání je mým rozkazem… Bylo mi potěšením vás poznat. Mějte se blaze, a kdybyste se někdy chtěli stavit třeba jen na víkend, na výlet, neotálejte!“

Tradiční rituál potřesení rukou znovu zakončil ono setkání a poté už opět v doprovodu Johna, Tara i Kibu zamířili do oploceného parku s kamennou svatyní ukrývající trans-dimenzionální portál.

„Jak řekl šéf, mějte se blaze a třeba nás někdy znovu navštivte.“

John už k večeru opět začal šetřit slovy i přesto však v jeho hlase zněla upřímnost ve vidině příštího shledání. Potřesení rukou a pak už jen dotyk modře zářící teleportační sféry.

Když oba navrátilci znovu otevřeli oči, uviděli onu již známou scenérii lupičského doupěte a jejich Johna spícího vsedě na jednom z kamenů u ohně.

„Nazdar Johne, tak jsme zpět!“

„Eh……. Cože??? Vy jste se vrátili???“

Johna dvojice evidentně šokovala.

„Jasně. Tady jsme přece doma, sem patříme, máme tu své přátele a všechno, co potřebujeme ke spokojenému a klidnému životu.“

A s těmito slovy se také dvojice vydala, ruku v ruce a ve světle plamínku zapalovače, do klikatého tunelu skalní komplexem ven vstříc svým přátelům a svému domovu.

„A pokud by ses příští týden, chtěl zastavit na večeři, myslím, až nebudeš mít službu, tak klidně přijď, Johne. Rádi tě uvidíme.“

Ozvalo se ještě ozvěnou.

John byl šokován.

                                                                        THE END