Los Dragonos (4. část)

Tato čtyř dílná povídka je poslední z velkých příběhů o alkoholových dracích žíjících mezi námi lidmi. Tentokráte se oproti všem zvyklostem podíváme za hranice Evropy a to konkrétně do Mexika, kde žije poslední alkoholový drak Tequilla. A možná se dozvíme i něco o minulosti všech draků na zemi...

První se probudil technik, kterého trefili uspávací šipkou do nohy a tak měla dávka sedativ asi menší účinek.

Prvních několik mrknutí a otočení hlavou a technikovi bylo jasné, že je uvnitř nějaké indiánské chýše. Oba archeologové i oba přírodovědci zatím stále spokojeně spali na zemi okolo něj. Kdo zase naopak chyběl tentokrát, byl kapitán.

Vnitřek dřevěné chatrče byl velmi pěkně barevně zdoben. Každá větvička a každé dřívko byly potřeny nějakou barvou a vzniklé obrazce pak zobrazovaly draky, lidi, džungli a její plody. Některé sušené plody džungle navíc i vysely u stropu a některé čerstvé plody džungle spolu s vodou byly připraveny u vchodu do chýše.

Přesně čtyři porce a jeden větší kalich s vodou.

Hladový a žíznivý technik moc neváhal a vrhl se po darovaném jídlu. Ovoce bylo chutné a šťavnaté a velmi sladké. Technik pak celou tu sladkou bombu zapil dvěma velkými loky krásně průzračné vody z přistaveného kalichu.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!“

Řev hodný lva rozléhal se najednou chýší, až to chvilku vypadalo, že celá chatrč spadne. V tu ránu už nikdo nespal a několik papoušků se svým krákání onen řev snažilo napodobit.

„Co se děje? Co se děje? Kde to jsme a co je to za kravál?“, sypala ze sebe vyděšená a rozespalá botanička.

Potom, co pohledy všech prozkoumaly vnitřek dřevěného obydlí, se pak pozastavily na mocně se svíjejícím technikovi.

„Co se vám to stalo, mladíku? Co vám to ti divoši provedli?“, ptal se profesor a ihned přiskočil k technikovi na pomoc.

„POZOR! …… Pozor na tu vodu! Není to voda,…… je to TEQUILLA…… a musím říct, že píše… a zvlášť teda takhle po ránu.“, sípal technik. „Jinak ale to ovoce je dobrý, ale říkám…… bacha na tu tequillu, takhle silnou jsem ještě nepil.“

To už ale u v chodu do chýše stálo i několik vylekaných, spoře oděných a pomalovaných indiánů. Jakmile ale zjistili, že jsou všichni víceméně v pořádku, usmáli se a zamávali svým hostům.

Hosté poněkud bezduše, ale přece, jejich ranní pozdrav opětovali. Teprve nyní si však profesor všiml, že mu někdo schází.

„A kde je kapitán? Chlapče, neviděl jsi někde kapitána?“, vyzvídal profesor od technika.

Ten pouze zakroutil hlavou.

„El kapitáno?!? NO-NO-NO. El kapitáno e bandito!“, chopil se slova jeden velmi pomalovaný indián, pravděpodobně náčelník, a se zamračeným výrazem vytáhl zpoza svého opasku kapitánovu pistoli.

„Sakra! Zabili kapitána a teď chtěj zabít nás! Nejdřív nás naloží v tequille, pak nás stáhnou z kůže a pak nás snědí. Věřte mi, už jsem několik dokumentů o kanibalech viděl!“, začal vyšilovat zoolog.

„Uklidněte se, člověče!“, osočil se na hysterického člena skupiny její vedoucí a dále už pokračoval s náčelníkem. „El kapitáno e finito? … Mrtvíto? ……… Kaputo?“

„NO-NO-NO! El kapitáno no kaputo! El kapitáno e bandito! Bandito my el nakulito!“, máchal okolo sebe rukama a pistolí náčelník a ukazoval kamsi za sebe.

„U svatý dračice, já to věděl! Napíchli ho na kůl! Chudák kapitán……“, dál hysterčil zoolog.

Profesor se jeho uklidňováním už ani nezanedbával a raději se podíval, na co to ten indián ukazuje. A co, nebo lépe řečeno koho, neviděl? Byl to samozřejmě kapitán. Nijak mu ublíženo nebylo, pouze spal spokojeně ve stoje, přivázaný ke kůlu, a se zavázanou pusou. Dokonce ani technikův řev ho nevzbudil.

„Ahááá! Už to chápu! Kapitána svázali, protože měl zbraň a oni se ho báli.“, dopídil se pravdě profesor a mávnul na ostatní, aby se šli sami přesvědčit o tom, že je kapitán stále naživu.

„El kapitán duo chrupkáto šipkýto.“

„Ehm, ehm, náčelník asi říká, že kapitán musel dostat dvě uspávací šipky. To by možná vysvětlilo proč, i přes ten uši rvoucí budíček, stále spí.“

„Ale no tak! Dost už bylo toho dorozumívání rukama nohama nebo poloslovama. Děkuji vám, drahý pane náčelníku, že jste naše hosty tak pěkně pohostil. Nyní se už můžete znovu věnovat svým každodenním starostem, já se o naše hosty nějak postarám.“, před chatrčí se objevil dračí duch v lidské velikosti.

Ten samý dračí duch, který se je po celou dobu v džungli snažil svézt z cesty.

V chýši se nikdo ani nehnul a dýchání či mrkání bylo přesunuto na vedlejší kolej.

Náčelník i zbylí přítomní indiáni uposlechli, i když se zdálo, že na ně duch promluvil česky. Poté, co všichni indiáni odešli zpět do svých chýší nebo zmizeli v džungli, se začali čeští badatelé pomalu osmělovat a pomalu vylezli před chatrč, aby si pořádně prohlédli dračího ducha, který tam na ně čekal s úsměvem na tváři.

„Vítejte v poslední vesnici původních Mayů. Dovolte, abych se představil, jsem duch draka Tequilly. Mám jeho vzpomínky i jeho myšlenky. Jediné, co mi tak chybí je tělo. Velký Tequilla mě stvořil pomocí prastarého dračího rituálu, abych ochraňoval lid této vesnice před nezvanými vetřelci, jako jste třeba vy. Než vám ale budu vyprávět dále, předpokládám tedy, že o honbě za Tequillou a jeho příběhem celá tato vaše expedice je, tak by bylo dobré probudit váš vojenský doprovod a vysvětlit mu, že není třeba ničeho se bát a na nic útočit. Ó a pardon za tu tequillu k snídani, je to takový místní zvyk, náčelník vám jistě nechtěl způsobit žádnou újmu.“, ujal se úvodního slova duch.

„Ááááále,…… nic se nestalo.“, hlesl ještě stále přiškrceným hlasem technik.

Celá skupinka se pak trošku toporně přesunula ke svázanému kapitánovi.

Drak se trochu škodolibě zašklebil a pak prolétl přímo skrz zajatce.

„ÁÁÁÁÁ! SAKRA! Co-co-co co to bylo?!? Proč jsem svázanej? Kde to jsem? Kde mám zbraň? Kdo mě to uspal? Kdo-…“, lamentoval kapitán do té chvíle, než se mu před očima zjevil mlžný opar v podobě draka.

„To je poněkud hodně otázek na někoho, kdo chodí po džungli s pistolí a chystá se nejdřív střílet a až PAK se ptát, že? Ale abych se představil i vám, pane kapitáne, jsem duch draka Tequilly a mým úkolem je chránit tyto mírumilovné indiány před lidmi jako jste vy.“, začal opět nutnými formalitami Tequilla. „No tak, kapitáne, nevrťte se tolik pořád. Když mi slíbíte, že nebudete vyvádět nějaké hlouposti, tak já vás pustím. Tedy, spíš někdo kdo má fyzické tělo, přeřízne lana, která vás poutají ke kůlu. He-he! A nebojte, nechystáme se vám nijak ublížit a už rozhodně se vás nechystáme sníst, jak jsem tu již slyšel někoho se strachovat…… Chystám se vás zavést do Tequillovy jeskyně a dopovědět vám jeho příběh.“

Kapitán pouze nevěřícně lapal po dechu a koukal po ostatních členech expedice. Pak se ale konečně přestal ošívat a tak ho mohl technik oprostit od jeho pout.

K překvapení všech přítomných, kapitán pouze poděkoval a mlčky se zařadil do skupiny. Žádné bezhlavé útoky na dračího ducha, žádné nadávky či vyhrožování, prostě nic. Ty uspávací šipky starého veterána uklidnily asi víc, než bylo původně zamýšleno.

„Tak, myslím, že už konečně můžeme vyrazit. Nebojte se, není to daleko. Jeskyně je prakticky hned za touto malou vesničkou.“, pokračoval Tequilla.

Skupina se tedy vydala na cestu do jeskyně.

Profesor i jeho studentka samým nadšením ani nedutali a užívali si každičký okamžik tohoto životního a historického zážitku. Všichni členové pak ze sebe také částečně setřásli ten děs a hrůzu, které je tak časně zrána přepadli.

Jak tak expedice procházela vesnicí, mnoho indiánů zvědavě vykukovalo ze svých obydlí, aby se podívali na lidskou návštěvu, která tu evidentně již několik desetiletí, možná i staletí, nebyla.

Drak skutečně nelhal, na druhou stranu, proč by to také dělal, a tak se výprava, kousek za vesnicí, ocitla tváří tvář veliké jeskyni.

„Tééééda! Tady by mohly parkovat i ty veliký, historický, nákladní letadla. Skutečně obrovská jeskyně……… Škoda, že jsme vás neviděli živého a v plné velikosti, Tequillo. Je mi líto, že už jste umřel.“, vyjádřil technik svou upřímnou soustrast.

„Ale mladý muži,… kdo říkal, že jsem umřel?“, zamrkal na v tu ránu překvapené Čechy duch draka.

Téměř jako na povel se všichni zastavili na místě a nehnuli ani brvou. Drak si zcela očividně nastalou chvilku napětí velmi užíval a tak onen nervy drásající okamžik natahoval, co jen to jde. Nakonec se ale neudržel a rozesmál se.

„Vy jste, mladý muži, na všechno totiž moc hr, víte. Já jsem připraven sdělit vám všechny zbylé příběhy a detaily svého života po napsání druhé knihy pamětí. Pokusím se odpovědět na, co se budete ptát. A i to zda jsem živý či nejsem, bych vám pověděl. Jen nesmíte tak chvátat.“, prolomil hradbu mlčení dračí duch. „Pro klid vašich duší vám ale povím, že živý jsem. Tedy alespoň snad…… Spojení s mým fyzickým já nemám. Ale tady v džungli, které lidé začali říkat Los Dragonos, ani v téhle jeskyni už nejsem.“

Skupinku drakova slova příliš neuklidnila, přesto ale nikdo necouvl a všichni pomalu vešli do obrovské, dračí jeskyně.

Duch je pak vedl dál a dál až na úplný konec jeskyně, kde se nacházelo něco, co velmi připomínalo táborové sezení. Bylo tu místo pro oheň a do půlkruhu vysedaná místa nebo poskládané části kmenu stromů místo laviček. Co však danému místu vévodilo, byla veliká, nástěnná malba draka Tequilly, pravděpodobně zobrazeného v životní velikosti a v jeho přirozeném zbarvení.

„Tak tady se vždycky jednou týdně konaly, konají a já doufám, že i nadále budou konat, pravidelné vyprávění příběhů a historek a také meditování a rozjímání.“, zasvětil přítomné duch.

Členové výpravy ho poslouchali tak nějak na půl ucha, všichni si totiž pořád prohlíželi vyobrazení draka na stěně. Konečně mohli vidět Tequillu takového, jak skutečně vypadal.

„A ano, to jsem já v životní velikosti a barvách.“

Malba měla na výšku asi deset metrů. Drak byl vyobrazen z profilu a tak šla dobře změřit i jeho délka, která byla, od špičky nosu až po konec ocasu, přesně šest a půl metru. Technikovi trochu vrtalo hlavou, jak a jak dlouho tito indiáni malovali detaily tváře draka deset metrů nad zemí. A došel k závěru, že celá tato malba musela být asi pěkná dřina.

Tequilla na malbě stojí vzpřímeně a má velmi silné a dlouhé nohy a ruce s dlouhými a špičatými drápy. Ocas má také dlouhý a bičíkovitě zakončený a na celé, dlouhé šíji a zádech má špičaté výrostky, něco jako sto malých, žraločích, hřbetních ploutví za sebou. Barva draka ale udivovala všechny asi nejvíce. Drak byl totiž velmi pestře zbarven a technikovi tak znovu vrtalo hlavou, z čeho všeho indiáni zhotovili tak pestrou paletu barev. Záda měl Tequilla velmi, velmi jemně namodralé. Kapitán ale odpřísahal, že pro něj to byla bílá. Tato jemná modř, někde na boku, přecházela ve světle žlutou barvu, která směrem k dračímu břichu tmavla. Přechod modré barvy směrem k ocasu byl ale zase jiný. Ocas měl totiž Tequilla zelený a jeho bičíkovité zakončení bylo černobílé. Nohy a ruce měly světle fialovou barvu a hlava byla oranžová. Každý přechod mezi barvami byl pak velmi pozvolný a dlouhý a i na této nástěnné malbě to vypadalo, že každá šupina má jinou barvu. Výraz dračí tváře byl pak velmi veselý, i když při něm drak cenil své dlouhé a špičaté zuby. Oči, tedy jedno oko, které bylo na stěně vyobrazeno, pak bylo veliké a mělo červenou duhovku. A jestli všechny přítomné nešálil zrak a přítomné přístroje se nepletly, tak měl drak mezi špičatýma ušima malé, asi dvoumetrové sombrero.

„Tak už jste se mě dostatečně pokochali?“, zeptal se s úsměvem na mlžných rtech drak.

Všichni pomalu odtrhli své zraky a přístroje od indiánského uměleckého díla a připojili se k drakovi. Když už všichni seděli na místech okolo ohniště, přineslo několik indiánů sušené i čerstvé ovoce a pár džbánů průzračné vody. Při pohledu na ní technikovi vstaly vlasy hrůzou.

„Nebojte se! Teď je to skutečně voda a ne tequilla. Tequilla se bude podávat až na závěr našeho sezení.“, všiml si technikovy reakce duch.

Mlžný Tequilla se pak přesunul na mírně vyvýšené místo, pravděpodobně řečniště, čelící půlměsíci posluchačů. Hladoví dobrodruzi se ale nejdříve vrhli na přinesené jídlo a vodu. Dokonce i kapitán, ač trošku s podezřením, pozřel několik lupínků sušených banánů. Misky, tácy i džbány byly po několika náletech, chtivých a hladových, českých rukou úplně prázdné a tak je mohli indiánští číšníci opět odnést.

 S o trochu plnějšími žaludky se členové expedice uklidnili a udělali si pohodlí pro drakův zbytek příběhu.

„Tak tedy abych navázal, kde jsem v posledních pamětech skončil. Tuším, že to bylo v roce 1952…… Jak jsem již psal, měl jsem v té době obavy z velikých arzenálů atomových zbraní dvou největších světových mocností. A asi vám nemusím říkat, jaké to bylo nebo jak to dopadlo a tak dále, to není zase tak vzdálená minulost, aby nebyla alespoň trochu v podvědomí lidí. Lidé se ale neustále měnili a měnili. Mexičané pořád lezli do lesa pytlačit, nebo kácely zdejší vzrostlé stromy. Okolo džungle jsem měl plantáže agáve a i tam mi lezli a kradli úrodu. Uličníci jedni! Jednoho dne, kdy už zahodili všechen zbylý ostych a čest co ještě měli a najeli mi tam i s náklaďákem jsem se opravdu rozčílil a poprvé po dlouhých letech jsem vyletěl z lesa. Načapal jsem zloděje přímo při činu a hnal jsem je plameny před sebou celou cestu, až do jejich malého města odkud se vydali na lup. Věděl jsem ale, že lidé jsou nepoučitelní, co se všeho nekalého týká, a že takovéto vyhnání nebude mít velký význam a že do týdne je budu mít na plantáži znovu. Přikročil jsem tedy k radikálnímu řešení. Začal jsem chrlit oheň a celou svou plantáž jsem spálil na popel. A že to byla veliká plantáž. Asi dvaceti kilometrový pás, který lemuje džungli. Určitě jste jím museli projet. Teď je to pustina a to hlavně proto, že můj plán vyšel! Jak jsem tak pálil svou úrodu, tak jsem u toho řval a běsnil a vyváděl a nahnal jsem Mexičanům takovou hrůzu, že se mnoho z nich odstěhovalo raději někam jinam. Použil jsem, pro větší efektivitu a efektnost, dlouhotrvající plamen a tak popel na plantáži hořel celý měsíc v kuse a ani tropické deště ho nedokázaly uhasit. To polekalo i zbylé, otrlé amigos a i oni opustili oblast. Jak jsem se později doslechl džungle a přilehlý pás padesáti kilometrů před ní, kde z pověrčivosti a strachu nežije ani noha, dostal po tomto mém zásahu název Los Dragonos. Nikde o něm však v psané literatuře není ani zmínka, ani ve zprávách to ze strachu z mojí pomsty nevysílali. Zpráva se ale rozšířila mezi lidmi jako lavina a v to jsem právě doufal.“

„Tohle mohu potvrdit. Nikde o oblasti Los Dragonos není napsáno. Doslechl jsem se o ní od jednoho kolegy, co byl v Mexiku zkoumat aztécké hrobky a tak polovážně a polo-žertem mi tuto historku pověděl“, odvážně skočil do řeči drakovi profesor.

„Ano! Přesně tak! Pouze mezi lidmi se to vědělo. Každopádně mě a místním Mayům to přineslo dlouho hledaný klid. Jak jsem tedy říkal, pro místní Mexičany se džungle stala zapovězenou a ze strachu z pomsty raději každému cizinci dlouho rozmlouvali návštěvu Los Dragonos. Nicméně od té události, která se stala někdy okolo roku 1980, jsem vždy alespoň jednou týdně vyletěl mimo džungli. Několikrát jsem dokonce letěl až nad Evropu abych tam pátral po svých sestrách, jestli je náhodou nespatřím nebo neucítím. Dračí oči, čich a sluch jsou totiž mnohem citlivější než lidské, o tom jste se každopádně mohli přesvědčit při řešení mé druhé hádanky. Necítil jsem, neviděl a ani neslyšel žádnou svou sestru a to jsem pátral poměrně důkladně. V Evropě nebyly a nebyly ani na ostatních kontinentech. Jednou jsem dokonce prohledal i náš starý bunkr s období po pádu meteoritu a i ten byl prázdný. Koho jsem však nacházel úplně všude, byl člověk. Je až neuvěřitelné za jak, z pohledu Země a draka, krátkou dobu jste se dokázali vyvinout z tvora, co pobíhal nahatý po savanách, v tvora, který sám sebe postavil na vrchol potravního řetězce a který do značné míry ovlivňuje všechen život na planetě. Pro mě je to neuvěřitelné a děsivé zároveň. Rozpínavost a technologický růst lidstva nebral mezí. Džungle jako je například tato, nahrazovaly džungle městské, které jsou, dle mého názoru, v lecčem o dost nebezpečnější. Každopádně mě tyto mé výlety brzo omrzely a tak jsem znovu zalezl do této džungle a už z ní nevylétal. To bylo někdy okolo roku 2000. Mayové si tu dále žili svůj klidný život a já jim pomáhal pěstovat agáve a připravovat tequillu. Bez mých velikých plantáží to bylo sice obtížnější, nikoliv však nemožné, a pro těch několik malých vesniček v džungli produkce bohatě stačila.“

„A dříve, myslím, než jste spálil své plantáže, jste dodával tequillu celému Mexiku? Já jsem totiž také ochutnal tu tequillu, kterou nám místní dali k snídani, tedy to málo, co mi tam technik nechal, a musím říct, že ta vaše chutná jinak. Je jemnější, výraznější a prostě lepší…… Ne nesnažím se vám tu lézt do vašeho mlžného zadku! Opravdu!“, sdělil své poznatky z ranního koštování vrchní archeolog.

„Skutečně! Pan profesor má pravdu. Kdybych to akorát nepřehnal s dávkováním tak by mi to možná tolik nesežehlo krk, chuťově to ale opravdu byla jiná,… lepší tequilla.“, potvrdil profesorova slova technik.

„Škoda, že na nás už nezbylo…“, poznamenala botanička a zoolog a studentka přikyvovali.

„A já nedostal nic! …… Ale vlastně můžu být rád, že vůbec ještě žiju, tak si tady na to nebudu stěžovat…“, brblal si pod vousy kapitán.

„Ano tequilla to je trochu jiná. Lidé, kterým jsem svěřil recept a naučil je tequillu vyrábět, jí nejdříve dělali úplně stejnou. Jak jsem ale říkal, lidí přibývalo a tak se přestalo dbát tolik na kvalitu, ale začalo se hledět spíše na kvantitu. A tato situace postihla i jiná odvětví, ne jenom produkci tequilly. Zase tedy je to pouze můj názor. He-he! Co já do toho vidím, jsem přeci jen drak. He-he! Proto tedy, když si ve městě koupíte láhev tequilly, tak chutná úplně jinak, než ta, co jí tu děláme s indiány. Tady v džungli už k ní nepodáváme dokonce ani sůl ani citrón. A pro ty, co dnes ráno neměli, ještě jednou opakuji, že po tom, co vám dovyprávím, bude tequilly dost a dost, to se nebojte. Zpět ale k mému příběhu, smím-li… Po roce 2000 jsem byl znovu hlavně v džungli a užíval si života s těmito lidmi. A takto to šlo dál, rok co rok. Má zóna strachu, kterou jsem kdysi vytvořil, stále fungovala a tak nás nikdo nerušil. To vše až do jednoho večera roku 2014. Nevím, jak mě našla a nevím ani odkud přilétla, ale náhle tu onoho večera seděla tak, jako tu dnes sedíte vy…… Jedna má dračí sestra. Ta, které lidé dali jméno Whiska. Seděla tu a vyprávěla mi svůj příběh, tak jak ho já teď říkám vám. Povídali jsme si a povídali, vzpomínali jsme a vzpomínali… Nakonec mi také řekla, že již několik let žije spolu s ostatními dračicemi v nejhlubším oceánském příkopu a že tam našli horninu, ze které lze připravit kyslíkové kapsle pro meziplanetární let. Prý už jich měli i několik vyrobených a chtěli se mě zeptat, jestli bych nechtěl letět s nimi. Jak je vám už teď asi jasné, jejich nabídku jsem neodmítnul. Nejprve jsem se ale rozloučil s indiány, mými lidskými přáteli a pro jistotu jsem ještě jednou, na efekt, zapálil pusté pláně lemující džungli. Tentokrát jsem si chtěl být opravdu jistý, že džungli nikdo nebude plenit a tak jsem použil dlouhotrvající oheň, který měl hořet celý rok a byl voděodolný. Chtěl jsem zajistit indiánům bezpečí na co nejdelší dobu a jak je vidět, vydrželo to dlouhých sto třicet osm let, než jste se sem, jako první po dlouhé době, vydali vy. Poté, co jsem se rozloučil, jsem zamířil do hlubin oceánu. Tam jsme ještě asi půl roku pracovali na dostatečné zásobě kyslíkových i zážehových tablet, a když už bylo vše připraveno, tak jsme se ještě naposledy proletěli po noční obloze a pak jsme se vydali na další dlouhou cestu vesmírnou prázdnotou. Ještě než jsme zmizeli v atmosféře, pronesl skutečný Tequilla poslední větu potřebnou k dokončení vyvolávacího rituálu a v ten moment jsem se objevil já, mlžný Tequilla. Přesně tady na tom místě, kde teď stojím, jsem se před sto třiceti sedmi lety, v roce 2015, poprvé objevil. Pokud chcete vědět, co se s draky stalo dál, nebo jak se mají dnes, tak to už vám nemohu povědět, protože to sám nevím. Poslední, co si jako živý Tequilla pamatuju, je myšlenka o přistání na Měsíci a následné pokračování na planetu, které říkáte Mars…… To už je ale opravdu opravdový konec mého příběhu. Takto mé skutečné já zmizelo z této planety. Děkuji vám za pozornost.“, skončil své vyprávění dračí duch.

Všichni členové expedice, do jednoho, drakovi zatleskali, a měli pro něj pouze slova chvály a díků. Když malý aplaus pomalu utichl, objevili se znovu indiánští hostitelé a nesli několik nádob vody a několik nádob tequill, zároveň se ke skupině přidalo i několik starších z indiánského kmene a začalo se slavit.

Když to opět vezmeme jedno po druhém tak zoolog se začal omlouvat indiánům za to, že je nazval lidojedy. Samozřejmě mu bylo odpuštěno a na důkaz nového přátelství zoolog i náčelník vypili několik kalichů tequilly. Botaničku zaujal jeden plod, který indiáni servírovali v ovocných mísách, a tak celý zbytek odpoledne i večera strávila popisováním onoho plodu, jeho stromu a jeho možného využití. Kapitán se připojil k místním lovcům a navzájem si s nimi vyprávěl příhody z džungle i je učil speciální techniky boje a oni jeho zase lov oštěpem ve složitých podmínkách džungle. Ptáte-li se, jak si všichni vůbec rozuměli? Jednoduše, po dvou doušcích tequilly začali všichni přítomní používat plynulou česko-indiánštinu a s porozuměním nebyl problém.

A ptáte-li se, co bylo s věčným soumarem technikem a mladou studentkou archeologie? Během oslav to mezi nimi začalo pěkně jiskřit, koneckonců věkem si byli velmi blízcí a nyní je spojovala i tato neuvěřitelná životní zkušenost. Oba tedy oslavu opustili již v odpoledních hodinách a nikdo je ten den už neviděl. (MRK, MRK!)

Co se týče profesora, tak ten se z oslavy také vytratil. On ale v doprovodu dračího ducha, se kterým pak v klidu na skále diskutoval o všech možných věcech. Mimo jiné sdělil Tequillově duchovi, že je velmi nepravděpodobné, že by se draci usadili na Měsíci, který už byl prozkoumán, od shora dolů, zepředu dozadu, zleva doprava a že na Marsu je větší šance, na život i na to, že se tam draci skutečně usídlili. Mars totiž, jak poznamenal profesor, ještě ani zdaleka není zmapován a doposud tam ani nežije tolik lidí, pouhé dvě malé kolonie. Na oplátku se profesor dověděl odpověď na otázku, která ho pálila už od jeho raných studentských let, a to sice proč všichni draci učili lidi vařit všemožné alkoholické nápoje.

„No to víte, pane profesore, na naší planetě jsme byli něco jako chemici, vědci, a tady jsme si už i za dob dinosaurů vařili podobné destiláty. Třeba takový přesličkový likér byl vynikající. Pro nás je navíc alkohol něco jako pro vás voda a na naší rodné planetě ho bylo jako na vaší planetě vody. Nezapomínejte, pane profesore, koluje nám v žilách i trocha ohně a musíme jej přeci něčím živit. Navíc velmi složitým procesem dokážeme dostat nebo udělat alkohol téměř z čehokoliv, i z kamene nebo dřeva, dejme tomu. Co jsme pak vylezli z úkrytu po éře dinosaurů, tak jsme se k vaření těchto nápojů z přírodních zdrojů znovu vrátili. Já, poté co jsem odletěl sem, jsem si začal dělat tento nápoj, který pak indiáni pojmenovali tequillou a mě podle něj. Co vařily mé sestry, to víte, to vám asi nemusím vysvětlovat. Vařili ale hlavně ze surovin a rostlin, které rostli poblíž jejich domovů. Krystal dokonce použila jezero jako jeden veliký kotel a nádrž najednou. Lidé pak naše nápoje zkusili a všechny jim velmi chutnaly, možná i proto, že jim alespoň na okamžik pomohly zbavit se strastí všedního života nebo se jen trochu uvolnit. Ne všechen alkohol jsme vás ale naučili vařit my. Základní princip destilace či alkoholového kvašení jste se ale naučili od nás. Jestli vám to tedy takto ve zkratce stačí, pane profesore? …… Můžu klidně doplnit i nějaké detaily, budete-li chtít.“

Profesorovi ale odpověď stačila a tak stočil hovor zase na jiné téma a takto jeho rokování s dračím duchem pokračovalo až dlouho do noci.

Když už i na starého pána přišla únava, bylo už dlouho po půlnoci a česko-indiánština už dávno utichla.

Profesor se tak potichu vyplížil z jeskyně. Musel přitom dávat velký pozor, aby nešlápl na některého spícího indiána, zoologa či kapitána, a vydal se k dřevěné chatrči, ve které tak trochu nedobrovolně přespal minulou noc. Když do ní ale strčil hlavu, uviděl v ní spát technika a svou studentku v něžném a spokojeném objetí. Oči mu zalily slzy štěstí a on potichoučku, jako liška, znovu vycouval ven. Po chvilce hledání se profesorovi nakonec zalíbil jeden kmen stromu, došel k němu, opřel se, a jako když luskne prsty, v tu ránu usnul. A co se mu zdálo?

Tak to je jen a jen profesorova věc.

Druhý den ráno se všichni probudili svěží a plní energie, což hlavně v případě zoologa nasátého jako houba tequillou, byl menší zázrak.

A nastalo loučení. Česko-indiánština ještě stále fungovala a tak se všichni krátce rozloučili, objali a expedice domorodým indiánům i dračímu duchovi ještě jednou poděkovala za vše, co pro ně včerejší den udělali. Zároveň také všichni dobrodruzi slíbili, že se o této oblasti nikde nebudou zmiňovat a že jí spíše vylíčí jako peklo na Zemi. To vše samozřejmě v zájmu ochrany soukromí místních indiánů.

Ještě pár zamávání a expedice zmizela v džungli.

Cesta džunglí zpět zabrala výpravě znovu poměrně dlouhou dobu. Cestou se ještě všichni museli stavit u druhé sochy pro zbytek své výbavy a pak už se pokračovalo nejkratší cestou k okraji džungle a dále pak k džípu. Džípem přes bývalé dračí plantáže zpět do “civilizace“, pomocí TTT do Paříže a pak blesko-vlakem domů do Prahy.

České expedici do džungle Los Dragonos odzvonil konec.

A co se děje s šesticí dál? Jak pokračují životy jejích členů?

Všichni si z džungle přivezli kromě vzpomínek a zážitků na celý život i něco pěkného navíc.

Profesor nabyl takových znalostí a zkušeností, že do doby, než šel do důchodu, vydal čtyři dlouhé knihy o dracích, jejich životu a historii a jejich vlivu na lidi. Všechny knihy byly velmi úspěšné, staly se bestselery a jedna byla dokonce zfilmována. V žádné z nich se ale neobjevila ani zmínka o oblasti Los Dragonos a jejím lidu, čímž tak splnil slib daný mlžnému drakovi. Profesor pak ještě založil speciální katedru dračích studií na fakultě archeologie Karlovy univerzity a stal se čestným děkanem celé fakulty. Oproti skromným očekáváním a k profesorově radosti byl pak o obory a předměty vyučované na nové katedře veliký zájem.

Pravá ruka profesora, mladá studentka si z džungle také přivezla spoustu zkušeností a znalostí, které jí pomohly získat doktorský titul a také jí pomohly stát se první lektorkou na navě založené katedře. Dále si, nyní již doktorka archeologie a dračích věd, přivezla z džungle přítele, který se do půl roku stal manželem, technika. Na svatbu samozřejmě dorazili kromě rodinných příslušníků i všichni členové expedice a profesor šel dokonce své bývalé studentce za svědka. Oba novomanželé pak měli dokonce dojem, že na ně v jeden moment z kaple kostela, ve kterém se brali, mávala křídly jakási mlžná bytost. To se asi Tequilla přišel podívat na tu jejich skromnou slavnost. Rok po svatbě se páru narodila dvojčata, kluk a holka, a z technika a doktorky se tak stala máma a táta. Nikoho pak asi nepřekvapí, že ti dva spolu pak žili spokojeně až do smrti.

Technik, tedy krom toho, že se stal manželem a dvounásobným otcem, vzal práci technického konsultanta v jedné světové firmě a jako melouch si přivydělával focením přírodních panoramat a psaním povídek o dracích. O Tequillovi ale žádnou povídku nenapsal a splnil tak slib daný lidem dračí džungle. Nejraději se ale věnoval své krásné manželce a svým dvěma dětem.

Kapitán se po zkušenosti z džungle, raději stáhl z aktivní služby a založil si poradenskou společnost, která radí dobrodruhům jak přežit v džungli. Součástí dvoutýdenního školení je pak i výuka speciálních technik lovu v džungli, kterou se kapitán naučil od indiánů z Los Dragonos. Kapitán jinak dále vedl klidný společenský život a často se v hospodě scházel s panem profesorem, se kterým probíral všechny možné i nemožné věci. U technika a doktorky byl pak skoro pečený vařený, jelikož si ho malá dvojčata adoptovala jako svého srandovního strejdu.

Botanička a zoolog si každý přivezli záznamy o několika nových druzích, u kterých ale museli změnit místo výskytu, aby neohrozili tajemství oblasti Los Dragonos. Pro své zkušenosti z terénu, které v džungli nabyli, byli pak oba zváni na mnohé expedice po celé zeměkouli. Oba se tak staly váženými experty v botanických a zoologických kruzích. Oba dva se ale, stejně jako při oné expedici, zbylým spíše stranili a s profesorem, doktorkou, technikem a kapitánem se tak vídali pouze při každoroční sešlosti na počest návratu z expedice.

No a konečně duch draka Tequilly a jeho indiáni. Všichni si žili dále spokojeně, nerušeně a v klidu bez vyrušení lidmi z okolního světa. Sám mlžný Tequilla se pak několikrát dokonce odhodlal opustit džungli a vydal se přes oceán podívat se, jak se daří jeho českým přátelům.

A jak to dopadlo s Tequillou, Pivsonkou, Clairettou, Krystal a Whiskou? Přežili ve zdraví další let kosmem?

Ano přežili. Po mezipřistání na Měsíci, kde objevili na odvrácené straně malou kolonii draků skálojedů, se spolu s nimi vydali dále na Mars. Tam objevili další dračí bratry a sestry, kteří žili na Marsu už několik miliónů let a říkali si rudoši. Na Marsu všichni společně žili asi sto let, tedy až do té doby, než na rudé planetě přistála první kosmická loď s lidskými kolonizátory. Pak se všichni vydali dál a jejich dalším cílem byl Jupiterův měsíc Ió, což je i jejich poslední známé sídlo, tedy alespoň pro mě, dračího vypravěče. A protože jsou draci nesmrtelní, tak tam možná žijí dodnes. Nebo pokud i tam se dostala lidská noha, tak se asi znovu sebrali a zamířili na jinou planetu či její měsíc. A kdo ví, možná opustili i sluneční soustavu a jsou dnes mimo dosah našeho Slunce. Kdo ví? Chytří a vynalézaví jsou na to dost a s dostatečnou zásobou kyslíkových a zážehových kapslí a alkoholu, pro ně nic není dost velký problém.

                                                                      THE END