Los Dragonos (3. část)

Tato čtyř dílná povídka je poslední z velkých příběhů o alkoholových dracích žíjících mezi námi lidmi. Tentokráte se oproti všem zvyklostem podíváme za hranice Evropy a to konkrétně do Mexika, kde žije poslední alkoholový drak Tequilla. A možná se dozvíme i něco o minulosti všech draků na zemi...  

Pokud toto čtete, tak Vám ze všeho nejdříve musím pogratulovat k rozluštění mé hádanky. Za další se Vám představím, mé jméno je Tequilla a jsem drak. Tato kniha je pak druhým dílem mých pamětí života na této planetě. A možná ne posledním. Tato knížečka mapuje události od roku zhruba tisíc před Kristem až do roku 1952 po Kristu, podle kalendáře, který je v době sepisování pamětí hojně užíván. Lidé už, naštěstí pro mě, akceptovali dračí písmo a začlenili ho do své kultury, tudíž jsem při psaní této kratičké knihy mohl vynechat přepis do hieroglyfu. Teď už ale přejdu znovu ke svým pamětem a pokusím se navázat, kde jsem v první knize skončil. (Pokud jste jí nečetli tak se od skrytých dveří vydejte přímou cestou k okraji džungle a zhruba po pěti kilometrech narazíte na vysokou sochu, podobnou této, tam je schována první kniha pamětí.)

S mými starými dobrými indiány jsem měl i nadále velmi dobré vztahy. Už mě dávno neuctívali jako boha a brali mě jako přerostlého člena kmene. Stále mi však dodávali veliké množství agáve a já jim z něj dělal mnoho litrů tequilly.

Takto to fungovalo celá další desetiletí, staletí ba dokonce přes dvě tisícovky let. Byl jsem svědkem pomalého, zato však jistého vývoje mých přátel, kterých bylo stále více a více. Byl jsem svědkem budování mnoha jejich staveb a sklízení mnoha jejich úrod. Není asi nic víc, co bych o této éře mohl napsat. Snad jen ještě tolik, že na tuto dobu míru vzpomínám velmi rád.

Jenže jeden moment již bylo indiánů žijících na poloostrově, který pojmenovali Yucatán, tolik, že se muži a chlapci chopili zbraní a vydali se na průzkum okolních oblastí. (Podle již dříve zmíněného kalendáře se psal rok 1350 po narození člověka jménem Kristus.)

Okolní oblasti byly taktéž převážně džungle, co mě ale překvapilo, bylo to, že i v nich sídlil kmen indiánů, říkali si Aztékové a byli to zdatní a nelítostní válečníci. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem mohl svým přátelům pomoci, kdybych býval roztáhl křídla a letěl na průzkum před nimi. Od navázání přátelství s indiány jsem ale přestal létat a jen jsem se tak občas procházel po džungli.

Z oné první průzkumné výpravy se totiž vrátila jen hrstka z původního počtu sto dvaceti mužů a chlapců. Zbytek byl zabit a darován jako oběti pro aztécké božstvo.

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že lidé vlastně nejsou až tak mírumilovní a dobrosrdeční, jakými se na první pohled občas zdají být. Tato má domněnka byla pak v budoucnosti až mockrát potvrzena. Dále jsem si ale také uvědomil, že se nesmím míchat do sporů a pletich lidského druhu a tak jsem sám sobě dal slib, že se do lidských záležitostí nebudu motat. Jakkoliv hrůzné věci se budou dít. A že se hrůzné věci v pozdějších dobách skutečně děly.

Nicméně i moji indiáni svému kmeni, po zkušenosti s Aztéky, dali také jméno. Mayové. Proč zrovna toto jméno, to mi náčelníci, teď již mayských vesnic nechtěli sdělit. Od mladých chlapců a dívek, kteří za mnou stále rádi chodili, i od nosičů agáve, jsem se ale dozvěděl, že May je nové indiánské slovo znamenající odvetu.

Od toho momentu dál jsem se začal Mayům stranit. Pouštěl jsem k sobě pouze ty indiány, kteří měli čisté srdce, nebažili po pomstě, nikoho nezabili a ty kteří chtěli najít klid a mír. Takových lidí ale bylo málo. O to více jsem si ale užíval chvilky s nimi.

Jenže těch chvilek bylo stále méně a méně, stejně tak ubývalo i nošeného agáve.

Neshody a boje mezi May a Aztéky dále pokračovaly a byly stále krvavější. Oba kmeny, nebo možná můžeme tvrdit obě civilizace, se přestaly soustředit na svůj společenský a kulturní rozvoj a více se koncentrovaly na trénink mladých bojovníků a na nové taktiky boje.

O to větší šok pak způsobila událost, která navždy změnila historii obou civilizací. Jednoho dne roku 1519 se na pobřeží ostrova Yucatán objevila cizí obrovská loď. O pár set let později jsem sice mohl spatřit i větší lodě, železné lodě, žádná ve mně již ale nevyvolala takový údiv jako ta dřevěná plachetnice.

Z oné lodi se vylodilo několik desítek bílých mužů ve zbroji a se zbraněmi několikanásobně vyspělejšími nežli byly ty mayské či aztécké. Co se ukázalo až o několik týdnů později, kdy tito běloši prozkoumávali džungli a pozorovali místní obyvatele, bylo to, že se jednalo pouze o průzkumníky a že další desítky lodí jsou, nebo se teprve vydají na cestu do indiánské země.

A tak začala kolonizace indiánského území.

Po několika menších bitvách, kdy se domorodci marně snažili uchránit svou zemi před bělochy, se nakonec polovina ze zbylých indiánů zatáhla hlouběji do džungle, kam na ně bílý člověk nemohl a zbylá polovina se stala buď otroky, nebo začala s bílými spolupracovat.

Bílí kolonizátoři o mně ale zatím stále neměli ani tušení.

Od té doby se ke mně Mayové znovu začali ve velkém navracet. Znovu mi nosili agáve a já jim znovu dělal tequillu. I když množství bylo samozřejmě menší, jelikož některou půdu indiánům zabrali kolonizátoři. Co se stalo z Aztéky, to nevím a i přesto, že s May vedli dlouhou válku nepřál jsem jim nic zlého. Boje, dobývání a válčení, jak jsem pochopil, byla zkrátka lidská přirozenost. A když jsem občas při dlouhých nocích vzpomínal na dinosaury, uvědomil jsem si, že ti mezi sebou také bojovali a zabíjeli se. Na této planetě je holt život boj…

Nicméně v průběhu desetiletí a staletí běloši, jak jsem později zjistil, pocházející z kontinentu, ze kterého jsem odletěl a na kterém zůstaly mé sestry, postupně kolonizovali jak veliký kontinent ležící severně od Yucatánu, tak i veliký kontinent ležící na jih od Yucatánu. Zlatý věk indiánů byl u konce.

Indiáni mi ale zůstali věrni a stále se se mnou přátelili, a i když nemohli růst a rozvíjet se co do velikosti, rozvíjeli se do hloubky.

Ta staletí jsem téměř nevystrčil paty z jedné schované jeskyně v džungli, kam za mnou moji věrní indiáni chodili meditovat a rozjímat.

Jak staletí plynuly, a doba pokročila, postupně se ke mně začaly dostávat informace, zvěsti a pověsti, že na domovském kontinentě bělochů také žijí nějací draci a že jsou s lidmi přátelé. Musím přiznat, že ač jsem se se sestrami nerozešel v nejlepším, tyto zprávy a historky mě vždy zajímaly nejvíce a poslouchal jsem je nejraději. A jak se ke mně také doneslo, tak i dračice dostaly lidská jména a stejně tak ony lidem připravovaly nebo je naučily připravovat lahodné nápoje. Jestli mě paměť neklame tak se sestry jmenovaly Pivsonka, Whiska, Krystal a Clairetta Semillon, prostě typicky lidská jména. Některé mé sestry, Krystal a Whiska, prý stále udržovaly, alespoň sporadický, kontakt s lidmi, zatímco zbylé dvě zmizely a už dlouhá léta se neobjevili a nebyly o nich žádné zprávy. Doufám, že jsou někde schované a že jsou v pořádku.

Postupem času, jak se lidstvo stále “zdokonalovalo” dověděl jsem se například, že planeta, kterou jsme se sestrami opustili, naše rodná planeta, se v lidském jazyce jmenuje Venuše.

Od roku 1900 ale lidská vlezlost přestala mít jakékoliv hranice.

Mnoho průzkumníků a expedic začalo prozkoumávat všechny světové džungle a několikrát pár zvídavých bělochů vniklo i do mé, skryté jeskyně. To jsem pak už opravdu neměl jinou možnost. Celou expedici jsem pak vždy musel opít tequillou takovým způsobem, že zapomněli na jeskyni na mě i na důvod proč v džungli vlastně jsou. Drastické řešení, ale přeci řešení. Prales, ve kterém jsem se zbytkem Mayů žil, se ale začal zmenšovat. A opět hlavně kvůli hamižnosti lidí z velkých měst na západ od džungle.

Od roku 1900 se svět a lidé v něm začali měnit ještě rychlejším tempem, nežli tomu bylo doposud. A musím dodat, že ne vždy k lepšímu.

Přišla první světová válka, která způsobila smrt mnoha miliónů lidí. Po této válce zřejmě došla trpělivost i mým zbylým dvěma sestrám a i ty zmizely mimo dosah lidských očí a už jsem ani o nich neslýchal (Krystal a Whiska).

Pak přišla druhá světová válka, snad ještě krvavější než ta první a musím se přiznat, že i já jsem začal pomýšlet na útěk kamsi daleko.

Z čiré zvědavosti jsem tak ale zatím neučinil.

Do roku 1952 zatím naštěstí nevypukla třetí světová válka, lidstvo ale od té poslední disponuje takovými zbraněmi, které by tuto planetu mohli proměnit v podobně nehostinný kámen jako je moje rodná planeta. A to by byla veliká škoda.

A toto je konec této kratičké brožůrky. Doufám, že Vás tento krátký exkurz do Vaší minulosti nijak moc neznudil. Jen jsem zde chtěl sepsat to, jak to vidím já.

Znovu se s Vámi tedy loučím a přeji Vám mír, a prosím Vás, nezničte si tu svoji krásnou modrou planetu. Byla by to opravdu obrovská škoda.

THE END

                                                                  ●         ●         ●

Údiv, jaký následoval po dočtení prvních dračích pamětí, však v tomto druhém případě nenastal. Čelisti všech přítomných ale byly opět níže, než je u lidí obvyklé. Poté co profesor odložil knihu, tak jí technik naskenoval. Naskenoval také celou vnitřní výzdobu místnosti a pak, jelikož byli všichni už velmi unavení, se šlo znovu ven na čerstvý vzduch.

Venku ale na čtveřici čekalo poměrně nemilé překvapení. Zoolog a botanička byli pryč!

Zbylo po nich jen pár vyležených míst a cár papíru na zemi. Zmizela i jejich zavazadla a vybavení, z čehož měl tak trošku v koutku duše radost technik, že už toho nebude muset tolik nosit.

„’ŠLI SME ÁS LEDAT’ stojí na tomhle papírku. Je to ale dost naškrábaný……“, přečetl vzkaz technik nahlas. „Nechali tu i šipku z větviček. To asi jakým směrem se vydali. Míří směrem k první soše, směrem ven z džungle. Hmmmm… to mi nějak nesedí. Vždyť ty dva spali jako zabytí.“

„To ano, navíc proč by nás šli hledat skoro v půlnoci, to už by bylo rozumnější nechat to na druhý den.“, přispěla se svou troškou pochybností mladá archeoložka.

„Hmmmmmm… divné…… hmmmm, moc divné.“, sdělil své poznatky profesor.

Koho však zmizení přírodovědců dopálilo nejvíce, byl jednoznačně kapitán. Ten začal okamžitě obíhat okolo sochy ve zběsilé honbě za dalšími “drobečky chleba“, které by ho mohly dovést na stopu dvou nezvěstných.

„Ale kapitáne, vždyť nám tu nechali vzkaz a šipku, kam šli. Ti už byli celou výpravou dost otrávení a ten dnešní bombový incident byl asi poslední hřebíček do rakve. Podle mě se vydali zpátky k džípu a tam na nás počkají.“, snažil se blouznícího kapitána uchlácholit technik.

„Ano? Skutečně?!? Skutečně si myslíte, že by se někdo dobrovolně, uprostřed noci, vydal do téhle bláznivé, dračími duchy plné džungle? A to navíc ještě přes můj skoro vyslovený zákaz?!“, soptil kapitán. „Navíc mi, milý chlapče vysvětli jednu věc. Jak je možné, že tím směrem, kterým šipka ukazuje, nejsou žádné stopy, kromě těch našich směřujících ale opačným směrem? Žádné stopy směřující k první soše tu nejsou! Co je ale ještě divnější, je veliká spousta stop úplně opačným směrem, než jakým ukazuje šipka. A rozhodně to nejsou stopy našich. A musím říct, že se dokonce i někdo snažil ty stopy zakrýt. Což už samo o sobě je dost podezřelé a znepokojující! Nebýt několika let strávených v brazilské džungli, tak bych si jich ani nevšiml. Podle mě byli naši vědátoři uneseni! UNESENI!“

„Jen klid, klid pane kapitáne. S horkou hlavou toho moc nevyřešíme.“, konečně se projevil profesor a šel se podívat na ony skryté stopy.

„A kde že jsou ty skryté stopy, pane kapitáne. Kde…… o ano, už je také vidím. V tom případě nechápu proč ta šipka a ten vzkaz……… ledažeby-“

„Ano, pane profesore. ANO! Nebojte se říct, že za to zase může ten dračí duch! Já to cítím až do morku mých vojenských kostí! Ten nám prostě nedá pokoj. Nedá nám pokoj, dokud nás všechny NEZABIJE!“

„Ale vždyť tyto stopy, co jste objevil, vypadají jako lidské, pane kapitáne.“, přidal se do diskuse technik.

„To jo, to je pravda…… ale stejně si myslím, že v tom má prsty ten drak,……… Tequilla.“

„Ale no tak pánové, neměli bychom tedy začít hledat naše pravděpodobně unesené kolegy, namísto toho všeho dohadování, kdo v onom únosu má nebo nemá prsty?“, nevydržela už to neustálé dohadování mladá archeoložka a sama začala baterkou pročesávat oblast okolo místa, kde oba nezvěstní spali.

„Ano… ano samozřejmě,… omlouvám se, slečno… nechal jsem se unést, omlouvám se. Vezměte si jen to nejnutnější, hlavně ale baterky nebo svítilny! Nesmíme ztrácet už ani minutu a musíme je začít stopovat. My ty naše vědátorky najdeme! To vám slibuju.“, pronesl kapitán motivační řeč a sám si z batohu vyndal velkou svítilnu, brýle s termovizí a nočním viděním a také malou pistoli, kterou si schoval za opaskem.

Ostatní uposlechli jeho rozkazu a vybavili se svítilnami, čutorami s pitím a technik si sebou vzal i pár svých high-tech kamer s mnoha druhy a typy pohledu.

Na čele záchranné skupiny šel kapitán, nejzkušenější to stopař, za ním pak zbytek rozvinul velmi malou rojnici. Všichni se maximálně koncentrovali, i když už bojovali s velikou únavou a dotěrným spánkem.

Kužely světla pročesávaly porost a kapitánův hluboký hlas občas narušil noční ševel džungle. Stále však ani vidu a ani slechu po dvou vědcích ani jejich únoscích. Stopy na zemi, i když se je někdo pořád snažil zamaskovat, byly ale stále patrné. Naděje tak stále žila.

Všichni čtyři byli opravdu velmi unaveni, přesto byl jejich postup noční džunglí rychlejší než za dne. Když tu se náhle kapitán zastavil, jako když ho zmrazí.

„Co se děje, kapitáne? Ztratili jsme stopu?“

„Ne, ne, ne…… právě že se už někdo přestal obtěžovat ty stopy maskovat. Tady jsou zcela jasně znatelné obtisky bosých nohou. Ale proč?“, zarazila tato maličkost kapitána.

Jak tak skupinka chvilku stála na místě, pročísnuly noční klid čtyři tichá hvízdnutí.

„AU! Ty svině mušky koušou i v noci!“

„Ne… to…… nejsou……… mušky……“, vysoukal ze sebe posledními zbytky sil kapitán a v ruce držel uspávací šipku.

Závěr v poslední části...