Los Dragonos (1. část)

Tato čtyř dílná povídka je poslední z velkých příběhů o alkoholových dracích žíjících mezi námi lidmi. Tentokráte se oproti všem zvyklostem podíváme za hranice Evropy a to konkrétně do Mexika, kde žije poslední alkoholový drak Tequilla. A možná se dozvíme i něco o minulosti všech draků na zemi...  

Píše se rok 2152. Česká expedice archeologů je na průzkumu poloostrova Yucatán, v oblasti, kterou doposud žádný věděc nikdy neprozkoumal, v džungli zvané Los Dragonos. Místní mexičtí badatelé se oblasti vyhýbají velikým obloukem, v džungli a v jejím přilehlém okolí nebydlí žádní lidé a pouhé vyslovení jména oné oblasti způsobuje u řady domorodých akutní třes celého těla. O to více údivu pak vzbudila ona, již zmíněná, česká expedice, pro zmapování a prozkoumání oblasti Los Dragonos.

Skupina je to poměrně malá, šest lidí, a musí se spolehnout jen sama na sebe, žádná pomoc od místních se nedala čekat a ani se s ní při plánování moc nepočítalo. Výprava má následující složení (jména v tomto příběhu nejsou stěžejní, proto zde bude jmenována pouze funkce, popřípadě letmý popis osoby).

Vedoucí expedice je zkušený profesor archeologie specializující se na státy latinské Ameriky, který už podobných výprav do džungle zažil nespočet. V tomto případě ho oslovila legenda, která je s oblastí Los Dragonos spojována plus fakt, že ona část Země ještě nebyla ani přesně zmapována. Pravou rukou profesora je mladá, odvážná a ambiciózní studentka archeologie, překvapivě opět se zaměřením na latinskou Ameriku a užší specializací na indiánskou kulturu, která by chtěla výsledky tohoto terénního průzkumu použít ve své disertační práci. Průzkumníkem skupiny je zkušený, armádní kapitán, příslušník českých gerilových skupin, které byly v letech 2141 až 2144 nasazeny v Brazílii, jako pomoc Brazilcům ochránit tropický deštný prales před nadnárodními korporacemi na zpracování dřeva, v tzv. 2. Jihoamerické dřevařské válce. Expedice se tedy může spoléhat na jeho, mnohdy velmi těžce, nabyté zkušenosti z boje v džungli a orientaci a přežití v ní. Čtvrtým členem skupiny je expert na techniku, kameraman a fotograf, a tak trochu nedobrovolně také nosič, jehož hlavním úkolem je zajistit bezchybný chod veškeré techniky v extrémních podmínkách džungle a ještě u toho zaznamenávat důležité okamžiky a vůbec celý progres skupiny. A samozřejmě také ještě nosit vybavení, které ostatní už neunesou. Pátým a šestým členem výpravy je zoolog a botanička, kteří chtějí na poloostrově objevit a popsat nové druhy živočichů respektive rostlin. Jedná se také o studenty téže univerzity, z jaké je vedoucí výpravy a jeho pravá ruka, a taktéž i oni chtějí své objevy použít v disertačních pracích.

Připojujeme se ke skupině v odpoledních hodinách, kdy již má za sebou cestu z Evropy do Mexika pomocí Transatlantského Teleportačního Tubusu (TTT) a pomalu se blíží k oblasti Los Dragonos ve vypůjčeném džípu z roku 2033. Novější auta napojená na automatickou silniční a dálniční komunikaci totiž poblíž džungle nefungují. Popravdě řečeno, padesát kilometrů od oblasti Los Dragonos, jako by veškerá moderní civilizace náhle skončila. Žádné moderní domy, žádné moderní automatické silnice, žádné stožáry ultra-vysokého napětí, ba dokonce i letadla a teleportační paprsek TTT se této oblasti vyhýbají. Poloostrov Yucatán, na němž se džungle nachází, je zkrátka od okolního světa odříznut pásem padesáti kilometrů pusta a prázdna. A právě v tomto pásu ničeho se nyní šestičlenná skupina nachází.

                                                                  ●         ●         ●

Jízda džípem po jakési polní cestě utíkala poměrně rychle, nikde žádné překážky, pouze se tu a tam objevil osamocený strom či rozbořené zbytky budov z počátku minulého století. Onen padesáti kilometrový pruh prázdnoty zatím nejvíce připomíná africkou savanu, s tím rozdílem, že se tu neprohánějí stáda buvolů nebo zeber. Zdálo se, že ani zvířata se v těchto končinách nechtějí příliš zdržovat, nebo se alespoň doposud velmi dobře schovávala.

Když poprvé v dáli spatřli okraj džungle, šestice byla již dosti otlučená a měla bolavé zadky z hrbolaté cesty. Pseudo-savana se těsně před džunglí mírně zvlňuje a tak zatím výprava nemohla vidět více, než jen malý kousek husté a na první pohled neprostupné zeleně. Los Dragonos však není žádná malá džunglička, kterou by průměrný dobrodruh prošel za půl dne v pohorkách, ale obří džungle, která zabírá území jedné třetiny Yucatánu, té nejblíže pobřeží, a svou rozlohou se tak vyrovná rozloze Čech. Teprve poté, co kapitán vyjel džípem na menší pahorek, který k vyhlídce přímo vybízel, si skupina skutečně uvědomila velikost, rozlehlost a divokost džungle Los Dragonos. Hustá zeleň, kam až oko dohlédne, mlžný, téměř až tajuplný opar vznášející se místy nad korunami a kakofonie všech možných zvuků způsobily to, že si někteří členové výpravy málem vykloubili čelist údivem.

Takový výhled kapitán samozřejmě nemohl nevyužít a tak ze svého batohu vytáhl digitální dalekohled. Dlouho jeho pohled kývavě kopíroval hranici lesa, až se náhle zastavil.

„Támhle dole… u těch dvou vysokých stromů. Néé, támhle profesore,… tam co ukazuju. Ty stromy, co skoro vypadají jako strážní věže. TO je nejlepší místo, jak proniknout do džungle.“, řekl posléze stroze kapitán a ukázal směr, kterým by se skupina měla vydat.

Mezitím co zbylá pětice začala vyndávat zavazadla z džípu, kapitán nadále skenoval džungli. Pomocí svého digitálního dalekohledu prohlédl ten kus divočiny před ním několika různými typy vidění (infra, termo, detekcí pohybu, detekcí technologie, detekcí komárů atd.). Jedno místo, lépe řečeno, jeden objekt, vykukující ze zeleného koberce, ho však zaujal nejvíce. Zcela evidentně se nejednalo o strom, ani uschlý strom či kus skály. Kapitán na svůj cíl použil maximální přiblížení a bedlivě si ho prohlížel.

„Profesore, tak to vypadá, že s tou povídačkou, kterou jste nás celou cestu sem krmil, jste měl přeci jen pravdu… Podívejte se tímhle směrem asi pět kilometru od hranice džungle.“, zašklebil se kapitán a předal profesorovi svůj dalekohled.

Profesor chvilku hledal a pral se přiděleným kusem armádní techniky, pak ale náhle strnul.

„U všech dračic, tak je tomu přeci jenom tak! Dračí socha na americkém kontinentě. Draci, legendy a pověsti o nich tak přeci jen nejsou pouze evropskou záležitostí. To je absolutně neuvěřitelné! Toto by měla být džungle, které kraloval, a podle mnohých stále ještě kraluje, velmi mocný a krutý drak Tequilla. Už se nemohu dočkat, až si ten památník budu moci prohlédnout zblízka. No tak honem! Honem! Batohy na záda, utáhnout tkaničky a jdeme!“

Expedice tedy zanechala džíp džípem a dále už pokračovala po svých. V čele samozřejmě vojenskou chůzí rázoval kapitán těsně stíhaný profesorem a jeho sličnou studentkou. Na chvostu se pak lopotil nedobrovolný soumar technik.

Okraje džungle dosáhla skupina během několika minut.

„Poslední šance na to, otočit se a vrátit se k džípu. Jakmile vstoupíme do džungle, už nebude cesta zpět. A samotnýho se vracet vás touhle divočinou nikoho nenechám, to bych vás radši sám střelil do hlavy a ušetřil vás tak pomalé smrti… Pokud to někdo chce vzdát tak teď, anebo nikdy. Tak co?!?“, zahrál ostatním na nervy kapitán a skenoval jejich výrazy ve tváři.

Nikdo však necouvl a jediné čeho tak kapitán svým proslovem docílil, bylo hecování zoologa a botaničky o tom, čí jedy jsou více smrtelné, zdali rostlinné či živočišné.

„Nuže dobrá. Vzhůru do džungle! Nechť nás Pivsonka ochraňuje!“, zvolal po pár okamžicích kapitán a jako správný průzkumník se první vrhl do zeleného pekla.

Džungle byla hned zkraje hustá, ne ale tolik, aby musel kapitán šáhnout po své vojenské mačetě. Spousta lián, tu a tam malý keřík, či větší bylina. Co však badatele uchvátilo, a nejvíce pak botaničku, byl rudo-oranžový koberec květů, který se rozprostíral skoro všude okolo, až to skoro vypadalo, jakoby celá země hořela. Nad hlavami průzkumníků se pak košatěly mohutné koruny vysokých dřevin. Prvních pár set metrů žádný adrenalin nepřineslo. Tedy ne že by po nějakém nebezpečí snad někdo toužil, dokonce i kapitán si v koutku své vojenské a akce chtivé duše přál, aby se tato operace obešla bez problémů či záchranných akcí. Ale prvních pár set metrů je prvních pár set metrů, pouze taková ochutnávka, navnadění……… nebo ukolébání.

Co však přišlo místo adrenalinu bylo pocení a zadýchávání se. V tak vlhkém prostředí jaké v džungli bylo, česká expedice zrovna na růžích ustláno neměla. Nejhůře na tom byl samozřejmě chudák technik, obtěžkán celou řadou věcí kategorie, to by se třeba jednou mohlo hodit. Ale ani profesor neměl svůj ručníček nejsušší. Jeho a mladou archeoložku ale na rozdíl od ostatních hnala neukojitelná touha rozlousknout záhadu Los Dragonos.

Postup skupiny se začal stále více a více zpomalovat, jak džungle začala stále více a více houstnout. Kapitán tak mohl konečně vytáhnout svou milovanou, vojenskou mačetu. I přesto, že se hustota všech možných vyšších bylin a křovin zvětšila, samozřejmě k největší radosti botaničky, která všechny letmo prohlédla, aby zjistila, zdali se nejedná o nový druh, tak nijak neubylo ohnivých květů pod nohama výpravy. To, čeho si zatím všimla pouze mladá archeoložka, bylo to, že onen koberec plamen připomínající květeny, byl položen pouze v jakémsi širokém pásu, něco jako červený koberec, táhnoucí se lesem. Mladá studentka ihned pochopila, že by to mohlo mít co dočinění s dračí sochou, ke které skupina směřuje. Přeci jen se v tom nalézá i určitá symbolika. Nechť ohnivá řeka zavede Vás k soše dračí, pokud Vám na to Vaše síly stačí,… nebo něco podobného.

„Profesore, tohle byste chtěl určitě vidět.“, ozval se kapitánův hlas z jednoho obzvlášť hustého shluku lián a malých stromů.

Profesor, nedbaje obtíží s dýcháním, okamžitě vyběhl směrem, odkud slyšel výzvu průzkumníka. S vidinou toho, že konečně dorazili k soše, kterou viděli dalekohledem, starý pán téměř letěl a jako mladý junák pak skočil do hustého porostu a hledal svého průvodce. Ten však na tom místě nebyl k nalezení. Nikde nikdo… Houština byla prázdná a neprosekaná až se profesor velmi nešikovně a nebezpečně zamotal do lián.

„Pane profesore, neodbočujte prosím z cesty a nevzdalujte se od skupiny, ano! Nerad bych někoho ztratil během první hodiny v džungli.“, ozval se znovu kapitánův hlas, tentokrát už ale za profesorovými zády.

Ihned v zápětí se objevil i sám kapitán, aby pomohl zadýchanému archeologovi vysekat se z lián.

„Copak…… copak vy jste mě sem nezavolal?? Vždyť jste mi před chvilkou říkal, že… že jste našel něco, co bych chtěl určitě vidět.“, zajíkal se udýchaný profesor.

„Tak to se vám muselo něco zdát, pane profesore. Já jsem byl v čele skupiny a jen náhodou jsem koutkem oka viděl, jak se vrháte do téhle skrumáže stromů. Měl jste štěstí, že jsem vás viděl…… Jak mi řekla vaše studentka, měli bychom následovat ty načervenalý kytky. Ty by nás mohly dovést k té soše, co jsme pozorovali dalekohledem. Aspoň tak mi to tedy vyložila. No jen se podívejte, profesore! Sešel jste z jimi vytyčené cesty a zamotal jste se do lián. Tak se pořádně vydýchejte. Musíme pokračovat!“

„Když ne vy, tak koho jsem to slyšel?“, zeptal se nahlas zmatený vedoucí expedice a pořádně se kolem sebe rozhlédl.

„Co já vím, dračí duch, lesní víla, nebo zatoulaný indián. Já vám říkám, že se vám to jenom zdálo. To horko a vysoká vlhkost si hrají s vaší myslí a úsudkem. Za chvíli si asi raději dáme pauzu, aby mi tu nezačali blouznit a pobíhat i ostatní.“

„Asi… asi máte pravdu.“, konstatoval odevzdaně profesor a ještě naposledy se rozhlédl po houštině.

To, co spatřil, mu zastavilo krevní oběh. Duch draka, lépe řečeno mlžný opar zformovaný do podoby dračího těla se na malý okamžik objevil mezi liánami, mávl křídly a zmizel.

„No tak, profesore, už vážně musíme jít, ostatní na nás čekají!“, rozkázal kapitán profesorovi pochodem vchod.

Archeolog, sice jako opařený vařící vodou, se ale po chvilce konečně znovu rozešel a vrátil se na cestu dlážděnou plamennými květy. Zpátky, zařazen do skupiny, nevydal, stále ještě šokovaný archeolog, ani hlásky.

„Jste v pořádku, pane profesore?“, měla starost mladá studentka.

„A-a-ano……… ano… jsem.“, vymáčknul ze sebe profesor.

Tempo chůze stále klesalo a klesalo, a ač ušli zatím sotva pět kilometrů všichni už byli propocení až na kost a unavení, jak po celodenním pochodu. Každý člen expedice tak netrpělivě vyhlížel kamennou sochu, která by se co chvíli měla objevit.

A skutečně, porost začal pomalu řídnout a v mezírkách mezi stromy se začala rýsovat obrovská, šedá postava osvětlovaná pozdně odpoledním Sluncem.

Všem se okamžitě zvedla nálada a vidina odpočinku u paty sochy donutila všechny k sebrání zbytku sil a zrychlení chůze. Dokonce i technik, poté co pořídil jeden umělecký snímek sochy skrývající se mezi stromy pralesa, se dal téměř do klusu. A to nemluvě o profesorovi a jeho studentce, kteří jakoby závodili o to, kdo bude u památníku první. Jediný, koho tak nechal nález opracovaného kusu kamene chladným, byl kapitán, který musel jedním okem sledovat členy výpravy a tím druhým okolní džungli.

Jako první k podstavci, na kterém socha stála, dorazil profesor. Nutno ovšem dodat, že ho jeho studentka, tak trochu prozřetelně, nechala užít tohoto drobného, dílčího úspěchu. Hned za první dvojicí se na malé nezalesněné prostranství okolo monumentu přihnal i zbytek družiny.

Jen co se všichni trochu vydýchali, hned se každý pustil do práce, kvůli které se na výpravu přihlásil. Technik začal fotit sochu a její piedestal ze všech možných úhlů a k tomu ještě stíhal připravovat všemožné přístroje nezbytné pro profesorovu archeologickou analýzu sochy. Kapitán zkoumal okolí a zajistil obraný perimetr. Botanička a zoolog svorně zaklekli a v přízemním porostu hledali nové druhy rostlin, případně živočichů, oba zatím totiž žádný nový druh neobjevili, což je mírně štvalo. No a obě generace archeologů se pustili do prozkoumávání sochy draka.

Monument to byl vskutku obrovský, na výšku měřil, podle profesorova měřiče, padesát dva a půl metru.

Drak je vytesán v takřka plně vzpřímeném postoji s křídly složenými za zády. Tedy lépe řečeno s jedním křídlem, zbytky druhého, ulomeného jsou již porostlé zelení a pomalu mizí v zemi. Dále má Tequilla složené ruce před tělem a drápy nohou jakoby se zarývaly do podstavce. Ocas má socha také ulomený a jeho konec je pak kolmo zapíchnut do země. Výraz draka, který byl vytesán do kamene, a který teď mladá archeoložka velmi pečlivě zkoumala, je mix mezi dobráckým úsměvem a přísným pohledem.

„Neuvěřitelné! Zdá se, jakoby tato socha byla vytesána z jednoho kusu kamene… A co je ještě neuvěřitelnější, tak tady, ani v blízkém okolí není ani památka po skalnatém nebo kamenitém podloží neřkuli po skálách… Můj přístroj na zkoumání složení a struktury půdy mi ukazuje, že tato socha byla do země zaražena jako připínáček nebo jako hřebík. Pod tím, co vidíme nad povrchem, je ještě pár metrů tohoto monolitu pod povrchem pak už, ale pokračuje normální hlína. Neuvěřitelné! Absolutně neuvěřitelné!“, rozpovídal se nad velikým objevem profesor.

Podstavec, který, jak již bylo zmíněno, se zčásti nachází nad zemí a zčásti pod zemí, a jehož průzkumu se zhostila mladá archeoložka, je bohatě zdoben různými znaky a rytinami. Tvarem pak jeho nadzemní část nejvíce připomíná kvádr, jehož všechny stěny jsou přibližně šest metrů dlouhé a tři metry vysoké.

Po zevrubné analýze a měření přišla na řadu důkladná obhlídka rytin a znaků vyrytých do podstavce. Duo archeologů se vyzbrojilo štětečky, malými dláty a speciálními baterkami a kousek po kousku, každý z jiné strany prozkoumávali povrch kvádru.

Ostatní se samozřejmě také museli nějak zabavit. Jelikož už bylo pokročilé odpoledne a kapitán usoudil, že lepší místo pro přečkání první noci v džungli než toto asi už do večera nenajdou, a že tím pádem bude nejlepší rozdělat tábor na tomto stanovišti. S tímto rozhodnutím vydal kapitán také povel pro shromáždění zásoby dřeva na oheň. A protože zoolog šplhal do koruny jednoho stromu zjistit, jestli tam nejsou nějaká hnízda ptáků, a botanička si dělala poznámky do svého notesu, volba padla na dvorního nosiče technika, který zrovna už celou půl minutu nic nedělal. Chudáku technikovi tedy nezbylo nic jiného než uposlechnout kapitánova rozkazu a jít hledat dříví.

„Pane profesore, asi jsem našla něco důležitého. Tady…… pojďte prosím sem!“

Profesora nemusel nikdo dvakrát pobízet a tak se téměř jako vítr prohnal okolo dvou rohů a už funěl své mladší kolegyni a studentce do zátylku.

„Tady! Píše se tu něco o tajném průchodu a o skryté místnosti. Tedy jestli jsem to správně pochopila…… Máte tušení, o čem by tu mohla být řeč, pane profesore?“

Profesor ani neodpověděl a honem začal něco hledat ve svém batohu. Po chvilce pak vytáhl malý přístroj, který vypadal jako kamera.

„Tušení trošku mám“, konečně odpověděl profesor hlasem chvějícím se nadšením a namířil přístroj na podstavec. „a hned zjistíme, jestli je správné.“

Chvilky ticha a napětí přerušovalo pouze vzdálené nadávání a stěžování technika hledajícího dříví.

„ANO! ANO! Ano je tomu skutečně tak! Ten piedestal je, má milá premiantko, dutý. Dutý jak vykotlaný dub. To je velmi pravděpodobně ona skrytá místnost, a jelikož zde nevidím žádný očividný vstup, tak ten tajný průchod zřejmě povede do té místnosti. Óóó! Podívejte se, samým vzrušením se mi třesou ruce. HA-HÁ! Pusťme se tedy do hledání toho skrytého průchodu!“, zavelel profesor a sám, ještě bedlivěji než předtím zkoumal podstavec.

Technik mezitím, co profesor a jeho studentka zkoumali jednu stranu kvádru, nakupil pěknou hromadu suchého dříví. Vyčerpán a hledajíc chvíli odpočinku, pak vložil své dlaně do nastavených dlaní vyrytého draka v podstavci, který byl na jedné straně vyobrazen v lidské velikosti.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“

A technik byl v mžiku pryč.

„Tak sakra, kde je s tím dřívím?!? Když si člověk nic neudělá sám, jako by to neudělal vůbec. Zatracený lenoši a měkoty!“, začal se vztekat kapitán, opustil své stanoviště na větvi jednoho stromu a vydal se hledat technika.

„Á… tak přeci jen splnil svou misi.“, konstatoval kapitán, když u jedné stěny objevil hromadu dříví. „A kdepak je ten holomek teď? Měl se mi přeci přijít ohlásit a pak rozdělat oheň……“

„Kapitáne, já jsem tady! Asi jsem uvnitř podstavce… A jen tak mimochodem nejsem žádný holomek! Už jsem se za vámi chystal, když jsem se najednou ocitl tady uvnitř, nebo kde to vůbec jsem. Každopádně vás slyším…“, ozýval se technikův tlumený hlas z nitra piedestalu.

„Cože?!? Ty si myslíš, že si ze mě můžeš beztrestně dělat legraci?!? No tak vylez a neschovávej se! Tomu rozdělávání ohně se stejně nevyhneš.“

„Copak neslyšíte, že můj hlas vychází Z PODSTAVCE?!? Myslíte si, že jsem tady schválně? Já se rozhodně neschovávám. Je tu tma, nic nevidím, smrdí to tu zatuchlinou, a kdo ví čím ještě. Počkejte… jen musím najít…… aspoň… trochu… AU! Sakra! Zatracený obaly na energotyčky…… á konečně funkční svítilna!“

Kapitán se ještě chvilku rozhlížel po okolní džungli a obzvláště velkou pozornost věnoval houštinám vzrostlých bylin a shlukům lián. Pak ale přeci jen, dosti skepticky, přiložil ucho k podstavci obří sochy. To už ale k oné inkriminované stěně kvádru dorazili i oba archeologové.

„Co to tu vyvádíte, pane kapitáne? Slyšeli jsme vás, jak tu na někoho hulákáte. A kde je vůbec náš technik? Potřeboval bych od něj spravit jeden přístroj.“, chtěl do nastalé situace zasvětit profesor.

„NO TAK SYNKU, OZVI SE A POVĚZ JIM TO, CO SI ŘEKL MĚ!“, promluvil kapitán zvýšeným hlasem do zdi.

Oba přítomní vědátoři pouze zdvihli obočí. Profesor se navíc i trochu přimračil. Sám totiž už měl v této džungli s halucinacemi co dočinění. Má i v tomto prsty onen dračí duch?

„ÁÁÁÁÁ! Konečně světlo! Konečně se tady můžu ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! U všech dračic to sem se lek!“, ozvalo se z hloubi podstavce.

Nebohému kapitánovi, který měl zrovna v ten moment ucho přilepené na stěně podstavce, málem praskl ušní bubínek a sám voják leknutím málem nadskočil. Teď už ale i profesor a jeho studentka věděli, že kapitán mluvil pravdu a že technik nějakým způsobem našel tajný průchod do skryté místnosti uvnitř kvádru.

„Pardon! UF! Jen jsem se trochu lekl další, menší sochy draka, která hlídkuje hned za průlezem. Jdu se tu trochu porozhlédnout. Vezměte si baterky, osvěžovač vzduchu a připojte se ke mně. Jo a kapitáne, zavolejte ty naše historiky, myslím, že ty hlavně to tu bude zajímat.“

Mezitím co kapitán rozdýchává to, co na první pohled vypadalo jako infarkt, oba archeologové, po technikových slovech ještě více nažhaveni, už pozorně prohlíží a zkoumají celou stěnu kvádru, aby také našli ten skrytý průchod.

To, na co ihned padnou jejich pohledy a co je také nejblíže místu, odkud se technikův hlas zdá nejsilnější, je rytina draka v přibližně lidské velikosti. Drak je na ní vyobrazen vzpřímený s rukama mírně rozpaženýma a dlaněmi směřujícími před něj, vyrytými přesně v takové poloze a rozteči, aby do nich mohl dospělý člověk vložit ty své. Výraz vyrytého draka Tequilly je navíc velmi přátelský, skoro jakoby říkal: Vítejte!.

Profesor ovšem nejprve zkouší na ono místo poklepat kladívkem, aby zjistil, zdali se nejedná pouze o hologram, který maskuje skrytý průchod. Ne. Žádný hologram, ale pevný kámen. To byla odpověď profesorova kladívka. Teď už si byl zkušený archeolog jistý. Tak také přikročil k činu a vložil své dlaně do nastavených dračích. A co se nestalo?

Nestalo se kupodivu nic. Stěna zůstala pevná jako kámen. Nikam se nešlo.

„A hrome! A já myslel, že už to mám… No nic, asi se budu muset poradit, abychom zbytečně neztráceli čas… SYNKU, POVĚZ MI, PROSIM TĚ, JAK SI SE DOSTAL DO TÉ TAJNÉ MÍSTNOSTI!“, hulákal do zdi po svém neúspěšném pokusu o vstup profesor.

„Já nevím, prostě jsem se opřel o ty dračí dlaně, propadl jsem stěnou a najednou jsem ležel na zemi. Nic jsem neříkal, nic jiného jsem nedělal… Ale měl byste to tu vidět, pane profesore, určitě by vás to tu zajímalo.“

„No jo, no jo,…… Jasně že by mě to zajímalo, ale nejdřív se tam přeci musím dostat. To asi nebude až tak jednoduché, jak jsem si zprvu myslel. Někde v tom bude háček.“, lamentoval bezradně profesor.

Mladá archeoložka moc pozornosti onomu dialogu nevěnovala a raději velmi pečlivě zkoumala nápis vyrytý nad hlavou draka.

„Podívejte se, pane profesore, stojí tu:

Pouze ten kdo nápoj můj správně pije,

na toho se štěstí pousměje,

hlavně jde však o přísady,

(stačí aspoň jedna)

a to je konec téhle rady,

TEQUILLU PIJ DO DNA!

Tedy pokud jsem to správně přeložila…… Dává vám to smysl, pane profesore?“

„Hmmm,… mmmm,… ano,… ano překlad je správný. Výborně má bystrá kolegyně! Teď, otázka na našeho milého technika zní následovně. CO JSTE DĚLAL PŘED TÍM, NEŽ JSTE SE OPŘEL O STĚNU? VY JSTE PIL TEQUILLU?!? NEBOJTE SE, SYNKU, NÁM SE S TÍM MŮŽETE SVĚŘIT.“, vyzvídal profesor.

„Co dělal? Sbíral dříví na oheň, který pak měl sám rozdělat. A jestli u toho pil, tak ho přetrhnu jak hada. Při výkonu služby je přísně zakázáno jakékoliv používání omamných látek, alkohol nevyjímaje.“, byl již znovu v ráži kapitán.

„Nic jsem nepil a víte proč? PROTOŽE NA TO NEMÁM ČAS! Takový luxus, jako dopřát si trochu odpočinku, vyčůrat se, napít se nebo se dokonce najíst mi je dnes zatím velmi vzdálený. Jediné čeho bych se tak mohl napít je můj vlastní pot, který mi teče snad už i z očí. Tequillu jsem opravdu nepil!“

„Počkat, počkat, počkat…… POT! POT! POT! Píše se tu o přísadách,… a že stačí pouze jedna…… “Pouze ten kdo nápoj můj správně pije“…… Tequilla by se správně měla pít se solí a citrónem… Pot je, dejme tomu, sůl….“, přemýšlel vzrušeně nahlas vedoucí výpravy.

„Já myslel, že se má pít se skořicí a pomerančem.“, podivoval se kapitán.

„Ne, ne! Zkuste to udělat takhle tady v Mexiku a nabodnou vás na vidle. Ne, ne, správně je sůl a citrón a kvalitní Blanco Tequilla ze stoprocentního extraktu z agáve tequilana. Skořice a pomeranč je jen záludný tah výrobců nekvalitních zlatých tequill Mixto, jak zakrýt nekvalitu jejich výrobků. Ne, né! Sůl a citrón… sůl a citrón……“, rozpřednášel se profesor o správném stolování mexického, národního nápoje.

„Aha.“, hlesl zaraženě kapitán.

„Přineste mi, prosím, někdo sůl nebo citrón nebo možná i tu tequillu. Náš mladý technik měl totiž opocené i dlaně a tudíž nevědomky splnil podmínku pro vstup do skryté místnosti. Použil sůl. Tedy tak to aspoň vidím já.“

„Jistě, pane profesore.“, nechala všeho mladá archeoložka a hned všechny položky běžela hledat.

Profesor měl ruce již suché a veškerý pot ze sebe důkladně otřel svým kapesním ručníkem. Slánku nebo sůl si asi nikdo nezabalil. A tak nezbývalo nic jiného než doufat, že si někdo přibalil citrón. Bláhová idea, naděje ale umírá jako poslední.

„Je mi líto, pane profesore, ale ani sůl, ani citrón jsem nenašla. Nic z toho nemá ani botanička a ani zoolog.“, vrátila se po chvíli mladá studentka s prázdnou.

„A co vy kapitáne? Vy byste jako správný voják na misi měl mít trochu soli po ruce. Troška soli zadržuje vodu v těle a zabraňuje tak dehydrataci. Nebo se snad mýlím?“, otázal se profesor kapitána.

„Nemýlíte se, drahý profesore. Je to ale pouze malé množství pro mou osobní potřebu a ne pro solení všech možných soch v džungli.“, rázně odmítl další diskuzi na toto téma kapitán.

„No tak koukám, že už mi nezbývá nic jiného než krajní a pro mě zcela radikální řešení…… Pro vědu se člověk musí občas obětovat.“, prohlásil starý archeolog a dal se do běhu.

Dvakrát v rychlém poklusu oběhl podstavec, pak si setřel dlaněmi pot z čela a znovu je vložil do nastavených dračích dlaní. A co se stalo pak?

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“

Vedoucí expedice náhle zmizel za zdí.

„A hleďme! Zdravíčko, pane profesore. To vám to ale trvalo, než jste se sem dostal. Jak jste se sem nakonec vůbec dostal? A jak se mně sem vlastně podařilo dostat?“, pozdravil technik vyjeveného archeologa a pomohl mu zvednout se na nohy.

„Sůl nebo citrón, milý chlapče…… sůl nebo… citrón.“, odpověděl profesor a s ústy dokořán se rozhlížel kolem sebe.

Mezitím, co profesor stále ještě lapal úžasem po dechu, do místnosti pronikla i jeho mladá studentka a chvilku po ní i kapitán. Oba už cestu skrze zeď zvládli bez karambolu. Botanička a zoolog zůstali venku a dále se věnovali prozkoumávání a mapováním místní flóry potažmo fauny. Po pravdě řečeno nikdo z čtveřice uvnitř podstavce si nebyl úplně jistý, zda ti dva venku vůbec vědí, kde se právě nachází nebo co velikého právě objevili. Všichni si naopak ale byli jistí tím, že i kdyby to věděli, tak by je to od hledání nových exemplářů neodtrhlo.

„Teda…pěkně divnej pocit projít zdí…“, poznamenal kapitán.

„Jen se na to podívejte! Tak zachovalé a přitom nesmírně staré rytiny jsem ještě neviděl. Ty hieroglyfy mi nejvíce připomínají písmo starých indiánů, kteří žili na tomto území. To už je ale přes tři tisíce let stará historie.“, zajíkal se vzrušením profesor a rozhlížel se po stěnách uvnitř podstavce, protože kromě rytin na nich se mu zdálo, že byla místnost pustá a prázdná.

„Profesore, tohle byste chtěl určitě vidět.“, ozval se náhle technikův hlas.

Starý, leč nezapomínající archeolog okamžitě zbystřil, maje na paměti odpolední zkušenost s dračím duchem a liánami, kde padla do slova a do písmene stejná slova. Pomalu se tedy ohlédl, směrem odkud se hlas ozýval, a když se ujistil, že k němu promlouval skutečně technik, vydal se k němu, aby si prohlédl to, co by chtěl určitě vidět.

Technik stál vedle kamenného podstavce, na kterém spočívala stará kniha, balená do něčeho, co velmi vzdáleně připomínalo kůži. Ba co víc, po zevrubné prohlídce byl profesor přesvědčen, že se jedná dokonce o dračí kůži.

„Co myslíte? Riskneme to a otevřeme tu knihu? Jen se totiž bojím, abych u toho náhodou neaktivoval nějakou past, nebo něco podobného.“, zeptal se pro jistotu profesor, i když už samou nedočkavostí knihu téměř otevřel.

Všichni přítomní bez otálení přikývli a tak mohl profesor dokončit svůj pohyb a knihu zcela otevřít.

Nic strašného se ale nestalo a všichni onen úkon ve zdraví přežili. Co profesora archeologie a mimo jiné i známého lingvistu a odborníka na hieroglyfy překvapilo, bylo to, že kniha byla psána jak hieroglyfy, tak i latinkou a latinkou dokonce v jazyce, kterému velmi dobře rozuměl. Odpadlo tedy šifrování a profesor tak, aniž by se musel ptát, mohl začít nahlas předčítat co v té, poměrně krátké a malé knize, stálo. Tříčlenné publikum se uklidnilo, usadilo na zem a bylo připraveno poslouchat.

Pokračování ve 2. části...