Křišťálová dračice a VoDKa (3. část)

Tento příběh pojednává o výpravě další skupiny Slávanského lidu, tentokráte ale vedené Alexandrem Carem. I tato výprava hledá svou Zemi Zaslíbenou a i ona jí najde skrze spřátelení se s dračicí. Pohádka se znovu skládá ze tří částí.  

Všichni spali jako zabití celé zbylé odpoledne, celou noc a někteří i velkou část dopoledne druhého dne. Mezi těmi, kteří se vzbudili jako první, byl samozřejmě i vůdce Car. Hned jak vstal, začal organizovat průzkumnou skupinu, která bude mít za úkol zjistit, jestli se v okolí vyskytuje nějaká vysoká zvěř, jestli jsou okolo nějaké divoké obiloviny a případně jiný a ne tak pálivý zdroj vody. Alexandr se navíc chtěl také ujistit, že v sousedství není žádná medvědí nora či dračí doupě, aby se vyvaroval dalšího setkání se zdejšími přerostlými stvůrami.

Průzkumná skupina se skládala ze stálých členů předešlých průzkumných skupin. Byla v ní mladá rybářka Jeseterovna, která se zatím ukázala být tím vůbec nejzdatnějším průzkumníkem ze všech Slávanů, dále pak byli ve skupině Car, Pepikov a kuchař Pirožok, který sám chtěl obhlédnout pohostinnost a úrodnost okolní přírody. Ostatní Slávané buď spali, nebo se jen tak povalovali před stany a odpočívali.

Les, který sousedil s loukou, na které se výprava usadila, byl poměrně řídký, zato se v něm však nacházela spousta velikých stromů, z čehož měl samozřejmě radost dřevorubec Pepikov. Les ale také skýtal spoustu lesních plodů, hlavně pak borůvek a lesních jahod z čehož měl zase velikou radost kuchař Pirožok, který se už těšil, jak bude dělat marmeládu. Po nějakém čase, kdy skupina procházela les, odkudsi vyběhla rybářka Nastěnka, nikdo přitom ani nezaregistroval, že se vytratila, a ohlásila, že našla další zdroj vody. Tentokrát to byla menší řeka.

Po chvilce všichni průzkumníci dorazili k oné řece. Byla to opravdu taková menší říčka, která se klikatila mezi dvěma lesy. Byla to řeka velmi prudká, čistá a čouhalo z ní několik velikých balvanů, některé připomínaly zuby nějakého obrovského zvířete. Třeba draka. Při této myšlence Cara znovu mírně zamrazilo v zádech. Těch připomínek na obrovského draka bylo ve zdejším kraji na Cara víc než dost. Nicméně v tomto případě to skutečně byly pouze veliké, ostré kameny.

Než se všichni stačili rozkoukat, rybářka Nastěnka už byla ve vodě a plavala k nejbližšímu balvanu, který pro změnu vypadal jako veliká boule na hlavě. Jen co na něj vylezla, mávala na ostatní, ať jí následují.

Znenadání se ale na druhém břehu řeky objevil obrovský medvěd, který si šel pravděpodobně zarybařit a mocně zařval.

UUUUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!

Mladá rybářka se tak lekla, až jí podklouzla noha a ona tak zahučela přímo do peřeje pod balvanem. Tam si jí vzal na starost silný proud, který jí začal unášet dál. Nastěnka byla asi nejlepší plavec ze všech Slávanů, stále byla ale mírně v šoku a neplavala.

„Pomóóóóc! Pomozte mi!“, křičela mladá Slávanka o pomoc.

Všichni zbylí členové průzkumné skupina ani na okamžik neváhali a rozeběhli se po břehu, aby Nastěnku předběhli, skočili do vody a vytáhli ven. Tedy takový byl alespoň plán. Řeka byla opravdu prudká a tak museli zbylí tři pánové pořádně zabrat. Pepikov byl nakonec první, kdo se odvážil do vody a plaval směrem, kam čekal, že proud nebohou Nastěnku zanese, aby jí odchytil. Ta se zatím stále marně snažila zorientovat a začít plavat. Místo toho to ale stále více a více vypadalo, že se topí.

„Pomóóóóóc! Pepíííí, pomoz mi! Plav rychlejc! Takhle tě minu!“

A skutečně, Nastěnka okolo siláka Pepikova těsně proplula. Dřevorubec se však nevzdal a začal plavat za ní.

„Pozor na ten kámen! POZOR NA TEN KÁMEN!“, řval na Pepiho ze břehu Car.

Pro Nastěnku však toto varování už nic nezmohlo, škrtla o jeden zub připomínající kámen a zaječela bolestí.

To jakoby ale ještě více posílilo Pepiho vůli, který teď vypadal jako obrovský a svalnatý sumec zmítající se ve vlnách řeky. Mezitím na břehu zbylí dva běžci také sebrali poslední zbytky sil a ještě zrychlili.

„A mám tě! Drž se mě, Nastěnko! Drž se mě za ramena!! A nepouštěj se!!!“, Pepikov konečně doplaval mladou a tonoucí rybářku, chytil jí za bok a ona ho pevně objala.

Po několika stech metrech tak byl dramatu konec a Nastěnka byla pomalu vytažena na břeh. Tam teprve všichni spatřili tu nepěknou a hlubokou ránu, kterou rybářce přivodil střet s kamenem. Jakmile i Nastěnka uviděla tu ránu, tak chudinka omdlela.

„Nevypadá ale, že by měla zlomenou nohu…. Mohlo to, možná dopadnou o dost hůř. S tímhle by si měla Špitálovovna poradit. Určitě má plno mastiček, které urychlují hojení. Snad teda i takhle hlubokých ran.“, přemýšlel nahlas nad Nastěnčinou ránou kuchař Pirožok a stále se ještě snažil popadnout dech.

„Snad něco má. Musíme jí ale odsud co nejdřív dostat!“, zavelel Car.

Pepikov vzal omdlelou rybářku do náručí a spěchalo se zpět k táboru.

Ten nakonec byl blíž, než si tři neomdlelí průzkumníci mysleli. Hlavně asi díky tomu, že ta řeka, která poměrně dlouho Nastěnku unášela, jak se později zjistilo ústí do to obrovského jezera, u kterého mají Slávané své tábořiště.

Car běžel napřed, aby zmobilizoval všechny v táboře a připravil léčitelku Špitalovovnu na příchod pacientky. Nedlouho po Carovi konečně doběhl do tábora i Pepikov s Nastěnkou v náručí.

Léčitelka na nic nečeká a obhlíží ránu.

„Hmmmmm. Je to velmi hluboká rána na stehně. Naštěstí ale nemá nic zlomeného a krom pár dalších modřin už další zranění nemá. Podívám se, co tady na to mám…“, konstatovala léčitelka Špitalovovna.

CHRRRŘŘŘŘRRŘRRŘRSSSSSSŠŠŠRRRRŘŘÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!

Všichni ztuhli. Co to bylo? Odkud to bylo? Bojí se k smrti ještě někdo? Tak to bylo jen pár otázek, které se teď honily Slávanům v hlavě. No vlastně všem Slávanům ne. Car moc dobře věděl, co to bylo, a začal se rozhlížet po obloze.

CHRRRŘŘŘŘRRŘRRŘRSSSSSSŠŠŠRRRRŘŘÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!

Druhé zařvání už probralo z mdlob i mladou rybářku, která ale ještě nevěděla, proč mají všichni smrt v očích. Pouze se tak po ostatních zmateně ohlížela.

CHRRRŘŘŘŘRRŘRRŘRSSSSSSŠŠŠRRRRŘŘÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!

Z ostrůvku uprostřed jezera se vznesl obrovský drak. Zamířil kolmo vzhůru a pak zase střemhlav dolů a vystřihl ukázkovou šipku. Zmizel pod vodou. Na klidu ale vystrašeným cestovatelům nepřidal. Otázky co a odkud, vystřídaly otázky kam a proč. Na tyto otázky nedokázal najít odpověď už ani Car. Třesoucí se Slávané se tak pouze rozhlíželi kolem sebe, hlavně však měly oči upřené na hladinu vody, která byť nyní notně zvlněná, byla stále krásně křišťálově průzračná.

Obrovské šplouchnutí následované gejzírem vody se najednou objevilo asi dvacet metrů od břehu, na kterém stála Slávanská výprava. Drak vyskočil až na břeh.

CHRRRŘŘŘŘRRŘRRŘRSSSSSSŠŠŠRRRRŘŘÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!

Slabší povahy mezi Slávany při pohledu na obrovského draka začínaly omdlívat. Drak se ale stále blíží ke shluku nebohých lidí. Jeho šupiny lesklé a jasné jako křišťály odrážejí nesmělé sluneční paprsky, což způsobuje to, že drak téměř září. Už i někteří nebojácnější Slávané padají do mdlob a jen ti opravdu odvážní zůstávají stát na svých rozklepaných nohách. Drak otevírá tlamu plnou zubů ostrých jako břitva.

„Zdravím lidičky! Nepotřebujete pomoc? OU! AUČ! Jejda! To muselo určitě moc bolet. Ta mladá slečna určitě pomoc potřebuje. A hojení ran a tlumení bolesti fyzické i psychické, je moje specialita. Tomu prosím věřte!“, informoval Slávany něžný a líbezný, ženský hlas.

Co to bylo? Odkud se to vycházelo? Podivovali se svorně zbylí Slávané.

„Ale no táááááák, lidičky. Nebojte se. Já vám hlavy neukousnu. Ani nic jiného teda, když už jsme u kousání. Vážně chci pomoct! A myslím, že tady vaše kamarádka mou pomoc taky vážně potřebuje.“, zazněl znovu milý hlas.

Drak, tedy teď už všichni víme, že to byla dračice, se pro jistotu ještě usmála, aby dala najevo své dobré úmysly i to, že skutečně nikomu nepřiplavala ublížit. Bohužel ale při tom ukázala své lesklé, veliké a jako břitva ostré zuby. Všichni člověci sebou ihned cukli. Dračice, po chvíli usmívání, se nakonec rozhodla, že prostě dojde k lidem a začne ošetřovat. Všichni Slávané byli stále tak šokováni, že jim to ani nijak nevadilo a jen tak trochu ustoupili, aby se dračice dostala k raněné Nastěnce, u které zůstal pouze její dvorní hrdiny Pepi. I jeho však postihla menší třesavka.

„Hmmmmmmm. To je ošklivá rána……. Jak se takové zranění mohlo přivodit zrovna takové krásné a křehké dívce? NO-NO-NO…“, ptala se zvědavě dračice okolního davu.

„Les…………. ehm, voda, ehm teda řeka,… teda voda v řece,…….. rychlá… a… a… a… medvěd,… veliký, veliký medvěd a rychlá voda…“, soukal ze sebe statečně Car.

„Jo jo, zdejší vody jsou divoké a nebezpečné, ale zdejší medvědi, godijáci jak já jim říkám, tak to jsou dobráci a velcí pohodáři. Věřím, že ať už jsou v té vaší příhodě zapletení jakkoliv, tak rozhodně omylem a nevinně.“, vyprávěla dračice a stále si pečlivě prohlížela Nastěnčinu ránu.

Dračice pak ještě poslala léčitelku Špitalovovnu pro obvaz a trochu vody z jezera a pak se náhle sehnula těsně nad Nastěnku, až to vypadalo, že jí chce ukousnout nohu. Neukousla ale. Místo toho jí začala jemně olizovat ránu. Což, tak obřím jazykem, chtělo určitě velkou dávku obezřetnosti.

Když se Špitalovovna vrátila s potřebnými proprietami a viděla, co se děje málem jí kleplo. Všimla si ale ustaraného výrazu dračice a tak se rozhodla nijak nezasahovat a pouze tak vedle raněné a ošetřované rybářky položila obvaz a kýbl pálivé vody z jezera. Co by také taková stará, i když vitální léčitelka, zmohla proti obří dračici, že.

Celé to představení stále pozoroval tichý zástup Slávanů. Dračice po chvíli skončila s olizováním a dvěma prsty vzala, pro ni malý kyblíček, jejímž obsahem polila Nastěnce ránu.

„AAAAAAAAU! To pálíííííí!“, zvolala z mdlob probudivší se rybářka.

„Nechte jí! Odstupte od ní! P-p-p-prosím!“, odhodlal se Pepi k dalšímu hrdinskému skutku.

„Ale, ale, ale… i ty malý blázínku. Pálí to proto, že to desinfikuje. Dostává to z rány špínu a zlé bakterie. Voda ze zdejšího jezera i moje sliny jsou v přiměřeném množství mocným lékem. Nesmí se to ale s pitím zdejší vody přehnat. Občas se stane, že se zdejší vody nějaký medvěd godiják napije moc a opije se. Chudák pak musí přespat na břehu, protože by se do své nory ani nedomotal. To jejich chrápání mě pak vždycky budí ze spánku. Pamatujte, není nic horšího než chrápající godiják.“

Tomu se Car musel mírně ušklíbnout. Takoví chrápající Slávané jsou také pěkné dílo.

„Teď už by to ale pomalu mělo přestat pálit. Kdyby ne, tak si dej par loků vody z jezera, její konzumace na chvíli dokáže tlumit i bolest. Jezerní voda je prostě kouzelná, i když hodně nebezpečná zároveň. Jen tak předem vám tedy, milí lidé radím, moc se v ní nekoupejte.“, povídala dál dračice a dala Nastěnce pár doušku vody z jezera.

Nastěnku bolest skutečně velmi rychle přešla a tak nechala dračici dál pracovat. Ta začala rybářce znovu olizovat ránu.

Když skončila, obvázala ránu a spokojeně se na všechny usmála.

„Tak a je hotovo. Rána je vyčištěná a za pár dní by po ní nemělo být ani památky.“

„Dě-dě-děkuju m-m-moc.“, nesměle poděkovala Nastěnka.

Dračice na mladou rybářku kamarádsky mrkla, otočila se a už se chystala odletět.

„Po-po-počkejte. Jestli nás nechcete sníst. Tak tu s námi chvilku zůstaňte a povídejte nám o zdejším kraji. Hledáme totiž novou domovinu a tady se nám zatím líbí. Možná bychom zde mohli zůstat natrvalo, jestli by vám to nevadilo?“, otázal se poněkud nesměle velitel Car.

„Ne, určitě mi to nevadí. Ráda tu s vámi posedím a povyprávím vám nějaké zajímavé historky a příběhy. Žiji tu přeci jen už hodně dlouho a tak jsem toho hodně i zažila.“, odpověděla vesele dračice a lehla si na břeh, který svou délkou celý zabrala.

„A je-ještě jedna věc. Já jsem Alexandr Car a tohle je moje žena Táňa a můj lid, Slávané. A jak se jmenujete vy-vy-vy?“, představil stručně Car své lidi.

„Já se jmenuji všelijak a nijak. Jinak mi říkají medvědi a jinak mi říkají ryby v řekách a jezerech a jinak mi říkají ptáci v oblacích. Je tedy jen na vás, jaké jméno mi přidělíte.“

Slávané se shlukli do jednoho kruhu a začali si navzájem nadhazovat, jak by se jejich nová, obří kamarádka mohla jmenovat. Svůj návrh přednesl téměř každý. Padala jména jako Vodka, Vodička, dračice Léčitelka, Křišťálka, Obryně i jiná ztřeštěná jména. Nakonec se ale lidé shodli na jednom, které vystihovalo nejen dračici samotnou, ale i jezero, u kterého trávila nejvíce času.

„K-K-K-Krystal. Budeme ti říkat Krystal. Ta Krystal, ne ten Krystal, aby ses náhodou neurazila.“, pronesl nakonec Car.

Dračice se rozhodně neurazila a pouze se znovu usmála. Pak ale náhle vzlétla a po chvilce letu znovu zaplula do jezera. Nikdo nevěděl, proč to udělala. Přeci jen se naštvala? Zalétla si jen odskočit? Nikdo nevěděl.

Uběhla asi minuta, kterou všichni Slávané vyplnili zíráním na vodu, když se blízko břehu znovu objevil gejzír vody a z něj vylétla Krystal. Tentokrát však držela v rukách něco, co velmi připomínal Slávanské čutory na vodu. I když tyto dračí čutory byly asi pětkrát větší než ty lidské a byly evidentně plné nějaké tekutiny.

„Aby nám tu spolu bylo lépe a veseleji, nabrala jsem trošku vody z jezera. Krom léčivých a desinfekčních vlastností má tato voda také schopnost pozvednou náladu a uvolnit ducha. Znovu ale pouze v přiměřeném množství. Pozor na to!!! A ještě jednou věcí je tato voda zajímavá. Díky vysokému obsahu jistých látek hoří.“, tento svůj poznatek dračice doplnila i názornou ukázkou. Všem do kalíšků nalila trochu vody z jezera a pak do každé nádoby jemně, skoro až něžně, šlehla plamen. A skutečně voda vzplála a na hladině každého kalichu plápolal nesměle malý plamínek.

„Tak na důkaz nově nabytého přátelství se teď všichni společně napijeme-.“

„VoDKy!“, skočil dračici do řeči Car. „Budeme této vodě z jezera říkat VoDKa. Vypadá jako voda, ale není to voda. Potřebuje to tedy jiný název. A protože jsme se o této vodě tolik dozvěděli od dračice Krystal, tak na její počest bude od teď navždy v tomto, i všech podobných vodách a nápojích přítomna písmenka D a K. Proto tedy VoDKa. Chápete ne? D, jako Dračice. K, jako Krystal. Navíc je to i takové chytlavé a krátké pojmenování. No ne?!? Nic zbytečně dlouhého a snadno se pamatuje. No tak pojďme přátelé a připijme si už konečně tou VoDKou!“, pobízel energicky Car svůj lid.

Všichni Slávané jeho myšlenku přijali samozřejmě s nadšením a všichni si přiťukli a připili s dračicí Krystal, která místo kalichu pila VoDKu přímo z jedné čutory.

Po tomto slavnostním přípitku ze všech kompletně spadla nervozita a obavy a všichni do jednoho se začali bavit a veselit. Krystal vyprávěla své četné a poutavé příběhy a Slávané ji bedlivě naslouchali.

Povídalo se a povídalo, až se náhle setmělo a na noční oblohu připlul Měsíček. A v ten moment všichni viděli to, co do té doby spatřil pouze Alexandr. Jako Měsíc zářící dračici. Zdálo se skoro, jakoby Krystal Měsíční svit neodrážela, ale absorbovala a pak ho následně vyzařovala a ohromovala tak tím všechny kolem sedící človíčky.

„Vidím, moji milí a malí přátelé, že se vám už ale klíží oči. Zítra je také den. A vyprávět mi zítra můžete zase na oplátku třeba vy. Co vy na to? Když budete chtít, můžete mě navštívit i na mém ostrově, mám tam takovou malou jeskyni, do které se ale všichni vejdeme. Teď už ale dobrou noc a nechte si o něčem pěkném zdát.“, rozloučila se Krystal se svými novými kamarády, mávla křídly a odletěla na svůj ostrov.

A opravdu několik Slávanů už pochrupovalo nebo při nejmenším mocně zívalo. Všichni zažili neuvěřitelný den a těšili se na zítřek a na další setkání s jejich novou kamarádkou. Teď se ale všichni pomalu začali ploužit do svých stanů, aby na ten zítřejší, bezpochyby znovu báječný den, načerpali dostatek energie.

Tu noc všichni spali jako zabití. Svůj díl viny na tom určitě nesla i VoDKa, které někteří Slávané, v čele se svým velitelem Carem, velmi holdovali. Všem se také zdálo o nové, dračí kamarádce Krystal. Pro Slávany tato noc byla prostě tou nejlepší nocí od té doby, kdy se vydali na svou dlouhou pouť za objevením nového domova.

Není se tedy čemu divit, že když druhý den ráno předstoupil velitel Alexandr Car před svůj lid, přednesl projev, jehož součástí byl návrh na založení nové, stálé Slávanské osady.

„Přátelé, myslím, že jsme konečně našli to, co jsme celou tu dobu hledali. Nebyla to možná tak dlouhá doba, jak někteří z nás čekali. Tedy alespoň já jsem očekával, že půjdeme déle a dojdeme dále. Co víc si však můžeme přát než to, co najdeme zde? Pitná voda v nedaleké řece, VoDKa v jezeře, veliký les plný jedlých bobulí. Podle Krystal je nedaleko též bohatá pastvina pro naše neúnavné oslíky a v neposlední řadě naše bodrá sousedka, dračice Krystal. Nebudu nikoho nutit, aby tu zůstal, kdo chce, může odejít a hledat štěstí jinde. Volba je na vás, přátelé. Tak co říkáte?“, zakončil Car svůj krátký přesto však úderný, ranní proslov.

Jak hlasování dopadlo? To je snad opravdu zbytečná otázka. Všichni Slávané byli samozřejmě pro založení nové osady. A nejvíce pro byla asi mladá rybářka Jeseterovna. Po hluboké ráně, kterou si přivodila předešlý den, nebylo ráno ani památky, tady krom jizvy, proti které je i VoDKa krátká. Slávané začali okamžitě znovu slavit.

Slavili a slavili tak bouřlivě až je ze svého ostrůvku uslyšela i dračice Krystal, která se přiletěla podívat, co se to vlastně děje. Když se i ona dozvěděla tu novou zprávu, přidala se ke všeobecnému veselí a slavila spolu se svými novými sousedy.

Oslavy trvaly ještě celý měsíc. Pilo se, zpívalo a tančilo a jedlo, ale také stavělo a budovalo. Zkrátka zakládala se celá, nová, osada Carových Slávanů, jejich nový domov. Brzy tak na břehu jezera vyrostla malá vesnička a plátěné stany nahradily malé chatičky.

Co dalšího zajímavého a podstatného se událo do jednoho roka od příchodu k jezeru, bylo, to, že se dřevorubec Pepi oženil a za ženu si vzal odvážnou rybářku Nastěnku. A v neposlední řadě se také Sašovi a Táně narodil malý klučina, Anton Car. A vůbec, všichni se měli nadmíru dobře. To bylo asi to nejpodstatnější, co se dělo každý den od založení nové osady. Další země Zaslíbená byla tedy nalezena.

V průběhu mnoha let, desetiletí ba dokonce i staletí se dračice Krystal stále kamarádila se Slávany, kteří se v průběhu několika let přejmenovaly na Rusy, protože jejich vůdcové a velitelé, kteří všichni hrdě nosili jméno Car, měli všichni rusé vlasy, což bylo zase pravděpodobně dědictví po rusovlasé Táně. Rusovlasí, hnědovlasí, blonďatí a černovlasí, pro dračici to všichni byli veselí a dobří lidé, se kterými vždy ráda trávila své volné chvíle. A pokud Rusové jezero neopustili nebo pokud se dračice Krystal nevydala za některou svou sestrou, tak tam šťastně žijí bok po boku dodnes.

                                                                      THE END