Křišťálová dračice a VoDKa (2. část)

Tento příběh pojednává o výpravě další skupiny Slávanského lidu, tentokráte ale vedené Alexandrem Carem. I tato výprava hledá svou Zemi Zaslíbenou a i ona jí najde skrze spřátelení se s dračicí. Pohádka se znovu skládá ze tří částí.  

První den druhého týdne velikého putování začal jako každý jiný. Nic obvyklého. Oběd proběhl také normálně. Po obědě, ale zašel kuchař Pirožok za Carem a řekl mu, že už mu dochází zásoby koření a zeleniny a že by bylo velmi dobré setrvat na jednom místě trošku déle a udělat zase větší zásobu jídla. Dokonce i Pirožokovi oslíci se začali trochu ošívat, že na sobě neměli takový náklad, na jaký jsou zvyklí. Tedy těžký náklad.

„No vážně šéfe, jestli neuděláme větší zásoby, nevím, co pak bude za přílohy k masu. Jehlice? Šišky? A když už jsme u toho masa, tak uzené z domova a šunka a salámy mi také pomalu dochází. Potřeboval bych, abychom tak alespoň na den nebo dva zastavili, já dal maso udit nebo naložit nebo jinak upravit a mohli bychom jít dál. A když už jsem ještě u toho nakládání masa, tak i moje zásoby koření a bylinek se ztenčují. Na dnes a na zítra ještě sice všechno stačí a vy a Pepi a Žigulov a ta mladá rybářka… no… ta, ta Jeseterovna, no…… Nastěnka, tak vy vždycky něco před obědem přinesete, ale to já musím vždycky narychlo vykuchat a nějak připravit a navíc toho nikdy není dost a do zásob to naložit nestačím……….. Jak říkám šéfe, menší pauza na doplnění zásob by bodla.“

Car kuchařův zběsilý monolog jen mlčky poslouchal a přikyvoval, nakonec ale přerušil své mlčení a řekl: „Dobře,… dobře,… přeci nemůžeme pokračovat s hladovými krky. Do večera se pokusíme najít co nejlepší místo na tuto delší, zásobovací zastávku. A zítra se všichni muži vydají na lov a ženy se vydají do lesa na houby a na luka pro nějaké koření. Budeme-li mít štěstí, nalezneme i třeba nějakou divoce rostoucí zeleninu či obilovinu a sklidíme jí. Co ty na to mistře kuchaři? Vyhovuje?“

„Děkuji, šéfe, děkuji! Slibuju, že budu makat jako šroub. Budu kuchat, porcovat, nakládat, udit, pytlovat a vařit. A budu makat rychle, abych nás moc nezdržoval. To vám slibuju, šéfe“

„Zase to ale s tou rychlostí moc nepřežeň, drahý Pirožoku. Nezapomeň, práce kvapná málo platná. Navíc mnoho lidí, i když tedy nejdeme nijak zvlášť rychle a náročným terénem, tak určitě tuto delší zastávku uvítá. Koneckonců, já také. A kdo ví, třeba když se někde usadíme na delší dobu tak si dobrodružství najde nás, místo toho abychom my neustále hledali To veliké dobrodružství… Takže si nemusíte dělat takové starosti a nemusíte tolik chvátat. Nám bude úplně bohatě stačit, když budete vařit stejně rychle a stejně výborně jako doteď.“

Pirožok Carovi ještě jednou poděkoval za jeho velkorysost a moudrost a šel mýt své hrnce. Car si šel za Táňou dát do stanu dvacet a představoval si ideální místo, kde by jeho výprava mohla strávit delší čas.

Siesta uplynula jako voda a výprava byla znovu na nohou, připravena na odpolední část cesty. Ještě než však vyrazila, stoupl si před průvod Alexandr Car a přednesl jim Pirožokův návrh na delší zastávku.

„Drazí přátelé dobrodruzi, už je to týden, co jsme na cestách. Ušli jsme mnoho kilometrů a viděli mnoho zajímavých míst a zvířat a stromů,… že jo Pepi. HA-HÁ! No jo… Mnozí z vás jsou už ale možná trošku unavení, přeci jen krom poobědových odpočinků a spánku jsme pořád na cestě. I proto jsem vyslyšel prosbu našeho šéf kuchaře Pirožoka, který si přeje, abychom se někde zdrželi delší dobu a on tak mohl doplnit zásoby jídla pro pokračování naší pouti. Já osobně s ním jeho názor a prosbu sdílím a vidím to jako dobrý nápad. Proto vás také chci požádat, abyste se dnes odpoledne soustředili na nalezení pěkného stanoviště, ideálně někde poblíž vody, kde bychom takto přečkali dva až tři dny. Děkuji vám za pozornost, teď už ale hurá na cestu!“

Tento nápad všichni přivítali s velikým nadšením, hlavně pak starší lidé v čele s léčitelkou Špitalovovnou, které už po těch několika dnech chůze a občasného běhání po lukách pobolívala kolena. Nicméně i mladší generace nápad jen uvítala. Karavana tedy vyrazila a hledala místo, kde se usadit na delší dobu. To odpoledne pak bylo poměrně jiné než všechna ostatní. Ubylo zastávek na objímání stromu a pobíhání po lukách a přibylo ryze průzkumných zastavení, kdy skupina Slávanů pečlivě prozkoumávala okolí, zdali se v něm vyskytuje vše, co je potřeba k řádnému táboření. V tomto případě hlavně voda a nějaký ten lesík a malá louka.

Dlouho hledali Slávané takové místo, dlouho… Nakonec ale, když už to vypadalo, že takové místo ten den nenajdou a budou se tak muset znovu prospat jen v narychlo a na jednu noc vybudovaném táboře, tak Car spatřil to, co všichni hledali. Velikou přitom ale klidnou řeku, jejíž druhý břeh nebylo téměř vidět. Vedle ní, na břehu, na kterém Slávané stáli, se zároveň tyčil starý les. Navečer, kdy na místo výprava dorazila, vypadal onen hvozd sice velmi temně, cestovatelé už ale byli velmi unavení a nechtěli už chodit nikam dál. Louka, která se nacházela hned vedle temného lesa, byla tak akorát veliká, aby se na ní vešly všechny stany i provizorní ustájení pro oslíky. To místo bylo zkrátka ideální.

Protože byl už pozdní večer a všichni už byli vyčerpáni hledáním tohoto tábořiště, výjimečně se večer ani nezpívalo ani netančilo, pouze se rozdělal oheň, který měl držet nechtěné vetřelce mimo tábor, ustanovila se hlídka a šlo se spát.

Výprava šla stále severním směrem, cítit to bylo právě hlavně v noci, kdy teplota klesala velmi nízko a Slávané tak byli nuceni se na noc tepleji oblékat nebo se k sobě ve stanech více tulit. Nebyli to ale pouze Slávané, kteří se museli tepleji oblékat. Čím dál tím víc na sever měla zvířata hustší kožich, ne zřídka pak takováto zvířata, pokud je někdo z družiny ulovil, posloužila krom masa na jídlo i jako zdroj kvalitní a teplé kožešiny právě na ony studené noci. Dokonce i oslíkům začala trochu houstnout srst, i když si toho moc lidí nevšimlo, jelikož na nich vždy bylo spoustu „potřebného“ harampádí a tak jediné, co z oslíků vykukovalo, zpod oné hory zavazadel, byly jejich hlavy a ocasy.

Zároveň čím severněji Slávané šli, začaly se množit nálezy zabitých a sežraných zvířat způsobem, jaký ve svém bývalém domově Slávané nikdy neviděli. A nejednalo se pouze o králíky či lišky, ale i o jeleny a divoké kance. Šelmy, které tuto vysokou zvěř lovily a žraly, musely být ještě vetší a silnější, což některé Slávany, mírně řečeno, děsilo. Názor hajného Žigulova byl takový, že se po lesích prohání obrovské smečky velikých vlků a že ty větší škrábance jsou ještě od nějakého většího zvířete, kterého se i vlci bojí a které dojídá zbytky masa, co vlci nestihnou sežrat.

Právě i proto se začaly v noci zavádět hlídky a tuto první noc na břehu onoho veletoku si hlídku vzal sám Alexandr Car, kterému se stejně, jako téměř každou noc, moc spát nechtělo. Dal tak tedy Táně pusu na dobrou noc a sám si sedl k ohni a rozhlížel se po okolí.

Brzy bylo slyšet ze stanů pouze chrápání a Alexandr tak zůstal vzhůru úplně sám. Sám s Lunou v úplňku a hvězdami na nočním nebi bez mráčku.

Jenže ta jeho samota měla jen krátkého trvání. Car sice nebyl žádný stopař, ani rys ostrovid a Táňa o něm leckomu vykládala, že je hluchý jako poleno, po chvíli poslouchání rytmického chrapotu jeho spolupoutníků, však i on uslyšel něco divného. Na Carovu obranu se však musí říci, že se to chrápání velmi podobalo. Ten podivný mix chrápání, funění a praskání větví se ale stále blížil k táboru. To už ale stál Car v plném pozoru a s pochodní v jedné ruce a klackem v druhé se vydal k místu, odkud se zvuky linuly. Bohužel pro Cara ty zvuky vycházely z temného lesa a tam se ani nebojácnému Carovi moc nechtělo.

Nebohý Alexandr však do lesa ani nemusel. Obrovská šelma, která vydávala ony zvuky, vylezla z lesa na louku, na které byly rozestavěny Slávanské stany. Ona stvůra chodila po čtyřech obrovských končetinách, přičemž zadní nohy měla širší než obě Carovy nohy dohromady. Zvíře bylo vysoké asi jako dva naložení oslíci na sobě a dlouhé jako tři oslíci.

Oslí, měřící jednotka byla i za dob Cara mezi Slávany stále rozšířena a není se co divit, osli totiž byli nejpopulárnější domácí zvířata oné stěhovavé doby.

Zpět ale k obří bestii! Tlamu a zuby, ale i drápy na nohách mělo to zvíře obrovské. A jak se tak pomalu blížilo k Carovi, začal si ten „malý“ človíček uvědomovat, že podobné zvíře, i když tedy několikanásobně menší, vídal občas ve své staré domovině. Po pár dalších rozvážných krocích onoho obrovského zvířete to věděl už na sto procent. Před Alexandrem Carem stál obrovský medvěd. Dvakrát větší než ten největší medvěd, kterého kdy viděl. Toto zjištění pak Cara uklidnilo i vyděsilo najednou. Co ho vyděsilo, byla velikost šelmy a její bestiální vzezření. Co ho však uklidnilo, bylo to, že se nejedná o obřího vlka průzkumníka, který by mohl přivolat zbytek smečky.

Tmavá srst a veliké oči se teď temně leskly v malém plamínku, který měl Car na konci své louči. Chudák Saša si ihned uvědomil, že klacek, který držel v druhé ruce, mu v tomto případě jako ochrana moc dobře neposlouží. Co ho tak tedy alespoň trošku uklidňovalo, bylo to, že se obří medvěd zastavil, posadil se na zadek a zdálo se, že skoro až se zájmem poslouchá chrápání Slávanů.

Tu a tam se Carovi dokonce zdálo, že medvěd pokyvuje hlavou a snaží se chrapot napodobit. Bláhová myšlenka, ale tonoucí se stébla chytá. Při tom svém napodobování však obr vystavoval své hrozivé tesáky a to nebohému Sašovi na klidu znovu moc nepřidalo. Car stál stále jak k zemi přikovaný a v hlavě mu to šrotovalo. Jak se z téhle šlamastyky dostat? Někoho vzbudit? To radši ne. Mohlo by to způsobit paniku a naštvat medvěda, navíc rozespalý nebo nevyspalý Slávan je stejně nebezpečná šelma jako rozzuřený medvěd. Pustit se do medvěda? HA-HA-HA! Tomuto nápadu se Saša i v tak svízelné situaci musel zasmát. Když v tom to Cara napadlo. Med. Medvědi co Car znal, měli rádi med a borůvky, když tedy zrovna nejedli ryby. V tu ránu Sašu také s hrůzou napadlo, že ty obrovské rány po zubech a drápech na mršinách zvířat, které Slávané na cestách viděli, způsobil asi nějaký kamarád tohoto obřího medvěda či možná dokonce noční návštěvník sám. Alexandr tak pouze polkl na prázdno a couvajíce se velmi, velmi pomalounku vydal na cestu ke kuchařovým zásobám a doufal, že v nich najde alespoň lahvičku medu. Přeci jen, kde by teď v noci hledal borůvky.

Medvěd na pomalý odchod vystrašeného člověka nijak zvlášť nereagoval a pouze se dál, tak nějak do rytmu chrapotu, pohupoval.

Car nakonec docouval až ke stanu Pirožoka, který poznal podle vůně všeho koření, které má schované vedle stanu a začal se mu přehrabovat v zásobách a hledal med. Sůl, pepř, koriandr, zavařené zelí, zavařené okurky, žabí oči, naložené houby, sušené houby, marmeláda, tady přihořívá,… povidla… aááááá MED! A teď honem rychle zpátky k medvědovi, snad nikoho nevzbudil nebo nesnědl, doufal stále ještě roztřesený Alexandr.

Naštěstí medvěd zůstal tam, kde ho Alexandr zanechal a vypadalo to, že si dokonce ten Slávanský, chrápací orchestrion užívá. Car ale přesto nechtěl nic riskovat a i přes evidentně dobráckou povahu medvěda se ho jal odlákat od tábora. Snad tahle malá mistička včelího medu bude stačit. No, bláhová myšlenka, ale zkusit se musí vše….

CHRRRŘŘŘŘRRŘRRŘRSSSSSSŠŠŠRRRRŘŘÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!

Strašný řev se náhle ozval odkudsi zpoza lesa a blížil se k táboru.

Medvěd na nic nečekal a vzal nohy na ramena a zmizel tak rychle až to Cara zarazilo.

Další hrozivé zařvání, tentokrát už ale z o dost větší blízkosti. Navíc se Alexandrovi zdálo, že řev nepřichází z lesa ale jakoby z korun stromů. Car byl stále zmatenější. Stále však vyděšen a přikován k zemi, nehýbal se.

A pak to uviděl…. Ne z lesa, ne z korun stromů, ale z nebes nad nimi se na tábor řítilo obrovské monstrum, veliké jako celé tábořiště, lesklé a bílé jako úlomek křemene a děsivé jako právě probuzený Slávan.

Nebohý Saša znovu začal vymýšlet, čím pak asi tuto obludu odláká od tábora. Med, který ještě stále držel v ruce, nyní opravdu nepřicházel moc v úvahu. Car se tedy pořádně podíval, co za bestii se to blížilo k jeho táboru, aby pak následně mohl určit správný druh vábničky.

Hlava jako ještěrka, obří sice, ale jako ještěrka, dlouhý krk, dlouhé, štíhlé ale přesto silné tělo, dvě obrovská křídla, jedno větší než pět sešitých Slávanských stanů dohromady, dlouhý ocas a ostré ostny na hřbetě. DRAK! Alexandr Car si už byl stoprocentně jistý, že sleduje živého draka, o kterých doposud slýchával pouze z vyprávění.

Z vyprávění od Kupcových Bohémů také věděl, že ne všichni draci jsou nemilosrdné bestie, co žerou lidi na potkání. Nebohý Saša se tak znovu modlil, aby i jeho další setkání s další nemilosrdnou stvůrou dopadlo dobře. Doufal ale také, že se neobjeví další ještě větší drak, který by tohoto, už tak obrovského, zahnal pryč a tento obří, zvířecí kolotoč by tak pokračoval dál a dál.

Mezitím jak se na zemi chudák Car klepe o svůj holý život, drak se blíží k táboru. Jeho tělo nabývá jasnějších obrysů a jeho šupiny, které vypadají jako oblé úlomky křišťálu, září stále více a více, až se svou barvou a září téměř vyrovnávají Měsíci v úplňku.

Drak už byl téměř u tábora. Mocné mávnutí křídlem. A ještě jedno. A ještě jedno. Car, kterého ty tlakové vlny odhodily do oslí ohrádky, na ten malý okamžik spatřil oči draka. Ty vypadaly jako dva krystaly ledu s černou puklinou uprostřed. Mrkly na Cara a byly pryč. Drak ještě jednou mávl křídly a odletěl pryč směrem k veletoku, do kterého udělal ukázkovou šipku. Okamžitě se pak zvedla veliká vlna, která mířila k břehu, o který se následně rozbila a pocákala několik nejbližších stanů na louce.

Tou dobou už ale většina Slávanů koukala rozespale ze svých stanů a naštvaně hledala zdroj onoho děsivého řevu. Pouze Táňa starostlivě hledala svého muže. Všichni však hledali marně. Po Carovi ani po zvukové příšeře ani vidu ani slechu.

Když v tom z prostřed veliké řeky vytryskl gejzír vody a z něj se do oblak vznesl obrovský drak. Hledání, ale vůbec všechen pohyb v táboře v mžiku ustál a všichni stáli, seděli, klečeli nebo leželi jako přimražení.

Drak znovu letěl směrem k táboru. Tentokrát však nad táborem křídly nemával a prostě ho jen přeletěl a zmizel za korunami stromů.

Když se všichni uklidnili a omdlelí znovu procitli, začalo veliké hledání velitele Cara. Hlasitá zvolání jako Šéfe!, Veliteli!, Vůdče! a Sašo! byly slyšet na míle daleko.

„TADÝÝÝÝ!“

„IÓÓÓÓÓ!“

„Slez ze mě, Voloďo! No tak dej pokoj! Kušuj! Nemám mrkvičku. NE! No tak slez!“, zápasil Alexandr se svým milým a pěkně huňatým oslíkem.

Když už tedy byli všichni nalezeni, začalo se mocně debatovat o všem možném ve spojitosti s drakem. Pouze Táňa začala konejšivě hladit svého vylekaného muže po vlasech.

Jak byl ten drak veliký? Odkud byl? Co dělal v řece? Je to drak nebo dračice? Divná otázka, ale přesto se objevila. Objeví se znova? Nejčastěji se však debatovalo nad tím, zdali je drak nebezpečný a zda je bezpečné zdržovat se na zdejší louce delší dobu.

Debatovalo se a rokovalo, až začalo vycházet Sluníčko. Není divu, že za daných okolností nikomu moc do spánku nebylo. Velmi rychle se pak došlo k závěru a všemi Slávany také odhlasovalo, že na tomto místě není dobré zůstávat delší dobu.

Karavana se tedy velmi rychle zabalila, naložila věci na oslíky a už byla znovu na cestě, směr sever. Slávané byli možná tak vyděšení a zmatení, nebo možná tak nevyspalí, že si ani neuvědomili, že stejným směrem letěl ten křišťálový drak.

Výprava šla nyní úplně bez přestávek a pauz, dokonce i pauzy na objímání velikých stromů byly zrušeny. To Pepikova, i přes všechno nebezpečí, velmi mrzelo, protože zrovna jako na potvoru šli krajinou, kde se to majestátními stromy jen hemžilo. Výprava ale hledala jiné ideální místo na delší pobyt, které by poskytovalo dostatek jídla, vody a hlavně bylo bezpečnější než to minulé.

Blížil se oběd, ale ani to nikoho nepřinutilo zastavit. Nikdo, jak se zdálo, neměl hlad a ti nejmladší dobrodruzi, vždy nejhladovější a největší jedlíci, ten svůj hlad zase radši velmi dobře maskovali.

Pravé poledne se stalo minulostí. Po nějakém schůdném místě ale ani památky.

Hodiny plynuly jedna za druhou a znavení a nedospalí Slávané už začali nervóznět. Od onoho obřího veletoku se už přeci jen notně vzdálili. Jezero, větší potok, řeka, prostě nějaký větší zdroj vody tak bylo to jediné, co Slávané zatím nenacházeli, protože luk a lesů míjeli dostatek, ale takové místo, ze kterého je vyhnal drak zatím ne a ne najít. Nervóznět začal už dokonce i vůdce Car.

V tom najednou přiběhla rybářka Jeseterovna, celá zadýchaná z průzkumu, a mávala zběsile rukama.

„Jezero! Jezero! …… Kousek před naší kolonou,… za tímhle malým lesíkem,… je obrovské jezero. A, a, a, a, a uprostřed je takový ostrůvek. Voda je křišťálově čistá…… A poblíž je dokonce pěkná louka, na kterou se vejdou všechny naše stany, a ještě zbude oslíkům na pastvu. Uf!“, chrlila ze sebe nadšená rybářka jednu informaci za druhou.

Tyto zprávy celá výprava uvítala s radostnými pokřiky a všichni jako když do nich uhodí blesk, ihned přidali do kroku, až skoro běželi. Car běžel vpředu a možná jako jediný nebyl úplně celý vedle z nálezu nového, perfektního plácku pro víc noclehů. Co mu uvízlo v hlavě, byla zmínka o křišťálově čisté vodě. To Carovi okamžitě vrátilo před oči obraz obrovského draka s křišťálovými šupinami. Snad to bude jen nějaká hloupá shoda náhod, doufal Car.

Brzy se Car i všichni ostatní Slávané na vlastní oči přesvědčili, že mladá rybářka a příležitostná průzkumnice měla pravdu. Obrovské jezero s ostrůvkem uprostřed se rozprostíralo téměř, kam až oko dohlédlo. Voda byla sladká, jak si hned několik Slávanů ozkoušelo. Tím tedy je myšleno, že rozhodně nebyla slaná, co ale Slávany zaskočilo, bylo to, že voda je v krku pálila skoro jako oheň. Nicméně pitná ta voda byla, nikoho hned neotrávila a tak se na již zmíněné louce dali Slávané do stavění stanového městečka.

Tábor byl postaven velmi rychle, přeci jen už byli Slávané navyklí a naučení postavit své plátěné obydlí téměř i poslepu. A jelikož byli všichni velmi unavení a uchození, šlo se hromadně spát. Nikdo dokonce nebyl ani ponechán jako stráž, až tak byli všichni zmoženi. Jakoby se příhoda s drakem úplně vypařila z myslí všech poutníků. A to jim Car ani nepověděl o svém zážitku s obrovským medvědem. Všichni si prostě zalezli do svých stanů a usnuli.

Závěr v posledním dílu...