Křišťálová dračice a VoDKa (1. část)

Tento příběh pojednává o výpravě další skupiny Slávanského lidu, tentokráte ale vedené Alexandrem Carem. I tato výprava hledá svou Zemi Zaslíbenou a i ona jí najde skrze spřátelení se s dračicí. Pohádka se znovu skládá ze tří částí.  

Příběh Slávanů, kteří se vydali na cestu na Západ, do své země Zaslíbené už všichni dobře známe. Ale co ti zbylí Slávané? Co oni dělali? Jak si vedli bez svého oblíbeného Kupce? Jsou ještě vůbec tam, kde je Bohémové opustili? A jsou s nimi ještě v kontaktu? To je hned z kraje našeho dalšího, slavného Slávanského příběhu veliké množství otázek, na které je potřeba najít odpovědi.

Tento příběh začíná na stejném místě jako ten o dračici Pivsonce a jejím lidu. V zemi, kde je všeho dostatek. Bohaté lesy, krásně zelené louky, veliké a úrodné řeky. To vše samozřejmě po odchodu Kupcovy družiny zůstalo. Zbylí Slávané si rychle zvykli na nového vůdce a mluvčího a dále si žili svůj spokojený život. Jednou za deset let se však vždy objevil někdo, kdo chtěl nějakou změnu, nějaké dobrodružství, třeba i další výpravu do nějaké jiné země Zaslíbené. Uběhlo však mnoho desetiletí, než se sešlo tolik odvážlivců, kteří se chtěli vydat na velkou pouť, aby to jejich nadšení pohnulo i zbylým Slávanským pokolením.

Příběh tedy začíná na stejném místě, ale o dobrých sto roků dále. To už mnozí místní Slávané ani nevěděli o nějakém Kupci, jeho lidu a jejich cestě. Změnila se i architektura osady, která se začala přetvářet v malou vesničku s malými dřevěnými baráčky. Tuto architektonickou revoluci ale tak trochu odnesl malý, dubový lesík, který se rozprostíral po jedné straně osady. Další změnou bylo to, že Slávané si začali dávat jména. Jedním důvodem byl velký nárůst populace a tím pádem i více lidí věnujících se stejnému řemeslu a z toho vyplývající nepořádek, kdo je vlastně kdo. Tím druhým důvodem byla možnost zvolit si sám své jméno, což hlavně zpočátku této jmenné revoluce vedlo mnohdy k velmi bizardním nápadům. Počet, délka a tvar jmen přitom nebyly ničím omezeny a tak jména jako Alexej Alexejevič Alexejov, nebo Josef Josefovič Pepikov, což byl mimochodem velmi zručný dřevorubec a truhlář, nebyly výjimkou. Zkrátka a dobře změnilo se toho po odchodu Kupce více než dost.

Slávany nyní vedl, shodou okolností také kupec, který si říkal Alexandr Car. Ostatní ho ale často oslovovali pouze Care. Jméno měl poměrně normální, byl vysoký, silný a krátké, tmavé vlasy a upravovaný knír byly jeho chloubou. Byl to člověk, který mezi ostatními požíval velikého uznání a respektu. Když něco řekl, tak to platilo a vždy se ke každému choval slušně a spravedlivě. Za ženu si vzal velmi krásnou, rusovlasou Slávanku jménem Taťána (pouze Taťána), která byla velmi hodná, veselá a měla nesmírně dobré a veliké srdce, kterým rozdávala radost a smích na všechny směry. Když byli šťastní a veselí oni, byli šťastní a veselí i všichni Slávané, když nebyli veselí, mrzutost se brzo rozšířila i mezi ostatní. To se ale naštěstí nestávalo moc často.

Nicméně byla to právě Taťána, které ale nikdo neřekl jinak než Táňa, kdo byl hlavním strůjcem té poslední vlny bojující o velikou pouť a dobrodružství a třeba i nalezení další země Zaslíbené. Možná proto, že mezi odvážlivci byla žena vůdce Alexandra Cara nebo možná proto, že se odvážlivců v jednom roce sešlo přeci jen více, než bývalo zvykem, se jednoho dne Car Alexandr konečně rozhoupal a předstoupil před svůj lid s velmi odvážným a nečekaným návrhem.

„Moji drazí přátelé a sousedé, sešli jsme se zde, abychom se trochu pobavili a popřemýšleli o naší budoucnosti a o budoucnosti celého našeho národa. Poslední dobou se mezi vámi šíří myšlenky a touha po tom zažít nějaké veliké dobrodružství, něco o čem se bude vyprávět celé generace, něco, co změní dějiny našeho lidu, jeho myšlení, zkrátka a dobře, něco velikého. Zprvu jsem této malé revoluci nevěnoval velkou pozornost, to se musím přiznat. Pak ale za mnou přišla moje Táňa, kterou ta vize velké cesty také nadchla a já konečně začal chápat proč. Víte,…… zhruba před sto lety tu na tom samém místě stál můj předchůdce Kupec. Mnozí už asi ani nevíte, kdo to byl, nebo že nějaký kupec jménem Kupec vůbec existoval. Všichni ale víme o té pravidelné, každoroční zásilce sudů s pivem, národním pitím lidu, kterému dal vzniknout právě Kupec a jeho odvážná výprava. Co jeho k tomuto činu pohnulo, nevíme… Víme ale, že se jeho národ ve své nové zemi má více než dobře, jak se nám tu o tom vždy rozprávějí jejich poslové. Já se vás nyní tedy ptám, mí přátelé, chcete se také vydat na cestu a zkusit najít NAŠÍ zemi Zaslíbenou? Chcete zažít to veliké dobrodružství? CHCETE??? Kdo ano, tak ať zvedne ruku!“

Že by se ale po této dlouho promýšlené, motivační řeči zvedl les zdvižených rukou, se říci nedá. Tu a tam se ve větru chvěla jedna ručka, ale jinak veliký zájem nebyl. Alexandr odvážlivce letmo spočítal a dospěl k číslu třicet.

„No táááák! To se vás opravdu chce vydat na to veliké dobrodružství jen tak málo? Pomyslete na ty nové kraje a pastviny a lesy a jezera a řeky a zvířata a… a… a, prostě co všechno nového potkáme a uvidíme… Usadíme se tam, kde se nám to bude líbit. Budeme si moci vybrat… To vás to tu ještě neomrzelo? Pořád na jednom místě… Neříkám, že je to tu špatné, to rozhodně ne. Po pravdě je to tady skvělé,…… ale Kupec a jeho lidé jsou důkazem, že někde je možná ještě víc skvěle. Nechte si to tedy ještě projít hlavou. Prosím! Nekoumejte o tom však příliš dlouho, do dvou dní bych už chtěl být na cestě. A vám, co jste se přihlásili už teď, velmi děkuji!“, zakončil Car druhou část své burcující řeči a šel se projít k řece, aby popřemýšlel, jestli taková výprava v tak malém počtu má vůbec smysl.

Celý slávanský dav, který se na toto mluvní cvičení sešel, se po chvilce také začal rozcházet. Většina pouze nevěřícně kroutila hlavou, ale byli i tací a mezi nimi i nám už známý dřevorubec a silák Pepikov, kteří byli Carovou myšlenkou učarováni.

Táňa na shromáždišti ještě chvilku zůstala a snažila se přemluvit ty lidi, kteří vypadali nahlodaně, aby opravdu popřemýšleli o účasti na tom velkém výletu. Poté se ale i ona odebrala ze scény a přidala se ke svému muži v rozjímání na břehu řeky.

„Myslela jsem, že letos je ta pravá chvíle, že těch odvážných je opravdu více než loni nebo předchozí léta…… Omlouvám se Alexandře, že nás nakonec nebylo tolik… Všichni, o kterých jsem ale věděla, se přihlásili. Jen ti ostatní postrádají víru. Myslím, že -“

„Nemáš se zač omlouvat Táni. Já jsem hlavně rád, že někdo vůbec našel odvahu zvednout ruku. Nebudu lhát,… čekal jsem, že moje řeč zapůsobí jako životabudič a že všichni budou chtít odejít. Těch třicet statečných je ale i tak docela dost a myslím, že by se ta výprava dala podniknout i v takovém malém počtu. Důležité je přeci věřit. To teď musíme hlavně! Věřit, že se nám také podaří dosáhnout něčeho tak velkolepého jako Kupcovi a jeho lidu. Věřit, že i v tak malém počtu dokážeme zdolat všechna nebezpečí a všechny nástrahy, které na nás cesta přichystá. Věřit, že -“

„Alexandře, ty můj milovaný Sašo, já přeci přesvědčování nepotřebuji, já v to všechno už dávno věřím. Myslím si ale, že tahle řeč je možná o trochu lepší než ta, kterou jsi přednášel svému lidu. Škoda, že si takovouhle plamennou řeč nepředvedl jim. I když… popravdě řečeno nevím, jestli by to něco změnilo. Ti, co chtějí vyrazit, tvá slova hltali, ti co byli skeptičtí už dříve, jen kroutili hlavou a zívali. Těch pár lidí co vypadali nerozhodně a váhali, jsem se ještě snažila přesvědčit, ale nevím, zdali jsem uspěla.“

„Teď už s tím asi moc nesvedeme. Pojďme tedy radši zase zpět do vesnice začít pomalu balit věci na cestu. Kdo půjde, půjde. Kdo nepůjde, nepůjde…… To už je teď na ostatních.“, těmito slovy Alexandr zakončil krátké rozjímání se svou ženou, políbil jí na každou tvář a vydal se zpět k vesnici.

Jak Car řekl, tak také učinil. Nikoho už nijak nepřesvědčoval, pouze se došoural ke svému obydlí a začal balit skoro vše, co mu přišlo pod ruku.

                                                                  ●         ●         ●

Uplynuli dvě noci, pro Alexandra a Táňu to byly velmi krátké a krušné noci, protože museli dlouho balit a vše důkladně plánovat, když v tom najednou ráno s velkým R bylo tu. Pro nezasvěceného pozorovatele ráno jako každé jiné. Někteří Slávané se protahovali před svými příbytky, jiní se vydali do lesa pro borůvky, někteří šli lovit ryby, aby bylo co k obědu a někteří si dávali ranní rozcvičku. Jen na okraji vesnice se dělo cosi mimořádného. Shromaždovali se tu lidé s oslíky obalenými vším možným harampádím. Tito lidé byli nervózní, vystrašení a zároveň plní očekávání. Už vám tedy musí být jasné, že to byli členové naší dobrodružné výpravy. A nakonec se jich sešlo rovných čtyřicet i s Alexandrem a Táňou. To znamenalo neuvěřitelný nárůst o celých osm lidí. Skupinu tvořili téměř všechny věkové kategorie se stejným počtem mužů a žen, tedy dvacet na dvacet. S těch známějších a společensky aktivnějších Slávanů se účastnili: dřevorubec Pepikov, kuchař Pirožok, hajný Žigulov, léčitelka Špitalovovna a rybářova dcera Jeseterovna a samozřejmě velitel výpravy Alexandr Car se svou manželkou Táňou.

Napětí a nervozita by se daly krájet. Ještě poslední přepočítání,… vše je v pořádku… Dobrodružná výprava může začít!

„Pojďme! Pojďme přátele! Pojďme se zapsat do historie!“, povzbuzoval skupinu z čela, na oslíku jedoucí, Car.

Slávané, kteří se výpravy neúčastnili, pouze naposledy nevěřícně zakroutili hlavou, někteří tedy také zamávali, aby se neřeklo, a pak už se znovu věnovali své každodenní činnosti s vědomím, že svého vůdce už nejspíše nikdy neuvidí.

Carova družina velmi rychle zmizela za blízkou zatáčkou a byla pryč. Natěšený Car očekával, že už hned za prvním rohem ho bude čekat nějaké překvapení, něco nového, jiného, neprobádaného. Tato výprava v něm, zdá se, vzbudila pravého dobrodruha, který celou tu dobu starostování spal nebo mlčel. Jakmile se ale dostal na tuto pouť, probudil se a chtěl prozkoumat každou strouhu, každé křoví a každou noru okolo které výprava projížděla.

„Ale no tak, Sašo, vždyť víš, že jsme stále ještě velmi blízko naší bývalé osady. Nemůže tu být hned všechno úplně jiné a nové. Sám si mě touto cestou mnohokrát bral, když si chtěl, abychom byli chvíli sami a odpočinuli si na chvilku od domova.“, trpělivě uklidňovala Táňa svého muže.

Car ale nebyl jediný, kdo měl oči na vrch hlavy jen, co vyrazil z osady. Dřevorubec Pepikov, kterému ale nikdo neřekl jinak než Pepi, také nevěděl co dříve prozkoumat a kam se dřív podívat. U něj to ale bylo způsobeno tím, že kvůli své náročné práci, kdy ne zřídkakdy pokácel a sám rozřezal více jak tři vzrostlé stromy za den, se jen málokdy podíval za hranice nejbližšího lesíka, o který se spolu s hajným Žigulovem starali. Navíc ten jejich lesík byl na jižním konci osady, kdežto výprava zamířila na sever. Z přírodovědného hlediska změna naprosto minimální, pro Pepiho však celkem kardinální. Podobně vyjevený byl ale i již zmíněný Žigulov. Popravdě řečeno všichni byli vyjukaní. Všichni až na Táňu, která svým klidem dodávala ostatním jistotu a odvahu pokračovat dál i po těch prvních krušných patnácti stech metrech.

První den se tedy nesl ve znamení neustálého zastavování u všeho, co vypadalo jen trochu zajímavě a jelikož každý Slávan v družině byl jedinečný a odlišný od ostatních i jeho vnímání odlišností a zajímavostí a přírodních krás bylo jiné. To ve výsledku znamenalo zastavování, s téměř milimetrovou přesností, v půlkilometrových intervalech. Jednou to byl Pepi, který se chtěl obejmout a tím se pozdravit s majestátním a už od pohledu velmi starým stromem, v čemž mu sekundoval i jeho dobrý přítel, hajný Žigulov. Jindy pauzu inicioval sám Žigulov, to když v trávě objevil podivné zvířecí bobky, které ze svého lesíka neznal a chtěl nalézt jejich zdroj. Léčitelka Špitalovovna, velmi stará a velmi moudrá dáma také často volala na Cara, ať zastaví. Nikoliv však z důvodu, že by si potřebovala odpočinout, nebože by nemohla, ale proto, aby si nasbírala léčivé bylinky, které znala a potřebovala na výrobu svých léčivých lektvarů, i těch které ještě neznala, ale chtěla je vyzkoušet. Když léčitelka sbírala své rostliny, všichni téměř žasli. Babka Špíťa, jak jí všichni říkali, totiž běhala po louce jako zamlada a její pletený cop nezkrotně kmital mezi jejími rameny.

Když už je řeč o mládí, velmi často se překračovaly různé potůčky, anebo obcházely bystřiny a jezírka a to bylo něco pro rybářovu dceru, Nastěnku Jeseterovnu, která u každé stojaté vody chtěla alespoň jednou zkusmo nahodit. Nutno říci, že Nastěnka byla po tatínkovi velmi zručná rybářka a tak několik ryb i chytila. Trošku jí ale zklamalo, že ryby, které chytila, byly ty samé, které chytala se svým tatínkem na jeho rybníku. Na večeři tedy bylo co jist, několik čerstvě ulovených ryb. A občas se také zastavilo kvůli kuchaři Pirožokovi a jeho pomocníku lovci Kulikovovi, kteří museli obstarávat večeři pro ty, co ryby nejedí a nějakou přílohu pro všechny. Pirožok si velmi rychle zvykl na polní podmínky i na to, že nemá své nejlepší hrnce a plnou spíž zásob. Oběd i všechny svačiny prvního dne chutnaly báječně. Přesto se ale první den zastavovalo nejvíce kvůli veliteli Carovi, který se vždy chtěl pokochat krásou nového údolí, lesa nebo louky. Co se ale na jeho obranu musí také říci je to, že když už se nezastavilo kvůli němu tak byl vždy k ruce a pomáhal, co to šlo. Babce Špítě pomáhal trhat bylinky, byl sice překvapivě trošku pomalejší, nasazením ale vše doháněl. Nastěnce skákal do vody pro ryby, které měla na háčku. Pirožokovi a Kulikovovi pomáhal líčit pasti na zajíce, sbírat šišky a polínka na oheň nebo sbírat borůvky. A spolu s Pepikovem a Žigulovem objímal každý veliký strom, který naší výpravě zkřížil cestu.

Kolem a kolem, výprava se za první den moc daleko nedostala. Mimo dosah Slávanům dosud známých území už ale byla.

Po večeři, na kterou se po lehkém obědě všichni velmi těšili, si pak Táňa a Alexandr sedli na okraj vybudovaného, stanového městečka a jen tak mlčky seděli a koukali se směrem, odkud přišli a mysleli na ty, kteří s nimi nechtěli jít. Taková škoda, mysleli si, ale také jejich veliká hloupost. Po krátké chvilce meditace však nakonec i je přemohla únava z prvního dne cesty a i oni si šli lehnout do svého malého stanu a usnuli. Samozřejmě plni očekávání co si pro ně druhý den cesty přichystá.

Noc uplynula jako voda a ve středu táborové vesničky už to opět žilo. Většina se ještě protahovala, ale Car už plánoval směr a rychlost a počet zastávek, které výpravu ten den čekají. Všichni si ale byli téměř jisti, že zastávek bude o dost více, než pouhých šest, které Car deklaroval. Pirožok rychle něco ukuchtil a hajný Žigulov pořádně nakrmil veliké stádo oslíků nosičů, které putovalo spolu s výpravou, aby měli všichni dost energie a bylo co spalovat. Všichni se tedy najedli, složili stany, daly je na oslíky siláky a vyrazilo se druhému dni v ústrety.

Znovu byla ve vzduchu cítit nervozita a očekávání. Znovu se celé dopoledne hodně zastavovalo kvůli nejrůznějším příčinám. A znovu se nešlo nijak zvlášť rychlým tempem.

Když pak skupina zastavila na jedné louce, aby se naobědvala tak Táňa, která byla v počtech velmi zdatná, zkusila zhruba spočítat jakou vzdálenost za ten den a půl už ušli. Mezitím, co počítala, vzpomínala, kudy a jak rychle výprava šla, vydal se její muž na lov spolu s Kulikovem, Žigulovem a Pepikovem. Kuchař Pirožok zatím na louce chystal místo pro oheň, který pak i vykřesal a dal vařit veliký hrnec polévky. Lovci se, ke kuchařově veliké radosti, po chvíli vrátili s třemi zajíci a jedním bažantem. K tomu se ještě přidala Nastěnka, která se opět vydala rybařit do nedaleké strouhy a přinesla dva úhoře. Pirožok tedy dal vše vařit nebo opékat a všem se sbíhaly sliny. Když bylo vše hotové a voňavé, kuchař vše naporcoval, každému dal spravedlivý díl a jedlo se. No jedlo, spíše hltalo, po obědovém menu se totiž jen zaprášilo.

Po obědě, kdy si většina Slávanů dopřávala kratičkou siestu, byla Táňa se svými výpočty už hotova a šla je sdělit Alexandrovi.

„Sašo, jdeme poměrně dost pomalu. Za ten den a půl jsme zatím urazili asi dvacet pět kilometrů. Zpomalují nás hlavně časté zastávky. Nemohli byste třeba s Pepim objímat méně stromů?“

„Milá Táni, vždyť mi ale s nikým nezávodíme. Přesně o těch častých zastávkách a pomalém tempu tato výprava je. Takto jsem si jí nějak představoval. Není to o tom rychle někam doběhnout. Vždyť my ani pořádně nevíme, kam jdeme… Nemáme přesně vytyčený cíl nebo kolik kilometrů musíme urazit. Chceme dojít na místo, kde se nám bude všem líbit a které si vybereme jako náš nový domov a ten přeci musíme vybírat velmi pečlivě. A je jedno, jestli to místo najdeme třicet, padesát nebo dvě stě kilometrů od našeho bývalého domova. Tak klid a nespěchej na ostatní a nepopoháněj je. Přeju si, aby si tuto cestu pamatoval každý rád a aby o ní vyprávěl svým dětem a oni pak jejich dětem. Navíc podle mě jdeme ještě pořád poměrně rychle… A těch stromů taky můžeme objímat ještě víc…“, krotil Car svou manželku.

„No dobře, asi máš pravdu…. Většina těch zastávek jsou opravdu z rozumného důvodu. I když zrovna ty vaše pozdravy se stromy moc nechápu…… No ale budiž…“

„Ale no ták, vždyť víš, jak ti dva mají rádi les a stromy a tak vysoké a staré v jejich lesíku nerostly. Navíc musím přiznat, že když obejmu tak veliký a silný strom dodá mi to sílu na další cestu a skoro necítím únavu. Skoro jakoby mě ty stromy dobíjeli. To samé mi říkal i Pepi. Myslím, že by sis to taky měla vyzkoušet. A vlastně by si to měli vyzkoušet všichni. Až zase Pepi najde nějaký pěkný majestátní strom hodný obejmutí, tak doporučím všem, aby se k němu šli nabít. Skutečně,… dělá to divy.“, usmál se nakonec Saša a šel pomalu připravovat svého oslíka Voloďu, na odpolední cestu.

Poté, co všichni dosiestovali a vše naložili zase na neúnavné oslíky, karavana mohla pokračovat v cestě.

Odpolední část putování probíhala v zaběhlém stylu: pomalé tempo a časté zastávky, kterých se ale, oproti prvnímu dni, účastnila už i Táňa, která si evidentně vzala slova svého manžela k srdci. Táňa nejenže se začala účastnit zastávek, ale začala je také sama iniciovat. Tu se chtěla proběhnout po louce, jinde svlažit nohy v zurčícím potůčku anebo prostě jen vyšplhat na strom a rozhlédnout se po okolí. Výsledkem bylo, že výprava ještě více zpomalila. Nikomu to ale vůbec nevadilo. Nikdo nebyl unaven. Nikdo nebyl mrzutý. Všichni byli veselí a šťastní a plnili tak Carovo nevyslovené přání. Druhý večer tak mohlo být u táborového ohně opět veselo. Zpívalo se, pilo se pivo, které kuchař občas dostal od Bohémů a pro jistotu ho vzal na cestu a samozřejmě se také tancovalo a povídalo. Zábava trvala dlouho do noci, až jí musel ukončit sám Car. Přeci jen je potřeba, aby si jeho lidé zachovali část energie také pro zítřejší pochod. Přeci jen spánek je věc také důležitá.

Celý první týden putování a dobrodružství se nesl v podobném duchu jako první dva dny. Ráno pochod, oběd, odpoledne pochod, večeře, oslava přežití dalšího dne spánek a tak pořád dál a dál až pomalu uplynul první týden Carovy dobrodružně objevné výpravy. Můžeme se tázat, co bylo prozatím na této výpravě tak dobrodužného a objevného nebo zajímavého. Všechno a zároveň nic. Tito lidé, Carovi lidé, nepovažovali za dobrodružství pouze takové situace, kdy šlo o holý život, kdy tuhla krev v žilách, a tajil se dech. Pro tyto Slávany bylo dobrodružstvím už samotná cesta, každá zastávka, ať už v prvním dni nebo v sedmém byla pořád stejně vesele, s nadšením a očekáváním přijímána všemi členy výpravy, jako každá předchozí a také každá po ní následující. Shánění jídla, lovení zvěře a pozorování neznámých druhů ryb a ptáků, to bylo pro mnohé to největší dobrodružství, které prozatím v životě zažili. Jediný, kdo tak trošku posmutnělý opravdu byl, byl pochopitelně Alexandr Car, který tak nějak doufal, že změny přírody, klimatu, zvířat budou rychlejší a ve svých fantaziích se už touto dobou viděl v jakési oáze plné všemožných přírodních bohatství obklopen nejrůznější faunou a flórou. Tuto svou mírnou rozmrzelost ale na sobě nedával téměř znát, aby ostatním Slávanům nekazil tu jejich dobrou náladu. Jediná, kdo věděla o jeho mírném zklamání tak byla je žena Táňa a ta si to nechala pro sebe a svého milovaného muže každý večer utěšovala a ujišťovala, že jeho veliké dobrodružství jistě co nevidět přijde. A ten sedmý večer asi ani sama netušila, jak velikou pravdu měla.

Pokračování v druhém dílu...