Jagova cesta domů, Happy End s velikou oslavou

Tak dvanáctidílná série je konečně u konce. Samozřejmě Happy End nesmí chybět. A ani veliká oslava nechybí. Jag se vrací domů do Čech a po letech objevuje, co mu poklad vlastně dal.

Jedeme domů! To tedy alespoň naznačuje poslední díl celého příběhu o Jagu Vilfnzntovi, Cesta Domů. I tento díl si vzalo pod svá křídla „nakladatelství“ DOBRODRUH. Jak již bylo zmíněno, poslední díl byl napsán hned po předchozím, tedy stále ještě na jaře roku 2013, kdy nám autor samozřejmě o moc nezestárl a je mu stále třiadvacet let. Na posledním dílu se asi nejméně zapotil, jelikož je to úplně nejtenčí sešítek, čítající pouze čtyři stránky textu. Na obálce je pak vyobrazeno letadlo s českou vlaječkou a označením OK – 1. To znamená, že všechno musí dopadnout OK.

Příběh pokračuje na cestě do vesnice Umbo Lambo, kam se dobrodruzi vrací po objevení pokladu.

Poslední klapka rejžo!

JEDEME!

Cesta do vesnice Umbo Lambo utekla jako voda a už při ní se vesele tančilo a zpívalo. Jakmile dorazili naši dobrodruzi do vesnice, zašli do své chatrče zabalit si věci. Balili všichni mlčky, jednak proto, že byli všichni unavení a ještě i trochu zděšení a druhak proto, že s tak velikým úsměvem, který měli na tváři, prostě mluvit nejde.

Když dobalili, přece jen je únava přemohla a šli si zdřímnout. Alespoň budou na tu velkolepou, večerní slavnost připraveni.

Všem třem se zdálo o krystalu. I za tak krátký dýchánek jim krystal, prostřednictvím jejich snů, pověděl celou legendu o vzniku magických krystalů i sebe sama, Srdce Nilu.

Z poklidného spánku a snění je probraly až velké rány na buben a bonga a všeobecné veselí ve vesnici.

„Notáááák, nechrápejte pořád! Nebo prospíte tu velkou slávu.“, popoháněl náčelník trojici ven z chatrče.

Všichni se tedy vyplazili ven z chatrče do víru, už noční, zábavy. Oheň uprostřed vesnice sahal do výšky minimálně tří metrů a okolo něj dokolečka tančilo několik domorodců. Dalších několik je doprovázelo na různé hudební nástroje, jako například buben, bonga nebo didžared.

Naší trojici oslava ihned pohltila a tak se vmísili mezi tanečníky. Celou slávu na chvilku tak trochu pokazil šaman Wecky svým pěveckým vystoupením, ale i tak se všichni velmi dobře bavili.

Okolo půlnoci na naše dobrodruhy mávl náčelník, ať ho následují do jeho chýše.

To je správné, pořádná oslava na závěr celého dobrodružství musí být! Pojďme slavit dál.

Uvnitř náčelníkovy chýše byl o dost větší klid než venku. Oslava jakoby probíhala kdesi v dáli. V chýši byli Jag, Aschley, Emeka, šaman a náčelník.

„Tak proč jste nás pozval sem dovnitř?“, vyrazila ze sebe bez okolků Aschley.

„Ále, chtěli jsme se, spolu s šamanem, s vámi naposledy v soukromí rozloučit. Chceme vám taky popřát hodně štěstí do vašich životů a taky vás poprosit, abyste tuto naši legendu nikde moc nevyprávěli. Pouze lidem, kterým důvěřujete. Tak, asi tak… Nebo chceš ještě něco dodat Wecky?“

„Nééé, né. Myslím, že tvá moudrá slova to všechno vystihla.“, prohlásil šaman s úsměvem od ucha k uchu. „I když vlastně jo… Můžete sem k nám pozvat třeba nějaký svý potomky, jestli budete mít. Jenou za čas tu vždycky rádi s někým něco oslavíme.“

„To si pište! Takový dobrodružství bychom jim nemohli přece upřít.“, prohlásila Aschley a mrkla na Jaga. (Ajééje…)

Všichni se tedy, se slzami v očích, objali a rozhodli se, i když už byla půlnoc, že noc je ještě mladá a že je potřeba slavit. A tak všichni vyrazili zpět do středu vesnice, kde bylo na programu proskakování ohněm.

Wecky, tou dobou už notně posílený kvašeným nápojem, se jal ukázat návštěvníkům svou techniku. Mohutně se nadechl… Rozběhl se… A skočil…

Všem na chvilku zatrnulo, když dopadl nemotorně na zadek. Potom, co ale začal vítězně mávat rukama, všichni pochopili, že je vše OK.

No párty nám pokračuje, to je správně… Pokračujme taky… na předposlední stranu.

Šaman byl tak unesen svým výkonem, že ohněm tu noc proskočil ještě několikrát. Přestal, až když mu, při jednom ne tak vydařeném pokusu, shořela kšiltovka.

Tu noc se slavilo opravdu velkolepě a všichni šli spát velmi pozdě, zato však veselí a šťastní.

A o čem se zdálo naší trojici? O krystalu né. O domově. Emekovi o jižní Africe a Jagovi a Aschley o Čechách. (A to i přesto, že je Aschley rodilá Australanka…) Dobrodružství, které zažili, se jim už napořád vrylo do paměti, tak nebylo proč si o něm nechat zdát.

Druhý den ráno, když se všichni probudili, tak se ještě jednou rozloučili s místními a vyrazili k letišti. Cestou minuli nahatého šamana, který po včerejší bujaré noci, stále ještě spal s holým zadkem nedaleko ohniště. Tedy úplně nahý nebyl, měl své zlaté hodinky.

Cesta na letiště uběhla jako voda a než se všichni tři nadáli, byli už v letištní hale a loučili se.

„Tak se mějte lidi. A nezapomeňte. Cizím lidem ani muk! Tohle naše dobrodrůžo zůstane tajný.“, pronesl Emeka, když mával na Jaga a Aschley, když nastupovali do letadla.

„To je jasný chlape. Měj se a třeba někdy vyraž k nám do Čech na návštěvu, rádi tě uvidíme.“, volal už téměř z letadla Jag a spolu s Aschley na Emeku mávali.

Emeka poté nastoupil do svého letadla a obě letadla začala vzlétat. Jen jedno letělo nahoru, do Evropy a druhé dolů, do jižní Afriky.

Tak z Aschley se během čtyř dílu, tedy cca maximálně dvou týdnů, stala naturalizovaná Češka a Českou republiku už bere jako svůj domov. To je něco jako rajská hudba pro vlastenecké uši staršího autora. A také oproti realitě výjimka potvrzující pravidlo. Mnoho Čechů totiž bydlí v Austrálii, Aschley je ale jedinou známější Australankou, která bude žít v ČR. No dost už ale řečí a pojďme na finále finálí, na úplně tu nejposlednější stranu ze všech.

Přes mezipřistání ve Frankfurtu, se Jag a Aschley nakonec dostali do Prahy. Z letiště pak zamířili rovnou domů, kde všechno ještě jednou pořádně oslavili.

A pak už jen žili šťastně a spokojeně až do smrti. (Klasika.)

A co že to byl ten poklad, to moudro a poznání od Srdce Nilu?

To naši dobrodruzi ještě dlouho nevěděli. Zjistili to, až když vyprávěli svůj příběh vnoučatům. Za celých těch čtyřicet let od návratu z Afriky nedostali ani jednu nemoc, dokonce ani nějak moc nezakašlali nebo nezasmrkali. Voda z Nilu jim tak nedala věčný život. Dala jim ale život bez nemocí, což bylo pro naši dvojici snad ještě lepší, protože kdo by chtěl žít donekonečna?

THE END

Tak a je to. Hotovo. End. Ende. Finito. Finish. A dokonce i s filosofickou otázkou nakonec, jakoby předjímající možné budoucí spisovatelské počiny autora.

Oslava proběhla bez větší újmy na zdraví, což je hlavní. Konečně je stoprocentně potvrzeno, že Jag Vilfnznt je Čech a jeho přítelkyně, po dvou týdnech nejspíše už také. Stejně jako většina konců jednotlivých dílů, tak i konec celé série byl rychlý a přímočarý. Vše dobře dopadlo, všichni žili šťastně a spokojeně (a bez nemocí) až do smrti a filosofická otázka. Mladší autor už asi celý tento příběh, tuto dvanáctologii, kterou na svá záda naložil už ve věku osmi let, chtěl mít za sebou a chtěl se věnovat možnému, psaní něčeho jiného. Co více tak ještě říct k tak krátkému dílu. Snad ještě jednu věc přeci jen. Ještě, milí čtenáři, neodcházejte, ještě je na programu poslední závěrečné slovo staršího autora. Možná dokonce i mladšího autora, spolu s vnitřním a vnějším hlasem staršího autora, pokud se tedy uvolí spolupracovat. To vše po posledním třítečkovém oddělení. Pak už budete opravdu volní.

                                                                  ●         ●         ●

No tak vidíte, máme to za sebou.

Vnitřní hlas staršího autora: „Kurňa, bylo to delší, než jsem si myslel…“

Nebudu zde teď zdlouhavě popisovat, co bylo napsáno, co možná mělo být napsáno a nebylo či co mohlo být napsáno a nebylo. Ani tu nebudu opakovat ty řeči z úvodu jako, že to psalo dítě potažmo dospívající jedinec. Napíšu sem ale pár poznatků, postřehů nebo poznámek, které jsem si napsal v průběhu tvoření tohoto majstrštyku do poznámkového bloku. Jsou to poznámky s několika vykřičníky za sebou, což značí extrémní důležitost. Provedeme tedy jejich letmý rozbor.

Začnu tím, že tak trochu omluvím mladšího autora, protože psát něco rovnou na papír, znamená omezenou možnost následné opravy. V prvních dílech se ještě hodně škrtalo, ale postupem času a věku, jak autor začal hledět i na estetickou stránku věci, tak se snažil škrtat co nejméně, z čehož pak pramenily občasné nesourodé sekvence, či kulantní zaonačování chyb, na které autor přišel, až když byly na papíře.

Dále mám prý zmínit, že se snažím opravovat interpunkci. To je další věc, která se zlepšovala s přibývajícím věkem autora. V prvních dílech byly věty krátké, když už se ale objevilo souvětí, většinou se obešlo bez interpunkce. Jak se autor snažil zdokonalovat a psát delší věty, někdy se dokonce odhodlal na vloženou větu a to pak při přepisu do elektronické formy musel pomoci až chytrý, textový editor. Jinak si myslím, že co se týče tohoto problému, tak na sobě mladší autor pracoval a díl od dílu se zlepšoval.

Vnitřní hlas staršího autora: „Snad mě za tohle češtinářka nezlynčuje. Mé diktáty jsou na gymnáziu dodnes opředeny několika legendami a pověstmi a staly se odstrašujícím příkladem pro budoucí studenty češtiny.“

Vnější hlas staršího autora: „Tímto se tedy poprvé veřejně omlouvám za těžší diktáty a přísnější přístup k flákačům od češtinářů na gymnáziu, které jsem navštěvoval.“

Dále je tu poznámka, že odstavce v originále neexistují a bylo je tudíž nutné vytvořit. U prvního psaného dílu to většinou fungovalo: jedna strana, jeden odstavec. S pozdějšími díly, ale přibyla nutnost rozdělit ten jeden odstavec v originále na víc odstavců. Občas to bylo složité, proto omluvte vzniklé nesrovnalosti a nejasnosti vzniklé těmito ex post úpravami.

Další zápis se týká tak trochu černé kroniky neb tu mám prý vyjmenovat, kdo nebo co všechno se v příběhu objevili, měli nějakou větší roli a pak beze slova zmizeli. Tato zvěrstva se znovu děla hlavně během začátku, či v první polovině příběhu. Oběti autorovi sklerózy či nepozornosti jsou: forďák (Auto, které se ztratilo na nějakém z pacifických parníků.), Rex (Pejsek, Husky, jehož si Jag v Kanadě koupil, pravděpodobně z útulku, aby ho v USA zase do útulku vrátil.), Frank (Plyšák, plul pouze po Atlantiku, dále o něm nebylo vidu ani slechu. Autor asi usoudil, že by nebylo záhodno, aby dospělý hledač pokladu vozil plyšovou hračku.), výbava Indiana Jonese (Bič, revolver, kompas a klobouk snad nebyly použity vůbec, ačkoliv byly s velikou důležitostí koupeny.), dále jsou tu napsáni kapitáni, ale u nich je jasné, že ti měli pouze epizodní role, stejně jako až příliš nespisovná mluva Jaga.

Zmínit, že se autor v Jagovi tak trošku zrcadlí. Deset vykřičníků za touto větou…

Vnitřní hlas staršího autora: „Tohle bude asi lepší nekomentovat.“

Vnější hlas staršího autora: „Souhlas!“

Zmínit, jak poklad měnil tvar a podobu. Tak to už bylo trochu rozvedeno na konci posledního dílu. Opakování je ale matkou moudrosti a tak si to připomeneme. Z počátku byl poklad truhlou plnou zlata (a možná diamantů), pak se objevila zmínka, nebo spíše vize v Jagově snu, že by mohlo jít o zlatou sošku. Již na africkém kontinentě se Jagovi zdál sen o Hakri-ju, jakémsi velikém bohatství či úrodě, čili se nám poklad posunul do abstraktní roviny. Vrcholná a závěrečná podoba pokladu Nilu však byl Nil sám, respektive obrovský krystal, ze kterého Nil pramení, zvaný Srdce Nilu. To bylo poměrně zajímavé a také docela k zamyšlení vybízející řešení ztvárnění pokladu.

A poslední připomínkou je, že skoro úplně chybí charakteristika nebo stručný popis, byť třeba jen zevnějšku, většiny postav, těch hlavních nevyjímaje. Autor tím chtěl asi dát čtenáři volnost a sám ho tak nějak svým způsobem vyzval k zapojení své fantazie. Jag je vyobrazen na zadní straně obálky prvního dílu a potom ještě na obálce dílu Jag v Kanadě. Dokonce se občas objeví i na obrázcích uvnitř dílů. A navíc v prvním komiksovém dílu si ho čtenáři originálu měli možnost dostatečně prohlédnout a uložit do paměti. Ostatní charaktery jsou ale kompletně v režii čtenářovi fantazie. A to je možná i to hlavní, co většinu lidí na čtení přitahuje nejvíce, veliké zapojení fantazie. To třeba filmy a seriály tolik nedokážou. Takže to vlastně mladý autor udělal naschvál a velmi dobře…

To byla poslední poznámka. Možná, že byste našli ještě další, tedy spíš určitě by se našli další, nebudeme se ale v tomto exempláři dále pitvat a případ uzavřeme.

Kdo to dočetl až sem, tak mu velmi děkuji za sebe, za mladšího autora, za vnitřní hlas staršího autora i za vnější hlas staršího autora. Doufám, že se vám příběh alespoň trochu líbil, že vás třeba i zaujal a možná i pobavil, protože, ač se to zprvu nemuselo zdát, to bylo hlavním cílem autora. Děkuji tedy ještě jednou za trpělivost a…… užívejte života.

Vnitřní hlas staršího autora: „Třeba jako Jag.“

                                                                      THE END