Jag v Africe aneb konečně jsme na kontinentu s pokladem

Jubilejní desátý díl o cestě české dobrodruha Jaga za nalezením pokladu. Po devíti předešlých dílech a cestě kolem světa jsme konečně v Africe. K nyní už páru Jagovi a Aschley přibude ještě další postava, africký cestovatel Emeka. A co že to bude to Hakri ju...

Tak konečně jsme spolu s Jagem, a nyní i jeho přítelkyní Aschley, dorazili na kontinent, na který jsme celých těch devět dílů směřovali. Jag v Africe, tak zní název jubilejního, desátého dílu o lovci pokladů, Jagu Vilfnzntovi. Stejně jako předchozí, tak i tato část vyšla pod „nakladatelstvím“ DOBRODRUH, ovšem přerušila se ona roční posloupnost, neboť tento díl byl napsán roku 2012, v roce, kdy se podle májského kalendáře měla stát nějaká pohroma, a kdy autorovi táhlo na třiadvacet let. Už není tedy o tolik mladší než starší autor. Obálka tohoto dílu je tvořena čtvrtkou, asi pro navození dojmu pevné vazby. Na obálce je slon, opice, veliký strom a Jag svlečený do půl těla, držíc kopí a nějaký druh afrického štítu. Za touto „pevnou vazbou“ se pak skrývá devět stran textu, tentokráte už kompletně bez obrázku. Pouze předjímám, že v tomto dílu ještě k nalezení pokladu nedojde, proto prosím, milí čtenáři, ještě jeden díl, posečkejte.

Tento díl navazuje na předchozí, australský přímo na palubě letadla směřujícího na africký kontinent. Pojďme se tedy přidat k tomuto letu.

Cesta do Afriky trvala dlouhých deset hodin a Jag a Aschley je vyplnili střídavě spánkem, koukáním na filmy a hraním karet. Když pilot oznámil, že se jde na přistání, oba zrovna spali. Jakmile však pocítili, že letadlo začíná klesat a jde na přistání Jag i Aschley sebou okamžitě škubli a vrhli se k okénku.

„Super! Super! Už tam budeme. Už vidím Dračí hory!“, křičela Aschley, až tím vzbudila i ty poslední ospaly, kteří ještě spali.

Poté, co pilot bravurně zvládl přistávací manévr a zaparkoval letadlo u přistávacího výstupu, se u palubních dveří vytvořila dlouhá fronta lidí, těšících se na čerstvý vzduch. První byla samozřejmě Aschley, která pomalu ani nenechala letušku otevřít dveře. (Autor v tu dobu, kdy psal tyto řádky, ještě sám nikdy neletěl, což se nyní možná tak trochu projevilo na terminologii i celkové představě.)

Dveře se otevřely.

„Ooooooo! Jéééééééé! Ah jéééééé!“

Takové byly reakce většiny pasažérů na krásné počasí, které to odpoledne panovalo v Johannesburgu, v krásném a velikém městě v Republice Jižní Afrika.

Jag ani Aschley se na letišti nechtěli nijak dlouho zdržovat. Kdo by také chtěl po tolika hodinách v letadle. Jag tedy mávl na taxík a řekl řidiči, aby je zavezl do nějakého hotelu na okraji města, hlavně daleko od letiště, nádraží či jiných lidmi přetékajících míst.

U posledních tří dílů, tedy tohoto a dvou následujících, bude patrně velmi málo takovýchto po-stránkových komentářů. Přeci jen mladší autor se už od toho staršího věkově moc nelišil a tak napsal věci, tak jak by je patrně napsal i starší autor, tady a teď. Je tak možné, že se bude pouze ozývat listování stránkami. Jako například teď. Strana dvě!

Po krátkém hledání takový hotel nakonec našli. Byl to menší, tříhvězdičkový hotel na předměstí Johannesburgu s výhledem na divočinu.

Jen co si Jag a Aschley vybalili, už spěchali do přízemní restaurace na pořádné jídlo, protože to, co podávali v letadle, nebyl žádný zázrak. Oba byli po té dlouhé cestě velmi unavení. Jídlo tedy sloupli velmi rychle, zapili ho místním vyhlášeným vínem a už mazali zase zpět na pokoj, aby se pořádně vyspali.

„Jakú rala. Hakú mela jusami. Hakrije mla keji. Žeri luku pena. HAKRI-JU! HAKRI-JU! HAKRI-“

„Áááááááá! ………… Co? Co to sakra bylo?!?“, Jag se kolem sebe rozhlížel, jako by právě viděl ducha. Ležel v posteli celý zpocený a nevěděl, co se děje.

„Co blbneš? Vždyť jsou tři ráno! Zas tak ranní ptáčata bejt nemusíme.“, pronesla Aschley stále ještě v polospánku.

„Zdál se mi strašně divnej sen.“, zasvětil jí do dění už o něco klidnější Jag. „Byl v něm chlápek, co v noci tancoval okolo ohně a zpíval nějakou hatmatilkou píseň. Vůbec nevím, co říkal, ale asi to byl nějakej šaman. Ale nejdivnější je, že mám pocit, že podobný sen se mi zdál, než jsem se vydal hledat poklad. Za tímhle tím šamanem totiž byl vidět břeh nějakýho obrovskýho toku. Mohl by to být Nil.“

Mírnou hovorovost tu přičítám spíše Jagově rozespalosti. Stránka číslo tři.

„No jo… Mohl to být Nil, ale taky třeba jen Labe. Teď jdi spát, ať máme zítra dost sil a můžeme se jít podívat po okolí. Tenhle sen se ti taky třeba do rána rozleží v hlavě a budeme moudřejší.“, zavelela Aschley a skoro ihned usnula.

Když se oba ráno znovu vzbudili, nebyl Jag o moc moudřejší. Pořád mu ale v hlavě zněla ta dvě slova. Hahri-ju! Co to může být? Co to znamená?

Po snídani proto Aschley navrhla, poptat se místních lidí, jestli náhodou nevědí, co to je. Dopoledne tak bylo o zábavu postaráno. Bohužel ale nikdo neznal ani slova, ani dokonce nepoznávali jazyk.

„Hakri-ju! Opravdu nevíte, co to je?“, ptal se už těsně před obědem Jag jednoho staršího pána.

„Ne, promiňte, ale nemám tušení.“, zazněla už poměrně tradiční odpověď.

Jag a Aschley se tedy vydali do hotelu na oběd. Po chvilce ale zjistili, že je sleduje jeden starší chlapík se slaměným kloboukem na hlavě. (Kde jinde by ho asi měl mít??) Evidentně ho ta hra na agenta bavila a myslel si, že je nepozorován.

Když už byli cestovatelé téměř před hotelem, předvedl tento chlapík zřejmě svůj životní sprint a dvojici předběhl a zastavil.

Strana čtyři.

„STÁT!“, chvilku to vypadalo, že omdlí, ale nakonec popadl dech. „Hakri-ju! …… Myslím, že vím, co to je. Určitě jsem to už někde slyšel. Jestli chcete, můžete mě odpoledne navštívit u mě doma. Já se zatím poohlédnu a podívám do svých zápisků z cest, abych našel, co to znamená. Po Africe totiž cestuji již dvacet let a byl jsem už leckde, třeba vám budu moci pomoct.“

„Áááá, kolega cestovatel. My jsme se totiž vydali na takovou menší cestu kolem světa s cílem najít poklad někde na Nilu. Určitě se za vámi rádi stavíme.“, přitakal Jag svému africkému kolegovi.

„Mimochodem, já jsem Jag a tohle je Aschley.“

„Emeka jméno mé. Těší mě! Tak tedy odpoledne u mě. Bydlím severním směrem odtud. Je to úplně poslední dům před koncem města.“

Trojice se tedy na čas rozloučila a Jag a Aschley se šli do hotelu naobědvat.

Nálada u stolu byla přímo výborná. Jag i Aschley byli natěšení na odpolední schůzku s Emekou. Těšili se tak moc, že po obědě nešli ani na pokoj a prostě jen chvilku počkali v hotelové restauraci a v půl druhé vyrazili. No vyrazili, skoro vyběhli severním směrem, jak jim Emeka řekl.

Strana číslo pět. (To nám to ale utíká bez těch komentářů, že?)

Šli celkem dlouho. Okrajové čtvrti Johannesburgu jsou poměrně rozsáhlé. Po nějaké době však přece jen i toto předměstí začalo řídnout. Domy začala střídat stále více a více zeleň. V tu chvíli Jag uviděl Emekův dům.

Byl to skutečně poslední dům před hranicemi města a byl velmi odlišný od všech ostatních. Nebyl zděný. Byl celý postaven z přírodních materiálů.

Jen co dvojce dorazila před vrátka, otevřely se dveře od domu a v nich stál rozzářený Emeka.

„Vítejte v mé chýši! Račte dál!“

Tak jako vnějšek, tak i vnitřek byl vybaven a dekorován pouze věcmi ze dřeva a jiných přírodních materiálů. Žádný beton, žádná cihla. Co dále Jaga a Aschley upoutalo, byla rozsáhlá sbírka jakýchsi masek, které visely na stěnách. V domě dokonce nebyla ani žádná televize ani počítač. (Jak ten člověk může žíííííít?!?!?)

„Teda, máte to tady moc pěkný. I poloha domu je dobrá. Na okraji, kde je krásně klid.“, rozplýval se Jag.

„To jo. A proč jste nás sem zavolal, anebo teda pozval?“, byla také unešená Aschley, až docela zapomněla na důvod návštěvy. (Aschley nezapomněla, to pouze autor zapomněl, že důvod je již znám a tak tento omyl, který už byl napsán, poměrně umě zaonačil.)

Šestá strana na řadě jest.

„No přeci proto, abych vám řekl, co to znamená Hakri-ju.“, smál se teď ještě více Emeka.

„Áááá, no jo vlastně.“, probrala se už trošku Aschley.

„Hledal jsem ve svých poznámkách a skutečně jsem toto spojení slyšel. Jeden ugandský šaman mi vyprávěl o Hakri-ju, což jak jsem pochopil, bylo něco jako vele-úroda, bohatství nebo něco podobného. Nejsem si úplně jist, ale šaman mi také pověděl, že toto Hakri-ju, ať už je to, co je to, je střeženo prastarými duchy džungle. Tato maska jednoho takového ducha představuje.“, Emeka podal Jagovi červenou masku s mnoha rýhami. „Říká se, že tito duchové jsou velmi krvelační, a že ovládají kouzla přírody. Šaman mi také pověděl, že se o tomto bohatství Hakri-ju bavil už s mnoha badateli. Pokaždé jim ukázal směr jeskyně předků, kde se podle něj Hakri-ju skrývá a popřál jim hodně štěstí. Nikdo se ale nevrátil zpět. I mně tenkrát šaman ukázal směr. Já jsem ale žádný poklad hledat nechtěl, chtěl jsem poznat jeho lid, a tak jsme si ještě další dva večery povídali o všem možném, ale o Hakri-ju nebo o pokladu a duších přírody už nepadlo ani slovo.“ (Tak toto by se do jedné komiksové bubliny opravdu nevešlo.)

„Takže Uganda!“, zvolal po delší odmlce Jag.

„Ano, Uganda. Jestli chcete, doprovodím vás až do oné vesničky, kde jsem potkal toho šamana. Žijí tam skutečně milí lidé a já bych je moc rád ještě jednou viděl.“, nabídl se Emeka.

Pojďme tedy na stranu číslo sedm.

„Zkušený průvodce se nám bude určitě hodit.“, řekl Jag. „A kdy vyrazíme?“

„No, to záleží hlavně na tom, jak se tam chcete dostat. Jestli chcete jet autem nebo autobusem, tak to půjde nejdřív tak za tři dny. Pokud ale chcete letět, budeme tam už zítra navečer.“, nastínil možnosti Emeka.

„No, sice už máme létání až dost, ale taky se chceme do Ugandy dostat co nejdřív a autem by to trvalo asi věčnost. Takže bereme letadlo!“, rozhodla Aschley.

„Velmi dobře. Zítra se tedy sejdeme na letišti. Mělo by to letět asi okolo jedenácté dopoledne. Tak tedy zítra zase na viděnou.“, rozloučil se Emeka s naší dvojicí.

Cestou k hotelu nemysleli Jag a Aschley na nic jiného než na to, co se dnes dověděli od Emeky a na to, že už zítra, touto dobou, budou nejspíš v Ugandě.

Když dorazili do hotelu, řekli recepčnímu, že zítra odjíždí a zaplatili. V hotelové restauraci si dali svou poslední večeři na půdě Republiky Jižní Afrika a vydali se do svého pokoje. Tam dlouho do noci rozebírali, co mohou být ti tajuplní duchové a taky, co tedy asi je ten poklad Hakri-ju.

Když nakonec usnuli, oběma se zdálo o džungli a o pokladu a o jakýchsi mlhavých bytostech. O duších přírody. Ale byly to zatím jen sny.

Tady jsme svědky předzvěsti o možném budoucím dění… ZATÍM se naší dvojici o duších přírody pouze zdají sny. Inu pojďme raději dále, na předposlední stranu.

Ráno Jag a Aschley vstali, rychle naházeli věci do kufrů, nasnídali se a už upalovali na letiště.

Na letiště oba vlétli už v devět hodin a všechny přítomné pracovníky dost vyděsili, protože první let na pořadu toho dne, byl právě až ten let do Ugandy v jedenáct hodin.

Po hodině čekání se letiště konečně začalo plnit taky ostatními lidmi, mezi kterými byl i, již tradičně vysmátý, Emeka, který se vydal pozdravit naší dvojici.

„Nazdar, ranní ptáčata. Od vrátného jsem slyšel, že tu už hodinu čekáte. To teda musíte být pořádně nažhavení.“

„To je jasná věc. Už abychom byli v té vesničce, zase o kousek blíž pokladu.“, odpověděl nadšeně Jag. (I když nezazněla žádná otázka.)

„No jak myslíte. Tak pojďme, už můžeme nastupovat.“

Naši badatelé tedy nastoupili do letadla, chvíli čekali, než se dá do pohybu a přesně v jedenáct hodin již byli ve vzduchu, směr Uganda.

Další dlouhou cestu letadlem vyplnila trojice vyprávěním svých cestovatelských příhod. Hlavně ale mluvil Emeka, který vyprávěl Jagovi a Aschley své příběhy z Afriky, kde se to čárami, legendami a prastarými duchy jen hemžilo. Jag a Aschley chvílemi ani nedutali a po několika historkách dospěli k názoru, že Emeka byl snad téměř v každé, africké zemi. Je tedy velmi dobré mít takového dobrodruha s sebou.

Po čtyřhodinovém letu letadlo konečně usedlo na letišti v Kampale, hlavním městě Ugandy.

Áááá poslední, devátá strana.

Hned po vystoupení z letištní haly je už čekal Emekův starý přítel Fred, který měl trojici dovézt do vesnice, která je asi hodinu a půl jízdy džípem vzdálená.

Ačkoliv to tedy byla pěkná dálka z Kampaly do oné vesnice, cesta uběhla celkem rychle. Emeka pokračoval ve vyprávění svých příhod, které občas doplnil nějakým svým zážitkem i Fred. Navíc se jelo krásnou, africkou přírodou, plnou zvířat. Dalo by se dokonce říct, že Jag a Aschley zažili takové menší Safari. Cestou do vesnice minuli také velké Viktoriino jezero, které vypadalo téměř jako moře. Cesta to byla vskutku nádherná.

Po oné hodině a půl ale nakonec dorazili na místo určení. Už z dálky na skupinu vítal jakýsi muž, který na ně přátelsky mával.

„To snad není možný. To je ten šaman, se kterým jsem tu tenkrát, před asi dvaceti lety, mluvil. Vůbec nezestárnul.“, podivoval se Emeka, když okolo tohoto bodrého staršiny projížděli do středu vesničky UMBO LAMBO.

KONEC 10. DÍLU

Umbo Lambo je znovu vymyšlený název, jak jinak.

V tomto díle se nám k dvojici, o které už autor mluví jako o naší dvojici, evidentně tak našel alternativu k Jag a Aschley, přidává africký dobrodruh Emeka. Jaký mám zatím osobní dojem z posledních dílů o našem hrdinovi a jeho partnerce, je zjištění, že nejvíce klidu a pohody Jag zažil v průběhu plaveb. Pokud samozřejmě vynecháme bouřky a vlnobití, tak byl Jag nejdéle na jednom místě právě na lodích (Atlantika, Queen Marry 2, King George II). Jinak se náš cestovatel většinou po dni či pár dnech přesunuje z místa na místo. Tak trochu to připomíná škatulata batulata ve světovém měřítku. V Republice Jižní Afrika se koneckonců také moc dlouho neohřál a už letěl zase pryč. Jag také přestal vyhledávat hotely v centru a více ho lákají klidnější hotely na kraji města. To znovu koresponduje s autorem, který raději vymění pohled na noční vír velkoměsta za klidný a lomozem nerušený pohled na okrajové části.

Už ale dál nebudu žvanit. V příštím díle totiž najdeme poklad! A jak to vím? No jak to vím?? To můžete jen hádat, že?