Dračice Pivsonka (2. část)

Třídílná pohádka o pradávné a mýtické historii pití piva v Českých zemích... Znovu v tom mají prsty draci...

Cesta, která před karavanou ležela, byla dlouhá a náročná. První týden však panovala mezi poutníky veselá a zpěvavá nálada. Pěli se písně všeho druhu, pochodové, táborákové i oslavné. Není se, ale čemu divit. První část cesty vedla povětšinou po rovině, ať už lesem nebo po louce, vždy bylo možné najít pěkné místo k odpočinku, a voda pro osvěžení a doplnění energie nebyla nikdy moc daleko.

Na počátku druhého týdne cesty však začalo přituhovat. Nikoliv, že by byla větší zima, ale terén byl členitější a hůře schůdný. Občas karavana narazila i na les, který byl tak neprostupný, že se musela hledat jiná cesta.

Slávané byli už velmi daleko od svého bývalého domova a tak občas jen užasle zírali na krásy a divy západních zemí. Zdálo se jim, že zdejší lesy jsou temnější a hustší. Mírný strach, který z nich měli, jednoho dne ještě více umocnil Obchodník, když jim pověděl o bestiích, které v nich údajně žijí. To už definitivně odradilo i ty nejodvážnější Slávany hledat cestu skrz les a tak se pouť stále více a více klikatila, aby se těm lesům kolona bezpečně vyhnula.

Zpěvu v druhém týdnu také ubylo a všeobecně nálada už nebyla tak oslavná jako v týdnu prvním. Poutníci se už alespoň za tu dobu stačili celkem dobře poznat a vybudovali mezi sebou mnoho pevných přátelství.

A ptáte-li se na situaci Obchodníka, Sedláka a Sedlákovy ženy? Tak ta byla následující. Obchodník, který výpravu vedl, byl samozřejmě neustále vepředu a byl poměrně velmi dobře kryt velikým nákladem, který Kupec vezl na velké jednotce svých oslíků. Sedlák a Sedlákova žena, byli vinou své pomalosti a roztěkanosti často až na samém chvostu celého průvodu. Žádný konflikt mezi nimi, tedy alespoň prozatím, nenastal. Oni o sobě zatím ani nevěděli.

Dny plynuly a plynuly a byl tu třetí týden cesty.

„Obchodníku, jak dlouho ještě půjdeme. Už jsme na cestě třetím týdnem a nic. Kde je ta tvá Zaslíbená země? No tak kde je?“

„Kupče drahý, vždyť jsem Vám onehda říkal, že cesta může trvat pět až šest týdnů. Asi jste to vinou mého lahodného pití zapomněl. Vzhledem k tomu kolik nás jde, bych si dokonce troufnul tvrdit, že se naše pouť může protáhnout i na více jak šest týdnů. A netlačte na mě a nepospíchejte, Kupče! To Vy jste se na tuto cestu chtěl vydat a to Vy a ostatní hrdinové se bojíte jít skrze lesy. I když přiznávám, že na tom druhém mohu mít trochu zásluhu já…. To ale nic nemění na tom, že kdybychom nemuseli obcházet každý menší lesík, byli bychom už dál.“

„No jo, no jo…. Zkusím promluvit k mým souvěrcům.“

Kupec nakonec skutečně přesvědčil své souputníky, že bestií netřeba se bát, že berou jen zlé lidi a že on si je jistý, že mezi nimi nikdo takový není. Přidal i několik dalších důvodů, proč se nebát chodit přes lesy, jako například: „Vždyť je nás mnoho a nestvůry se větších skupin bojí a loví jen osamělé poutníky.“ nebo „Když půjdeme skrz ve dne, nic se nám nemůže stát, příšery přes den neloví, ale spí.“ a mnoho podobných, smyšlených faktů a poznámek.

To, co nakonec ale Slávany přimělo, vydat se znovu skrze lesy, byla představa Kupce jak, jako nebojácný hrdina, zahání bestie pryč a ochraňuje slabé a bezbranné. Kupec si za tuto mylnou představu mohl svými řečmi tak trochu sám. Po pár dnech však i on podlehl představě o svém vlastním hrdinství a neporazitelnosti. A tak šel od té doby vždy v čele, po boku Obchodníka, rázně a rázovitě a s hrudí vypnutou vedl své druhy lepším zítřkům v ústrety.

Není proto divu, když se jednoho dne před karavanou vynořil opravdu pořádně temný hvozd, a mnozí tvrdili, že byl dokonce zatím tím nejtemnějším, že se karavana ani nezastavila a rovnou do něj vjela. To vše se stalo na počátku čtvrtého týdne. Cesta tímto lesem, kterému později Slávané dali název Nejtemnější Hvozd, byla klikatá a velmi úzká, pouze pro dva plně naložené oslíky vedle sebe.

Když do Nejtemnějšího Hvozdu Slávané vstupovali, bylo už pozdní odpoledne. Po pár hodinách svižné chůze však hvozd ne a ne končit. Jak již bylo řečeno, les to byl temný a s přibývajícími hodinami temněl ještě více. Dalo by se říci, co minutu, to o metr viditelnosti méně. Brzo si oslíci neviděli skoro na ani na špičku svého nosu a raději sami zastavili.

Téměř jako by to někdo chtěl, kolona zastavila na malé mýtince uprostřed lesa. Celá výprava se tedy vměstnala na tento malý prostor a bylo odhlasováno, že tu karavana přenocuje. Přeci jen, když vyšlo najevo, že Kupec je vlastně něco jako superhrdina a rytíř v jednom, není se čeho bát. Nic na tomto rozhodnutí nezměnilo ani mohutné zavytí, které se ozvalo z hloubi lesa, ani prapodivná meluzína, která se začala prohánět mezi kmeny stromů.

                                                                  ●         ●         ●

Skupina tedy rozbila tábor, tak jako už po několikáté na této pouti. Jediné co bylo oproti stanování na louce či u řeky nové, bylo sestavení hlídek. Kupec svolal dvacet odvážných mužů, ke kterým se připojil i Obchodník, a losovaly se dvojice, kdo půjde s kým na hlídku a v jakém pořadí.

„… jako pátí půjdou Rybář a Neckář,… půl hodinu po nich,… jako šestí, půjdou…… Lovec a Kuchař,… půl hodinu po nich,……. jako sedmí, půjdou…… Obchodník a Sedlák,…“

V tu chvíli se z Obchodníkových úst vypařily i ty poslední zbytečky slin a krve by se v něm, ani velmistr Řezník, nedořezal.

Nyní by asi bylo vhodné vysvětlit podstatu onoho incidentu mezi Obchodníkem a Sedlákovou ženou. To, že se jednalo o milostnou záležitost a to, že Sedlákova žena je veliká nevěrnice, byly samozřejmě informace zcela liché. Nicméně babské drby a lidské pomluvy byly už v tu dobu věcí velmi rozšířenou a vpravdě mocnou. A pravda? Pravda přeci nikoho nezajímala, hlavně že bylo o kom mluvit. O oné údajné romantické události se tedy mluvilo, mluvilo a mluvilo, až se to jednoho dne doneslo i k Sedlákovi, známé horké hlavě. Sedlák okamžitě začal všechny obviňovat a podezírat a nejvíce pak svou nebohou, ale hlavně nevinnou ženu. Velmi dlouho spolu nemluvili a ani v době výpravy jejich vztahy nebyly zrovna ideální. Drby jsou holt drby, a když po osadě kolulovaly zvěsti o romantické noci Obchodníka a Sedlákovy ženy, nelze se divit, že jim chudák Sedlák podlehl.

Takto onen incident, jako románek, znal Sedlák neboli Obchodníkův kolega v noční hlídce. Jak ale celý incident viděl jeho přímý aktér, Obchodník? Jednoho dne, kdy zrovna procházel Kupcovou osadou a prodával zboží, ztratil svou čutoru s kouzelným nápojem. Byl z toho celý nervózní a už si myslel, že jí ztratil nadobro, když k němu přišla milá Sedlákova žena s jeho čutorou v ruce. Obchodník byl nadšen, jeho oblíbená čutora s oblíbeným nápojem se našla. Jako odměnu za nález pak nabídl Sedlákově ženě ochutnávku. Ta se po prvním loku nejprve ušklíbla, poté si ale vyžádala ještě přídavek. A potom ještě jeden a potom ještě jeden a pak ještě jeden. Zkrátka a dobře dlouho do noci s Obchodníkem pili a pili, až se opili. Bylo to vlastně něco podobného, co s Obchodníkem zažil Kupec, žádná romantika, pouze oslava všední každodennosti a přílišná konzumace opojného nápoje. Sedlákova žena se po této „divoké“ noci vrátila domů až někdy okolo oběda a k její smůle ještě celá rozcuchaná. Její muž nic neobvyklého nezpozoroval, pouze si postěžoval, že byl oběd o něco déle, než bývá zvykem. Babky si už ale obrázek udělaly, zvláště když zhruba ve stejný čas opouštěl osadu podobně rozcuchaný Obchodník. No a celý incident byl na světě a vlivem řečnění a lidské zvědavosti a ukecanosti byla na světě i celá, velká fáma.

Rychle ale zpátky do současnosti. Hodiny a stráže se měnili a Lovec a Kuchař už netrpělivě čekali, až je přijde vystřídat další hlídka, už sedmá v pořadí. Jinými slovy čekali, až se objeví Obchodník a Sedlák.

Na minutu přesně se skutečně oba zjevili a jejich společná, nekonečná půlhodinka započala.

Prvních pět minut proběhlo v absolutní tichosti. Když je zde použito slovo absolutní, tak to skutečně absolutní ticho bylo. Tatam byla prapodivná meluzína. Dokonce i mech a kapradí by bylo možno poslouchat růst. Zdálo se jako by si celý les byl vědom napětí mezi oběma hlídkujícími muži a tak jim svým nervy drásajícím tichem celou situaci ještě trochu stěžoval.

Oba dva strážníci těch pět minut využili k myšlenkám na své blízké a milované, kteří jako by za ono ticho byli také zčásti odpovědni. Sedlák myslel na svou ženu a Obchodník na svou milovanou Pivsonku. Kde teď asi je? Jak se má? Co dělá? Určitě mu v jeskyni plní soudky zlatavým mokem. Bude mít možnost jí ještě někdy ve svém životě spatřit? Nevymlátí z něj Sedlák duši?

„Co jsi dělal s mojí ženou!?!? Jak sis to mohl jenom dovolit? Kdo si myslíš, že jsi? To se dělá? S cizí ženou v cizím pelechu? Co si o sobě vy západňáci vůbec myslíte!!!“

První to nevydržel Sedlák. Náhlá a nečekaná erupce otázek téměř odhodila Obchodníka o několik metrů od místa, kde stáli. Obchodník se také velmi zalekl tónu hlasu, kterým k němu Sedlák mluvil. Ještě se také sluší říci, že Sedlák byl o dobrých pět palců vyšší a vážil jak Obchodník a jeho oslík dohromady. To, plus fakt, že se právě nacházeli uprostřed Nejtemnějšího Hvozdu a ještě k tomu skoro v půlnoci, spustilo u Obchodníka náhlý nával nevolnosti a třesavku.

„J-j-j-jak…… já…… EHM…… tedy…… no ono…… HI-HI, HE-HE…… ale…… ono to……“

V ten moment to ale Sedlák nevydržel a ztratil nervy. S řevem a hulákáním se vrhl na nebohého obchodníka, který se ani nezmohl na odpor a jen se tam tak dál klepal jako osika. Ze Sedláka šla opravdu hrůza, s Nejtemnějším Hvozdem v zádech a plamenem z pochodně, jenž se mu zrcadlil v očích, jeho hrůzostrašnost nabyla přímo démonických rozměrů. K fyzickému útoku však zatím stále nedošlo. I když ono je otázkou, zdali by to vůbec bylo nějaké pohoršení pro Obchodníka, který už teď musel snášet jednu spršku ostrých slov a slin za druhou.

A je to tu, Sedlákova zloba vrcholí. Už si dokonce i vyhrnul rukávy. Na Obchodníka padají mory. Nápřah. Teď musí Obchodním zatnout všechny svaly v pravé tváři.

UUUUÁÁÁÁŮŮŮŮŮŮŮŮÁÁÁÁÁŮŮŮŮŮŮ!!!!!!!!!!!

Kdo z vás si teď myslí, že toto byl Obchodník, který se bolestí svíjejíc se na zemi a skučíc, tak je na velikém omylu. Na hrozivém omylu, slušelo by se říci.

Sedlák svůj mohutný úder nikdy nedokončil. Hrozivý řev, při kterém tuhla krev v žilách, mu tak nějak ochromil ruku. Dokonce i Obchodník se přestal třást a úplně zkameněl.

VRRRRRRRRRRR!!!!!!!!!! VRRRRRRRŮŮŮŮŮŮŮ!!!!!!!!!! UUUUUUÁÁÁÁÁŮŮ!!!

Sedlák i Obchodník, nyní krásné a smyslné sousoší, kouleli očima a pátrali po zdroji toho hrůzu nahánějícího kvílení a vrčení.

VRRRRR!!! VRRRR!!!! UAAAAAŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!!!!

Vlkodlak! Oba strnule hledali nějakou známku po vlkodlakovi. Alespoň si mysleli, že jde o vlkodlaka, oni totiž nevěděli, že to vlkodlak být nemůže, poněvadž ti žijí více na severu, v oblastech kde vládnou veliké mrazy a národ s velikými fousy a helmami s rohy. To ale oni nevěděli. Oba se už trochu osmělili a každý začal trochu otáčet hlavou, dávaje obzvláště velký pozor na to, aby nevyloudili ani ten nejmenší zvuk. Zbytek těla měli ale stále zcela umrtven.

„T-t-t-t-ta-ta-ta-ta……t-t-t-tááám-h-h-hle s-s-s-se…… ně-ně-ně-něco h-h-h-he-hej POLK! h-h-h-hejblo.“

Obchodník je hrdina, dokázal promluvit. Sedlák pomalu otočil hlavu směrem, kterým se díval jeho bratr v hlídce.

UUUUUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!

„Oooooo Pivsonko mo-mo-moje dodej mi sílu a o-o-odvahu, p-p-prosím.“

Mezi stromy po Obchodníkově levé a Sedlákově pravé ruce se pohybovalo cosi shrbeného a poměrně velikého. Na vlkodlaka to bylo ale moc malé, leda by se jednalo a vlkodlačí mládě a ty samy moc často na lov nechodí.

Vtom se náhle mezi stromy objevily dva rudě žhnoucí drahokamy. Chvilku to našim strážníkům trvalo, než jim došlo, že to jsou oči. Oči vlkodlaka ale nesvítí a už rozhodně nejsou rudé… Oběma už také začalo docházet, že to, co se na ně teď dívalo z Nejtemnějšího Hvozdu, nejspíš vlkodlak nebude. Čas jakoby se pro oba hlídače zastavil a znovu by bylo možné slyšet i mravenčí pšouk.

Na útěk už nebyl ani čas ani síla. Sedlák a Obchodník tak jen pokračovali ve svém tichém čekání na nejhorší.

Bytost, bestie, nestvůra, potvora, ať už to bylo cokoliv, stále si to naši dvojici měřilo svým plamenným pohledem. Co ale bylo horší, bylo to, že ona ohnivá kolečka se pomalu zvětšovala, což znamenalo jediné,… Smrtelné nebezpečí! Mlhavé a temné obrysy se postupně stávaly stále více a více jasnými a konkrétními až nakonec na bestii dopadlo první světlo z pochodně, kterou měli oba, už notně propocení smolaři, u sebe na stanovišti.

„Ssssss-ssss-ss-s-s-s-ssss-s-s-ssssss-ss-str-rrrr-rr-r-iga………. STRIGÁÁÁÁÁ!!!“

Následný úprk z hlídky se stal předlohou k pozdějším Slávanským sprinterským kláním. Sedlák i Obchodník běželi s meluzínou o závod. Striga, teď už alespoň konečně víme, o jakou bestii se jedná, také přidala na tempu a přiskákala na mýtinu.

„Auuuuuuuuuuuu!“

„No tak vstávej a nepřekážej!“

Obchodník při svém běhu o život naboural do provizorní ohrádky pro Kupcovy oslíky vedle jeho stanu a celou jí poboural, čímž si vysloužil vlnu nelibého íání ze strany právě vzbuzených soumarů.

„No tak honem! Honem!!!“

Striga už také vběhla do malé stanové osady na mýtince a stále sledovala své dvě budoucí oběti.

„Co se to sakra zase děje? To mi nedovolíte se ani jednou pořádně vyspat na téhle cestě?“

Kupec celý rozespalý a rozmrzelý vykoukl ze stanu, aby se podíval, cože se to děje takhle v noci.

„IÓÓÓÓÓ! IÓÓ! IÓÓÓÓ!“

Kupec ve své rozespalosti šlápl jednomu svému oslíkovi na ocas. Bohužel to byl ten úplně poslední z celého jeho stáda, který svým vykopáváním a neposedností nabudil i zbylé kolegy před sebou.

To co následovalo, by se dalo popsat jako zběsilá, šedá lavina poblázněných oslíků a jelikož, díky Obchodníkovi, nebyla žádná ohrádka, co by je zadržela, začali prostě utíkat tou jedinou možnou cestou, tudíž přímo za svými nosy. Bohužel pro ně se ale vydali přímo naproti strize…… Otázka však zněla: Bohužel pro oslíky nebo pro strigu?

Během jedné chvíle se tak proti sobě hnala dvě velmi rozzuřená a nemilosrdná tělesa. Striga, lítá bestie z Nejtemnějšího Hvozdu, temně šedé barvy s mohutnou fialovou hřívou, rudýma, krvavýma očima a hubou, plnou ostrých zubů, na straně jedné a dvacetihlavá oslí saň na straně druhé. Kdo vyhrál? Kdo koho zadupal do země? Kdo, koho, co a jak?

Oslíci. No přeci naši rozzuření oslíci, kteří svým íáním zahnali strigu zpátky do lesa a tento epický duel vyhráli.

Bylo tedy konečně po všem…

Tato noční událost, jakkoliv hlučná a nervy drásající se mohla zdát, vzbudila ve skutečnosti pouze několik Slávanů. Ono totiž, když už Slávan usne, tak ho jen tak něco nevzbudí. Mezi rozmrzelými postavami v pyžamech a nočních košilích byl i Kupec. Toho nevzbudil ani jekot Obchodníka a Sedláka, ani vzdálený řev strigy, ale íání jeho oslíků, myslel si totiž, že mu je někdo chce ukrást. Asi lesní duch.

Nyní se hrstky pyžamářů a nočních košilářů změnily v doslova pyžamový průvod, který procházel mezi stany a zkoumal, co vlastně se to stalo. V čele šel samozřejmě Kupec, který ale spíše hledal své oslíky než zdroj nočního pozdvižení.

Tento průvod po chvilce narazil na stopy, lépe řečeno na několik set stop v hlíně. Byly to stopy kopýtek mezi nimi nějaká ta lidská šlápota a pak nějaké neidentifikovatelné, čtyřprsté obtisky. Průvod se nakonec, i přes veliké protesty Kupce, vydal po stopách lidských.

Zprvu byly ty lidské stopy dost přešlapané těmi oslími, za bývalou ohrádkou oslíků už ale osaměly a vedly kamsi na kraj tábořiště. Otisky náhle skončily přímo před jedním stanem. Asi se ti lidé schovali tam… Kdo to ale měl být? Tak to byla pro pyžamový průvod záhada. Ani Kupec nezodpověděl tuto otázku, jako jediný však věděl, že stan, ke kterému se průvod blíží, patří Sedlákovi. A čím víc se průvod blížil onomu plátěnému obydlí, tím více byly slyšet podivné rány.

Pak se náhle rozletěla plachta a ven vylétlo jakési hrůzostrašné stvoření, oproti kterému by Striga byla krotký beránek. Sedlákova žena, rozcuchaná a s rudým plamenem v očích. Jednou rukou tahala za ucho svého muže a tou druhou držela Obchodníka pod krkem. Oba samou bolestí jen skučeli.

„Ale my…… chci říct já……“

„Přivalíš se sem v půlnoci. Vzbudíš mě. Přivedeš tohohle pobudu, se kterým jsem se údajně-“

„Já ale,… já ale-“

„Vy taky mlčte Obchodníku! A příště dávejte pozor, komu ten váš opojný nápoj nabízíte! Byl sice naprosto vynikající ale…“

„Ano, ano budeme…… chci říct já-“

„NE! Ne! Po zbytek noci už vás nechci ani jednoho vidět…… ANI JEDNOHO jsem říkala, drahý muži. Jdi si přespat k Obchodníkovi! Máte si toho myslím spoustu co říct.“

„Dobře ženo.“

„Ano, ano milá a hodná paní.“

Rozzuřená Sedlákova žena pustila oba uprchlíky, kteří stejnou rychlostí jako na místo přiběhli, z místa také odběhli. Tedy tryskem. Celou tuto scénu sledoval opodál mlčenlivý dav soch oblečený do pyžam a nočních košilí.

„A co vy? Na co tu tak vejráte? Jděte si po svých!“

Pyžamový průvod si uvědomil, že by asi nebylo dobré dále dráždit hada bosou nohou a tak vyrazil na cestu zpět. Znovu se zastavil až u ohrady Kupcových oslíků, kde začínaly stopy po kopýtkách, které teď, jakoby na oplátku, byly přešlapány dvěma páry lidských stop. To asi Obchodník s Kupcem pelášili do Obchodníkova stanu skrýt se před Sedlákovou ženou.

Oslích stop bylo však stále dost a dost a tak se po nich pyžamový průvod ihned vydal. V čele nekráčel nikdo jiný než Pan majitel, místní superhrdina, Kupec. Po pár metrech ryze oslích stop se tu a tam vždy objevila ona čtyřprstá, podivná stopa, o které nikdo nevěděl, komu patří.

Kopýtky velmi dobře nakypřená půda po chvíli zavedla průvod až na kraj tábora, tedy zhruba do míst kde byli Obchodník a Sedlák na hlídce. Tam pátrací četa na malý okamžik zaváhala. Kupec však, hnán představou, že by si všechno své harampádí musel nosit sám, nebo nedej Bože ho tu část musel nechat, se neochvějně vydal po stopách svých šedých soumarů dále do lesa. Ostatní ho již ne tak odhodlaně následovali.

Jak tak postupovali dále do lesa, tak přibývalo čtyřprstých stop. Pokud plamen pochodní dovolil, pátrači mohli vidět, jak čtyřprsté stvoření evidentně okukovalo a zkoumalo tábořiště, jelikož na některých místech mezi stromy byly doslova vyšlapány pěšinky.

Po malé chviličce strávené v lese skupina uslyšela íání a ihned se všichni vydali směrem ke zdroji. Jednotlivá íání byla přerušovaná kratšími chvilkami ticha. Kupec už myslel na nejhorší. Něco, pravděpodobně ta čtyřprstá stvůra, mu teď hoduje na oslících. Chudáci oslíci,… co si bez nich teď jenom počne. Občasné íání bylo čím dál hlasitější a les čím dál řidší. Mýtinka! Před pátrací pyžamovou četou se rozprostřela další malá mýtinka, která se nacházela doslova a do písmene pár minut od té, kde se utábořili. A co oslíci? Mrtví a sežraní? Ale kdepak, živí a nažraní. Mýtinka byla totiž plná čerstvé, sytě zelené trávy, na které oslí hrdinové teď hodovali. Měsíční svit, který pronikal na palouček vrcholky stromů, způsobil, že se nad tímto pohádkovým výjevem pyžamáci úplně zastavili a pouze blaženě povzdechli „JÉÉÉÉÉÉ!“, a skoro až zapomněli na události, které je na ono místo zavedly.

Nejméně působilo toto pohádkové opojení na Kupce. Ten se po pár okamžicích vydal mezi své oslíky a plácáním přes zadek je směroval na cestu zpět do tábora. Ještě než oslíci opustili mýtinku, ještě několikrát se zastavili, aby si pochutnali na zdejším šťavnatém produktu.

A co byla ta čtyřprstá stvůra? Kam zmizela? Co je s ní teď? Na první otázku znají odpověď pouze Obchodník a Sedlák, kteří strigu viděli na vlastní oči. Nikdy a nikomu však tuto svou hrůzostrašnou historku nepověděli a tak tato příhoda zůstala pro ostatní další velikou záhadou Nejtemnějšího Hvozdu, která se později vyprávěla z generace na generaci a získala si své místo mezi Slávanskými legendami. Zbylé dvě otázky by mohli zodpovědět oslíci, kteří strigu přemohli. Jenomže, k naší veliké smůle, však jejích vzpomínku na strigu přemohla vzpomínka na zelenou a pastvou kypící mýtinu.

Na cestě zpět k táboru si Kupec připravoval svou slavnostní řeč, jelikož čekal, že všichni budou probuzení a budou dychtivě očekávat příchodu svého dobrého hrdiny. Když ale skutečně dorazili do stanové osady, zbytek stále tvrdě spal. Kupec tedy trochu zklamaně poděkoval svým pyžamovým nohsledům, podrbal všechny své oslíky za ušima, zavřel je do provizorní ohrádky a zalezl do svého stanu. Stejně pak učinil i zbytek jeho pyžamové legie a nad táborem se znovu rozhostilo ticho a klid.

                                                                  ●         ●         ●

Druhý den ráno vzbudil Kupce velký lomoz okolo jeho stanu. Kupcovou myslí ihned prolétla myšlenka o všech jeho souputnících, kteří se mu nyní přišli poklonit a poděkovat za záchranu před čtyřprstou stvůrou z včerejší noci. Možná také proto velmi pomalu a pyšně vystrčil hlavu ze svého stanu. K jeho velikému překvapení se ale dav shromáždil okolo jeho oslíků a nikdo si ani nevšiml právě vzbudivšího se majitele těchto kopytníků. Téměř každý z té dvoustovky cestovatelů se u oslíků zastavil a podrbal je za ušima nebo jim dal něco dobrého k snědku.

Kupec si několikrát promnul oči a pak uviděl, že hlavní organizátoři této děkovné akce jsou Obchodník a Sedlák. Ti nejenom, že si vyříkali vše ohledně Sedlákovy ženy, ale také každému, kdo vstal a byl ochoten je poslouchat, vyprávěli o hrdinných oslících, kteří je zachránili ze spárů líté bestie. Fakt o tom, že se jednalo o strigu a její detailní popis a i to, co celému útoku předcházelo si, ale skutečně nechali už jen pro sebe. Příhoda o oslích hrdinech se pak táborem šířila doslova jako lavina a fronta, která se táhla k jejich ohradě neměla skoro konce.

„Ano! Ano! Děkuji, děkuji… Jsou to MOJI hrdinové. Ještě, že tu ti MÍ oslíci byli, že? HA-HÁ! Co bychom si bez nich jenom počali, že? Vy MÍ rošťáci jedni, pojďte k páníčkovi…“

Jako správný kupec se i Kupec ihned chopil příležitosti a tak trochu si přisvojil podíl na tom nočním, hrdinském tažení jeho íájicích nosičů. Zároveň ale také začal své kolegy dobrodruhy popohánět, aby co nevidět znovu vyrazili na cestu do země Zaslíbené. Přeci jen už byl čas zase vyrazit.

Celý tábor se pak v několika okamžicích rozložil, sbalil a naložil a už byl znovu na cestě, směr západ. Oslíci, ač nedávno vyznamenaní hrdinové, tak znovu na svých bedrech nesli Kupcovo nemalé vetešnictví.

Nejtemnější Hvozd byl obrovský les a jeho stín Slávané opustili až po několika dlouhých hodinách chůze.

Zbytek čtvrtého týdne se pak nesl v poklidném duchu a nic zvláštního se nepřihodilo. Ono překonat to noční dobrodružství také nebylo vůbec jednoduché.

To samé bychom mohli tvrdit i o týdnu pátém, který byl taktéž velmi poklidný. V jednom však přeci jen speciální byl. Karavana byla doslova prošpikována očekáváním a napětím, kdy už konečně uvidí tu Zaslíbenou zemi.

Pátý týden však minul a slibovaný Ráj nikde. A šestý týden? Ó šestý týden cesty, ten se zapsal do paměti všech dvou set dobrodruhů tlustým a nesmazatelným písmem.

Pokračování příště.....