Dračice Pivsonka (1. část)

Třídílná pohádka o pradávné a mýtické historii pití piva v Českých zemích... Znovu v tom mají prsty draci...

Žil byl, v dávných dobách, v dalekých východních zemích, jeden stěhovavý národ. Lid to byl veselý, požitkářský ale také hrdý, na čemž si jeho členové velmi zakládali. Jeho příslušníci byli také vyhlášenými gurmány a vynikajícími kuchaři. Jak už ale bylo řečeno, lidé to byli velmi stěhovaví, tudíž nikde, nikdy dlouho nepobyli, ani v úrodných deltách mohutných východních řek, ani na šťavnatě zelených loukách mohutných východních hor.

V těch dávných dobách kdy náš příběh začíná, však nebyly stěhovavé pouze národy, ale také mýty, legendy a dokonce i babské řeči, které se mnohdy rozšířily daleko za hranice území, ke kterému se pojily. Babské řeči samozřejmě úplně nejdál. Nicméně, jedna taková legenda, o zemi úrodné a požitkářům zaslíbené zastihla i náš stěhovavý lid. Rádi slavili, odteď jim tedy říkejme zjednodušeně a prostě Slávané. Legend jako byla tato, však putovalo po Zemi v těch dobách velmi mnoho. Většina z nich byla úplně smyšlená nebo při nejlepším mohutně zkreslená. Slávané byli tou dobou v jedné východní zemi, kterou protékal obrovský tok, což znamenalo dostatek úrody i jídla pro všechny a ještě dvakrát tolik navrch. I oni už byli na podobné povídačky dávno zvyklí a zprvu nejevili nijak zvlášť velký zájem o tuto novou, Zaslíbenou zemi.

Minulo pár slunovratů a některé Slávany už to znovu začalo na jejich současném území nudit. Chtěli nějakou akci. Velkou akci. Toho roku si jejich vůdce, který byl zároveň i jejich hlavním obchodníkem s ostatními národy, říkejme mu proto Kupec, usmyslil, že se podívá na legendu o zemi Zaslíbené trošku podrobněji.

Zvěsti se šířili po obchodních trasách, které Slávané udržovali se západními zeměmi. Obchodníci, kteří z těch zemí pocházeli a obchodovali s tamním zbožím, byli vždy velmi bodří a veselí a usměvaví. Slávané nechávali tyto obchodníky procházet svým územím a občas si od nich koupili nějaké oblečení nebo nějaké šperky, nikdy ale nekupovali jídlo nebo pití. Toho měli přeci jen dost a dost.

                                                                  ●         ●         ●

Jednoho dne, no spíše to bylo večera, už Kupec samou zvědavostí nevydržel a pozval si jistého, západního Obchodníka k sobě do stanu i se vším jeho zbožím.

„Vítejte v mém skromném stanu Obchodníku. Prosím, udělejte si pohodlí. Je tu jistá záležitost, kterou bych s Vámi velmi rád probral.“

„Ó děkuji, Kupče, za toto krásné přivítání a za tuto téměř královskou audienci. ŠKYT! O čem byste se mnou rád hovořil? Snad ne o tom incidentu, co se mi v tomto kraji přihodil při mé loňské výpravě. ŠKYT! Však víte s tou… no s tou… však víte, s tou- ŠKYT! tou Sedlákovou žen-“

„Nééé, ne, nééé, kdepak. Detaily vašeho milostného života mě nikterak nezajímají. I když jak nad tím teď tak uvažuji, možná se k tomu vrátíme neb Sedlák, známá horká hlava, dosti vyváděl a obviňoval všechny okolo. Mohl byste tedy po roce vnést trošku světla do těch dlouhých, starých rozepří…. To tedy skutečně mohl… Jak jsem ale již řekl, není to prvořadá věc. Mnohem více mě zajímají legendy. Konkrétně jedna, o zemi Zaslíbené. Povězte mi všechno, co o ní víte. Jestli jí procházíte a jak dlouho jí procházíte? Jak je velká? Jací lidé tam žijí, jestli tam nějací žijí? Co tam roste a jaká zvěř se tam prohání po lesích či po loukách? Prosím, vyprávějte!“

„Jak jsem již řekl mnohokrát, kdejakému příslušníku vašeho velkolepého národa. ŠKYT! Já tou zemí NEprocházím! Já z ní přímo POcházím! ŠKYT! V té zemi nás však žije pouze hrstka. ŠKYT!“

„No tak tedy povídejte! Povídejte a přehánějte! Určitě s sebou máte i nějaké plody ze své země. Že je to tak, drahý pane Obchodníku?“

„No tak kde bych začal… Víte, ŠKYT! já vlastně moc času ve svém milovaném kraji ani nestrávím. Většinu roku jsem na cestách a obchoduji s bohatstvím, co mi má domovina poskytne. ŠKYT! ŠKYT! Je to však krásná země! Moc krásná! Počasí v ní není jednotvárné, půl roku je spíše zima a půl roku je spíše teplo. Také to není žádná placka. Celý kraj je ohraničen několika pěknými kopečky a výšinami, ze kterých je vidět na hony daleko. ŠKYT! Lesy se prohání vysoká a na loukách se pase rohatá. Louky jsou zelené a úrodné a roste na nich mnoho bylin i jedlých bobulí. ŠKYT! Řek máme u nás také požehnaně a na nedostatek vody si nemůžu stěžovat. Tekoucí i netekoucí vody je zkrátka dost. A to vám mohu říct, drahý Kupče, některá jezera jsou přímo křišťálově čistá. Také ale musím říct, že některé ještě západnější země, než ta má, mají stojaté vody tak rozlehlé, že nedohlédnete na druhý břeh. Skoro se mi občas i zdá, že snad ani žádný druhý břeh nemají. Voda v nich je ale dosti nechutná, slaná a nedá se pít. ŠKYT! Ještě Vám můžu povědět, že jste to Kupče právě Vy, jednu věc. Takové tajemství…. ŠKYT! Véééliké tajemství. Na oplátku po Vás nechci vůbec nic. Nic! ŠKYT! Zhola nic. ŠKYT! ŠKYT! Snad jen kdyby, jste to mé tajemství o mě a Sedlákově žen-“

„No tak už neřečni kolem a povídej, Obchodníku! Jaké tajemství se mi to tu snažíš povědět?!?“

„Víte, tu a tam se v horkých a dusných dnech v mé zemi stane taková věc. No věc, pořádný humbuk je to. ŠKYT! Pozdvižení, které donutí i těch málo domorodých shromáždit se na jednom místě. Na takovém malém kopečku uprostřed roviny. Víte, nemyslete si o mně, že jsem blázen, ale sám jsem to viděl na vlastní oči. ŠKYT! No spíš ji. Víte,… v mojí zemi žije drak. Hodný drak. Nikoho nikdy nesežrala a ani nic nerozbila. ŠKYT! Pouze občas za oněch horkých dnů roztáhne svá křídla a vyletí ze své skrýše a létá nad mou zemí a koupe se v jejích vodách. ŠKYT! ŠKYT! No… a my ji občas z toho kopečku pozorujeme. I když už to taky není taková tradice… ŠKYT!“

„Draci jsou i v zemích dál od nás na východ. Žádný ale není hodný. To mi tedy račte vysvětlit, jak jste přišel na to, že zrovna ten Váš je hodný. A taky proč se Vaší zemi říká země Zaslíbená, když mi zatím připadá jako každá jiná. A…… počkat, počkat! Říkal jste, nesežrala a…… nerozbila. Neplete se vám ten jazyk už trochu přespříliš, pane Obchodníku…“

„Nééé, né, kdepááák! Jak jsem říkal, nikoho nezabila a nezamordovala, ani nic nerozbila či nezbořila. ŠKYT! Navíc, věřte tomu nebo ne, vážený pane Kupče, ale několikrát jsem jí spolu s několika dalšími viděl z velmi veliké blízkosti. ŠKYT! A ona určitě viděla nás, to mi věřte. HA-HÁÁÁ! HA-ŠKYT-HÁÁÁ!“

„No dobře, drahý Obchodníku… dobře. Pořád ale nevím, jak jste přišel na to, že je to ONA? Jak víte, že je ten drak samice?!? To je nemožné. Vy si tu ze mě, milý Obchodníku, akorát děláte legraci. Mám zavolat posla, ať dojde pro Sedláka a říct mu, že-“

„NE! Ne. ŠKYT! Ne, prosím. Prosím ne! Povím Vám, jak to vím a taky co všechno vím, drahý Kupče, jen mě to nechte dopovědět. Nebudete litovat! ŠKYT!“

Kupec mávl na posla, který ihned vběhl do stanu, aby ještě chvilku počkal a pro Sedláka ještě nechodil. Poté dal znamením Obchodníkovi najevo, že má poslední šanci na to, aby ho nějakým způsobem přesvědčil a ohromil.

„Děkuji! Děkuji Vám! ŠKYT! Nebudete litovat…nebudete, nebojte. Jak jsem říkal, byla to ona, dračice a moc krásná a majestátní dračice. ŠKYT! Byla moje chyba, že jsem Vám hned neřekl, že je to samice, i když jsem myslel, že vám to dojde HA-HÁ. A ono taky došlo HA-HA-HÁ! Víte, se slovem dračice je problém, moc se nepoužívá. Používá se spíše slovo drak, i když se jedná o samici. ŠKYT! To máte podobné jako v případě myši. Vždy se řekne jen myš a nikoho nezajímá, jestli je to skutečně ona myš nebo její manžel myšák. HA! HÁ-HÁ! Ha…. ŠKYT!“

„SÉÉÉDLÁÁÁ-“

„NÉÉÉÉ! PROSÍÍÍÍM!! NO, zkrátka, jak vím, že je to dračice… Jednou jsem jí pozoroval, jak se koupe v jednom jezeře nedaleko mého příbytku. Cachtala se tam notnou dobu a pak odletěla pryč. ŠKYT! Všiml jsem si ale, že neletěla daleko. Viděl jsem jí, jak za blízkým lesem začala klesat, dokud se mi neztratila za vrcholky stromů. ŠKYT! Rozhodl jsem se, že se po ní podívám. Jak říkám byla to krásná dračice a já jsem vždy moc rád, když se mi tu a tam ukáže. ŠKYT! Tak jsem se tedy vydal tím směrem, kterým letěla, abych zjistil, kam se schovala. Prošel jsem lesem a došel jsem na menší palouček… Dlouho jsem nic neviděl. ŠKYT! Pak jsem si ale všiml schované jeskyně. Vchod byl tak akorát veliký pro tu dračici. Jelikož byl znovu velmi horký den a tráva na louce byla suchá ŠKYT! všiml jsem si mokrých stébel poblíž jeskyně. Hned mi bylo jasné, že jsem na správné adrese. Vešel jsem tedy dovnitř…… UAAAAAÁÁÁ! ŠKYT! Ozval se strašný řev. Až mi tuhla krev v žilách. Musím se přiznat, že jsem na chvíli zapochyboval o dobrosrdečnosti dračice a chtěl jsem se otočit a jít pryč. ‘No jen pojď, člověče! Neboj se! Já ti hlavu neukousnu.’ ŠKYT! ÓÓÓ, jak líbezný, ženský hlas měla. Jako vodní múzy a ty nejlibozvučnější hudební nástroje dohromady. ŠKYT! Šel jsem tedy dál a dál a dál… Až jsem jí uviděl. Na konci jeskyně, kde bylo malé jezírko a uprostřed toho jezírka byl ostrůvek a na něm byla ona. ‘Proč mě sleduješ? Copak by sis přál?’ ŠKYT! V tu chvíli jsem neměl slov. Vůbec jsem nevěděl co říct. Poprvé jsem jí viděl takhle zblízka. A více co, milý Kupče? Ona se na mě usmívala. ŠKYT! Na mou duši Kupče… Nesmějte se mi! Opravdu se usmívala. No vážně! A já tam jen tak stál s pusou dokořán. A-“

„No tak, no tak, příteli, nenatahujte to. Je mi už celkem jasné, že pouze hrajete o čas. Jestli-“

„NE! Ne, už se dostávám k tomu podstatnému. ŠKYT! Věřte mi. Stál jsem tam a zíral na ní, zatímco tam ona v klidu ležela a se zájmem mě pozorovala. ‘Jsi odvážný, milý Obchodníku. Za to ti dovolím znát mé celé, dračí jméno, neb předpokládám, že to je důvod tvé návštěvy. Jmenuji se Bohemorax Pivsonaxorax, drak tohoto kraje a toto je můj skromný brloh.’ ŠKYT! ‘Pivsonka!‘ zvolal jsem nato v chabé odpovědi. To je to jediné, co jsem jí na to řekl… Trochu se za to teď stydím. ŠKYT! Jééé… já Vám jí vlastně ještě ani pořádně nepopsal. Pivsonka, tak jí od té doby říkám, dokonce mi to i dovolila, že jí tak smím volat, je překrásná, jak jsem už říkal. ŠKYT! Má zlatavé šupiny, které jsou ještě trošku světlejší na jejím břiše, kde téměř přecházejí v bílou. Ocas má dlouhý a také zlatavý. A křídla? Křídla ty má černá jako uhel. ŠKYT! Hlavu má podlouhlou s úzkými nozdrami a velkýma, zelenýma očima, které mi vždy připomínají dva krásné smaragdy. Jinak samozřejmě šupiny na její hlavě mají taktéž zlatavou barvu. ŠKYT! Co jí však odlišuje od všech jiných draků, o kterých jsem kdy za svůj toulavý život slyšel, a že jich bylo hodně, drahý pane Kupče, je hříva. Z temene hlavy a na krku jí roste sytě bílá hříva, něco jako dlouhé vlnité vlasy. ŠKYT! Prostě kráás-“

„Tak… A dost! Seberte ho! Už mi došla trpělivost. Zaveďte ho k Sedlá-“

Tou dobou už byli u Kupcova stanu, krom poslíčka, také dva zbrojnoši.

„NÉÉÉ! Tady! Berte! A ochutnejte! ŠKYT!“

Obchodník hodil Kupcovi svou čutoru, kterou měl po celou tu dobu v ruce a ze které tu a tam usrkl. Kupec dal zbrojnošům znamení, aby ještě chvilku počkali. Vzal nejbližší hrnek, tedy spíše takovou menší, hlubokou misku, a obsah čutory do ní vylil. Tekutina velmi pěnila a takřka okamžitě vytvořila na hladině hustou pěnu. Kupec opatrně do hrnku potopil svůj ukazovák a poté si ho olízl.

„Hmmmmmm…… Obchodníku,… člověče, to není špatné! Nasládlé a nahořklé zároveň… Hmmmm. MLASK! MLASK! To vůbec není špatné!“

Kupec dál máčel své prsty v Obchodníkově moku, až dočista rozčeřil bílou pěnu, která byla zprvu na hladině. Nyní si teprve mohl všimnout, že nápoj má zlatavou barvu. Zlatavý drak… zlatavý nápoj. Možná přeci jen na té Obchodníkově příhodě něco bude. Kupec se tedy pořádně napil.

„Stráže, pusťte ho! A ty Obchodníku, povídej dál…. No jen pokračuj! ŠKYT!“

„Děkuji Vám, milosrdný Kupče. ŠKYT! Nevím, co bych tomu Sedlákov-“

„O tom drakovi, milý Obchodníku. ŠKYT!“

„Pardon Kupče! Omlouvám se. ŠKYT! Takže jsem tam tak stál v té jeskyni a Pivsonka ležela a smála se na mě z toho ostrůvku uprostřed toho jezírka. ŠKYT! ‘Ještě něčím tvou odvahu odměním, milý Obchodníku. Naber si vodu z tohoto jezírka a ochutnej jí. Bude-li ti chutnat, můžeš se jí sem čas od času přijít napít. Ráda se občas potěším z nějaké návštěvy’ ŠKYT! A to je právě ta voda, ta tekutina, ten nápoj, co teď, můj drahý Kupče, pijete. Zlatavá tekutina stejné barvy jako dračice s pěnou stejné barvy jako její hříva. Také jsem nejprve valil oči. Právě tak jako je Vy teď valíte na mě. HA-HÁÁ!“

„Tak to pozor, pane Obchodníku! Já nic na nikoho ŠKYT! neváááálim!“

„Ovšemže ne, drahý pane Kupče, ovšemže ne. HA-HA! Ale abych pokračoval. Nejprve jsem tam k ní do jeskyně chodil každý pátek, tedy pokud jsem byl doma a ne na cestách. ŠKYT! Pak to bylo dvakrát týdně a teď, když jsem ve svém kraji, jsem už víc v té jeskyni než doma, ve svém příbytku…. Jak jsme se tak s Pivsonkou sbližovali a stali se z nás přátelé, ukázala mi své tajemství. ŠKYT!“

„No tak to nenatahujte a povídejte! ŠKYT! Povídejte! ŠKYT!“

„Ten nápoj totiž nevytékal ze země, drahý Kupče, jak jsem si sám zprvu myslel, ale moje milá dračice ho připravuje a pak ho lije do prostoru okolo sebe, až to nakonec vypadá, že je to přírodní jezírko se zlatavou vodou. ŠKYT! Jednou mi dokonce ukázala i postup. HEČ! HEČ! Je to prý její vlastní výmysl i receptura… Tehdy jsem také poprvé uviděl, že dokáže chrlit oheň. Ten nápoj se totiž také musí vařit, jak jsem poznal. Je v něm několik přísad a příprava je celkem složitá, ale výsledek pak stojí za to, že mám pravdu, Vy můj nejdražší Kupče. HA-HÁÁ! ŠKYT! HA-HA-HA-HÁÁÁ!“

Kupec mezitím už vypil vše, co v misce bylo a oblizoval se až za ušima.

„ŠKYT! Drahý Obchodníku,… kamaráde můj,… nemáš toho u sebe náhodou víc?“

„Samozřejmě Kupče! Pivsonka mi po nějaké době dovolila vzít si víc, než je moje vlastní potřeba a tak jsem si k ní do jeskyně začal brát soudek. ŠKYT! Ten co mám na svém oslíkovi. Mám tam zásobu pro případ, kdyby se mi stýskalo po domově…. Jes-“

„Poslíčku! Oslík! Soudek! Sem! Pronto! ŠKYT!“

„EHM… NO… Samozřejmě si z něj také můžete… nabídnout. HA-HÁ! ŠKYT! Snad v něm ještě něco je…. Víte, jak jsem říkal, když jsem na cestách, tak mám žízeň a stýská se mi po mojí dračici, po Pivsonce, po domovu a tak piju i tak trochu na žal. ŠKYT! No ale jak jsem říkal, postupně mi Pivsonka dovolovala vzít si víc a víc až už mi ani jeden soudek nestačil. Dokonce mi dovolila nápoj i prodávat. ŠKYT! Jenže… jen… Víte, drahý a nejdražší Kupče, několikrát jsem tenhle mok nabízel tvým podřízeným kupcům a oni ho nechtěli, že prý jídla a pití máte dostatek. ŠKYT! Tak jsem jim vždy prodal jen nějaké šperky a pokračoval dál. No a EHM, EHM… nepočítal jsem proto s tím, že by se tu u Vás našel někdo, kdo by se napil se mnou… a tak… EHM, ŠKYT! Snad v něm něco ještě je…“

„Obchodníku, ty chlape jeden, určitě tam něco bude. Neboj! Pověz mi ale víc o kraji, ze kterého pocházíš. Začíná se mi čím dál tím víc zamlouvat a určitě bych ho chtěl jednou navštívit. HA-HÁÁ! ŠKYT!“

„Prosím, Pivsonko, ať není soudek prázdný. ŠKYT! Prosím! Prosím! Prosím!“

„Co si to tam mumláte pod vousy, vy jeden starý lišáku? ŠKYT!“

Vtom ale poslíček přinesl do Kupcova stanu Obchodníkův dubový soudek. A Obchodníkovi samou úlevou spadl kámen ze srdce. Soudek byl víc jak z poloviny plný. Poslíček tedy položil soudek mezi oba pány a nechal je dál spolu v klidu povídat. Dlouho do noci se ten den v Kupcově stanu hovořilo a veselilo. Obchodník i Kupec si vyměňovali zážitky z obchodu i ze života a náramně se u toho bavili. Dalo by se říci, že čím méně nápoje zbývalo v dubovém soudku, tím větší lomoz ti dva vyváděli. Tu a tam burácivý smích dokonce rozhýbal celý stan. Mezery mezi škytáním se postupem času povážlivě menšily, až už to skoro vypadalo, že ti dva nemluví, ale pouze škytají. Když byl Měsíc v půli své cesty noční oblohou, soudek vyschl a cinkání Kupcovy misky a Obchodníkova kalichu ustálo. Tuto smutnou událost oba muži řádně oplakali. Nějakou chvilku potom však utichly i vzlyky a celá osada okolo Kupcova stanu mohla konečně vyndat hlavu spod polštářů a v klidu usnout. Což je dobře, hned ráno se totiž budou dít veliké věci.

                                                                  ●         ●         ●

Jen co ráno kohout dokokrhal na znamení východu Slunce, Kupec už byl venku před svým stanem a nervózně chodil z místa na místo. Pochodoval, pochodoval a drbal se přitom na bradě, na temeni, na čele a v jednu chvíli dokonce i na své sedací soupravě. Zkrátka a dobře, vypadalo to, že samou nervozitou a očekáváním co nevidět exploduje.

Dobrou hodinu po Kupcovi se z jeho stanu vykutálel také Obchodník. Tou dobou už byla okolo stanu vyšlapaná pěšinka.

„Dobré jitro přeji Vám, mistře Kupče. Jakpak se Vám spalo?“

„Dobré, dobré pane Obchodníku. No jak se mi asi spalo?!? Skoro nijak. Po tom, co jste mi vyprávěl a po tom, co jsme vypili, jsem byl rád, že jsem vůbec alespoň na chvilku zavřel oči.“

„Tak to mě mrzí, drahý příteli. Je snad něco čím bych Vám to mohl vynahradit?“

„Ale samozřejmě, milý Obchodníku. Samozřejmě, že je. Já sám už tu o tom dobrou hodinu přemýšlím. Mohl by jsi, mě a můj lid, milý Obchodníku, zavést do svého kraje?“

„Vás a…… a Váš lid…… a není na to přeci jen trochu brzy? Přeci jen je to veliká věc,… takové stěhování národa…. Nechtěl byste si to nechat ještě trochu projít hlavou, než učiníte takovéto nezvratné a zásadní rozhodnutí? A kolik vás… ehm pardon… Vašeho lidu vůbec je?“

„Nesmysl! Nesmysl! Celou noc jsem o tom přemýšlel. Můj lid je navíc na cestování a přemísťování zvyklý.“

„Tak se o tom s někým alespoň poraďte, ať zjistíte, co si o tom nápadu myslí ostatní. Udělejte nějaký sněm, kmenovou radu nebo jak tomu tady na východě říkáte. Notáák, jen pro jistotu, drahý Kupče.“

„Poslyšte, pane Obchodníku, nejste Vy nějak nervózní z toho, že se k Vám chceme jít podívat? Cožpak jste mi tu celou dobu věšel bulíky na nos a teď se bojíte, že to zjistím. Ještě do večera vyrazíme a hotovo!! Nic s tím už nemůžete udělat! Ani Vy ani nikdo jiný.“

„Nu dobrá,…… dobrá tedy. A kolik nás půjde? Víte, nerad bych, aby nějaké obří stádo lidí vylekalo Pivsonku a dohnalo jí k opuštění kraje, kde bydlím. Je to totiž velmi klidný kraj a Pivsonka má ráda svůj klid a soukromí. Kdo by mi pak také vařil tu dobrotu, že? HE-HE!“

„Co já vím, kolik nás půjde… Naposledy, co jsme se sešli při oslavách slunovratu, nás bylo tisíce. Řekl bych tak deset tisíc. Mnoho lidí však žije dosti daleko od místa, kde teď stojíme a já je nechci obtěžovat. Vlastně na ně nechci ani nějak moc čekat. Už se totiž nemohu dočkat, až konečně spatřím tu zemi Zaslíbenou, Vaší domovinu, milý Obchodníku, na vlastní oči. Takže kdo půjde, půjde. Kdo nepůjde, nepůjde. Nikoho nutit nebudu. Těch deseti tisíců hlav se ale bát nemusíte, tolik nás snad opravdu nepůjde. A jak jsem již říkal, do večera vyrazíme. Nechtěl byste si tedy začít balit, milý průvodče, abyste nás potom nezdržoval?!“

„Jistě,… jistě, jistě…. Jak si přejete, milý příteli. Jak si přejete….“

Obchodník se tedy ztratil Kupci z dohledu a zmizel kdesi za jeho stanem, kde měl uvázaného oslíka. Kupec po chvilce znovu pokračoval v přecházení z místa na místo. Co je s jeho lidem? Touto dobou už přeci všichni bývají dávno vzhůru… Co to včera dělali, že ještě spí? Mnoho otázek a mnoho plánování tak časně zrána putovalo Kupcovou hlavou.

Ááá pozor! První vlaštovka. Sedlákova žena pomalu vystrkuje hlavu ze svého plátěného příbytku. Osoba, která nemalou měrou přispěla ke včerejšímu řečnickému pokoření Obchodníka. Byť ne jako přímá aktérka, tak alespoň jako vydatná páka na Obchodníkovo tajnůstkářství. Brzo po ní se začaly objevovat i další tváře, ruce či jiné lidské končetiny a osada začala znovu ožívat lidským ševelením. Všichni ale trošku po očku pošilhávali Kupcovým směrem. A co Kupce poněkud udivilo, nebylo to příliš přívětivé pošilhávání.

Co je však třeba ještě zmínit, co ještě doposud zmíněno nebylo, je stručný, velmi stručný popis osady, kde Kupec žije. Vesnička ležela na rozlehlé mýtině a po jednom jejím okraji se linula veliká řeka. Většina příbytků byly prosté stany. Některé byly prostší, jiné, jako například Kupcův stan, který se nacházel téměř uprostřed osady, velmi honosné. Tu a tam se po obvodu proháněla zvířata jako krávy, kozy a ovce. Zkrátka a dobře takové rozsáhlé tábořiště s velikým prostorem uprostřed pro oheň a pro oslavy. A počet táborníků? Zhruba jeden tisíc, plus mínus deset osadníků.

Obchodník, člověk v matematickém umění velmi zběhlý, si udělal jednoduchý propočet, kdy spočítal všechny stany a vynásobil je čtyřmi, tedy průměrným počtem osadníků žijících pod jednou plátěnou střechou. A překvapivě došel k  podobnému numeru a to sice jeden tisíc padesát čtyři potenciálních poutníků. Čelo se mu ihned orosilo. Snad se někomu nebude chtít opustit tuto osadu. Snad se najdou tací, kteří budou tak líní podniknout tak dlouhou a namáhavou cestu. Snad mu to Pivsonka odpustí, že jí do jejího kraje přivede několik žíznivých krků navíc.

Když už to vypadalo, že jsou všichni vzhůru, začal Kupec mávat rukama, pískat na prsty, křičet, louskat prsty, skákat a pobíhat v nepravidelných kruzích. Zkrátka provedl známý svolávací rituál a okolo středového ohniště se ihned začaly hromadit davy. Někteří ještě zívali, jiní si zase ťukali na čelo, jakože, co zase ten Kupec chce, po tom co večer dělal takový rámus. Nakonec se ale plácek slušně zaplnil a zdálo se, že jsou všichni přítomni.

„Milí spolutáborníci, drazí lidé. Dnes je velký den! Dnes máme možnost vydat se do země Zaslíbené!“

Oznámení vyvolalo velikou bouři nevěřícného otáčení hlavou, prošťouchávání si uší a protahování obličejů. Žádný osadník ale zřejmě nepochopil tu velkolepou novinu, kterou jim, v ten moment, skoro zářící Kupec právě sdělil.

„No tááák, přátelé. Vydáme se spolu na dobrodružnou pouť, na jejímž konci nás čeká Zaslíbená země. JUHŮŮŮŮ! Třikrát hurááá! Radujme se! Veselme se! A připravujme se na tu pouť! Dnes večer vyrážíme!“

Nevěřící výrazy se dočkaly i zvukového doprovodu, to když několik nespokojených osadníků začalo bučet. Jiní zase začali mávat rukama a pomalu opouštěli prostranství. Ono totiž to území, kde se osada nyní rozprostírala, bylo zatím asi to nejlepší, co Slávané za svou krátkou historii zažili. Všude byl všeho dostatek a i počasí bylo celkem velmi vlídné. Není se tedy příliš co divit, že návrh na opuštění tohoto území se setkal s takovou vlnou nevole a odmítání. Když už ale byli všichni nespokojení pryč a bučení a mávání ustálo, Kupec pokračoval. Nyní už ale asi jen k dvěma stovkám svých „spolutáborníků“.

„EHM… Hmmm. EHM, tedy, děkuji vám zbylým,… statečným a odvážným, že jste zůstali a že jste ochotni vydat se spolu se mnou a mým novým, dobrým přítelem a zároveň také našim průvodcem, panem Obchodníkem na tu velkou pouť. Abych vás už moc nezdržoval od příprav a balení, řeknu vám už jen, kde se sejdeme. Bude to na západní straně osady poblíž Slunovratové mohyly. Budu vás tam čekat do doby než Slunce začne mizet za horami na západě, pak vyrazíme a nebudeme na nikoho čekat. Ještě jednou vám děkuji, že stejně jako já věříte v sen o zemi Zaslíbené…. Tak tedy večer!“

Po tomto nepříliš vydařeném, motivačním a budícím proslovu se střed osady znovu vylidnil. Kupec ještě chvilku stál na místě a přemýšlel, proč ostatní nesdílí jeho nadšení. Po krátké chvíli se ale také otočil a zamířil ke svému stanu balit si věci.

Kdyby v té době měli Slávané nějaké kronikáře, jako že neměli, tak by ten den jistě nic pozoruhodného nezaznamenali. Ten den se totiž odvíjel téměř jako každý jiný. Tedy alespoň nezávislému pozorovateli, který by danou osadu sledoval z nějaké vyvýšeniny, by se to tak mohlo zdát. Skutečně, většina z té tisícovky obyvatel dělala to, co obvykle. Lidé vařili, jedli, pásli ovce, sbírali lesní bobule, rybařili a tak dále a tak dále. Prostě normální život osadníka tak jak ho známe ze všech koutů širého světa. Pak tu ale byla menšina z té tisícovky, přesně dvě stovky osadníků, plus Kupec a Obchodník, kteří balili a balili a balili, a když náhodou nebalili tak splašeně pobíhali kolem a motali se ostatním pod nohy.

Pro ty dvě stovky odvážných ubíhal ten den doslova jako voda. Když Slunko pomalu začínalo druhou polovinu své denní cesty, mnoho z nich ještě nemělo sbaleno téměř nic. Jiní zase hledali na co svůj náklad naložit. V oněch dobách ještě slovo stres neexistovalo. A i kdyby ano, asi by to moc nezměnilo. Možná by to pouze ulehčilo některým poutníkům a táborníkům vysvětlit ostatním, co právě ti splašení pociťují. Pociťují stres.

Stres nestres, Slunce se blížilo k vrcholkům Západních hor, jak jim osadníci z Kupcovy, brzy už bývalé osady, říkali. Kupec se svým stádem oslíků a Obchodník se svým jedním osiřelým oslíkem byli na domluveném místě jako první s velikou rezervou a napjatě čekali, kdo všechno se nakonec ukáže a kdo si to nakonec rozmyslel.

Když Slunce dosáhlo vrcholků hor, Kupec dal znamení a karavana se dala do pohybu. Přesný počet odvážlivců byl jedno sto devadesát osm, tedy pouze dva lidé, z oněch dvou set původně zainteresovaných si to rozmysleli. Jak ale bylo řečeno, na nikoho se nečekalo a tak karavana v tichosti vyrazila. Kupec byl nakonec i mile překvapen, že až na dva osadníky šli všichni, kdo vydrželi ranní proslov až do konce, což ho naplnilo pocitem, že přeci jen svou vizi, svůj sen o zemi Zaslíbené, nesní sám a že mnoho jeho druhů bude na jeho cestě s ním.

„Počkejte! Počkejte! Počkejte na nás. Starej si zapomněl rybářský prut. Museli jsme se pro něj vracet. No tak zpomalte, prosím vás!“

Tak nakonec přeci jen si to nikdo nerozmyslel a z ranní dvoustovky natěšených souvěrců se stala večerní dvoustovka odvážných kolonizátorů, kteří se vydali dobýt svůj Ráj. A kdo že byli ti dva opozdilci? Vážně nevíte? Nebyl to nikdo jiný než Sedlákova žena a Sedlák, kteří před sebou hnali dva oslíky, a za nimi jejich pes štěkáním popoháněl čtyři ovečky. Obchodníka v ten moment polil studený pot. Kupec se ale rozzářil ještě více, až samou radostí začal zpívat a napůl tancovat do kroku, aby všechny tak trochu do začátku té dlouhé cesty povzbudil a namotivoval.

Pokračování příště.....