Dračí nápoj ze země Galské (1. část)

Tato dvoudílná pohádka nás zavede do Gálie, do doby, ze které pocházejí pověsti o dvou galských hrdinech (jednom vyšším a tlustším a druhém menším a hubenějším) a jejich boji proti Římanům. Tento příběh se však odehrává na druhém okraji Gálie a i když i  zde se bojuje, tak je to trochu jiná forma boje. I v této pověsti pak hraje nezanedbatelnou roli mocný druid a jeho kouzelný lektvar.  

Galie okolo roku 200. Země rozdělené jako mozaika na území ovládané Římany a na území, které ještě stále brání malé, avšak hrdé galské vesničky. Náš příběh se odehrává v době galského obrození, kdy zemí putují legendy o jedné malé vesničce na západě Galie, která odráží jeden útok Římanů za druhým. V těchto dobách také římským okupantům poprvé dochází, že možná budou muset stáhnout svá vojska z Galie a zemi opustit, což má právě co dočinění s onou bojovnou, malou vesničkou. Náš příběh se ale neodehrává na západní frontě, kde je již, touto dobou, relativně klid. Nás zajímá zcela jiná vesnička, která se nachází na jihovýchodě Galie. Tam se totiž ještě zvěsti o možném odchodu Římanů nedonesly a bojuje se tam stále dál a dál. Čekáte-li líté boje, oddělené lidské hnáty a hlavy nabodané na kůlu, jste ve špatné oblasti. Tento jihovýchodní dílek mozaiky, v pozdějších stoletích známý jako Provensálsko, je ovládán a kontrolován jak Římany tak jednou, znovu malou, vesničkou, znovu hrdých, Galů. Jak jsme již ale řekli, bojuje se tu dál a dál, tak jak může být jedno území ovládané oběma stranami konfliktu najednou? Co se to v té části Galie děje za podivnosti? Proč zrovna tady nejsou louky a pastviny máčené lidskou krví a hlavy nejsou na kůlech? Určitě mají v tomto mystériu své čarovné prsty druidi… Pojďme se tedy na tuto záhadu podívat blíž, a zjistěme, co za tím stojí!

                                                                  ●         ●         ●

Jednoho krásného, jarního rána, když už všichni kohouti nad Galií odkokrhali svého budíčka, se mladý římský voják žene vzbudit svého kapitána.

„Kapitáne Maximusi! Kapitáne Maximusi! Kapitáne! Kap–kap–KAPITÁÁÁNE! – Uf…uf… POLK! …uf…uf… GALOVÉÉÉÉÉÉ! Galové na nás útočíííí!!!“

Kapitán Maximus, válečný veterán, který s římskými legiemi prošel Egypt i velikou část Galie, a viděl na vlastní oči ty nemilosrdné a neporazitelné Galy ze západu, vyskočil z postele a hnal se ven ze svého stanu. Jako správný kapitán a velitel místní posádky římských vojsk byl i on udatný, nebojácný a znalý vedení boje. A stejně jako každý jiný správný, římský kapitán i on spal s mečem pod polštářem. Nyní se však pod jeho prořídlou ofinou začali rojit malé krůpěje potu. Kapitán roztáhl plachtu svého stanu tak prudce až plácla jednoho mladého vojáka na hlídce do tváře. Na omluvy však nebyl čas.

„Takhle ráno?!? CO blbnou,… vždyť jsem se nestačil ještě ani nasnídat a oni už chtějí válčit?!?“

Kapitán stále ještě ve své bílé noční košili s červenými puntíky spěchal rychle k strážní věži, aby sám viděl tu valící se lavinu Galů.

„Pozor! … Pozor! …… Pozor! Z cesty, prosím! … Ó, dobré ranko, Luigi! Buď, prosím tě, tak velmi laskav a rychle mi nachystej nějaký sendvič k snídani, nerad bych vedl bitvu hladový. Děkuju! … Pozor! Pozor! Prosím uhněte! Prochází kapitán! Pozóóór!“

Kapitánu Maximusovi se nakonec podařilo dostat k veliké strážní věži uprostřed jeho vojenského tábora vskutku nevídaně rychle. Bereme-li tedy v potaz, že se mu pod nohy pletli jeho vojáci a že se mu i jeho nohy, po ránu vší tou rozespalostí, pletli samy mezi sebou. Teď ale před ním byl další neméně složitý úkol. Musel se vyšplhat do výšky patnácti metrů a zdolat při tom točité schodiště o šedesáti čtyřech schodech. Nádech. Ještě jeden nádech. A další nádech. A ještě jeden. A pozdrav slunci. Protažení podkoleních šlach. Áááááá hurá vzhůr-

„Pane kapitáne, co nevidět tu na vaše opevnění zaútočí ta zuřivá horda galských hrdlořezů a vy mi tu provádíte ranní rozcvičku?!? Seberte se honem a pojďte sem za mnou nahoru! Pronto!“

Kdo si může dovolit takto komandovat vrchního velitele římské posádky? Kdo si může dovolit zvýšit hlas proti tak velikému a svalnatému muži, jakým je kapitán Maximus?? Kdo si ho dovolí vyrušit z jeho rozcvičky??? To může pouze málo vybraných osob pověřených samotným vládnoucím Císařem Římským. Těmto několika lidem se říká váleční kontroloři nebo také revizoři válečného tažení. Mezi vojáky a hlavně mezi římskými důstojníky jsou však známí jako bonzáci. Dohlíží na postup císařových vojsk. Předávají zprávy od samotného Císaře a tlumočí je, často velmi zuřivě, kapitánům a generálům římských vojsk. Jsou to téměř vždy staří a nerudní pánové, kterým nic není dost dobré a pro které žádné vítězství není dostatečně velkolepé.

Římské opevnění Provance, a jemu podléhající, okolní oblasti byly svěřeny kontrolorovi Opruzorusovi. Byl to velmi schopný řečník. Měl také léta praxe v politice, neboť byl prefektem Neapolským. Přes své známé v Císařově okolí si vyžadonil tuto práci válečného kontrolora, aby se i ve svém pokročilém věku mohl zapsat do římské historie a stát se slavným, jako veliký, válečný stratég, co pomohl porazit urputné a nezdolné Galy. Leč jako stratég stál za starou bačkoru. Jediným, čím se prozatím zapsal do pamětí a povědomí římské posádky v táboře Provance, byla jeho jízlivost, jedovatost jeho slov, hnidopišství a neustálá nespokojenost se všemi a se vším. Hlavně pak tedy s tím, že je stále, už téměř tři roky na jednom místě a pořád se mu nepodařilo porazit jednu malou vesničku Galů.

„No jo, vždyť už letím, velevážený pane kontrolore. Už letím!“

Kapitán Maximus se s kontorlorem Opruzorusem setkával téměř každý den a tak už byl i trochu otupělý vůči všem těm jeho připomínkám. Co však kapitán neměl rád, bylo to, když mu do práce řeční amatér. A Opruzorus byl amatér. A to tak, že veliký.

Kapitán konečně dofuněl až na vrchol strážní věže, kde už na něj čekal známé panoráma… Zarudlá hlava, šedivé vlasy po stranách hlavy, huňaté šedivé obočí, vševidící oči, všecítící nos, všeslyšící uši a pusa připravená sdělit kapitánovi, co všechno už za to dnešní ráno stihl udělat špatně.

Když už jsme tolik prostoru věnovali tomu, jak vypadá ten chytrolín Opruzorus, musíme být spravedliví a říci také něco více o kapitánovi Maximusovi. To, že má prořídlou ofinu, už zmíněno bylo. Ono, co se týče jeho vlasového porostu, tak na celé jeho hlavě jich je asi tolik, jako hodných a milých, válečných kontrolorů na území celé Galie. Tedy velmi poskromnu. Jinak je ale kapitán voják každým coulem. Ostré rysy jeho tváře ještě více zvýrazňuje několik jizev na čele a na tváři. Pohled má kapitán pronikavý a žádná lež nebo lest se před ním neschová. Nos má Maximus zlomený a to hned několikrát, což je pozůstatek toho nespočtu bitev, kterých se účastnil. Uši má kapitán malé, zato však nesmírně účinné, neb by slyšel i špendlík do trávy spadnout. Pusu má kapitán velikou a většinou, pokud tedy zrovna nerokuje s Opruzorusem, do úsměvu zakřivenou. Prostě takový bodrý, vojenský kapitán, se kterým je vždy veselo, ale který si dokáže vynutit u svých vojáků poslušnost a morálku. Navíc je to chlap jako hora. Obzvláště stoupne-li si vedle kontrolora Opruzoruse, který svou postavou připomíná spíše staré babky kořenářky.

Nyní tu tedy proti sobě tito dva stojí tváří v tvář ve strážní věži. Kapitán a kontrolor. Hodný a zlý. Stratég a ten co si na stratéga hraje. Kapitánovou tváří se mihne, mezi vojáky velmi známý výraz, zvaný: „No, co bonzáku,… co zas chceš.“

„No jo, pane kontrolore, tak na nás zase útočí. No Bóóóóže! …… Nebojte se ničeho. Zatočíme s nimi coby dup.“

„Tady nejde o to, jestli s nimi zatočíme coby dub nebo coby nedub. Tady jde, milý kapitáne, o to, že si vychrupujete, zatímco se vám několik set metrů od opevnění formuje galské armáda. No jen se podívejte!!“

A Opruzorus natáhl svou ruku směrem k severu, tedy směrem, kde se na kraji lesa nachází ona malá galská vesnička a odkud také Galové nejčastěji útočí. Jako vždy však přeháněl. Armáda Galů? Politik jeden přehánivá… Jako již obvykle se na severní louce rozcvičovalo několik desítek Galů. Tentokráte to dokonce vypadalo, že útok povedou kuchaři, neboť skupině předcvičovali dva pěkně zavalití Galové, kteří si teď pod dohledem kapitána a válečného kontrolora protahovali záda.

„Posádkóóóóóó do zbraně! K severní louce pochodéééééééém vchod!“

Hektický shon dole v táboře skoro ihned ustál a většina vojáků se začala přesouvat k severní bráně a poté i pomalu před ní.

Kapitán hodil jeden, podle něj srdečný úškleb směrem k Opruzorusovi a vykročil směrem k točitému schodišti a vstříc další bitvě.

„Počkejte! Počkejte, pane kapitáne, to ani nechcete slyšet mou radu, jak tuto další, velkolepou bitvu velkolepě vyhrát a Galy konečně rozprášit???“

„Ale jistěže. A velmi rád. Přeci jen Galové jsou za humny a máme na to tedy spoustu času…“

Tentokrát i kontrolor postřehl notnou dávku sarkasmu v kapitánově odpovědi. Nicméně ani to ho neodradilo od udělení několika rádoby válečných, strategických rad, které vešly do kapitánovy hlavy uchem levým a opustily jí uchem pravým. Standardní kapitánův postup.

„Děkuji za cenné rady, vážený pane bonz-, tedy chci říct, pane kontrolore. Vážím si vašeho přínosu…“

Po této formalitě už kapitán definitivně vyrazil na pomoc svým vojákům. Seběhl ze strážní věže, od kuchaře Luigiho si vzal sendvič, který zhltl jako malinu, skočil se převléci do svého stanu do lesklé zbroje a už pelášil na bojiště za svými bratry ve zbrani.

Cestou do čela svého vojska, tedy spíše do čela svého třicetihlavého bojového útvaru, jeho stříbrné a pěkně vyleštěné brnění dělalo pěkný kravál. Alespoň tím randálem kompletně probral všechny své vojáky, dokonce i ty notorické spáče, kteří si čekání na velitele krátili spánkem ve stoje.

Konečně kapitán stanul v čele své krvelačné, bojové formace. V ten moment mu také došlo, že je to poprvé od okamžiku jeho nečekaného probuzení, kdy stojí v klidu na místě a nikdo na něj nehuláká. Zavřel tedy oči a vychutnával si ty okamžiky klidu, míru a pohody.

„ÚTÓÓÓÓÓÓÓÓÓK! ÚÚÚÚÚÚTÓÓÓÓÓK!!!“

„Ten starej blázen si nedá pokoj a nedá pokoj…. Ach jo. TAK TEDA JO CHLAPI! Poklusem klus! Ať to vypadá, že je jdeme zase porazit…… Ale moc nespěchejte, ať má bonzák pocit, že se opravdu, OPRAVDU, snažíme vyhrát.“

Poklusem klus? Nespěchejte moc? Ať má válečný kontrolor Opruzorus pocit, že se opravdu, OPRAVDU, snaží vyhrát? To nezní moc jako motivační řeč před tuhou a krvavou bitvou…

Galové se už také pořádně rozcvičili a i oni se dali do mírného klusu. V čele galské bojové jednotky klusal sám starosta vesničky Majorix a vedle něho jeho dva nejudatnější válečníci: kuchař Palačinkix a zahradník Sekačkix.

Válečný kontrolor Opruzorus měl celé bojiště před sebou jako na dlani a bedlivě ho pozoroval. Mnul si potutelně ruce a šklebil se. Jestli tentokrát jeho strategie nevyjde, tak už nikdy. Snad jí kapitán jako pokaždé nesplete a bude se jí řídit. Vždyť je to přeci tak jednoduché. Rozdělit jednotku na deset menších skupin, v každé zvolit velitele a jeho dva zástupce. Skupinu číslo jedna poslat do sektoru D4. Skupinu číslo dvě poslat do sektoru, kódovaného jako R8. Skupinu číslo tři poslat na Y12. A tak dále a tak dále. Tato kontrolorova strategie je jasným důkazem, že o umění války nic neví. Kontrolor Opruzorus dokonce nikdy ani nevysvětlil, který sektor je který, ani nikdy nenakreslil žádnou mapku, která by to vysvětlovala. Prostě mu to znělo jako od opravdového válečného stratéga a tak to používal. Ještě nikdy ale v těch předešlých, sto sedmdesáti dvou pokusech, tato jeho strategie neslavila úspěch.

Kapitán Maximus ale přestal brát vážně tyto praštěné strategie skoro hned, jak jednu z nich uslyšel. To, co tedy dnes Opruzorus ze strážní věže pozoroval, byla opět taktika zvaná „Hurá, přímo na ně!!!“. Žádné taktické manévry. Žádné malé skupinky, rozmísťující se po bojišti, jako šachové figurky po šachovnici. Žádné sektory. Jen dvě bandy chlapů, které se k sobě pomalu šinou.

Jak již bylo zmíněno, celé tyto bojové manévry se odehrávaly na louce severním směrem od římského, opevněného tábora. Bohužel pro Římany, byla tato louka trochu do kopce a tak se mnozí udatní římští legionáři, i přes mírné tempo postupu, pěkně zapotili. Nutno také dodat, že to ráno bylo opravdu krásné počasí. Slunce svítilo, bylo teplo a nefoukal téměř žádný vítr. V legionářské zbroji bylo tedy opravdu jako v sauně.

Sto metrů a odpočítáváme. Vzdálenost mezi oběma skupinami už byla opravdu velmi malá. Devadesát metrů. Zkušený vrhač kopí by už takovouto vzdálenost překonal. Osmdesát metrů. Teď je na čase, podle válečného, římského i galského manuálu, přidat řev.

„UUUAAAAAAAAAAAAAAAAAA!“, řvali Galové.

„EEEAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!“, řvali Římani.

Sedmdesát metrů. I méně zdatný vrhač kopí by už na takovouto vzdálenost někoho trefil. Šedesát metrů. Teď je na čase zrychlit krok.

„Ufff…… Uf… Chlapi, ještě vydržte! Udržujte stále stejné tempo! Uf…“, rozdával mezi všeobecným řevem kapitán Maximus své rozkazy.

Padesát metrů. Teď už je opravdu na čase zrychlit krok a začít běžet.

„Ještě počkejte,…… uf…… ještě počkejte!“, kapitánovi se dnes po ránu asi opravdu nechce běhat a stále dává znamení, udržujte tempo.

Naštěstí pro něj i Galové toto ráno odflákli rozcvičku a nikomu není do běhu. Dva Galové dokonce už teď, když bitva ještě ani nezačala, leží v trávě. Jeden si, v samé rozespalosti, sám podrazil nohy a ten druhý dostal křeč do lýtka.

Čtyřicet metrů. Teď už ale opravdu, OPRAVDU je na čase zrychlit krok a běžet.

„Uf! … Uf! … Uf! … Uf!“

Kapitán a jeho muži melou z posledního. To samé se dá říci o Galech. Tu a tam se sice ozve UUAAA nebo EEAAA, ale to spíš proto, že někdo někomu šlápl na špičku nebo na patu nebo, jako tentokrát, v případě dvou římských vojáků, dostal křeč.

Kontrolor Opruzorus je zatím ale stále napjatý a bedlivě pozoruje blížící se bojové skupiny a očekává nemilosrdnou řež. Jak jsme se již obeznámili, kontrolor má vševidoucí oči. Bohužel pro něj se ale tato vševidoucnost týká pouze toho, co se děje uvnitř římského tábora Provance. Na dálku tak kontrolor vidí spíše něco jako třicet mlžných duchů na jedné straně a třicet mlžných duchů na druhé straně, které se teď k sobě blíží. Nebo už jsou u sebe? To kontrolor na takovou dálku už nedokáže rozpoznat… Rozhodně ho ale znovu navnadil řev vojáků.

Vzdálenost obou skupin vojáků: třicet metrů. Teď je na čase, podle válečných manuálů, tasit zbraně.

„Zastavííííííííít, STÁT!“, zařval náhle kapitán Maximus.

„Kurňa, chlapi, stůjte!“, zvolal i starosta a velitel galské bojové skupiny, Majorix.

Obě skupiny se od sebe zastavily ve vzdálenosti dvaceti osmi metrů a třiceti devíti centimetrů. Na tuto vzdálenost by někoho trefil kopím snad i bonzák Opruzorus. Vojáci obou „armád“ teď ale mohutně oddychovali, chytali se za břicho a za stehna. Křeč už dostala téměř každého druhého vojáka, co dnes ráno vyběhl na bojiště. Gal nebo Říman, křeč si nevybírá. Do obou vojsk se už vrátili i ti, kteří během posledních, několik desítek vteřin trvajících, manévrů ztratili kontakt se svou jednotkou. Znovu je to tedy třicet na třicet.

Kontrolor se začal mírně ošívat ve své strážní věži. Co to tam dělají? Neměli by se teď řezat hlava nehlava? Co se to děje?!?

Kapitán Maximus a starosta Majorix na sebe kývnou hlavou a mrknou pravým okem.

„BOOOOOOOOOOJ!“, zařve jeden.

„NA NĚÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“, zařve druhý.

Zbraně se tasí. Nohy znovu běží. Hlasivky znovu řvou. Vřava znovu propukla. Dvacet metrů. Ve válečných manuálech již pro tak malou vzdálenost neexistují pokyny, co dělat. Deset metrů. Pět metrů. Dva,… jedna…

BUM! BUM! BUM! BOUCH! DUC! RUP! BOUCH! BUM! BUM! DUM! BUM!

Vojáci se začali mlít. Kontrolor ve strážní věži tleskal nadšením. Konečně je tady ta jeho krvavá bitva, o které vždy toužil a každou noc se mu o ní zdálo. Konečně, na stosedmdesátý třetí pokus, snad římští vojáci, kterým tak moudře radí, porazí ty prohnané Galy, kteří těch předchozích sto sedmdesát dva pokusu o vyhlazení vždy nějak přežili. Císařova pochvala a věčná sláva pak budou pouhou formalitou.

Zpět ale na bojiště… Krvavý boj? Hlavy oddělené od svých krků? Probodnutí vojáci? Kdepak! To, co se dělo onoho slunného rána na severní louce, z pohledu římského, a na jižní louce, z pohledu galského, byla hospodská bitka mimo hospodu. Fackovalo se, padaly pěsti, dávali se snožky a dokonce se i tu a tam kopalo do zadnic. Meče a zbraně byly po celou dobu zabodnuté do země. Navíc byly pro jistotu tak otupeny, že s nimi nešlo ukrojit skoro ani máslo. To proto, aby se o ně náhodou někdo nezranil. O to se postarali zruční kováři Kladivorus v římském táboře a Kovadlinix v galské vesnici.

„No tak starosto,… musí to vypadat věrohodně! …… Uf…… Dej mi větší ránu! Neboj! UHOĎ!“, křičel kapitán uprostřed té mely na svého galského soka, se kterým právě zápasil.

PLESK! PLESK!

„Spokojenej?… uf… Maxime?“

„Eh- ehm. Eeeeeééé… J-j-jo, jo, jo dobrý… Uf, uf, uf…… NÉÉÉ! NÉ! Další už dneska po ránu né! Prosím!“

„Za chvilku teda dám zase znamení a my se dáme na ústup a vy nás zase jako vždycky budete pronásledovat. Uf. Dejte nám ale dneska trošku náskok… Pár mejch kluků chytla křeč. Dneska jsem to asi nedomyslel, když jsem vyhlásil tradiční útok tak brzo ráno. Uf. Většina mejch vojáků ještě spala… HA-HÁ…“

„Jó, to já právě taky spal! Uf. Takhle brzo ráno už útoky pro příště neplánuj, prosím tě! Nestihnul jsem se pomalu ani nasnídat. A neboj… Uf. Křeče postihly i moje vojáky. Takže náskok mít určitě budete. Jen mi, prosím tě, ještě zjisti co děla starej bonzák. Uf. Dneska je ve středový, strážní věži.“

„Hej, Brýlonixi. Podívej se, co dělá bonzák! Je ve strážní věži ve středu jejich tábora.“

Z malého chumlu za starostou vyběhl hubený mužík s podivným módním doplňkem přes oči a začal natahovat krk a bystřit zrak směrem, kterým ukazoval starosta Majorix.

„Tleská… tleská a poskakuje,… jak jen mu to jeho kolena dovolí. Zdá se, že je zase nadšený. S tím chlapem vážně není něco v pořádku. Pořád mu to nedošlo. A… teď mává rukama nad hlavou…… a…… a… asíí… asi tancuje.“

„HA-HA-HA-HÁ! To je ale moula! Vždyť tady tu komedii hrajeme už pěknou dobu… Kolikrát že jste se nás už pokusili vyhladit?“, skočil svému pomocníkovi do řeči znovu Majorix.

„Ani nevím. HA-HÁ! Ale starej to počítá… Myslím, že to bude asi něco okolo sto sedmdesáti pokusů…. Ale teď vážně starosto! Bonzák už si užil a moji chlapi jsou po ránu ještě rozespalí. Tak už konečně mávněte rukou na znamení ústupu, ať to tady zbytečně moc nenatahujeme.“

„ÚSTŮŮŮŮŮP! GALOVÉ, ÚSTŮŮŮP!!! Zpááátky do vesnice!“

Starosta svůj povel doplnil ještě nekontrolovaným máváním rukou a sám se jako první, znovu klusem, vydal zpět k vesnici. Aby Opruzorus náhodou nezačal pochybovat, nebo aby snad celé toto divadlo neprokoukl, tak všichni vojáci, galští i římští, rychle sebrali své zbraně, které se váleli všude okolo a začali s nimi mávat nad hlavou. Občas tím pádem došlo k situaci, že krásný, blýskavý, leč tupý, legionářský meč skončil, v rukou Gala, a naopak po domácku předělané hrábě na bojové kopí, v rukou Římana. Důležité pro zachování realističnosti však bylo, že teď měli znovu všichni zbraně a klusali, nebo běželi…… no spíše klusali, stejným směrem, směrem ke galské vesnici.

To, že na bojišti nejsou žádní padlí vojáci, nyní bylo pro Opruzoruse asi vedlejší. Jeho svěřenci teď přeci zahánějí tu bídnou galskou chásku zpět do jejich vesnice, kterou už snad konečně vypálí. Hurá, hurá… třikrát hurá. I když už válečného kontrolora trochu pobolívala kolena z toho radostného skákání, tak mu to přeci jen nedalo a pokračoval ve svém oslavném křepčení dál.

Galská vesnice, ke které se teď valila vlna válečných komediantů, nebyla z římského opevnění zcela vidět. Byla trošku skovaná za krajem lesa a navíc jí také clonil ten mírný kopeček, na kterém se dnes udála ta velkolepá bitva. Nejbystřejší Říman tak měl možnost pozorovat pouze okraj vesnice a její opevnění a to pouze ze středové strážní věže. Kontrolor Opruzorus ale rozhodně nepatřil mezi ty nejbystřejší Římany, jak zrakem tak i myslí, a tak se mu to klubko vojáků brzo ztratilo z dohledu nadobro.

Všichni vojáci tak po několika desítkách metrů přestali vyklusávat a lehli si do trávy, aby si po tom náročném, hereckém výkonu trochu odpočinuli. Lehali jak Galové, tak Římané. Poté, co Brýlonix zkontroloval kontrolora Opruzoruse ve věži a viděl, že bonzák už evidentně nic nevidí a se spokojeným výrazem opouští věž, tak se začali všichni válet smíchy. Za tu dobu, co spolu Maximus a Majorix toto válečné drama režírují, se všichni účastníci stihli velmi dobře poznat a spřátelit. Každý tedy vždy věděl ke komu má v bojové vřavě přiběhnout a na oko ho mlátit, tak aby se kontrolor nažral, ale vojáci zůstali celí.

Potom, co se všichni uklidnili a navrátili si své zbraně, se galsko-římská skupina vydala směrem ke galské vesničce. Aby, jste nebyli ochuzeni o její jméno, tak to pochází ze starého jazyka dávných Galů a je to jméno Maraseil. Cestou k Maraseilu se tedy všichni moc dobře bavili.

Když pak dorazili k hlavní bráně vesničky, tak se všichni rozloučili. Někteří se na znamení dobrého výkonu poplácali po zádech a ještě jednou, jakoby ze záznamu, sehrávali komické bojové scény. Pak už se ale Římané vydali pomaloučku zpět ke svému opevnění a Galové zpět za opevnění vesničky Maraseil. Jediní, kdo se ještě zdrželi, byli kapitán Maximus a starosta Majorix, kteří, jako správní režiséři, ještě o něčem důležitém diskutovali.

„Takže dneska se zase můžeme stavit, jo?“, tázal se Maximus starosty.

„Jó, jasně, přijďte! Zase nařiď odvetný protiúder a navečer se tady, před bránou, zase sejdeme. Dneska budeme zase stáčet. Clairetta říkala, ať si sebou vezmete něco do čeho to stočit. Je toho prý hodně. Ha-hááá!“

„Jóóóó? Paráda! Tak to řeknu chlapům, ať sem ještě odpoledne tajně přitáhnou nějaký demižony.“

„Jo, to by snad mělo stačit…. Tak nezapomeňte přijít a nashle navečer.“

„Jen co uspíme, ukecáme nebo nějak jinak se zase zbavíme bonzáka, budeme tady. Tak se do té doby mějte a pohlídejte nám pak ty demižony, ať nám do nich zase nenalétají mouchy a cikády…… jako minule…“

„HA-HA-HÁ! Neboj, Maxime… neboj. Čau!“

„Čau, čau!“

Kapitán Maximus svému příteli ještě ležérně zasalutoval a pak se vydal za svými vojáky. Cestou zpátky pak římští legionáři vymýšleli všechny možné detaily a drobnosti oné ranní bitvy, aby náhodou Opruzorus nejal podezření, kdyby se jich posléze na bitvu zeptal. Museli také vymyslet, co se přihodilo, že Galové znovu přežili a že k jejich definitivnímu poražení bude znovu zapotřebí večerní protiútok. Po výklusu a simulované bitvě to byl to ráno už třetí těžký úkol.

Když tedy celá skupina dorazila zpět do tábora, bylo už potřeba jen převyprávět tu, snad neprůstřelnou, bojovou historku válečnému kontrolorovi. Tato role, tento nelehký úděl, zbyl samozřejmě na kapitána.

Kapitán Maximus tak dobrou půl hodinu líčil a rozmáchlými gesty podporoval svůj smyšlený příběh o dalším, stosedmdesátém třetím, neúspěšném tažení.

„No a v tu chvíli se za nimi zavřela ta brána. BUM! Prohnaní Galové! Zase nám utekli! My jsme samozřejmě nebyli vybavení obléhacími stroji, žebříky ani katapulty… Tak jsem se rozhodl, že se vrátíme a večer vyrazíme do protiútoku! Odpoledne k vesnici vyšlu zvědy s nákladem obléhacího nářadí, aby ho ukryli někde poblíž vesnice. Já a moji vojáci tak nebudou muset být obtěžkáni zbytečnou zátěží a náš protiúder tak bude rychlý a rázný a Galové na něj nebudou moci reagovat. My pak budeme moci tu vesnici už konečně srovnat se zemí MUHE-HE-HE-HE!“

„No dobrá,…… dobrá, ale tentokrát chci tu vesnici už opravdu vypálenou! Chci, aby ti protivní a nanicovatí Galové byli už konečně poraženi. Chci už konečně tu svou císařskou pochvalu!“, rozohnil se Opruzorus a ledabylým mávnutím poslal kapitána Maximuse ven ze svého soukromého stanu.

Když kapitán opustil jámu lvovou, zdviženým palcem dal signál svým vojákům, kteří všichni napjatě stáli nedaleko kontrolorova stanu a čekali na výsledek. Je to zařízené! Je to dobré! Dnes večer si všichni znovu pořádně užijí.

Závěr v druhé části...