Detektiv Čórka versus zkouřený senior aneb operace mimo záznam

Klíčovými slovy dalšího případu nového, pražského detektiva by mohly být: garáž, marihuana, podezíravá matka a manželka, na předpis, senior pěstilet, senior velkopěstitel, senior hulič a sousedské vztahy. Akce mimo Prahu a mimo záznam může započít...

CRRRRRRRRRRRRRR!

Další ráno, další vstávání do šichty. Je tomu právě týden, co se mladý Čeněk Čórka poprvé chystal do práce. A že to bylo skutečně ráno se vším všudy. To dnešní ráno bylo, naštěstí pro Čeňka, který si už přestal dělat k snídani kávu, o dost klidnější. Žádný stres, žádný shon, oblečen a upraven, tak jak se od pražského detektiva očekává, vykročil do dalšího pracovního dne.

Ne, že by chtěl na Českou metropoli přivolávat nějakou pohromu, ale od toho prvního marmeládového případu se nic závažného nestalo a tak jediné, co měl Čeněk na práci, bylo třídění spisů a vypomáhání, kolegům, řadovým policistům v terénu s výběrem pokut a namátkovými kontrolami. Už bylo na čase na nějakou velkou akci, tentokrát třeba i bez marmelády.

Cestou na služebnu se nic neobvyklého nepřihodilo, ať se Čenda snažil sebevíc najít cokoliv, co by připomínalo nezákonné jednání, či dokonce trestnou činnost.

„Dobrý den, kapitáne, hlásím příchod.“

„Zdravím, Čeňku. Jak to tak vypadá, usmálo se na nás štěstí, máme případ. A snad opět po týdnu využijeme vaše detektivní vlohy a předpoklady. Jen si tu uložte věci a za pět minut buďte připraven na zadním dvoře u auta, pojedeme mimo město.“

Čeňkovi poskočilo srdce radostí, další případ. Po dalších informacích ani nepátral, pouze se letmo pozdravil se svými novými kolegy a přáteli poručíkem Kamilem Kachničkou a poručicí Helenou Holánkovou, se kterými se za uplynulý týden velmi sblížil, dal si věci do skříňky a už pelášil na parkoviště za služebnou.

V autě už čekal kapitán, který mu hned sdělil, že na tento případ budou stačit jen oni dva. Dnes se tedy Čeněk bude muset obejít bez obou veselých kup, Kachničky a Holánkové.

Po celou dobu co policejní vůz kličkoval mezi auty v pražských ulicích, byl kapitán až nezvykle potichu. Zase tak akutní případ to evidentně nebyl, nikam se nespěchalo a houkačka zůstala němá. Až teprve když automobil najel na dálnici směr Mladá Boleslav, pročísl kapitán hradbu ticha odkašláním.

„Víte, chlapče, tenhle případ je tak trochu pikantní a osobní. Byl bych moc rád, kdyby zůstal jen mezi námi. Jedeme vyšetřit jednu zapeklitost k jedné mé známé, která mi volala, že si myslí, že jí někdo v garáži skladuje marihuanu. Tak trochu podezřívá svý pubertální děti, nebo svýho manžela. To máme právě prošetřit, kdo z nich to je, aby pak věděla, koho má seřvat.“

„Takže to vlastně ani není žádná akce,…… ale…… spíš……“

„Není to tak úplně běžná akce, ale je v tom zapletená marihuana, tím si to můžete obhájit u svého svědomí, trápí-li vás, zdali nejsou policejní kapacity využívány správným způsobem…… No nekoukejte tak na mě! Taky z toho nejsem nijak nadšený, a kdybychom měli nějaký solidní případ, tak řešíme tenhle, jenže ta moje známá mi už několikrát volala a nedá se odbýt…… No! A navíc jsem si myslel, že se vám to bude líbit, po tom, co jste celý týden dělal jen pochůzky.“

„To, to jo! Jak to ale pak mám zapsat do zprávy, nebo co mám pak říkat ostatním, když se mě na to budou ptát? A jak to vůbec zdůvodňujete vy?“

„Tak hele! My neprodáváme drogy, nekryjeme mafii, ani se nesnažíme zahladit žádný stopy či jiný zvěrstva, jen využíváme pracovní doby trochu jinak, než jak v tom nejpřísnějším světle slova smyslu káže zákon. Takže klid! Normálně odpovídej, že jsi byl na výjezdu, a kdyby dotyčná osoba měla rejpavou, tak dodej, že jsme prošetřovali hlášku o výskytu ilegální pěstírny trávy od tajného zdroje. Prostě to nějak okecej, použij šedou kůru! Já to okecávat naštěstí nijak nemusím. Haha! Podívej se mi na rameno! Jsem přece kapitán! Hahaá!“

„Hmmm. Díky…… Předpokládám ale, že taky nikoho nebudeme moct zatknout, až teda přijdeme na to, kdo to v tý garáži hulí…“

„Ne no, to nebudeme moct. Teda ne, že bysme nemohli, ale slíbil jsem to, že nikoho zatýkat nebudeme. Já si ale myslím, že ten kdo si po večerech dává špeka v tý garáži si to setsakramensky rozmyslí po tom, co ho sjede ta moje známá. Ta se, milý bažante, s nikým nepáře. Na to si dej taky bacha!“

„Čím dál, tím lepší…“

„No ták, hlavu vzhůru, Čendo! Taky chci bejt co nejdřív zpátky na stanici. Ber to jako můj neformální test tvých detektivních kvalit. Nezapomeň, že jsi ještě tři týdny ve zkušební době. Hahá!“

Kapitán po chvilce jízdy po dálnici navedl auto na sjezd a jízda dál pokračovala už po okresní silnici. Během ní seznámil kapitán Čeňka i s ostatními detaily „případu“ a po několika dalších minutách a nezákonnou rychlostí projetých vesničkách kapitán zaparkoval u pěkného, velikého, zeleného domu s velikou garáží pro dvě auta.

                                                                  ●         ●         ●

MEZITÍM NA POLICEJNÍ STANICI PRO PRAHU 6.

Zanícenou diskuzi dvou poručíků, Kachničky a Holánkové, přerušuje náhle zvonění telefonu.

„Policejní stanice pro Prahu 6, poručík Kachnička u telefonu, co pro vás mohu udělat?“

„Zapomněl jsi pozdravit. Hehe!“

„No tak, dej pokoj Helo!“

„Co? Haló? Slyšíte mě?“

„Ano, ano, slyším vás., DOBRÝ DEN. Copak se vám stalo, že voláte policii?“

„Do-dobrý den, tady František Chroustal, důchodce, a……eeeeee, JO! To jsem chtěl, víte, zdá se mi, že mi někdo po nocích otrhává marihuanu. Mám jí jen pro svoje účely a na léčení nemoci. Mám na to i papír od doktora. Jsem v důchodu…… nevím, jestli jsem vám to už říkal.“

„Ano, ano říkal.“

„NO, a mě se zdá, že mi ji, přes noc vždycky někdo trochu otrhá, tu marihuanu myslím. Nikdy mi ji ale nesklidili celou nebo všechny kytky…“

„Všechny?!? A kolik jich doma máte?“

„Ale to víte, plný skleník, asi deset velkých rostlin………no …a……zdá se mi, že je někdo každou noc otrhává. Paměť mám na prd, to už jste možná postřehl, to víte nemoc, ale to jak vypadají moje marijánky, vím. Poznám i to, že jsem tu rostlinu nečesal já, víte. A mám i důkaz.“

„Vážně a jaký?“

„No ták! Nebuď hrubej Kamile, ten pán je nemocný, co kdyby šlo o tebe!“

„Vážně mě to zajímá!“

„Co? Haló! Slyšíte mě?“

„Ano, ano, pane Chroustale, slyším, jen tady ještě něco vyřizuju se sekretářkou,… AU!“

„No, tak minulou noc jsem si vyfotil všechny rostliny, syn mi dal digitální foťák, tak ho občas taky použiju, no, a když jsem dneska ráno zašel do skleníku a porovnal jsem ty fotky s dnešní, ranní realitou, tak jsem zjistil, že na jedné rostlině mi zase někdo škodil.“

„A nebyl jste to třeba vy sám?“

„Ne, ne, hned po tom, co jsem udělal ty fotky tak jsem si šel lehnout. Chodím spát hodně brzo, poslední dobou jsem dost unavený, tak chodím tak říkajíc po večerníčku. Hahá!“

„No…… tak my se tam za vámi pojedeme podívat. Vydržte doma a nikam nechoďte, za chvíli jsme s kolegyní u vás.“

„No a nechcete nejdřív adresu?“

„Ne, ne tu nám sem poslali s dispečinku, když nám sem automaticky přepojovali váš hovor.“

„Ale já s nikým jiným nehovořil…“

„To já také ne, ale máme to tu tak všechno propojeno, že mi tu teď na monitoru počítače bliká vaše poloha i adresa.“

„Můj ty Bóže, to je dneska technika…“

„No to je, tak vydržte a my jsme za chvíli u vás.“

„Dobře. Nashledanou.“

„Nashle.“

A tak se to tak událo, že necelých patnáct minut potom, co kapitán s Čeňkem opustili stanici, jí ve vlažném tempu opouštějí i poručíci Kachnička a Holánková. A stejně tak i oni jedou řešit situaci, týkající se pěstování a přechovávání marihuany.

„Příště buď na ty lidi víc milej. Co ty víš, třeba až budeš taky takhle starej, můžeš být taky nemocný a pak to budeš ty, kdo bude volat na policejní stanici o pomoc.“

„A vždyť jsem byl milej pořád. Nekomanduj a nastupuj!“

A tak i druhé auto opouští vozovnu policejní stanice pro Prahu 6.

                                                                  ●         ●         ●

ZPĚT V JEDNÉ ZAPADLÉ STŘEDOČESKÉ VESNICI U VRÁTEK JEDNOHO PĚKNÉHO, VELIKÉHO, ZELENÉHO DOMU S PROSTORNOU GARÁŽÍ.

„No nazdar Mojmíre, to jsem ráda, že jsi konečně taky dorazil……Kdo je tohle?!? Vždyť jsme se dohodli, že tohle prošetříš jen ty, ne?!“

„Detektiv Čeněk Čórka, pomá-“

„To mě nezajímá, chtěla-“

„Je to můj vrchní a jediný detektiv. Upřímně, Miluš, chci mít tuhle lapálii, co nejdříve z krku a on se v posledním případu docela osvědčil. Má jiný pohled na věc. Určitě mi tu pomůže.“

„Ale-“

„A nic neřekne. Neboj! Má moji plnou důvěru. A řekl jsem mu, že tohle je tak trochu akce mimo záznam. Takže klid!“

„No dobře…… co mi asi zbývá…… pojďte dál.“

Oba vyšetřovatelé tak následovali paní domu k vratům od rozložité garáže.

„Jak jsem ti to už několikrát popisovala… Tak každý ráno, když vyjíždím z garáže, tak cítím marihuanu,… něco… něco, jako by mi každou noc někdo kouřil v garáži.“

„A víte jistě, že je to-“

„Ale prosím vás, detektive… Teď žiji zdravě, nekouřím a piju jen příležitostně, ale také jsem jednou byla mladá. Vím jak je cítit tráva. A tohle je rozhodně tráva.“

„No tak nás pusť dovnitř, my se porozhlédneme po garáži a pak se podíváme případně i do pokojů tvých ratolestí a případně i tvého manžela. Jestli je teda pořád podezříváš…“

„Jo, pořád. Podle mě se u nás tajně schází synátor se svojí partičkou a po nocích tu hulí.“

Paní Miluše jen tak mimoděk mezi řečí mačká čudlík a vrata od garáže se pomalu odlepují od země a zasouvají se pod strop.

„A když máš podezřelý a tušíš, kdo to může být, tak proč mě s tím pětkrát denně otravuješ? Nebylo by pro nás všechny jednodušší, kdyby ses jich prostě zeptala, trošku jim prošmejdila šuplíky, nastražila kameru, nebo je prostě uprostřed té jejich seance přepadla?“

„Máš mě snad za blbce?! Skoro všechno jsem už udělala, v šuplíkách nic, a když jsem se jich zeptala, překvapivě nikdo o ničem nevěděl… Dokonce jsem si jednou i nastavila budík a v jednu ráno jsem se sem šla podívat, nikdo tu ale nebyl, ale ráno jsem zase cítila trávu. No?!? …… A kameru si pořizovat nebudu. To jsem se radši rozhodla využít svého známého u policejního sboru, aby toho huliče vypátral a já mu pak mohla dát takovou sodu, že ho bude děsit byť jen pohled na krabičku od cigaret.“

„Hmmm. Skvělý… Díky ti.“

„Nebojte, paní! My na to přijdeme.“

„Vidíš, Miluš, já říkal, že se bude hodit, má pozitivní myšlení, který tak trošku kompenzuje moji momentální nasranost.“

Prohledávání útrob garáže tak mohlo započnout. Oba policisté v rytmickém funění prohledávali každý kout, otevírali šuplíky, očuchávali kdeco a speciální baterkou, kterou vzal kapitán s sebou, prosvětlovali kdejakou skulinu. Mezitím se paní Miluše snažila zmírnit vzniklé společenské napětí, otázkami na kapitánovy potomky a detektivovy zážitky z prvních několika dní ve službě.

                                                                  ●         ●         ●

MEZITÍM U VRÁTEK K DOMU SENIORA FRANTIŠKA CHROUSTALA, PĚSTILELE MARIHUANY PRO LÉČEBNÉ ÚČELY.

Poručíci Kachnička i Holánková zvládli průjezd dopolední Prahou vskutku velmi rychle a tak svým brzkým zvoněním důchodce Františka trochu zaskočily nepřipraveného. Čekání u vrátek si oba krátili pozorováním a hodnocením okolních domů a vil a vůbec celého vesnického klimatu.

„Tak co, kterej se ti nejvíc líbí?“

„Ále… všechno to jsou haciendy pro snoby. Žádnej se mi nijak extra nelíbí. Chudák tady děda má asi nejoprejskanější dům…… Zato má ale vzorově upravenou zahrádku. A kterej se nejvíc líbí tobě? Když se dobře vdáš, tak možná v něčem podobným budeš mít možnost žít.“

„Seš blbej… Já nejsem žádná zlatokopka… Ale ten sousední dům… ne tenhle, na druhý straně, ten zelenej je docela pěknej. Akorát ta obří garáž je trochu moc. Tu bych zbourala, parkovala bych jen na nájezdu a místo garáže bych udělala záhon pro růže.“

„No jo, ženská no…… Hele, ale… všimla sis toho policejního auta, co parkuje za tím meďourem? Vedle asi taky někdo vyšetřuje…… asi zrovna i v tý veliký, nepěkný garáži.“

„Jo, všimla jsem si. I jsem si všimla toho vzruchu a rachotu v garáži, ale nevidím tam úplně přes ten plot…… I když teď se mi zdá, že tam už nikdo není.“

„Třeba se jen manžílek stavil za svou ženuškou… Mám se kouknout?“

„Dobrý den, paní policistko, to jsem rád, že – ÁÁÁ – dobrý den i vám pane policisto, to jsem rád, že jste přijeli. Trošku jste mě zaskočili tou svojí rychlostí. Takhle brzo jsem vás nečekal. Omluvte tedy, prosím, to čekání. To víte, už nejsem nejmladší. Hahá!“

„Ale to je v pořádku, pane Chroustale, to je v pořádku.“

„Tak prosím, račte dál do té boudy!“

Vrátka vrznou a pak také bouchnou za dvojicí policistů, kteří následují starého pána na rozlehlou zahradu za jeho skromným domem.

                                                                  ●         ●         ●

ZPĚT V PĚKNÉM, VELIKÉM, ZELENÉM DOMU S PROSTORNOU GARÁŽÍ.

Čeněk, kapitán i paní Miluše se již přesunuli do obývacího pokoje.

„No tak Miluš, přece si nemyslíš, že by si to někdo z tvých domnělých podezřelých schoval uvnitř domu, neřkuli v obývacím pokoji. To byste tu museli mít někde tajnou komnatu za knihovnou.“

„No tak dobře, pojďte teda nejdřív nahoru…… ale tam už jsem šmejdila několikrát…… Třeba tam ale něco najdete vy… s tou vaší baterkou, nebo vycvičenými nosy.“

„Ale no tak, Miluš, já se snad začnu červenat. Ty nám sama od sebe lichotíš.“

Oba policisté tak sledovali majitelku domu do prvního poschodí.“

„Ještě mě napadlo, že by to mohli mít schovaný na půdě. Tam jsem ani nebyla.“

„Né, né, podle mě to bude schovaný někde mimo barák. Přece ten člověk nepoleze na půdu pokaždý, když ho přepadne chuť zapálit si špeka.“

„Tady souhlasím s panem kapitánem. Prohlédneme si tyto pokoje, ale řekl bych, že skrýš bude buď mimo dům někde v okolí, nebo v práci, případně pak ve škole.“

Oba policisté si následně rozdělují pokoje. Kapitán prohledává ložnici manželského páru a Čeněk slídí v šuplících jejich potomků, syna a dcery.

„Šéfe?“

„No? Co je? Mám práci! Imituju tady hledání marihuanovýho doupěte.“

„Já jen, že vedle u sousedů, jsou taky nějací policisté. Chodí po zadní zahradě a zpovídají nějakého starého pána. Nevidím na ně ale pořádně přes větve stromu“

„Jó, to je náš soused, pan Chroustal. Moc milý člověk. Chudák má ale Parkinsona. Občas se s ním bavím na ulici, když ho potkám. Vždycky mi dobře poradí, co udělat líp na zahrádce. Fakt hodný člověk. Všichni ho tady v sousedství mají rádi.“

                                                                  ●         ●         ●

MEZITÍM NA KONOPNÉ FARMĚ PANA FRANTIŠKA CHROUSTALA.

Trojice vyšetřovatelů, poručíci Kachnička a Holánková a senior Chroustal, dokončili prohlídku skleníku s nelegálním počtem konopí a nyní stojí na zahrádce a probírají případ.

„Pane Chroustale, víte ale, že toho máte v tom skleníku moc?“

„Prostě se v mém skleníku těm kytkám daří. Ale je to jen pro mou osobní potřebu. Nikdo kromě mě o tom navíc neví… Sousedka ví, že mám Parkinsona, ale neví, jak se proti němu bráním. Snad si o mně nemyslíte, že jsem nějaký dealer!“

„Pěstovaný množství teď není tolik podstatný Kamile! …… No a nevšiml jste si ještě něčeho podivného, pane Chroustale? Nemyslím teď uvnitř skleníku, ale třeba tady na zahradě? Nebo v okolí domu? Nemyslíme, že jste dealer, ale někdo, kdo je, si tohle místo mohl vytipovat a chodit si sem pro zboží.“

„Helo… to by si ale asi vzal víc než jen na jednoho jointa…“

„Počkejte, musím se posadit…… a v klidu popřemýšlet…… UF! …… Posledních asi čtrnáct dní mě pořád bolí nohy, hlavně takhle po ránu nebo dopoledne…… a ani na to konopí už nemám takovou chuť jako dřív. Nevím proč? …… Dřív jsem si vždycky ráno jednoho ubalil,…… poslední dobou ale ráno vůbec, když už tak odpoledne.“

„Jen se vydýchejte, pane Chroustale, dokud to nevyřešíme, nikam nepůjdeme.“

„Počkat! Teď jsem si na něco vzpomněl, že mám ještě něco důležitého nafoceno ve svém foťáku a když jsem vám volal, tak jsem si napsal, že vám to musím ukázat. Zázrak, že jsem si vzpomněl sám. Hahá! …… Tady! Tohle je ta fotka. Jsou to stopy na mé zahradě, když bylo mokro. Vedou tam, kam normálně moc nechodím a objevili se taky ráno, když jsem šel zkontrolovat skleník a zjistil, že zase někdo škodil. Řekl jsem si, že to vyfotím.“

Když důchodce Chroustal znovu nabral sílu, vyrazila celá trojice po jeho digitálních stopách.

                                                                  ●         ●         ●

ZPĚT V SOUSEDSTVÍ PANA CHROUSTALA, AKA V PĚKNÉM, VELIKÉM, ZELENÉM DOMĚ.

Kapitán i detektiv Čórka dokončili prohlídku pokojů a poté, co průzkum půdy vyšel negativně, plamínek naděje na odhalení nočního kuřáka pomalu uhasínal.

„Teď mě napadlo, že by to mohlo být schované v zadu, v zahradním domku. Ještě se podívejte tam a pak už vás pustím. Prosím!“

„No tak teda dobře. Pojď, bažante, jdeme ven.“

Když oba vyšetřující detektivy vyvedla paní Miluše ven, Čeněk se rozhodl, že se pořádně porozhlédne pod oknem do garáže, které vedlo směrem do zadní zahrady.

„Dobrej nápad Čendo! Ty to prozkoumej pořádně tady, já se podívám do toho domku.“

„Počkejte! Něco možná mám! Tady je nějaká šmouha na parapetu. Může být od toho, jak tu někdo típnul cigaretu, nebo jointa.“

„Hmmm… Dobrej postřeh detektive. Dobrá práce!“

„A támhle……… když teď tak koukám,… zdá se mi to nebo máte támhle ty tři prkna v plotě povolený…… nebo úplně vyviklaný…“

„Ne to takhle určitě nebylo. To není schválně.“

„Miluš, prosím tě, jak často ty vůbec zavítáš na vaší zahradu? Moc často to asi nebude, co? Tady Čenda je tu pět vteřin a už si všimnul věcí, o kterejch ty nemáš ani páru.“

„No jo, no jo, pořád. Moc sem nechodím. Jen když se tu občas něco griluje.“

„Tak se jdeme podívat na ten plot. Podle mě vám sem skrz něj někdo leze.“

Trojice se tedy vydala k plotu.

                                                                  ●         ●         ●

MEZITÍM NA POZEMKU PANA CHROUSTALA, VELKOPĚSTITELE KONOPÍ.

Dle fotek pana Chroustala je trojice navigována až na samý okraj zahrady a dále k plotu.

„Koukej Kamile! Ty prkna v plotě…… jsou uvolněný.“

„Hmmm…… Počkejte! Poslouchejte! Slyším hlasy od sousedů.“

                                                                  ●         ●         ●

NA HRANICI MEZI SKROMNÝM DOMEM PANA CHROUSTALA, SENIORSKÉHO PĚSTITELE KONOPÍ A PĚKNÝM, VELIKÝM, ZELENÝM DOMEM PANÍ MILUŠE, PODEZŘÍVAVÉ MANŽELKY A MATKY.

Kapitán Plachetka, detektiv Čórka a paní Miluše, stojí na jedné straně dvoumetrového plotu zhotoveného z úhledně narovnaných, tmavě hnědých, dubových prken. Poručík Kachnička, poručice Holánková a pan Chroustal na straně druhé.

Kapitán, kterého celá tato akce už notně nudí, nakonec jako první odhaluje mezeru v plotě a prostrkává hlavu na opačnou stranu barikády.

„Nazdar šéfe!“

„Co tady děláte, pane?“

„Kachnička?… Holánková?… Spíš co vy tady děláte?! Já tu prošetřuju… ehm… ehm…… eeeeee… prostě prošetřuju.“

„Pane kapitáne, pozor! Jak jste posunul tím prknem tak jste odhalil několik vajglů.“

„Sakra! No teda, bažante, ty zase dneska válíš! Ještě že tě tu mám s sebou.“

„Heléé! To vypadá jako moje speciální, zelený balící papírky, co jsem dostal od jedné moc hodné lékárnice. Jak se sem ty moje vajgly dostaly? Já si svoje konopí kouřím zásadně doma……“

„Pane Chroustale! Vy kouříte marihuanu?!?“

„Klídek, paní, už nám to váš soused říkal. Léčí si tím nemoc, má to na předpis. Sice trochu hodně, ale na předpis. Žádný dealer to není. Někdo mu akorát asi poslední dva týdny přes noc krade úrodu.“

„To bude určitě ten můj darebák syn a ta jeho banda!“

Čtrnáct dnů, dva týdny, zelený vajgly, díra v plotě, soused pěstitel. Detektivovi Čórkovi to teď v hlavě šrotovalo na plné obrátky. Čtrnáct dní.

„Pane Chroustale, necítíte se posledních čtrnáct dní nějak divně? Nebolí vás něco?“

„Jo, každý ráno mě bolí nohy.“

„A ještě něco divného nebo zvláštního?“

„No…… no……“

„Říkal nám taky, že poslední dobou nemá už tolik chuť na konopí, ale-“

„No a je to vyřešené!“

„Nekecej…… Bažante, to si děláš srandu! Takovou snad……… no jo vlastně…… už mi to taky došlo……… pane Chroustale, nejste vy náhodou náponocnej? Jako že chodíte, když spíte.“

„To, to, to, to nevím…… snad ne.“

Poručíci Kachnička a Holánková se právě plácli dlaní do čela.

„Ale jste, pane Chroustale. Jste. Vaše zelené papírky, ty stopy v tom blátě, co máte nafocené, ty taky budou vaše. Krátký krok, mělké stopy. I to že vás bolí poslední dobou každé ráno nohy a že nemáte moc chuť na to vaše konopí. I to že mizí vždy jen tolik marihuany, jako na jeden joint. Proto pak dopoledne nemáte chuť, vy si zakouříte vždycky v noci.“

„Poručík Kachnička má pravdu, pane Chroustale, měl byste si raději zajít k lékaři, nebo k doktorovi, aby se na vás podívali, nebo vám na to něco napsali. Abyste si ještě něco nepřivodil.“

„A abyste si nevykouřil ve spánku celý ten váš skleník. Hehe!“

„Kamile!!!“

„Pardon.“

„Takže, klid! Teď to tady všechno pěkně shrnu. Ty, Miluš, klid! Nikdo z tvojí rodiny trávu u vás v garáži nekouří. Jak se tak zdá, tak se k vám akorát každou noc přikrade soused a bafá vám tu čoud u okna od garáže. Divný, že to teda cejtíš ještě ráno. To je opravdu úctyhodný čich. Pokud budeš chtít, tak jeden náš vlčák, z kynologického oddělení, půjde brzo do důchodu, budeš ho moct nahradit.“

„No dovol!“

„Ale nikoho od vás nemusíš seřvávat. Co se týče vás, pane Chroustale, tak vy si radši opravdu zajděte k doktorovi, ať vám na to něco napíše, nebo se můžete opravdu vážně zranit. A ten váš skleník, nebo kde to máte, tak ten radši na noc zamykejte…… I když jak je vidět tak ve spánku jste taky dost šikovný… Ale stejně, mohli by se vám tam vkrádat skuteční dealeři a nejen náměsíční důchodci.“

„Ano, pane kapitáne…… A děkuju, pane detektive, že jste vypátral toho zloděje, i když jsem to vlastně byl já sám Haháhá!“

„No a ty, bažante výborná práce! Vy poručíci, taky dobře! Teď už ale jedem odsud, už mi z toho začíná hrabat.“

„Teda, šéfe, už se těšim, až na tenhle případ budu psát zprávu. Hahá! To bude komedie.“

„Detektive Čórko, řekněte mu to za mě, nechci Kamilovi kazit náladu.“

„Ta naše akce byla mimo záznam. A jelikož se nakonec s tou naší zapletli a spojili. Tak předpokládám, že i z té vaší se stala akce mimo záznam.“

„Předpokládáš správně, Čendo. Nasedat a jedeme.“

Akce mimo záznam, obě dvě, nakonec skončili zdárně a obě mimo záznam.

                                                                        THE END