Detektiv Čórka, ukradený kokos a překvapení ve Fata Morgáně

Krádež desetiletí, vzácných afrických diamantů, je našemu hrdinovi znovu odňata a on tak musí opět řešit druholigový případ. Tentokrát se pustí do křížku i se strakou a vyslechne Palmičku, aby na konci dne mohl zavolat svému kapitánovi a zdělit mu šokující zjištění.

Detektiv Čórka a senior Chroustal jeli po českých rychlostních silnicích s větrem o závod a v ukradeném SUV byli v Praze u služebny vskutku velmi rychle. Div, že mladý dokázal vysvětlit starému, o co vlastně běží a že je důchodce hulič náhle považován za korunního svědka v případu krádeže afrických diamantů.

Kola zahvízdala a mladý a agilní vyšetřovatel se doslova katapultoval ze sedadla, zatímco jeho o několik dekád starší a neagilní spolujezdec měl co dělat, aby po té zběsilé jízdě udržel snídani uvnitř. Poté, co se osmělil však i on vylezl a přenechal vůz svému právoplatnému majiteli, který už ke svému mazlíkovi  klusal ve svých naleštěných lakýrkách. Nasedaje, stihl ještě hodit jeden zlostný pohled po nevinném staršinovi, který mu to oplatil jako řádný puberťák vztyčením prostředníčku. Majitel znovu nalezeného SUV se ale nenechal vykolejit a jako správný vrcholový manažer se už těšil, že bude moci v práci znovu komandovat své podřízené. Jenže ta jeho radost měla jen krátké trvání.

„STÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁT!!! ZASTAVTE TO AUTO!!!“

S tváří připomínající rudý míč na vybíjenou z okna halekal sám kapitán Plachetka.

„STUJTE CHLAPE NEBO VÁM DO TOHO FÁRA NADĚLÁM PÁR DĚR NAVÍC!!!“

Tu první výzvu onen top manažer přešel až skoro nonšalantně domnívajíce se, že na něj nikdo takhle řvát nemůže. Ta druhá se však svým účinkem už neminula a náhodní kolemjdoucí si tak znovu mohli poslechnout uchu lahodící zvuk hvízdání pneumatik.

„Vraťte se prosím sem k nám nahoru, došlo k náhle změně událostí!“, pokračoval už klidněji, stále ještě jak jablíčko rudý kapitán, mezitím co k autu už přiběhl pár policejních techniků s nažhavenými štětečky, baterkami a lupami.

Na schodech do druhého patra policejní služebny Prahy 6 onen manažer znovu potkal toho důchodce uličníka a předbíhaje ho neodpustil si ješitnou poznámku o hlemýždí rychlosti onoho důchodce. Ten to však přešel s ledovým klidem, pouze znovu vytasil svůj pravý prostředníček a šinul si to dále do druhého patra, do centra policejní stanice.

Když se pan Chroustal konečně dopracoval do místa určení a stanul před dveřmi, bylo mu poněkud divné, že za nimi nic neslyší. Žádný lomoz, dohadování, vydávání povelů, nic, jen hrobové ticho. Konopím vyklidněný důchodce se však ani teď nenechal rozhodit a dveře otevřel.

Snad i příchod mesiáše či veliké herecké hvězdy zpoza opony byl očekáván s menším napětím než příchod seniora Chroustala, oděného do plátěných kalhot, flanelové košile a rádiovky. Všichni čekali, co se bude dít. Brzy se ale z mini davu vyřítil už znovu rudý kapitán a zuřivým gesty cosi gestikuloval na své podřízené.

„Na co tu tak civíte?!? Pracujem! Pracujem!! …… Dobrý den, pane Chroustale, následujte mne prosím, musíme si s vámi promluvit o jistých záležitostech.“

Důchodce zprvu bojácný, poté co však postřehl v davu za kapitánem českého detektiva v americkém outfitu s klidným výrazem ve tváři, rozuměj detektiva Čórku, jeho obavy trochu pominuly. Znovu však narostly, když starý pán uzřel detektiva Brčka, který mu mlhavě připomínal osobu, kterou nedávno spatřil. Kde a za jakých okolností to ale bylo? To už zavál marihuanový opar.

Ostatní policisté se pomalu začali vracet zpět ke své práci, stejně tak i poručíci Holánková a Kachnička, kteří zdvořilostně pokynuli starému pánovi a pak už také zmizeli ve víru papírování.

Kordon pěti osob, kapitána, detektivů Brčka a Čórky, top manažera, jehož jméno bylo Řešeto, a důchodce Chrustala se pomalu sunul k výslechové místnosti ukryté až na úplném konci služebny.

Poté, co do místnosti vplul detektiv Brčko, vrazil manažer Řešeto a nesměle vkročil i pan Chroustal, jež byl podle bontonu puštěn pány Plachetkou a Čórkou, poslední dva zmínění zůstali na chodbě a zavřeli za sebou dveře. To vše k velikému překvapení Čeňka Čórky.

„Čendo, poslyš, já vím je to blbý, ale ty se na tomhle případu nebudeš podílet. Metropolitní centrála mi sem přidělila Brčka, který se na tom musí podílet, a který celý případ zaštiťuje, a ten mi mezi čtyřma očima jasně řekl, že na tom chce dělat sám. Jo, takhle to fakt řekl. Je to divný, ale jo. Skoro jsem si myslel, že chce vyštípat i mě, ale to jsem mu důrazně rozmluvil.“

„Šéfe, ale… tak… co tu budu dělat teď? …… To tu mám jen tak sedět? Nebo papírovat? Na takovýhle případ jsem přesně čekal…“, soukal ze sebe jako opařený, mladý detektiv.

„Jo je to mrzutý, ale ten Brčko je krytý z centrály, a kdybych tě i přes jeho vyslovenou žádost stejně k případu přizval, do dvou minut budu mít telefon, ať se snažíme mistru Brčkovi vyhovět jak jen můžeme……“

„Skvělý… Tak já jdu ke stolu……“

„Ne! Ne, počkej Čeňku! Je tu i další případ. Je to sice úplně jiná liga než tahle krádež diamantu, ale přece tě na ní nasadím. Z botanické zahrady se něco ztratilo… Neřekli přesně co, ale nahlásili to jako vloupání. Tak se na to prosím běž podívat a přijď tomu na kloub. Když to uděláš dost rychle, třeba tě budu moci podpultově zásobovat nějakými informacemi o těch diamantech. Okej?“

„Jo jasný šéfe. Vždyť víte… Co mi jinýho zbývá, že? Jdu na to!“

„To jsem rád, že to bereš takhle rozumně? Měla by to být rychlovka, třeba jim tam něco akorát rychleji uhnilo a nevšimli si toho, HAHÁ!“, s tímto se kapitán rozloučil se svým detektivním esem a sám vkročil do výslechové místnosti.

Když se o odvolání detektiva Čórky dozvěděl i pan Chroustal, trochu se mu zvýšil tep. Ani on však neměl na vybranou.

Čeněk se tedy otočil od dveří a vydal se do garáží. Po cestě ještě vysvobodil Kachničku a Holánkovou od kancelářské práce a už seděl ve voze, připraven vyrazit na další druhořadý případ.

Atmosféra po cestě byla dvojaká. Poručíci byli rádi, že utekli na čerstvý vzduch a trochu dále od všeho toho napětí, jež k sobě poutal případ numero uno, krádež diamantů. Oba poručíci totiž měli radši ty menší případy. Jak oni rádi říkali menší případy z pohledu metropolitního, národního či dokonce mezinárodního, nikoliv však osobního, neboť pro mnoho občanů i pouhé vyloupení jejich domu může znamenat veliké problémy. Na druhé straně stupnice veselosti však dlel detektiv Čórka, který by se nejraději viděl na obálkách takových deníků jako New York Times či britského Guardianu, byť i pro něj bylo ono osobní blaho občanů neméně důležité. Byl to však on, jemuž byl doslova před nosem odebrán případ mezinárodních rozměrů.

Do botanické zahrady to byl ze služebny na Praze 6 vzduchem docela kousek, jelikož však oba subjekty dělila řeka Vltava a most přes ní byl celkem daleko, cesta se triu trochu protáhla.

Poté, co všichni v průměru napočítali sto dvacet dva a půl napnutého ticha ve služebním vozidle, Čeněk zaparkoval nedaleko vchodu do proslulého tropického skleníku Fata Morgána.

Stále mlčky se všichni tři došourali ke vchodu a poté na recepci. Celý skleník byl z důvodu oné prekérní situace, ztráty jakési cizokrajné rostliny, po celý den pro veřejnost bohužel uzavřen. Napjatou atmosféru se jako první pokusil prolomit poručík Kachnička.

„Dobrý den, policie České republiky, tak jsme tu ohledně toho zmizení nějaké té vaší vzácné byliny. Chtěli bychom ohledat místo činu a poptat se vás, co tu jste, na nějaké detaily, které by mohli pomoci vnést trochu světla do případu. Pak bychom rádi také mluvili s ředitelem.“

„To jsem já, inženýr Josef Palmička.“

„Aha, nuže dobrá, tak to nás můžete asi rovnou zavést na místo činu a po cestě nám můžete alespoň trochu poodhalit, jak zabezpečené to tu vůbec máte, kolik tu pracuje zaměstnanců, stálých i nestálých, ale také třeba i to jestli se po oné rostlině někdo nevyptával nebo jí dokonce nechtěl zakoupit.“

„A o jakou rostlinu se vůbec jedná?“, vkročila na scénu poručice Holánková.

„Jde o malý kokos, ještě v květináči, prostě řečeno. Nikdo se na něj neptal. Nikdo se na něj ani ptát nemohl, rostliny v květináčích, sazeničky a naklíčené rostliny uchováváme v místnosti oddělené od expozice. Nikdo, kromě zaměstnanců do této sekce nemá přístup.“

„A co je na tom kokosu tak zajímavé nebo speciální, že ho někdo ukradl?“, ozval se poprvé detektiv Čórka, jež se ani nesnažil schovat svou rostoucí znuděnost tímto pro něj fádním případem.

Ředitel si onoho mírného nezájmu také všiml, trpělivě a ve vší slušnosti však i nadále odpovídal.

„Jedná se o trpasličí kokos, který je trochu vzácnější než ty vyšší kokosové palmy. Obecně to ale žádná vzácná nebo jinak cenná rostlina není. Možná bychom si ani nevšimli, že nám chybí, kdybychom nenašli celý ten malý skleník, ve kterém podobné sazenice a mladé rostliny máme v desolátním stavu.“, dokončil svou odpověď ředitel a zároveň podal vysvětlení, proč volal policii kvůli krádeži rostliny.

Celá skupina v ten moment navíc i dorazila na ono inkriminované místo a ředitel Palmička tak mohl otevřít dveře z matného skla a dát celé místo činu kriminalistům na odiv.

První čeho si všichni tři policisté všimli, bylo nespočet povalených, malých i velkých květináčů a veliké množství rozsypané hlíny všude kolem. Tu a tam bylo možné zahlédnout i rostliny vypadané z květináčů. Čeněk Čórka jehož pozornost už trochu stoupla z bodu mrazu, očima sledoval cestu rozházených květináčů a občasných otisků bot v hlíně všude kolem až jeho oči ustrnuly na rozbitém okně. Tak přeci jen loupež, alespoň že to není jen falešný poplach.

„Tak se do toho dáme, ať to máme rychle za sebou.“, zavelel Čeněk.

„No počkejte, snad se to nebudete snažit jen tak nějak odfláknout. Nejde ani tak o ten kokos, ani o ten bordel okolo, spíš se bojím, aby se to případně v budoucnu neopakovalo, jde-li o nějakého recesistu…“

„Nebojte, pane Palmičko, mi tomuto případu nijak na váze neubíráme. Tady detektiv Čórka měl jen trochu krušnější ráno a byl odsunut z poněkud většího případu než je krádež kokosu, proto to jeho rozladění. Jsem si ale jistá, že nasadí všechny své schopnosti, aby této loupeži přišel na kloub.“

„No jo, no jo. Jistě, ano omlouvám se, že jsem byl tak popudlivý. Samozřejmě, že do tohoto případu dám vše. No tak se k nám už taky připoj, Helo!“

Toto ujištění ředitele Palmičku nikterak neuklidnilo, co však mohl v dané situaci dělat. Tři policisté se po malém skleníku rozlétli do všech stran jako rachejtle a začali ohledávat místo činu.

Kamil a Helena se plazili po zemi, hledali kusy látky či jiné věci, jež zde pachatel mohl zanechat, a pořizovali fotografie otisků stop. Detektiv Čórka si však nechtěl umazat svůj šat klečením na vysypané zemině a tak se na vše koukal poněkud zevrubněji a s odstupem ba přímo snad i nadhledem. S takovým nadhledem až to ředitele Palmičku naprosto utvrdilo v jeho názoru, že mu je celý tento případ šuma fuk.

Po chvilce zevrubného lelkování a rozhlížení se však detektiv přeci jen začal jevit známky života a vydal se k rozbitému oknu.

Díra to byla skutečně veliká a protáhnout se jí mohl snad kdokoliv, kdo neváží vice jak metrák. Botanická zahrada měla v tomto ohledu také štěstí v neštěstí, že venku bylo poměrně teplo a tak minimum rostlin utrpělo teplotní šok. V zimě by toto znamenalo likvidaci všech rostlin v tomto sazebním mini skleníku. Tedy alespoň o tom si tak krátce ve své hlavě jen tak mimoděk pofilosofoval stále zpruzelý Čeněk. Dál ale pokračoval v ohledávání místa průniku. Bylo zcela evidentní, že nebyla použita žádná moderní technika. Tedy pokud nepovažujeme kámen za výdobytek moderní doby. Podezřelý kámen odpovídající velikosti se dokonce povaloval nedaleko okna. Mladý detektiv tak vytáhl gumové rukavice a zadržený kámen vložil do jednoho z pytlíků na důkazy, kterých si v autě pro jistotu pár nabral.

„Takhle se sem pachatelé asi dostali. Moc tomu nevěřím, že by na tom byly nějaké otisky, ale třeba se na tom najde něco jiného. Žádný jiný kámen v dohledu od oken nebyl. Tak ho vezmeme sebou. Ať alespoň něco máme.“, neskrýval své nenadšení Čeněk podávaje inkriminovaný, zabalený kámen svým kolegům.

„Co vy, máte něco?“

„Nic moc, já jsem akorát udělala pár fotek stop a změřila jsem je, ale to asi tak to jediný co tu po sobě pachatel zanechal. Ale alespoň víme, že to byla jen jedna osoba. Tedy pokud tu někdo další nelétal. Je tu jen jeden druh otisků bot.“

Stopy to nebyly nijak veliké a hluboké, pravděpodobně se jednalo o spíše subtilnějšího pachatele či loupežníka, rozhodně žádná těžká váha.

„Dobře, tak se tu ještě dál chvíli rejpejte v hlíně. Já se ještě podívám ven, jestli tam krom toho kamenu není ještě něco víc.“

„Celej žhavej…“

„No tak Kamile, pořád lepší než papírování v kanceláři.“

„To je fakt…“

Chudák ředitel skleníků, pan Palmička, už ani nevěděl jak přehlížet ony jízlivé narážky na bezvýznamnost celého tohoto kokosového případu a tak se rozhodl, že půjde ven trochu pomoci tomu „důležitému“ detektivovi.

„… ne ne pane kapitáne. Samozřejmě, že se věnuji tomuhle podřadnému případu, ke kterému jste mě přidělil, já se jen chci zeptat na průběh vyšetřování. Nějaké otisky na tom diamantu, nebo tak… Ale- …… no- …… ano pane…… ne, rozumím, je to případ kolegy Brčka. Ano,… ano, rozumím… Už se tomu budu věnovat-“

„EHM, EHM…“, připomněl se po chvíli poslouchání telefonátu už zcela apatický ředitel Palmička.

„-ano pane! Samozřejmě. Už…… už se mi tu pan ředitel i připomíná. Jdu se věnovat svému případu. Nashle.“

„Víte co, pane detektive mě už ta loupež snad ani nijak netíží. Jak jsem rozuměl, máte asi větší případy na práci… nějaké diamanty…… tak vás tu nebudu zdržovat nějakým zcizeným kokosem….“

„Ne, ne, omlouvám se vám, pane řediteli. Ale víte, je to těžké, když na okrsku řeší případ desetiletí a já tu hledám kokosového banditu. Rád bych se alespoň trochu do toho velikého případu zapojil. Navíc jsem našel i jeden z těch ukradených diamantů v kradeném voze a přesto je tento případ pod velením detektiva Brčka a je jen jeho. A ten mě-“

„Tak už máte možná dva!“

„Cože?! Co dva? Co tím myslíte?“, nerozuměl Čeněk scestné poznámce ředitele skleníků.

Ten však onu připomínku brzo podpořil i gestem, předpažením pravé ruky, nehajlujíce, nýbrž ukazuje na jakési hnízdo ve větvích nedaleké, nízké dřeviny.

„Tamhle je hnízdo straky. Máme tu mnoho ptactva, jak vevnitř tak hlavně venku, lákají je sem různé plody a květy naší bohaté, botanické zahrady. A víte, co se říká o strakách?“, ředitel Palmička si zcela evidentně užíval náhlé vykolejení detektivova myšlenkového vlaku.

„Cože? Samozřejmě, že vím! Co tím chcete naznačit?!“

„Tak se do toho hnízda trošku zakoukejte… Nezdá se-“

Tlaková vlna vzniklá Čeňkovým zrychlením z nuly na dvě stě kroků za minutu málem povalila ředitele na zem. Mladý detektiv, jenž se ještě do před pár vteřin litoval a vykládal o nepřízni osudu nyní stál u košatého keříku a v úrovni jeho oči se před ním třpytil diamant, který si hověl v hnízdě straky. Celý případ se tak rozrostl o dalšího zloděje, o malého opeřence.

„Kamile, Heleno! Pojďte se na něco podívat!“

Oba dva příslušníci policejního sboru přiběhli téměř okamžitě, aby spatřili, jak sluníčko vysmátého, kamaráda Čendu.

„Tak nakonec tenhle případ přece jen nestojí tak za prd, jak se ze začátku zdálo. No, jo pane řediteli, já vím, ale i vy musíte uznat, že krádež mladé kokosové rostliny a objev jednoho z kradených afrických diamantů jsou případy z opravdu jiných lig…… s tím, že ta kokosová je tedy spíše ta dole… Ale zpět k věci, Helo nafoť to já ten diamant pak dám do evidenčního pouzdra.“

Chvilku se nic nedělo.

„Haló! Prosím, Helo… foťák…“

Kamil i Helena se však jen těžko vzpamatovávali z původního šoku a tak to chvilku trvalo, než zavřeli svá dokořán otevřená ústa a vrátili se myšlenkami do reality.

Poručice Holánková ale po chvilce přeci jen zvládla několikrát zmáčknout spoušť fotoaparátu a poručík Kachnička také zvládl podat svému kolegovi onu krabičku na důkazy.

Čeněk se musel několikrát zhluboka nadechnout, než gumovými rukavicemi vyňal diamant ze stračího hnízda a vložil ho do bezpečí pouzdra.

„EHM… Ještě než mě přestanete dočista vnímat, za nález diamantu asi onomu nálezci nepřísluší žádná náhrada? Co?“

„Bohužel ne pane Palmičko, jsme policie ne banka. Spolehněte se ale, že vám váš ukradený kokos najdu, i kdyby na to měla být nasazena armáda.“, zapřísahal se detektiv.

„Moc by mě ale zajímalo, jak to, že se tu ten diamant povaloval v tomhle hnízdě. Přinesla ho sem ta straka odněkud zdaleka? A jak to že jsem našel už druhý diamant z oné loupeže a oba byly od sebe vzdáleny více jak dvacet kilometrů?“, podával Čeněk jednu zádumčivou otázku za druhou.

Spolek nálezců se při tom důmání pomalu začal šinout k rozbitému oknu.

„Asi sem ten kámen ta straka musela zanést z dáli, co by asi tak zloděj diamantů pohledával v botanické zahradě. Co by tu potřeboval?“

„To vážně nevím, ale ten diamantový zloděj tu byl! Helo, Čeňku, koukejte támhle!“, horoucně kamsi ukazoval Kamil Kachnička. „Předtím jsem si toho nevšiml, ale z tohohle úhlu to vidím. Támhle mezi bambusy je druhý malý diamant. Vsadím se, že jo, leskne se to. Taky jsem objevil diamant!!!“

„No jo hned si slavnější Kamile…“, trochu svlažila emoce svého kolegy poručice Holánková.

Ještě než znovu prolezli rozbitým oknem dovnitř, oloupená straka se patrně chtěla pomstít lidem, co jí sebrali lup a hezky z vršku jim nadělala na ramena. Nejvíce to odnesl chudák pan Palmička, kterého asi opeřenec identifikoval jako toho, kdo na drahý kámen upozornil. Nutno dodat, že si toho pan ředitel také jako jediný všiml. Nějaký exkrement na rameni přece nemůže zpomalit, ba dokonce zastavit tři vyšetřovatele v ráži.

„Co bude dál? Vyhodí mě z práce? Najdu auto v plamenech? Vykradou mě?“, ptal se sám sebe smolař dne.

Tři policisté mezitím už byli znovu zpět vevnitř malého skleníku a klečeli u malých bambus připomínajících rostlin. Jednalo se skutečně o další diamant.

„Tak přeci spolu tato krádež kokosu a afrických diamantů souvisí…… Rychle i s tímhle do krabičky! A nikdo se odsud nehne, dokud nebudeme mít jistotu, že jsme našli všechny. I vy, pane Palmička, nikam neodcházejte!“

„Jistě, jistě……“

„No tak do práce Helo a Kamile! Musíme hledat další!“

Po povelu, který je často slyšet v lese mezi houbaři se i tři policisté znovu rozutekli do všech koutů malého skleníku. A hledali a hledali a hledali a hledali.

Při nalezení druhého diamantu hodiny odbíjeli pravé poledne, nikdo z přítomných policistů však na jídlo ani nepomyslel a ředitel Palmička se musel spokojit s jablkem z venkovní zahrady. Poledne se přelilo v odpoledne, odpoledne v podvečer a podvečer ve večer. Další diamant však nalezen už nebyl a to ani po tom co celé hledací komando převrátilo na tom malém prostoru skoro každé zrnko zeminy. Z transu hledače vyrušil až telefon detektiva Čórky kolem sedmé hodiny večerní a to sice, když mu volal kapitán a oznamoval mu, že on je s prací pro dnešek hotov a že se chystá domů.

„Nikam nechoďte, šéfe a ještě na nás počkejte. Ten náš kokosovej případ se vám bude určitě líbit… Hádejte, co jsme našli? Hlavně opravdu nikam ještě nechoďte a počkejte na nás, za půl hodinky jsme na okrsku. Mezitím můžete zkusit rozlousknout ten kokosovej ořech… HEHE.“

Zakončil Čeněk hovor vtípkem, který pochopil snad jen on sám, dal povel svým kolegům, aby vše zabalili a ještě jednou se mocně rozhlédli, poděkoval krušným dnem zmučenému řediteli botanické zahrady a poté triumfálně vykročil ze dveří malého sazebního skleníčku.

Když bylo vše naloženo v policejním voze, pneumatiky znovu zahvízdaly a brzy jistě slavný detektiv Čórka si to vykrucoval na policejní služebnu Prahy 6. A znovu sebou vezl diamant, tentokrát dokonce dva.

Jak se zdálo, případ krádeže afrických diamantů jakoby chtěl být řešen mladým detektivním bažantem. A mladý detektivní bažant dozajista chtěl řešit tento případ krádeže desetiletí. Byla to holt detektivní láska na první pohled.

                                                                      THE END