Detektiv Čórka, loupež desetiletí a "bezvýznamná krádež vozidla"

Pražské detektivní eso se po všech možných překvapeních a zvratech, jež se udály onoho dne, dostává na stopu případu desetiletí, krádeže afrických diamantů. Jeho hlavní pomocník: zadnice jednoho starého pána v důchodu.

Po několika dnech klidu a pohody a kancelářského života se mladý detektiv Čeněk Čórka započal krapet nudit. Jelikož se žádný případ né a né objevit rozhodl se, že půjde, tak říkajíc, tomu štěstíčku trochu naproti a tak se jednoho středečního dopoledne rozhodl, že místo na oběd do kantýny půjde někam na párek v rohlíku a u toho bude pozorně pozorovat rušný život města Pražského. Tak velké město přeci nemůže vydržet tak dlouho bez nějakého většího zločinu, to by bylo proti všem obecným, metropolitním zvyklostem.

Neb bylo ono středeční dopoledne slunečné a poměrně horké, vyrazil Čenda na onu misi pouze v bavlněné košili bez kravaty a sice dlouhých, ale zato vzdušných, světle hnědých kalhotách. Celý, na příslušníka pražských, bezpečnostních složek neobvyklý, outfit doplňovaly ještě tmavě hnědé kožené boty, světle hnědý „detektivní“ retro klobouk, a sluneční brýle stylu amerických stíhacích pilotů. Zkrátka velký americký detektiv vyrazil na obhlídku městského terénu.

Před tím než za sebou mocně práskl dveřmi, stihl tento detektivní manekýn ještě lusknutím prstů, podle jeho názoru, svůdným mrknutím pravého očního víčka a podle jeho dalšího názoru, neméně svůdný poukázáním ukazováčku směrem k poručici Heleně Holánkové pozdravit onu příslušnici policejního sboru a ležérním mávnutím levé ruky jejího kolegu poručíka Kamila Kachničku, své dva dobré přátele. Pak už ale opravdu nastalo ono velké prásknutí dveřmi.

„Prosím vás mohl by někdo z vás dvou nenápadně sledovat naše detektivní eso. Jak tak pozoruju, dneska je v rozpoložení, že by dokázal zatknout i nějakou nebohou maminku co dá svému dítku výchovně přes prsty pro hrdelní zločin domácího násilí. Pokud něco takového nastane, musí být nablízku někdo, kdo nekouká každý večer na kriminálku Las Vegas. Mohu se na vás v tomto ohledu doufám spolehnout?“, požádal již zmíněné duo poručíků o laskavost jejich velitel, kapitán Mojmír Plachetka, který celou tu předešlou scénu mlčky pozoroval opíraje se o kartotéku s nedořešenými případy.

„Ale jo šéfe, nebojte.“, odpověděl poručík.

„Spolehněte se, pane!“, odpověděla poručice.

„To rád slyším. Nerad bych tu chtěl řešit nějaké hlouposti, zvláště v době, kdy mi sem poslali z centrály žádost o asistenci na případu krádeže deseti afrických diamantů.“

„To by se Čendovi určitě líbilo.“

„Jo taky-“

„NE! Ať vás ani nenapadne mu to vyslepičit. Taky mě napadlo, že bych ho do toho přizval, ale velitelství si žádá nějakého ostříleného detektiva. Navíc v obsílce bylo vysloveně požádáno o staršího detektiva Bronislava Brčka, který se před třemi dny vrátil ze stáže s Britských ostrovů, kde byl sbírat nové zkušenosti. Takže Čórkovi ani muk. Alespoň prozatím… Zatím nepotřebuju nějaké jeho fantaskní teorie a špičkování mezi ním a Brčkem, které by zcela nepochybně nastalo, zvláště po tom, co jsem teď viděl. Takže rozuměli jste mi jasně?“

„Ano, pane!“, zapělo svorně duo poručíků.

„To jsem rád. A teď někdo rychle za ním!“

Jen co se kapitán otočil, oba poručíci zatnuli pravé pěsti a napřáhli je směrem ke svému protějšku. Kámen, nůžky, papír. Napoprvé to byla bitva papírů, napodruhé však Helenin papír zabalil Kamilův kámen a bylo rozhodnuto. Špiclovat bude poručík Kachnička.

„Příště jdeš už ale opravdu ty, Helo!“, rozloučil se Kamil se svou kolegyní a vyrazil pronásledovat svého druhého kolegu a kamaráda.

Celá ta předešlá, kancelářská rozprava však poskytla jedinému, opravdu americkému detektivovi v Praze, získat poměrně veliký náskok. Skoro tak veliký, že ho Kamil Kachnička v poledním houfu lidí ani nezpozoroval, nebýt ovšem jeho retro klobouku, který s Čendy dělal doslova jednorožce ve stádu koní.

Když byl Kamil Čeňkovi na stopě, mohl sledovat, jak mladý detektiv vyloženě prahne po nějakém nekalém činu či dokonce zločinu. Kdyby mu to krční obratle umožňovaly, zcela určitě by otáčel hlavou kolem dokola jako policejní majáček.

Čas a cesta se vinuly a šinuly a stále nic. Čenda pojednou znovu zamířil do postraních uliček a cirka třicet osm metrů za ním tak učinil i jeho stín.

Postraních uliček je v Praze na tisíce a dají se rozdělit do několika desítek druhů. Rozdělíme-li je však podle kritéria zámožnosti domů, vil či bytových komplexů, které tyto uličky obklopují, pak naše duo zamířilo do velmi bohatých postraních uliček. Auta, která tu byla zaparkována před domy či tudy byť jen projížděla, spadala do kategorie dvou ročních platů obou policejních příslušníků (Čeňka a Kamila).

Jak se tak zdálo pozornost a ostražitost vůči zločinné činnosti u Čeňka a schopnost být nepozorován u Kamila klesaly každým metrem chůze oné luxusní čtvrti.

„Teda tady bydlet… to jeden musí setsakra vydělávat.“, pomyslel si Kamil.

„Teda až jednou budu ten slavnej detektiv a budu setsakra vydělávat, tak tu budu taky bydlet.“, pomyslel si Čenda.

„No pááánejo! To jsou ale dveře… a ten trávník, ten je určitě přímo z Anglie. To je- AUČ! Promiňte!“

„Ale to… Kamile?!? Co tady děláš?“

Zatímco se Kamil kochal za pochodu, nepovšiml si bohužel, že jeho detektivní kolega a cíl se raději kochá v klidu a tak málem dal při této menší kolizi svému příteli nechtěného hudlana na zátylek.

„Ale, ale…… totiž… nooo… jsem se šel projít.“

„Aha… parádní čtvrť co? Tady se to musí bydlet. Pohoda. Klídeček. Tabáček…“

„SAKRA! To snad ne! Proč se mi to muselo stát zrovna dneska.“, zasněného Čendu poněkud nečekaně vytrhl z jeho rozjímání řev zpoza plotu, pravděpodobně majitele za ním ležící vily.

„Moje auto! Moje zpropadený auto! Člověk ho má jen necelý měsíc a už mu ho ukradnou. SAKRA! SAKRA! SAKRA!“, pokračoval mužský hlas v hartusení.

Krádež! Zločin! Oba již tak poněkud zaskočení muži zákona byli okamžitě jako na drátkách a ihned přikročili blíže k plotu, zpoza kterého se onen nářek ozýval.

„SAKRA! Teď musím zavolat ty skopový hlavy od policie, aby mi sem naklusali a prohledali dům… To je zase den…“

„To bylo trošku pod pás, ale co i bezvěrcům se musí pomoci. HALÓÓÓ PANE! TADY ZA PLOTEM! MY JSME SKOPOVÉ HLAVY OD POLICIE! JÁ JSEM I PŘÍMO DETEKTIV! RÁDI VÁM POMŮŽEME!“

„Myslíš, že je to dobrý nápad? Neměli bychom nejdříve počkat na to, až to ohlásí a pak se jakoby náhodou vynořit?“

Klení a nářek ustal téměř, jako když luskne prsty. Ještě tu nebylo zmíněno, že plot, který dělí vilu onoho nešťastníka od okolního světa je dřevěný, tmavě hnědé barvy, rámovaný železným obitím, na vrchní straně se tu a tam mihne nějaká ta ozdobná kudrlinka či jiný přikrášlovací prvek, jak už to u takových vil a jejich plotů bývá, ale hlavní parametr, který hrál v této situaci hlavní roli, byla výška plotu. Plot byl totiž přes metr devadesát vysoký, takže jak dva pánové před tak i ten jeden za plotem na sebe neviděli. Zato se však dobře slyšeli.

I když poté, co se Čeněk chrabře přihlásil k detektivnímu cechu, obě strany, po notnou chvíli, slyšely pouze ticho, které jen místy přerušil lomoz tramvaje z hlavní ulice.

„Jste tam ještě, pane?“, ozval se nyní také poručík Kachnička.

Odpovědí na jeho otázku byly dvě cvaknutí zámku a vrznutí oněch mohutných vrat. Poté se ve vzniklé škvíře objevila také lidská hlava, muže ve středních letech, tmavých vlasů, ostrých rysů a přísného pohledu. Poté co se majitel domu přesvědčil, že skutečně jedná s policisty, neboť jak Čenda, tak i Kamil měli tou dobou své legitimace venku z kapes a dávali mu je na odiv, zvláště pak mladý detektiv velmi hrdě přiložil svůj ukazováček ke kolonce DETEKTIV, hradba ticha se znovu začala bortit.

„Hmmm… no jo, no jo, měli jste tu ale být, když mi to auto kradli! Ale co… co teď nadělám… Tak pojďte dál, pojďte zajistit důkazy, ohledat místo činu, nebo jak tomu vůbec říkáte… Pokuste se udělat co nejmíň škody a nešahejte na nic v garáži ani okolo…… vlastně nešahejte vůbec na nic…… No tak račte dál!“

Oba veřejní činitelé byli trochu zaskočeni a to hned několika věcmi. Zaprvé jim onen muž, jak se zdá ihned uvěřil, že jsou policisté jen po prokázání se legitimací, která ale, přiznejme si, může být zfalšovaná a nechtěl ani žádné jiné ověření či si jejich totožnost neověřil na policejní centrále či na okrsku pro Prahu 6. Přeci jen můžou být další zloději, co jen chtějí využít příležitosti a rozladěnosti právě oloupené oběti. Čenda však hned věděl, že je to jeho detektivním oblečením, za které by se nemusel stydět ani Kolombo tak onu drobnost nechal plavat. A druhá věc, co oba před plotem stojící udivila, byla velmi povýšená, arogantní až skoro panovačná mluva a ostrý tón oné hlavy ve vratech. Skoro jako by šéf mluvil ke svým podřízeným, či pán ke svým sluhům. Oba policisté tak tedy jen němě s pusou do polokořán vstoupili na pozemek oloupeného muže.

Jakmile se za nimi zavřela vrata, oba se přistihli jak, nyní už s pusou do kořán, civí na všechen ten luxus. Dvoupatrová obří vila, garáž, přední zahrada, a Kamil spatřil dokonce i střechu krytého bazénu za domem. To vše až téměř kýčovitě do detailu luxusně zařízeno či naaranžováno. Když se pak do jejich zorného pole schválně připletl i pan majitel oběma ihned docvaklo, proč se ten pán ve středních letech nebál, že by jimi byl znovu oloupen. Byl to totiž chlap jako hora. Čeněk ho odhadl na metr osmdesát osm a půl centimetru a sto kilo. Připočte-li se k těmto proporcím i dobře střižený oblek na míru, který dobře zvýrazní ramena a zúží boky, ostré rysy v obličeji a stále více pichlavý pohled, skoro to vypadalo jakoby čeští policisté (jeden americky oblečen) narazili na samotné eso Jejího Veličenstva Britské Královny, Jamese Bonda.

„No tak tu jen tak nekoukejte a dejte se do práce!“, vysloveně nařídil agent 007 svým českým kolegům. „Touhle dobou jsem už normálně u dveří své kanceláře a čas jsou peníze pánové, to snad víte i vy. Tak mě tu o ně neokrádejte!“

„A-a-a-ano, pane!“, odpověděli oba četníci sborově, skoro jakoby odpovídali kapitánu Plachetkovi.

Oba pak briskně vkročili do prostorné, zato však prázdné garáže. Uvnitř byly všude po stěnách loga a auta pravděpodobně stejné značky jaké je i odcizený vehikl. Podruhé však už ani jeden z nich napomínán být nechtěl a tak se dali oba rychle do ohledávání místa činu a jejich pohledy téměř simultánně zamířily k vratům od garáže.

Na první pohled nic zvláštního na těch bytelných vratech nebylo. Na druhý pohled také ne a na třetí už zhola nic. Zdálo se, že si zloděj otevřel klíčem nebo je to velmi dobrý zloděj co nezanechá žádné viditelné stopy. Vrata byla samozřejmě na dálkové ovládání, takže klíče nebylo třeba o to, však speciálnější vybavení je třeba pro zloděje, aby se dostal dovnitř, tedy ovšem pokud neodcizí majiteli onen dálkový ovladač.

Zatímco Kamil, poté co opět prohrál kámen, nůžky papír, se šel poptat majitele residence o ovládání od vrat jeho garáže, ale také trochu vyzvědět o ukradeném automobilu, detektiv Čeněk Čórka zabředl do hluboké meditace a snažil se nasávat místo činu každým pórem, tak jak to přeci dělají všichni správní, američtí, filmoví detektivové. Meditování mu však moc dlouho nevydrželo, poněvadž po ani ne dvou minutách přiběhl Kamil zpět.

„Kamile, jsem uprostřed vyšetřování a ty mi tu teď rušíš všechny moje pozitivní, důkaz hledající čakry!“

„Volal mi kapitán, právě když jsem začal zpovídat toho chlápka - naštěstí. Jedna policejní hlídka asi před hodinou viděla na dálničním exitu poměrně blízko odsud jet cizí SUV černé barvy velmi vysokou rychlostí. Ten chlápek, co mu to tu patří, kapitána slyšel a říkal, že on má černé SUV cizí značky.“

„No tak co tu ještě děláme?! Doufám, že jsi kapitána požádal o ten nejrychlejší vůz z naší garáže. No co koukáš?! Musíme běžet!“

„Zadrž! Ten chlápek, po tom co se mu pravděpodobně ustálil krevní tlak a trochu se vydýchal, mi řekl, že má v autě pozorovací systém a že když ho aktivuje, nějaká bezpečnostní agentura se napojí na satelit a bude schopná jeho auto sledovat a dávat mu průběžné informace či tak něco.“

„A co z toho plyne pro nás?“

„Že jsme momentálně mimo hru. Kapitán říkal, že se máme vrátit na okrsek a že i my budeme informováni o tom, co se s autem děje a že jakmile zastaví na delší dobu, vyjedeme na to místo, hledat důkazy, nebo případně další stopu, nebo rovnou dovezeme auto zpět po tom, co si zloděj dosyta pojezdil novým SUV.“

„Ááááchjo, nuda…“

S těmito slovy se perspektivní detektiv rozloučil s osiřelou garáží a spolu se svým nohsledem Kamilem se uctivě rozloučil s pánem domu a vydal se směrem ke své základně.

Po cestě sice stále ještě přemýšlel o ušlé příležitosti proslavit se, ale čím blíže byl služebně, tím méně mu to vadilo. Koneckonců to byla jen obyčejná krádež auta, sice luxusního, ale takových se týdně stane několik. Nic pro detektivní eso.

Jen co dvojice otevřela dveře na služebnu, čekal na ně zvláštní pohled. Vzduchem tu a tam létaly archy papíru formátu A4, všude se halekalo a téměř běhalo a stresovalo, až to připomínalo lecjakou zámořskou burzovní společnost v hodině propadu všech akcií.

„Co se to ksakru…“

„Krádež diamantů! Afrických! Někde tady na Praze 6, v nějaký výstavní síni!“

„COŽE!?!“, Čeněk málem překvapením udělal do stropu hlavou díru.

„Je na to nasazen Brčko, ale zatím se neukázal… Asistovat mu má náš okrsek, pod který byl případ přidělen…“

„HOLÁNKOVÁ! Co jsem to říkal o tom utajení?!“

„Ale, ale, ale…“

„Ale, ale, ale… No vlastně už je to jedno… Když né vy tak by mu to vyžvanil někdo jiný. No nekoukejte tak vyjeveně Čórka! Byl na to nasazen Brčko, né vy. Prozatím nám tu můžete pomoci v tomhle zmatku. Obvoláváme, koho to jde, sledujeme, co a koho to jde… Ale zatím to všechno moc nejde… Navíc pořád čekáme na toho Brčka, až se ráčí ukázat.“

Čenda po takové smršti informací nebyl schopen slova. Když to dopoledne opouštěl služebnu, myslel, že ho štěstěna navede k nějakému detektivnímu případu a ono by zatím stačilo zůstat chvíli sedět na své kancelářské židli a největší případ, který uvízl na okrsku Praha 6 od doby, co je Čeněk ve službě, by mu spadl přímo do klína.

Kamil Kachnička se mezitím, co jeho detektivní kolega smutnil, briskně vrhl do víru lidí a papírů.

„No tak Čórka nestujte tam a přiložte ruku k dílu!“, rozkázal kapitán.

Bylo tomu cirka půl hodiny, co byl Čeněk proti své vůli nucen opustit místo činu (rána číslo 1) a přišel na služebnu, kde se dozvěděl, že minul obrovský případ (rána číslo 2). Ba co víc, že na onen případ je nasazen jiný detektiv, nějaký Brčko, kterého ještě neviděl (rána číslo 3).

Vtom se náhle rozráží dveře do služebny a v nich stojí starší muž, již od prvního pohledu detektiv. Tmavé, krátké vlasy protkané elegantními šedinami, čelo zbrázděné vráskami, ne příliš hlubokými, které by značily přílišné stáří osoby, ale ani ne příliš mělkými, které by zase ubírali na přísnosti výrazu. Obočí měl muž taktéž melírované šedinami a pohled jeho očí, které za dvě vteřiny oskenovaly celý ten zmatek, jako by měl moc bodat. Nos měla ona detektivní osoba malý, zřejmě také proto neměla žádné brýle a ústa zkřivená do sebevědomého úsměvu. Co se postavy týče, většina lidí by onoho pána tipovala spíše na jaderného fyzika, nežli na detektiva. Nicméně byl to skutečně on, Čeňkův detektivní rival, detektiv Bronislav Brčko. To byla rána číslo 4.

„Čórka, bezpečnostní agentura, co monitoruje to kradené auto, nám právě oznámila, že auto je již delší dobu na jednom místě a nejeví známky pohybu. Skoro půl hodiny. Okamžitě vyrazte na to místo, tady máte adresu. Zjistěte, co se dá, zajistěte případně důkazy a pak kontaktujte majitele, číslo je na tom papírku s adresou. A nezapo-… ÁÁÁÁ detektiv Brčko, na vás tu všichni čekáme jako na spasitele. Pojďte prosím dál!“, rána číslo 5, kapitán posílá ambiciózního detektiva Čórku mimo právě v době, kdy se řeší onen případ krádeže diamantů. A to dokonce i mimo město.

Detektiv Čeněk Čórka byl tak na půl cesty k deseti egyptským božím ranám, když opouštěl služebnu. Co se ještě může dnes přihodit? Dotáhne to skutečně na desítku? Tak i s touto myšlenkou se podíval na adresu, na které pohřešované černé SUV přestalo jevit známky života. Ta adresa mu byla kupodivu povědomá.

Čeněk tedy nasedl do služebního vozu a vyrazil směr mimo hlavní město.

Po cestě, jak je již jeho dobrým zvykem, notně přemýšlel o všem tom chaosu, co se dnes udál na služebně. Krádež diamantů v Praze. Afrických diamantů. Určitě těch, které dolovali nebozí Afričané, aby mohli alespoň trochu zasytit žaludky svých rodin. A jakoby ty diamanty neměli již tak pohnutou historii, tak je v Praze ukradnou. Skoro to zní jako námět na další díl o agentovi 007. Hlavní roli by si třeba mohl střihnout majitel kradeného vozu.

Čenda ale pomalu dojíždí do jedné malé vesničky, jako závodník vybírá několik pravotočivých a jednu levotočivou zatáčku a už vidí svou kořist, černé SUV.

Mladý detektiv po vzoru amerických kolegů odstavuje svůj vůz dál od pohřešovaného vozu, vylézá ven z auta, bere do ruky zbraň a pomalu, přikrčen, se krade směrem ke svému cíli.

Všude je klid. Nikde nikdo. Až na toho staršího chlápka, co kouří trávu na lavičce u svého baráku.

COŽE?!?!

„Ruce vzhůru!!! Zahoď tu trávu dědku! ……… Sakra! ………Dobrej, pane Chroustal……“, začal se Čenda náhle zadrhávat při pohledu na nočního kuřáka. „Co vy tady děláte?“

„Co, co, co, co tady dělám?!? Právě si tu seru do kalhot mladej, protože mi tu někdo míří na hlavu pistolí!“

„Pardón! Nechal jsem se unést, to víte adrenalin…“

„Tak se příště neunášej, nebo si do těch kalhot opravdu nadělám… ale o co tu vůbec běží? Zase jsem někde kouřil svou úrodu ve spánku?“, ptal se již klidnější pan Chroustal, poté co pomalu svěsil paže dolů.

„Ale tohle auto, to černé SUV, bylo dnes ráno odcizeno svému majiteli, tak jsem pro něj byl vyslán. Ponižující práce zvlášť když na okrsku řeší krádež afrických diamantů… no ale někdo to dělat musí… Neviděl jste náhodou osobu, která s ním přijela? Nebo něco podezřelého?“

„Jediné, co jsem viděl, bylo to, že ten člověk byl poměrně hubený a měl tu a tam prošedlé vlasy. Do tváře jsem mu ale neviděl. Rozhodně to nebyl žádný kulturista, co s takovými auty obvykle jezdí, nebo ty přemalované fifleny co s nimi jezdí ještě častěji. Myslel jsem, že je to návštěva sousedům, tak jsem tomu nevěnoval pozornost a radši jsem si šel ubalit…“

„Hmmmm, tak to jste mi moc nepomohl, pane Chroustal… Omlouvám se vám za vystrašení. Teď mě ale už omluvte, musím se podívat na to auto trochu podrobněji.“

S těmito slovy se tedy Čeněk rozloučil se stále ještě trochu vylekaným kuřákem marihuany a dal se do ohledávání místa činu. Ze služebního vozu si donesl vše potřebné pro sběr otisků prstů, chlupů či DNA.

Po půl hodině cirkulování okolo a uvnitř vozu se štětečkem v ruce, automobil byl stále odemčen, hlavně pak tedy v prostoru pro řidiče, se Čenda musel zastavit a nadechnout.

„Chceš práska mladej? Dodá ti sílu, to garantuju.“, přišel s nabídkou pan Chroustal poté, co Čeňka celou tu dobu pozoroval.

„Ne, děkuji, děkuji, ale nechci… To je divné… skoro to totiž vypadá jako by to auto nikdo neřídil a jelo samo…“

„Ha-ha, a pak kdo zní jak zkouřenej… Slyšel si se teď mladej?“

„Je to blbost, to vím, ale není tu žádný otisk prstu, žádná DNA, žádný chlup. Všechno je čisté. Čekal bych alespoň otisky, původního majitele, ale ani ty tu nejsou… Záhada… No nic tak já zavolám odtahovku, ať sem pro něj pošlou někoho.“

Mezitím, co detektiv Čórka vytáčí odtahovou službu a žádá jí o odtažení odcizeného, vozidla, se za jeho zády, marihuanou posílený senior tajně proplíží do onoho tajem obepředeného vozu. Než se pražský detektiv stihne otočit zpět k vozu, pan Chroustal se už vrtí na sedadle spolujezdce.

„Pane Chroustale, vylezte ven prosím vás, děláte tam všude otisky prstů a zadku, tak ať to po vás nemusím nijak moc čistit. Prosím vás vylezte ven…“, vyzval poněkud rezignovaně mladej starýho.

„No jo, no jo, už lezu ven. Stejně mě tam něco pořád píchalo do zadku. Nevím, co na tomhle autu lidí vidí. Pohodlný zrovna není.“

„No jo, je to jen na parádu, aby ty lidi mohli ukazovat, kolik mají peněz, víte.“, vysvětloval Čenda starci, jak se věci ve skutečnosti mají.

Když už byl pan Chroustal venku a škrábal se na zadnici, uprostřed sedadla pro spolujezdce cosi upoutalo Čeňkovu pozornost. Blýskalo se to jako diamant a……

„Sakra to je diamant, co mě píchal do zadku?!?“

Čeněk jen lapal po dechu.

Z koženého potahu vyčuhoval hrot diamantu. Čeněk se po chvíli osmělil a podíval se na něj trochu blíže.

Jak se pan Chroustal posadil na sedadlo, hrot zřejmě prorazil tenkou kůži, která sedadlo pokrývala a odhalil tak zhruba třetinu, do té doby dobře skrytého diamantu.

„Pane Chroustal, naskočte dozadu, tohle auto odvezeme sami. Jedeme na služebnu a vy jedete bohužel se mnou jako důležitý svědek. Tak naskočte, klíče tu naštěstí pachatel nechal také!“, vyzval Čenda rázně korunního svědka.

„Už jdu, už jdu. Stejně jsem si potřeboval koupit papírky na hulení, tak aspoň nebudu muset jet autobusem…“

Když byli oba uvnitř, Čenda nastartoval, kola zahvízdaly a všichni tři byli na cestě na okrsek.

Tahle novinka vyrazí všem dech. Jeden, pravděpodobně odcizený africký diamant, se právě našel v ráno odcizeném automobilu.

Čenda je na stopě a nikdo ho nezastaví, dokud tento případ nevyřeší.

                                                                      THE END