Čórka kontra Brčko čili diamantové finále (2. část)

Detektiv Čórka již pojal podezření. Návštěva Holešovické galerie nikam nevedla. Opět bude muset pomoci konopný senior Chroustal. PS. Čenda smázne dva případy jednou ranou, najde i ztracený kokos. Co ale ten detektiv Brčko? 

(pokračování z 1. části)

V sousedství domu pana Chroustala už si tou dobou pomalu zvykli na časté návštěvy policie a tak už tentokrát nikdo přijíždějícího detektiva nepozoroval škvírou v plotě. Čenda zaparkoval před známými vrátky a pomalu vystoupil z vozu. Pamatuje na předešlé vyděšení staříka služební zbraní, Čenda raději zazvonil a trpělivě počkal za vrátky, dokud se po dvou minutách neobjevila prořídlá šedivá kštice, rázuje si to k němu zpoza domu (rozuměj s ilegální pěstírny konopí).

„Aaaa… zdravím mladíku. Dneska to je bez zbraně v ruce, to jsem musel být hodný. Pojďte dál, to jste nemusel čekat. Neozbrojeného policisty bych se nelekl a nepodělal bych se z něj, jako se mi to skoro povedlo minule. Ha-háá.“

Čendovi se ulevilo, stařík předešlý adrenalinový zážitek nevzal nijak ve zlém, neoficiální výslech se tak, jak mladý detektiv velmi doufal, ponese pravděpodobně v přátelské atmosféře. Jen si Čeněk musí dávat pozor na podivné koláčky a možný kouřový opar z léčebného konopí starého děda. Oba pánové pak zamířili na zahradu za domem.

„Tak co pak vás sem zavedlo tentokrát, detektive? Zbraň nemáte, tak to asi tak urgentní nebude, co? Snad mi tu nejdete zkonfiskovat můj skleník?!“, začal rozpravu bodře senior.

„Ne nebojte, strejdo, to nejdu. Spíš jsem si s vámi chtěl promluvit o vaší výpovědi na služebně. Co-“

„No ten druhý detektiv neměl kouska respektu k mému věku a zdravotnímu stavu! Řekl jsem, co jsem řekl.“

„No a to mě právě zajímá, pane Chroustale.“

„No řekl jsem, že zezadu ten chlap co vyšel z toho ukradeného bouráku, kterým jste mě pak vezl na stanici, vypadal skoro úplně stejně jako on…“

„A jste si tím jistý? Nepřehlédl jste se? Nebyl to nějaký váš soused?“

„Mladíku teď mluvíš přesně jako ten nažhavený detektiv z vaší služebny. Ten to pak ještě nezapomněl svalit na mou sklerózu a užívaní marihuany. Všechno mi to vmetl do ksichtu! Ale mladej, já vím, co jsem viděl a čím víc mě vyhrožoval a mučil těma jeho otázkami, tím víc jsem si byl jistý.“

„Takže na sto procent, pane Chroustale?“

„Na solidních devadesát šest… možná sedm… A proč vám o to vlastně tolik jde, detektive? Vsadím se, že moje výpověď je někde u vás uložená.“

„Jen jsem se vás chtěl zeptat osobně, mám totiž takové menší podezření a hodlám ho potvrdit či vyvrátit dost neortodoxní metodou…“

„Ooooo, copak to bude? Kohopak podezíráte?“

„Ale no tak, pane Chroustale, to vám opravdu nemohu říct.“

„No tak dobře mladíku, ale já nikomu nebudu vykládat, že jeden pražský detektiv jde po krku druhému, to se neboj…“

„Cože?!? Jak to-… Chci říct, co to blázníte?“

„Ale no tak detektive, šel jste se sem zeptat právě na něho, tak bych řekl, že to s ním bude nějak souviset. A když jste pak zmínil něco neortodoxního, tak mě napadlo, že dost neortodoxní by bylo, kdyby po sobě šli dva detektivové jednoho případu. Skoro jako z amerického akčního filmu, co?“

„Hmm…………“

„Ale jak jsem říkal, nikomu nic říkat nebudu… Ale to jsem vás nachytal, co? Měl jsem pravdu, teď to vidím. Nejdřív jsem to jen tak střelil od boku jako docela dobrý tip a z vaší reakce pozoruju, že to byl tutový tip. To víte, ty mé bylinky občas projasní mysl…“

„No to teď už taky vidím…… Na vás si asi příště budu muset dávat bacha, strejdo. Ale vážně nikomu ani muk. Jdu do toho na vlastní pěst, mám jen svoje tušení, vaší výpověď o podobě temene detektiva Brčka a pachatele z krádeže vozu a to je asi vše. Žádné důkazy… Dneska ale Brčko nepřišel do práce a to ve mně tak trochu ještě přiživilo podezření…… Ten chlap něco musí vědět…“

„Víš co, mladej, já už tě nebudu trápit mými dokonalými dedukcemi a pouze ti ze slušnosti nabídnu špeka, věda, že si ho asi nedáš…“

„To fakt ne, dneska budu ještě potřebovat čistou mysl a zrak.“

„A ani koláček si nedáte, detektive?“

„Radši taky ne, nezlobte se… Už vás asi dál nebudu otravovat, ještě byste mohl zjistit, co to hodlám udělat:…“

„No přeci vloupat se v noci do bytu nebo kanceláře detektiva Brčka… To je mi celkem jasné.“

„Sakra…… To snad…… Jak…… Radši nashledanou, pane Chroustale, už raději opravdu půjdu… A nikomu ani slovo! A opravdu vážně si rozmyslete, jestli ještě nechcete na stará kolena narukovat do policejního zboru. Byl by z vás výborný detektiv…“

„Díky, chlapče a ať ti ta tvá akce vyjde! Měj se, a zase se třeba někdy zastav…… Na konzultaci případu nebo jen tak.“

„Dobře, dobře… Nashle!“

„Nashle!“

Čenda z obavy z dalšího dedukčního záblesku starého pána opravdu skoro proletěl vstupní brankou, téměř po hlavě skočil do služebního vozu a rychle za sebou zabouchl dveře. Kdo ví, kam až šahá kouzelná moc konopného dědy…

Nicméně starý pan Chroustal to bez obalu řekl zcela správně, Čenda měl za lubem posvítit si na svého staršího detektivního kolegu a to stylem vskutku ilegálním.

Jenže ten Čendův plán měl hned pár trhlin. Kde vůbec Brčko bydlí, byl dlouho v zahraničí a možná po návratu změnil adresu. Nebo nezměnil, ale bydlí jinde. Trvalé bydliště lze ovšem z policejní databáze zjistit a tak mladý detektiv zařadil první rychlostní stupeň a na první křižovatce odbočil směr Praha.

Po cestě pak letmo přemýšlel o oné druhé trhlině. Jak se dostat do Brčkem obývané nemovitosti? Čenda přeci není žádný lupič, vkrádat se někam je proti jeho srsti i profesi. Dnes se však rozhodl následovat svůj instinkt a jít do rizika a provést vloupání. Nástroje potřebné pro onu akci měl v plánu buďto koupit po cestě nebo si některé půjčit na okrsku. Lano, černé oblečení, rukavice, kukla a případně i nějaké ty technické výdobytky typu paklíče, brýlí s nočním viděním či mini-kamerky, co vidí za roh, to byly ony propriety, jež měly zajistit úspěšné zvládnutí jeho tajné mise.

Zatáčka se k zatáčce přidala a už tu byla služebna. Bylo už pozdní odpoledne a stejně tak jako většina zaměstnaných lidí i policisté se pomalu začali trousit domů. Detektiv Čórka měl však do konce směny ještě hodně daleko.

Když Čenda vletěl na služebnu, už jen ti opravdu poslední opozdilci se balili na cestu domů. Kapitán Plachetka i poručíci Holánková a Kachnička už byli také pryč. Je patrně ona idea, že za tím vším by mohl stát centrálou nastrčený detektiv Brčko zdá se, nenapadla.

Čeněk tedy využil liduprázdna a vydal se splnit první úkol, najít adresu trvalého, nebo možná i přechodného bydliště kolegy Brčka. Za pět minut byl tento úkol zdárně odškrtnut, adresa známá a Čenda měl dokonce i tušení, v které části Prahy ona lokalita dlí. Na cestě ze služebny se mladý detektiv zastavil ještě u šatny zásahového týmu, odkud si vypůjčil náhradní černé oblečení, brýle na noční vidění, paklíč a kuklu, kamerka, co vidí za roh, bohužel nikde nebyla. Poté už ale kroky budoucího nočního lupiče směřovaly znovu z budovy okrsku do jeho osobního auta a rychle do hobby obchodu pro nějaké to lano. Co kdyby opravdu bylo potřeba.

Když už i lano bylo, rozhodl se Čenda, že se ještě staví doma, dá si kávu, vydýchá se, odpočine si, ale hlavně celou akci pořádně promyslí a vymyslí i záložní plány pro případ, že by se něco zvrtlo. A že by to bylo překvapení, kdyby vše šlo podle původního plánu.

Doma tedy Čenda všechnu svoji výbavu rozprostřel na stůl, jednu ruku dal v bok, druhou si prohrábl kadeře a začal usilovně přemýšlet. Dostal se do takového transu, až mu dokonce vystydlo i kafe. Plán byl na světě! Start operace byl stanoven na půlnoc, tedy za čtyři hodiny. Bylo by ale dobré mít tak hodinu rezervu a celou lokalitu obhlédnout, to znamená, na místě určení chtěl Čenda být už kolem dvaceti tří nula, nula. Celé černé kombiné bylo už také vyzkoušeno, brýle fungovaly, neb se byl detektiv schopen po tmě vyčůrat, aniž by jedinkrát minul cíl a ilegální, čínský, online video-manuál, jak používat paklíče, byl také důkladně prozkoumán. Nakonec bylo vše zabaleno do malého, černého batohu. A čekalo se a čekalo a čekalo v plné polní na úder třiadvacáté hodiny.

Na pohovce, v posteli, na židli, na záchodě, na zemi, stojmo, ležmo, sedmo, tak všelijak čekal Čenda na příchod hodiny H. Svůj velmi děravý plán, spočívající z dvou maximálně třech bodů, a to sice dostat se do Brčkova bytu, najít diamanty a zatknout Brčka už byl v jeho paměti téměř vypálen.

Za pět jedenáct.

„No nebudu čekat na úder kostelních hodin a prostě vyrazím!“

Tři veliké nádechy, kontrola vybavení a Čenda peláší ke svému autu. Ruce se mu třesou, avšak po chvilce již jeho pěsti svírají volant a kroutí s ním na všechny strany, navigujíce poklidnou, noční Prahou.

Buďto to byl opravdu takový kousek k detektivu Brčkovi, nebo byl Čeněk znovu v transu, ale cesta trvala vskutku krátkou dobu, asi deset minut. Parkoviště byla plná aut, a kde bylo volno, byla modrá zóna. Jako na zavolanou ale přeci jen jedno volné místo před jedním panelovým domem vykvetlo. A jako na zavolanou to bylo před vchodem do bloku, ve kterém měl detektiv Brčko byt.

„To je až nějaký moc snadný…“, s těmito slovy Čenda zamkl svůj vůz a vydal se na obhlídku okolí.

Celkem poklidná čtvrť, především panelové domy, v centru park s několika jehličnatými stromy a asi třemi dětskými hřišti a jednou venkovní posilovnou. Živo bylo tou dobou už pouze ve dvou místních hospodách, ze kterých se tu a tam vykodrcala vrávorající osoba. Na ulicích, krom vracejících se návštěvníků pivnic, byli už jen tři opozdilci, co nestihli vyvenčit své psy ještě za světla. Mozaika barevných, zářících, panelákových oken se minutu po minutě měnila, temněla a tu a tam zrcadlila noční nebe plné hvězd bez mráčku a s měsícem v úplňku.

Celá právě vylíčená scenérie div nevrhla budoucímu, mladému výtržníkovy slzy do očí. Poté, co se dosyta pokochal, zavřel ústa a protřel zrak, byl Čenda psychicky připraven na kontra-loupež desetiletí. Hvězdný čas třiadvacet hodin čtyřiatřicet minut.

„Uf… uf… noooo tak jdeme na to.“, akce tedy započala ještě před úderem dvanácté.

Čenda se znovu přemístil před vchod, před kterým parkoval, nikde nikdo, a tak poprvé zaměstnal svůj paklíč.

Klik, cvak, první dveře jsou zdolány.

Centrální evidence bohužel u adresy neuvádí patro domu a ani na zvonku a schránce nebylo, což většinou ani nebývá a tak se Čenda vydal desetipatrovému paneláku v ústrety, zkoušeje patro po patru, kde by mohl domnělý pachatel přebývat. Čert by tomu nechtěl a dveře se jmenovkou B. Brčko se objevili až v devátém patře.

Síla zvyku donutila Čendu pozvednout zatnutou pěst a téměř i zaťukat. Poslání noční mise však detektiva na honu dostihlo včas a tak si zaťukal pouze na čelo.

Paklíč v akci podruhé, nyní však s veškerou možnou opatrností, pečlivostí a tichostí. Brčko přeci jen ještě nemusí spát, i když prozatímní ticho za dveřmi tomu nasvědčuje.

Klik a cvak podruhé. Čenda chvilku čeká a pak otevírá dveře rychlostí jeden stupeň za vteřinu. Chodbička se zdá liduprázdná a je v ní tma. Dobré znamení pro nočního lupiče. Brýle s nočním viděním nasazeny, operace pokračuje. Dveře se dále pomalu otevírají. V okolních bytech pravděpodobně už všichni také spí, neboť se z nich neozývá ani šum televize, ani hlasy rozmlouvajících sousedů.

Čenda je uvnitř a zavírá za sebou dveře.

Skříp, skřík a tiché bouch. Pět vteřin ticha pak přerušil další klik. Jenže Čenda ničím neklikl.

„Uáááááááááááááááááá! Sakra!!! Nic nevidím!!“, reagoval vylekaně Čenda na dočasnou slepotu.

„Dobrý večer kolego. Jaké překvapení… Ale mohl jste zazvonit, rád bych vás pustil dovnitř.“

Ve scénáři detektivního filmu by ona scéna byla popsána následovně:

INTERIÉR (chodbička malého bytu panelového domu): dva detektivové na sebe upřeně hledí, jeden vyděšen a oslepen, navlečen do černého oblečení, druhý klidný s tlustou knihou v pravé ruce a sklenkou whisky v levé ruce, navlečen do pyžama a kostkovaného županu.

Tak daná situace ale skutečně vypadala. Čenda, poté, co bryskně odhodil brýle s nočním viděním, si ještě stále mnul oči, mžoural a šilhal a vůbec všemožně se snažil přizpůsobit své zraky světlu a osobě, kterou v něm vidí.

„No tak tu tak nestůjte a následujte mě do kuchyně. Dáme si spolu skleničku. Musíte být přeci jen utahaný, pozoroval jsem vás z okna a dlouhou dobu jsem vás tu už čekal. Asi si dám na zvonek, ve kterém patře bydlím, a ušetřím tak dalším, překvapivým návštěvám práci.“

„Cože?!? Jak… jak jste?!?! CO!!?“, formulace vět ještě stále způsobovala Čendovi trable, nicméně svého detektivního kolegu do kuchyně následoval.

„Víte, mám doma takový program a vidím, kdy a odkud byl můj profil v registru policejního sboru zobrazen. Dnes večer, tak jako každý den jsem si z onoho programu nechal vyjet zprávu a ukázalo se, že kdosi na počítači, okrsku Prahy 6 si v pozdním odpolední zobrazil adresu mého trvalého bydliště. Jen tak jsem zavolal kapitánu Plachetkovi a nenápadně se ho zeptal, kde tou dobou byl. Byl už doma. Poručík Kachnička nepřipadal v úvahu, neb se dnes hraje velký fotbalový zápas a poručice Holánková by dala vědět šéfovi a ten, co jsem z ledabylé konverzace vyčetl, neměl o ničem ani páru. Zbyl jste mi jen vy. Televizi nemám, večery obvykle trávím u sklenky whisky a dobré detektivní knihy, ale dnes jsem se jen tak v předtuše ponejvíce díval z okna. A ejhle, před víc jak čtyřiceti minutami jste se tu objevil vy. Celý v černém. Tak už jsem pouze čekal. Na dobrou detektivní četbu také nakonec přišlo, ale kapitolu jsem dočíst nestihl. To už jste mi tu začal dupat…“

„Aha……………“

„Tak to byla moje vyčerpávající odpověď. Teď mi ale povězte vy, pane kolego, neboť spíše já bych se tu měl domáhat odpovědí na ožehavé otázky. Čemu vděčím za vaší pozdní návštěvu v tomto špiónském mundůru? Snad jste mě nechtěl vykrást?! Hádám, že jste o mě pouze projevil starost a hodlal jste mě zkontrolovat, zda jsem po dnu nepřítomnosti ve službě stále živ. Je to tak?“, Brčko si zcela očividně nastalou situaci velmi užíval.

„Já no-…… ehm…… víte…… takhle, ehm……“, Čenda nemohl chytit nit.

„Ale pokud jste sem nepřišel zkontrolovat můj stav, tak pročpak tu jste?!? Proč jste celý v černém, proč máte ty směšné brýle a proč jste se mi do bytu dobýval pomocí paklíče? To si tu nacvičujete roli lupiče? To chcete také ukrást nějaké ty diamanty? Vím, práce u policie tolik nenese… Navíc pak ty starosti, když se důkazy ztratí… Diamanty jsou-“

„Diamanty! Diamanty, diamanty…… diamanty! To je důvod, proč tu jsem! To je oč to běží! Chci se tu porozhlédnout po ukradených diamantech i po těch nalezených a znovu ukradených………… Koukám, že vás moc nešokovalo, že diamanty, které byly objeveny v autě a v botanické zahradě zmizely…… Vy o tom totiž něco víte! HA!“

„Ano, vím, kapitán mi to sdělil, když jsem mu volal… HAHA!“

„Aha……“

„Nicméně, proč jste diamanty šel hledat právě ke mně? Čím jsem si u vás vydobyl status podezřelého?“

„Pan Chroustal.“

„Pche!“

„Ale žádné pche… Je to naše jediná stopa, sám jsem se u něj dnes stavil, abych si v klidu poslechl, co ten stařec viděl a viděl někoho téměř identického s vámi. Rozhodl jsem se, že na nic čekat nebudu a vzhledem k vaší nepřítomnosti na okrsku, což spolu se zmizením oněch třech diamantů ze sejfu, na vás vrhlo poněkud tmavší světlo, si vás půjdu prověřit. Samozřejmě jsem tuto operaci plánoval uskutečnit v naprostém utajení, sólo, v tichosti a bez povšimnutí a-“

„Nutno dodat: Dobrá práce!“

„Velká sranda… svědectví toho dědy je jediné vodítko, co máme. Předpokládám, že kapitán se také zmínil o naší návštěvě galerie, ze které byly diamanty ukradeny-“

„Letmo…“

„- no tak asi víte, že tam jsme se ničeho chytit také nemohli…… A navíc jsem se prostě rozhodl věřit svému instinktu…“

„Tak si příště dejte limonádu a ne marihuanu u toho konopného stařečka. Akorát jste podlehl těm jeho nesmyslům! Nemáte, žádné důkazy, krom té jeho, na marihuaně postavené výpovědi…… A teď asi pochopíte, že už jsem unavený. Už je téměř půlnoc, tak se snad nebudete zlobit, že vás takto narychlo vyprovodím a pro jistotu vám také zabavím váš paklíč.“

„Ale, ale, ale-“, Čenda se snažil vzdorovat, zatímco ho Brčko pomalu sunul zpět do chodby.

„Ale vlastně máte pravdu! Měl bych zavolat policii… Snad ještě kapitán Plachetka nespí… Potom, co se ale dozví tuto novinku ani nevím, jestli ještě usne………“

„Dobřéééé, dobře! Pochopil jsem! Už jdu!“, Čeněk tak raději rezignoval. „Prosím vás pouze, už jen o jediné.“

„No co?“

„Potřebuji si odskočit. Nějak to na mě po té špionážní operaci přišlo a chce se mi čůrat.“

„Hehe! Vy jste opravdový agent WC40 se vším všudy. Packal! Tady je koupelna a záchod.“

Čenda si tedy, po ne příliš vydařené noční akci, šel ulevit na záchod svého domnělého podezřelého. Jak to tak ale vypadalo, odejde s prázdnou. A co jestli se to dozví kapitán? No to bude průšvih. To hlavně teď trápilo mladého detektiva v průběhu jeho močení.

Brčko čekal za dveřmi a v klidu si pohrával s prázdnou sklenkou od whisky. Ten bažant na nic nepřišel.

Po chvilce, jež odpovídala malé potřebě a opláchnutí rukou, se dveře od koupelny znovu otevřely a vyšel z nich veselý, mladý detektiv. Naprostý opak muže, který vcházel dovnitř.

„Co se tu tak uculujete? Už jste tu pobyl víc než dost, tak prosím pokračujte ven!“

„Ale ovšem, pane kolego, jen mě zcela fascinovala vaše koupelnová flóra…… To je moc hezký malý kokos, co tu máte. Určitě to dá mnoho práce starat se v místním klimatu o tropickou rostlinu tohoto typu… Ale možná se vám o ní stará Fata Morgána specializovaný skleník pražské, botanické zahrady, jak ukazuje cedulka na květináči. Zajímavá věc se tam včera udála…… ze skleníku jim jeden malý kokosák zmizel…“

Brčko mlčel, pouze brunatěl.

„Kde jsou ty diamanty? A odpovězte rychle nebo budu já volat policii!“

Brčko dál jen rudl, začal ale i syčet, jako by mu utíkala pára.

„No ták, pane kolego, teď už důkaz, spojující vás stoprocentně s jedním místem činu a tím pomyslně i s dalšími, mám. Tak to nenatahujte!“

„Tssse…… Zajímavé, co někdy vede k vyřešení záhady. V tomto případě jedno vyčůrání a má momentální duševní nepřítomnost.“

„Třeba vás moc uvolnila ta whisky……“

„Ale prosím vás, jen si dělejte srandu, jdu pro ty diamanty.“

„Cože?!? To teď najednou zase úplně v klidu budete spolupracovat?“, Čenda byl znovu šokován.

„No jistě, celé to bylo jen narafičené… Byl to test, který jsem vymyslel. Chtěl jsem prověřit vaše znalosti, centrála také svolila, i majitel galerie a její bezpečnostní agentura. Ještě, že mám v Hoffenheimu dobrého známého, který se zaručil za ty diamanty…“, detektiv Brčko postupně, cestou do obývacího pokoje, začal vykládat karty na stůl.

„Co? Test? Cože?!“

„No ano, pane kolego. Všichni jsme to zažili. Většina na ostro a ne vždycky úspěšně, tak jsem vymyslel tuto formu umělého křtu ohněm. Kdy řešíte zapeklitý, veliký, případ, ale pachatel vlastně není… Je to relativně bezpečné…“

Čenda mlčel, pouze brunatěl.

„Tady jsou… všech deset… počkejte tu ještě chvilku, někomu zavolám…“

Čeněk dál jen rudl, začal ale i syčet, jako by mu utíkala pára.

„No ahoj Mojmíre, tady zase Brčko. Tak na to ten bažant přišel při čůrání…… No zapoměl jsem, že tam mám schovanej ten kokos………… jo, jo jasně……… ne dneska jsem ho tam právě ještě nestihl vrátit, na centrále po mě chtěli zapojení do jednoho většího skutečnýho případu, chtěl jsem se v botanický stavit zítra… a hele vlastně už dneska, je po půlnoci……… jo dal jsem mu je, no…… jo vyřídím…… okej, měj se. Slibuju, že už nebudu rušit. Dobrou, Mojmíre, ahoj!“

„Kapitán o tom taky věděl?!?“

„Jo věděl. Ne úplně od začátku, ale když se to dozvěděl, velmi dobře se vžil do role nevědoucího kapitána. A šlo mu to dobře, musím říct…… Rozhodně lépe než mně…“

„A co Kamil a Helena? Ty to taky věděli?“, přicházel zpět ke smyslům Čenda.

„Myslíte poručíky Kachničku a Holánkovou? Ne, ti dva také nic nevěděli…… No tak diamanty už máte, nate, tak si je vezměte a dávejte na ně pozor, jsou pravé. Kapitán mi řekl, že mám vyřídit jeho blahopřání dobré práce a přání dobré noci, a také přání ať je neztratíte.“, Brčko už znovu pomalu sunul svého kolegu ke dveřím, zívaje přitom.

„Ale, ale, ale…“

„Ale už nic, mladý kolego. Úspěšně jste složil detektivní maturitu. Trochu jsem vám pomohl svou neopatrností, ale vy jste opravdu projevil dobrý čuch, nebo jak vy tomu říkáte instinkt… Ale teď už prosím opravdu jděte domu, jsem opravdu unavený po dnešku. Dobrou noc, a mějte ty diamanty, všechny, někde v bezpečí. Jako oko v hlavě! Dobrou noc, pane kolego!“

„Ale… no…… Dobrou noc, pane Brčko!“

Za Čendou se zavřely dveře a operace skončila. Úspěšně? Dá se to tak říct. Divoce a nečekaně? Určitě. Cestou ke svému vozu už Čenda v hlavě přemítal, co a jak zítra na služebně. Papírování asi nebude…… naštěstí, to by jinak byl dlouhý a ztřeštěný román.

Cesta domů nic nečekaného nepřinesla a ani doma, v Čeňkově pronajatém 2+kk žádné další překvapení nečekalo a tak si čerstvý maturant pouze dřepl do křesla, po vzoru Brčka si nalil kvalitní whisky a přemítal nejen nad dnešním dnem a jeho šíleným koncem, ale vůbec nad všemi spojitostmi, které se okolo diamantového případu vyrojily.

Po posledním usrknutí si detektiv v hlavě načrtl časovou osu a nějak mu to do sebe zapadlo. Brčko šel skoro přímou cestou z galerie až k domu, ze kterého ukradl vůz. Nebo si ho vypůjčil od známého, který jen hrál svou roli? No to by byla veliká náhoda! Ale po dnešku už Čenda začal věřit i na nemožné. A kokos bude také navrácen, to je také důležité, slovo, které dal panu řediteli Palmičkovi, bude dodrženo.

„Šílený den……… jedinou věc nechápu…… proč bral Brčko ten kokos?“, vyslovil Čenda otázku, na kterou snad ani nechtěl vědět odpověď.

Případ nepřípad úspěšně vyřešen, až tohle zítra uslyší Hela a Kamil budou nevěřícně kroutit hlavou. Do té doby však budou diamanty v bezpečí, zavěšené v igelitovém pytlíku v záchodové nádržce.

                                                                      THE END