Babka vs. Dědek aneb žabomyší válka dvou seniorů

Smyšlená povídka o dvou zasloužilých seniorech a jejich místy lehkém, místy těžším žití v blízkosti toho druhého. Mezi klíčová slova bychom dále mohli zařadit: slivovice, telenovela, Vysočina, nesmrtelnost a strážní Andělé. Ač to zprvu vůbec nebude vypadat Happy End je jistá věc.  

Praha, Brno, Ostrava, Plzeň. Něco společného? Ano. Spousta lidí, spousta hluku a ještě jednou spousta lidí. Taková spousta až to jednoho dne přišlo Dědkovi s Babkou příliš a rozhodli se, že se přestěhují, v jejich případě z Prahy na venkov. Peněz měli naspořených dost, důchod solidní, tak proč ne. Dědek chtěl na Moravu, za vinnými sklepy, Babka na Šumavu chovat dobytek, výsledkem byla chalupa na Vysočině se čtyřmi ovcemi a malým sadem ovocných stromů jablky počínaje, švestkami konče. Tedy taková, doslova a do písmene, střední cesta. Pro zeměpisu neznalé, Vysočina leží mezi Šumavou a Moravou.

Po několika dekádách společného žití, kompromisu znalí, Dědek s Babkou tak jednoho dne konečně dali Praze vale a emigrovali do kraje slivovicí nasáklých kopců. Ono je ale kompromis a kompromis a v tomto případě zůstalo kompromisním řešením pouze výběr Vysočiny jako cílové destinace. Dědek i Babka to byli totiž pořádní tvrdohlavové už za mlada, a poté co oba dosáhli důchodového věku, tuto svou vlastnost povznesli do úplně jiné dimenze. Jedni by si mohli myslet, že je to jen takové láskyplné škádlení, druzí zase, že jde jen o jistou formu nedorozumění. Pro ně to ale byla hotová partyzánská válka se vším všudy.

V činžovním domě v Jankovcově ulici, číslo popisné 1037, Praha 7, se tento konflikt zúžil pouze na bitvu o dálkový ovladač k televizi, kde na jedné straně stála Babka a její telenovela a proti ní Dědek s pulitrem piva v ruce a šálou omotanou okolo krku lačně očekávajíce fotbalový přenos. Nekřičelo se. Žádná italská domácnost. To by nebyl Dědek s Babkou. Ti se vždy nějak kompromisně dohodli. Prohraná strana pak sportovně přijala prohru a s pokorou odešla. No ono to s tou pokorou také nebylo vždy tak žhavé. Když prohrál Dědek tak usedl v kuchyni k malému rádiu a mohutně podporoval svůj tým tak, že Babka měla z pořadu němý film. Což uznejme, u telenovely je dosti veliký problém. Prohrála-li Babka tak se chopila telefonu a volala své nejlepší kamarádce o každodenních strastech a o tom jak ten Dědek pořád jenom čumí na ten fotbal. Dědek se pak jako řádný člen mužského pokolení nemohl soustředit na fotbal, neb jedno ucho zpracovávalo informaci o tom, co se stane, když se zelí nechá převařit a druhé to, jak Sparťanský středopolař narýsoval krásnou kolmici na svého hrotového útočníka. Výsledný souzvuk pak vyústil v jasně znatelné nervové záškuby v Dědkově obličeji.

Oba doufali, že se změnou klimatu a prostředí se tento boj zmírní. Leč starého psa novým kouskům nenaučíš a starou Babku a starého Dědka už tuplem ne. Jejich bitevní pole se rozrostlo o pět hektarů vlnitého pozemku s hlavním stanem pro obě soupeřící strany uprostřed.

Když už je tedy řeč o chalupě a přilehlém pozemku, je nutné zmínit asi jen to, že byla na opravdu krásném místě. Jednoduše přístupná štěrkovou cestou a od nejbližší vesnice vzdálená jen jeden kilometr. V severozápadním rohu se nacházela ohrada padesát na padesát metrů a přilehlý chlév. Když se náhodou nějaká odvážná ovečka rozhodla, dát si kolečko podél ohrady, musela pak celý zbytek dne odpočívat a doplňovat spálené kalorie všudypřítomnou, sytě zelenou a šťavnatou trávou. Severozápadní kout byl tedy svrchovaným územím Babky, ze kterého vedla své záškodnické operace. Jihovýchodní roh byl osázen ovocnými stromy, kterých se tu tyčila rovná padesátka. Švestky, jabloně, hrušky, meruňky, broskve, třešně i višně. Hádáte správně. Území Dědka. A stejně jako u oveček, rozhodl-li se Dědek, že zkontroluje a obejde celý svůj sad, musel pak celý zbytek dne odpočívat a doplňovat spálené kalorie dobře chlazenou dvanáctkou. Jak už možná někteří tušíte, od jihozápadního roku do severovýchodního rohu se tímto čtvercovým pozemkem táhla demilitarizovaná zóna. A ta se právě stala novým dějištěm tohoto, místy lehce ozbrojeného, rentiérského konfliktu.

Léta ale plynula a plynula. Bitva těchto „kompromisy“ ošlehaných seniorů byla tu ostřejší ondy mírnější a někdy chalupa dokonce vyzařovala auru oázy klidu a míru.

                                                                  ●         ●         ●

Psalo 13. září roku 2012. Dědek s Babkou jsou stále na válečné stezce a žádný z nich nehodlá zakopat válečnou sekyru jako první. Původní kompromisy ještě z dob raně přistěhovaleckých už dávno vzaly za své. V ohradě se mezi ovcemi prohánějí dvě malá telata holštýnského skotu a po všech čtyřech obvodových stěnách chalupy se pne vinná réva. Tolik k potvrzení oné původní teze, že není kompromis jako kompromis.

Zpět ale k 13. září 2012, který tento rok bohužel vyšel na pátek. Bohužel pro jednoho z dvojice válečných veteránů. Pro kterého? To už tak nějak trochu naznačil ranní hod mincí o to, kdo se dnes bude koukat na televizi. V dobách míru byl totiž sepsán „Dokument o právu na ovládání dálkového ovladače, ovládajícího televizor Pandasonic“, který nahradil ústní dohadování kompromisu hodem pětikorunovou mincí. Už z názvu daného „právního aktu“ bylo jasně patrné, že stařečkům ten dlouhodobý a místy lítý konflikt nedělá dobře a že spaluje mozkové buňky rychleji než by na první pohled bylo patrné. Tím pátečním nešťastníkem byl dědek, jehož orel podlehl panně už třetím dnem v řadě.

Dědek tento výsledek překvapivě vzal celkem pozitivně, jelikož bylo září a byl čas očesat a sesbírat švestky. Tato činnost se u Dědka a dokonce i u babky, ač jí tedy sama nevykonávala a pouze v ní Dědka podporovala, těšila velké oblibě. Důvodem všeobecného uznání této Dědkovy aktivity za bohulibou byla jedna prostá rovnost. 100x rovná se 10y. Kde x představuje kilogramy sesbíraných švestek a y reprezentuje litry vypálené slivovice. Dopoledne tedy strávil Deděk luxováním popadaných švestek. A tím luxováním se v tomto případě opravdu myslí použití, veskrze domácího úklidového pomocníka pro dosud nevídané účely. Vysavač však bývá většinou dosti hlučný nástroj a to i v podmínkách pro něj konstruovaných, natož pak při takovýchto venkovních dobrodružstvích. Babka tak dosáhla mírně řečeno Pyrhova vítězství, protože místo duchaplných rozhovorů a vyznání lásky dopolední telenovely, slyšela jen bubnování švestek v trubici vakuového čističe. Švestky byly k její smůle nejblíže chalupy a to dokonce pouhých pár metrů od ní. Nic nepomáhalo. Zavřená okna. Na nic. Zvýšení hlasitosti. No…no…no…taky ne. „José (tiché BUM), já (tiché BUM), tě (tiché BUM), opravdu (tiché BUM), velmi (tiché dvoj BUM), velmi (tiché BUM), milu- (hlasitý řev Dědka „BÁBO TO JE ÚRODA! TO BUDE SLIVKY! TO JE PARÁDA!) Babka to vzdává, televizi vypíná. Však oni odpoledne dávají další, navíc Dědek ještě bude muset česat a to už musí ručně.

Oběd. Co říci k této etapě tohoto brzy smutného dne. Asi to, že prostě byl. Žádný Alkrón, fazolky a párek. Po obědě siesta. Nutno dodat, s Dědkem to při jeho tradičním dýchánku po obědě pěkně šilo a to hned ze dvou důvodů. Jedním byl charakter jeho obědového menu, které nedalo odpočinout jeho trávicímu ústrojí později i řitnímu svěrači a druhým důvodem byla ta obrovská úroda švestek. Kalkuloval-li správně, mohlo by jít i o rekordní rok. Možná i třicet litrů slivovice. To už jednomu poblázní hlavu.

Když se tedy Dědek probral ze své siesty, tak dostal nejprve pěknou ránu do nosu (poznámka autora: Od Babky ne…) a poté se vypotácel ze svého pokoje. Přes toaletu, kde něco odložil a kůlnu, kde si naopak zase něco vzal, konkrétně žebřík a košík, zamířil do sadu.

„Dědku a dávej bacha, ať nespadneš!“

Dávej bacha, ať nespadneš? Co je tý babce? Tohle ještě nikdy neudělala. Dědek s ní ale její obavy nesdílel. Nutno dodat, že právem. Ve svých dvaasedmdesáti letech byl přeci na vrcholu svých horolezeckých dovedností.

Babka spouští televizi. Je to tam. Dávají to! A zatím je klid. Babka si konečně může užít svou odpolední telenovelu.

Dědek mezitím jako veverka šplhá po švestce. Z protější jabloně ho se zájmem a notnou dávkou závisti pozorují dvě kočky. Holt jakmile jde o pálenku, tenhle starý pardál je jako proutek. Košík je plný. Honem dolů, obsah vysypat do přistavené lísky a šup zpátky nahoru.

Neuvěřitelné. Ta rychlost. Ta síla. Ta ohebnost. Tohle vidět Babka, tak se jí rozklepou kolena a mysl jí začnou křižovat chlípné představy o Kámásutře. Jenže momentálně Babce křižovali mysl jen José a Esmeralda a Dědek měl před očima zase jen vidinu několika demižonů destilátu.

Jedna švestka už je očesaná. Už jen lístky na ní mihotavě plápolají v zářijovém větru. Celý tento výjev je cítit úspěchem a dobře odvedenou prací. Dědek premiantku obejde dokola jednou, dvakrát, pak ještě dvakrát do protisměru. Né, kdepak, pořád mu to jde, pořád na to má, pořád je-.

Sakra! Tak přece jen. Přece jen tam ta jedna mrška zůstala. Podzimní větřík, který si celou tu dobu něžně hraje s tímto ovocným listnáčem, odhalil jednu přeživší peckovici na špičce té nejvyšší větve. Nechat nebo sebrat? Toť otázka………. Sebrat!

Dědek pomalu zdolává všechny nástrahy deseti stupínkového žebříku. Natahuje ruku. Ještě je nízko. Ve svých dvaceti letech by možná dosáhl, ale za ta krásná léta, prožitá po boku milující Babky, se trochu scvrkl. Opatrně našlapuje na nejvyšší větev. Hladina adrenalinu v jeho krvi stoupá s každým zasténáním dřeva pod jeho vahou. Teď ještě druhou nohu. Tak…aááá…je to. Dědek stojí oběma nohama na větvi. Podzimní větřík ukazuje svůj temperament a prohání se listovím s rostoucí intenzitou. Sténají i větve, na kterých zrovna nikdo nestojí. Dědek je však v transu, hypnotizován poslední švestičkou. Doleva, doprava, doleva, ještě víc doleva a zase doprava. Dědek natahuje ruku. Dokáže to? Co je to za hloupou otázku. Samozřejmě, že ano, už jí totiž svírá v dlani. Teď už je jen jeho, nikomu jí nepučí, nikomu jí nedá. Je to jeho milášek. Škub! I poslední švestičku už se svým stromem nic nepojí. Slastný pocit se rozlévá po těle Dědka, prostupuje všechny jeho údy a vyplňuje jeho myšlenky. Teď je na vrcholu, je neporazitelný. Je králem, je pánem svého-.

„Antonio jak si mohl? Vždyť jsi věděl, že Esmeralda miluje Josého. Jak si to mohl provést? Taková nestydatost! Navíc je to tvá nevlastní sestřenice z pátého kolene. Ó můj Bože! Marieta! Snad o tom neví. Za žádnou cenu se to nesmí dozvědět Marieta! Je to tvá snoubenka a čeká s tebou dítě. Tohle by jí zničilo. Né, Antonio tohle se nikdy, nikdo nesmí dozvědět!“

„Marieta je těhotná? Jak je to možné? Vždyť my-.“

„ To dítě je totiž mé!“

„Ach, José! Ach, José! Jak si mohl? Vždyť jste s Antoniem nevlastní bratři a víš, že tě Esmeralda miluje. Ó můj Bože! Esmeralda! Snad o tom neví. Určitě by jí to zničilo. Máš ty-.“

PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! PLESK!

Dědkův okamžik slávy a triumf na poli česání švestek je vystřídán hrozivě znějícím akordem lámajících se větví. Dopad byl drtivý. Dědek leží na zemi v poloze opalujícího se německého turisty na pobřeží Jaderského moře. Mělké dýchání a nepravidelný puls dávají naznak, že je zle.

Zatímco Dědek venku za chalupou prožívá možná své poslední okamžiky své pozemské existence, Babka v chalupě sleduje mnohem větší drama. Teď jí nemůže přece nic vyrušit. Teď ne. Teď když se konečně může dozvědět jak je to mezi Antoniem, Esmeraldou, Josém a Marietou. Na tento okamžik přeci čekala rovný jeden tisíc sto padesát jedna dilů. A ten randál za okny? To se asi Dědek snaží suplovat rámus, který dělá vysavač. To ale Babku nechává ledově klidnou. To by se Dědek musel víc a trochu déle snažit aby Babka vůbec začala uvažovat o otočení hlavy, natož cestě k oknu a zanalyzování situace.

Dědek stále leží nehybně pod stromem a kakofonií zvuků, která vychází z jeho úst, se snaží upozornit jakékoliv stvoření na svou svízelnou situaci. Šustění trávy a ševelení opadaného listí a polámaných větviček naznačuje, že jeho SOS bylo vyslyšeno. Spása. Dědek to nakonec přežije.

„Mňau! Mňau! Vrrrrrrr!“

Jedna z prve přihlížejících koček jako by přišla vzdát holt svému hrdinovi a kolegovi stromolezci. To však Dědkovi život nezachrání.

Zástava. Dědkův boj o život se pomalu chýlí ke konci.

                                                                  ●         ●         ●

„No? Co mi k tomu řekneš?“

„Co-co-co? Kde…… kde to jsem? Kdo-kdo jste? To sem mrtvej?“

„Myslíš si, že seš mrtvej Dědku? Bejt po mým tak už si natáh brka po tom, co ses rozsekal loni na koloběžce. Jenže tvoji ostatní strážní Andělé, moji kolegové, můj názor nesdílí. Momentálně probíhá zasedání, kde se probírá tvá budoucnost mezi živými. Mě sem poslali, abych ti nějak vyplnil to čekání?“

„Andělé? ……. Živými? …… Koloběžka? Co-co-co se to se mnou děje? Přísahám Bohu, že sem byl střízlivej, když sem lezl nahoru.“

„No jo no, no jo…… Ach jo to je doba. Co jim tak dlouho trvá? Přihlídnu-li k tvýmu věku tak by to mělo bejt rychlý rozhodnutí. Mrtvej a hotovo.“

„Co?!? Můj strážný Anděl mě chce zabít!“

„To je paradox, co Dědku? Víš, možná už mě omrzelo dávat bacha na sebevraha jakým seš. Neustálý tlumení dopadů, odklánění dopravy, likvidace pálenek se smrtícím obsahem metanolu, držení gumy na banjee-jumping, zajištění otevření záložního padáku, a tak dále a tak dále. Dědku, když tak o tom přemejšlim, ty by sis zasloužil pořádně proplesknout, abys dostal trochu rozum.“

                                                                  ●         ●         ●

PLESK! PLESK! PLESK! PLESK! PLESK! PLESK! PLESK! PLESK!

„No ták! Dědku! Neumírej!“

PLESK! PLESK! PLESK!

„Babko, nech už toho! Už zase žiju. Tak nech toho fackování a dej mi napít toho životabudiče, co držíš v ruce!“

Dědek, povzbuzen vědomím, že je opět mezi živými, vytrhl Babce malou láhvičku, kterou svírala ve své nefackující ruce a bez delšího zkoumání, celý objem na jeden lok vypil.

„Teda Babko. Ta píše. Co si mi to přinesla za lomcovák? Pálí to jako čert……“

„To by taky mělo Dědku. Vždyť to byl ajatin, co sem přinesla, když jsem z okna viděla, že se válíš pod stromem s krvavou hlavou.“

Babka nakonec Dědkovi hlavu ošetřila a ovázala mu jí obinadlem. Oba poté zašli do chalupy, sedli si ke stolu, mlčky seděli a přitom jeden druhého propichovali pohledy.

„Babko, já to musim jít zapít do hospody s klukama. Snad mě chápeš né? Čtrnáctou šanci nedostáváš každej den. To snad chápeš i ty Babko, né?“

„No jo, tak běž. To ti ale ani nevadí, že-…“

PRÁSK! Dědek už je dávno na štěrkové cestě a sprintuje do nejbližšího lokálu.

„-že ti dneska hraje Sparta proti Slávii v televizi?“

Jeden kilometr za úcty hodných šest minut a třicet jedna vteřin. Není to sice dědkův osobní rekord, ale v tomhle věku je to zcela jistě výjimečný výkon. Na návsi dědek zatáčí doleva a už jí vidí. Mekka všech místních pijanů, Restaurace u Míry.

„Nazdar chlapi! Dneska sem se znova narodil!“

„HEEEEEEEJ!“

První pivo.

Druhý pivo.

Třetí pivo.

„HA-HA-HÁ! No nekecej!“

Čtvrtý pivo.

Pátý pivo.

„HA-HA-HÁ! Fakt jo? A měl křídla?“

První panák slivovice.

Druhý panák slivovice.

„Chrchrchrchrchrrrrr…. Klci, já už…, já už…, já už pmlu pdu… ŠKYT!“

Třetí panák slivovice. Dveře hospůdky se pomalu otevírají a vychází dědek. Vychází? Pardon, tiskařská mýlka. Dveře hospůdky se otevírají a Dědek klopýtá ven a vyráží přibližně opačným směrem, než kterým k restaurantu přišel. Tak krásný a široký chodník tu ale prve nebyl.

Přední nárazník, kapota, čelní sklo, střecha. Dědek leží ve škarpě. Podobná setkání blízkého druhu většinou končí smrtí chodce, dnes ale ne. Dědek si z čela oklepává hlínu a drobné kamínky a s průpovídkami o debilech, prdelích a nezodpovědných řidičích se sápe zpět na vozovku.

Zbytek cesty k chalupě (zde se přeci jen musí vyzdvihnout dědkův orientační smysl, jelikož skutečně šel správným směrem) proběhl relativně v poklidu, což vezmeme-li v potaz její začátek, nebylo až tak obtížné.

„Nazdr Bbko!... Sem doma!“

„No to vidím Dědku a navátej jako obvykle. Měl jsi tady ale být a sledovat zápas. Tvoje Sparta prohrála se Slávií jedna tři. To bys-.“

Dědek leží na zemi. Infarkt!

                                                                  ●         ●         ●

„Tak jsme se Dědku konečně usnesli a jdeš s náma nahoru. Co mi k tomu řekneš?“

„VZLYK, VZLYK,…. Jedna tři, jedna VZLYK tři….“

„No, jak myslíš Dědku…“

                                                                  ●         ●         ●

Do roka a do dne od Dědkovi tragické a náhlé smrti, umírá i Babka. Příčinu nikdo, nikdy neobjasnil, ale Babka byla nalezena mrtvá se zděšeným výrazem ve tváři v křesle před televizorem. Stejně tak jako Dědek, i ona se dostala do nebe, přeci jen byla milující ženou, že. Kdo si snad představoval, že ti dva svého konfliktu zanechají a zakopají konečně válečnou sekeru, byl na omylu. Znovushledání bylo plné vřelých objetí, vášnivých polibků i slov o věčné lásce, která i smrt poráží. Poté ale konflikt navázal tam, kde na zemi skončil a ti dva si znovu dělali naschvály a jeden druhému ztěžovali svůj nebeský život. Někteří Andělé tvrdí, že byl omyl brát do nebe dva sociopaty. Jíní říkají, že je to pouze láskyplné kočkování dvou zamilovaných duší, které jedna bez druhé nemohou být. Pravdu mají samozřejmě oba tábory, a pokud Dědka s Babkou z nebe nevyhodili, válčí tam spolu dodnes.

                                                                      THE END