Toto je krize

A máme tady další krizi. Největší, nejhlubší a nebezpečnější než všechny ostatní. Je to krize západních hodnot a společnosti. A je z ní cesta ven.

Lidská psychika dostává zabrat. Krize stíhá krizi. Nejprve finanční krize. Pak krize uprchlická. Podceňovaná a opomíjená ukrajinská krize…

Jistoty a naděje mizí. Nikdo neví, co nás čeká a jaká bude budoucnost. Nikdo neví, co se stane a kam to vede. Toto je skutečná krize. Krize víry v lepší zítřek a krize naděje. V takové tragické situaci se objevují noví spasitelé, které svolávají vyděšené ovečky k následování. Vladimír Putin a jeho evropská pátá kolona. Miloš Zeman. Neonacisté. Oligarchové typu Andreje Babiše.

Krize důvěry v náš systém, naše instituce a naše hodnoty. Je horší než krize ekonomická a uprchlická. Může totiž být krizí poslední. Pak se může svět změnit.

Je to konec? Dá se to změnit? Ano dá. A kdo to může změnit? Jedině my. Občané. Dokud ještě jsme občany.

Zatím nic měnit nechceme. Ti staří jsou vyděšeni současností a chtějí se vrátit do svých vzpomínek. Oni nechtějí návrat do minulosti. Ta byla vždy horší než současnost. Oni chtějí návrat do nereálného světa svých vzpomínek, ze kterých vytěsnili vše negativní. Nechápou, že není možné se tam vrátit, protože takový svět neexistuje. Nikdy nebyl.

Mladí jsou také vyděšení, ale reagují jinak. Tváří se, že se nic neděje. Utíkají do světa hipsterství, ipodů, barové zábavy, videoher a televizních seriálů. Myslí si, že když se zavřou v jakémsi globálním zábavném klubu a budou ignorovat, co se děje venku, že jsou v bezpečí. Nejsou. Tank projede zdí jakéhokoliv klubu.

Toto je první podmínka záchrany. Vystrčit hlavu z virtuální reality vytvořené vzpomínkami nebo počítači – to je jedno. A podívat se pravdě do očí.

A pak je nutné se zase učit. O tom, jak funguje společnost a jak funguje stát. Jak funguje lež a jak funguje pravda. Lidé to nevědí. Lidé to zapomněli.

Museli to zapomenout, jinak by přece tolik lidí nemohlo tvrdit, že pravda je někde uprostřed. Tak to přece nefunguje. Pravda není kompromis mezi dvěma lžemi. Když někdo mluví pravdu a ten druhý pořád víc a víc lže, znamená to, že se pravda kompromisně posouvá stále více k lháři? Když je na jednu věc pravdivý názor a 4 vylhané, znamená to snad, že onen pravdivý názor je pravdivý jen z  dvaceti procent?

Lidé museli zapomenout, jací mají být a jak mají přemýšlet. Jinak by přece nemohli poslouchat ty, kteří jim říkají, co chtějí slyšet. Populisté říkají lidem, co chtějí slyšet. To lidi uklidní a už se dál nezabývají tím, jestli to, co bylo vyřčeno má nějaký reálný slib – jestli daný slib může být splněn. Už to dál nezkoumají. Populistický slib je uklidní a uspí jak zvuk píšťalky kobru.

Lidé museli zapomenout na to, jací byli, když věří politikovi, který jim slibuje hory doly, aniž má jakékoliv pravomoci to plnit. Copak opravdu takové množství lidí netuší, co může nebo nemůže například český prezident? Copak ti lidé nevědí, že nemůže zabránit migraci, že nemůže řešit jejich komunální problémy a že nemůže zlepšit jejich ekonomickou nebo sociální situaci? Je opravdu normální, že v roce 2016 lidé věří v nominálně nejvyššího představitele státu jako v jakéhosi poloboha jako v době starověkého Egypta? Proboha!

Je potřeba začít se znovu učit. Je potřeba začít učit to, co se zdálo, že by všichni měli znát. To ví bohužel jen málokdo. A zdá se, že lidé, kteří to věděli, to zapomněli. Viz Británie.

Až pochopíme, jak věci jsou, jak fungují, zjistíme dvě věci.

První je ta, že Západ na tom není vůbec špatně. Že je to skutečně nejúspěšnější civilizace, která zatím existovala na této planetě. Zjistíme, že máme štěstí, že žijeme ve správné době a na správném místě. Zjistíme, jak jsme na tom dobře a nebudeme chápat, proč jsme se toho všeho chtěli zbavit.

Další věci je to, že budeme jasně vidět další cestu. Budeme jasně vidět, co chceme. Opět si začneme vážit svobody. Opět začneme využívat demokracii. Opět budeme požadovat spravedlnost. Opět budeme chtít ovlivňovat věci veřejné svou aktivitou. Opět poznáme svoji sílu a užijeme ji správně a rozumně. Opět uvidíme směr, kam se vydat.

Budeme mít zase naději.