Pochod pro Aleppo prošel Českem

Pochod pro Aleppo opustil Českou republiku. Tato ojedinělá mezinárodní akce pokračuje a její význam dál poroste.

Pochod pro Aleppo je výsledkem spontánního spojení lidí v době vrcholícího oblehání syrského Aleppa a vrcholící humanitární krize tamtéž.  Ačkoliv pro mnoho lidí je Sýrie jen další položkou ve zprávách, pro jiné je tamní situace vrcholem tragédie současné mezinárodní politiky, současné tragické světové atmosféry a současného smutného stavu světa. Zatímco na Blízkém východě zuří krvavé bratrovražedné války, na Ukrajině pokračuje ruská agrese, tak na Západě roste cynismus a nenávist vůči trpícím lidem. Je dobré a skvělé, že se najdou lidé, kteří se nejsou ochotni s tímto stavem smířit a jak jsem se osobně přesvědčil, takoví lidé žijí v různých částech Evropy a cítí to stejně. Když se svět hroutí, je třeba něco dělat.

To, co je Pochodu vyčítáno, je mě naopak sympatické. Ano, existuje sto a jeden rozumných důvodů, proč se na tento pochod vykašlat. Není přesně definována koncovka. Nemá to žádný přímý politický ani humanitární význam.  Existuji pochybnosti, zda energie a úsilí účastníku jsou úměrné výsledku a důsledku.

Ale právě to je to úžasné a skvělé, že se našlo dost lidí, kteří místo nekonečných diskuzí, plánování a přemítání prostě vstali a šli. To, co je motivovalo, je lidskost, láska, solidarita, touha po spravedlnosti a svobodě pro všechny lidi. Neschopnost nečinně přihlížet utrpení Syřanů.

Lidé, kteří si vzali za cíl projít pěšky 3000 km z Berlína do Aleppa, může někdo považovat za blázny. Podle mě to jsou však krásní blázni. Díky takovýmto bláznům zůstávají lidé lidmi. Takovíto blázni drží lidstvo v civilizaci. Ne v civilizaci definované technikou a vědou, ale v civilizaci definované vlastnostmi, které lidstvo pěstovalo od dob, kdy přestalo být zvěří. Takoví blázni jsou poslové lidskosti a jsou zvláště potřební teď, v době, kdy v nás nezodpovědní a zlí politici opět probouzejí základní zvířecí pudy.

Nezáleží na tom, že pochod do Aleppa není masovou záležitostí. V roce 1968 na Rudém náměstí demonstrovalo proti okupaci Československa jen pár lidí. V temných dobách různých totalit to byli jednotlivci, kteří udělali to, co museli, aniž by měli vůbec šanci na to, že se dočkají nějakého uznání za to, co udělali. Chartistů bylo také jen pár set mezi patnácti miliony a nakonec zvítězili.

Jsou zkrátka doby, kdy nezáleží na tom, kolik lidí co dělá a s jakým dosahem a úspěchem, ale proč to dělá. Ačkoliv účastníkům pochodu pro Aleppo nic nehrozí (zatím v Evropě) obávám se, že jsme se právě vrátili do doby, kdy musíme dělat tyto zdánlivě bláznovské činy. Možná je to jen proto, že nic jiného dělat nemůžeme.

Vyvstává pak otázka, kdo je větší blázen. Jestli ten, kdo si v sobě zachoval lidskost a touhu něco změnit, byť by se marně snažil pohnout horou nebo lidé, kteří na to zapomněli a raději se věnují sami sobě a to až do té míry, že jsou schopni tolerovat zlo nebo ubližovat ostatním.

Jestli to nakonec nebude tak, že právě tito pochodující do Aleppa jsou jediní normální v moři bláznů.

Mohu s potěšením konstatovat, že i v Česku se opět našlo dost lidí s tímto pocitem. Tradičně nejvíce jich bylo v Praze, kde Pochod podpořily stovky lidí. Jenže bylo naprosto úžasné sledovat, jak tento pochod podpořilo i lidé mimo Prahu.

Věřili byste tomu, že se podaří na trase ze severních Čech do Mikulova přes Brno a Prahu najít každých cca 15 km ubytování zdarma pro několik desítek lidí, kteří dělají dobrou věc? Věřili byste tomu, že v Česku najdou desítky lidí, kteří jsou ochotní pochodujícím nabídnout zdarma občerstvení, jídlo a pití? Věřili byste tomu, že se i v Čechách najdou lidé, kteří jsou ochotni pochodovat severními Čechami, Vysočinou nebo jižní Moravou uprostřed lesů a polí bez přítomnosti kamer a médií jen pro akci samotnou?.

Průměrný čtenář a divák médií tomu uvěřit nemůže. Stejně jako jsem nevěřil já. A přesto se stalo. A to nemluvě o celé řadě humanitárních organizací a církví, které se do projektu zapojily.

Jsem strašně hrdý na to, že se Češi opět zapojili do takové akce a že Syřané, kteří pochod sledovali, viděli, že i u nás je spousta lidí, kterým na nich záleží. Stejně jako to předtím viděli při jiných příležitostech Ukrajinci.

Mám pro vás dobrou zprávu. Pochod pro Aleppo stále pokračuje a pomalu, ale jistě směřuje ke svému cíli. Teď, když opustil Česko, je to sice logisticky složitější, ale pořád budete mít několik měsíců možnost se připojit nebo pochod podpořit. Je jedno jak hodně a na jakou dobu a jakým způsobem.

Hlavně, že to uděláte.

A přijmete heslo, které se zrodilo na „Aleppské cestě“: „Není důležité, kam jdeme, hlavně že jdeme.“