Proruští internetoví trollové se mě často ptají: kde máte ty tisíce Majdanistů? Proč o vás nemluví televize? Je vás 5 nebo 19? Nepřipadáte si směšně, když je vás tak málo? Myslím, že už není třeba na tyto otázky odpovídat. 17.11.2014 nám dal odpověď sám.
Tisíce lidí na Národní třídě a vajíčka na Zemana na Albertově. Tady byli ti lidé vážení čeští Putinisté. A poděkujte za to Miloši Zemanovi. To on vyhnal lidi do ulic.
Naše skupina Pražský Majdan neorganizovala ani červené karty a ani házení vajec, ale určitě na organizátory těchto akcí nežárlila a naopak se snažila propojit své aktivity a zúčastnit se toho.
Na Národní třídu jsme vyslali delegaci Čechů a Ukrajinců "ze vzdáleného Majdanu na Staroměstském náměstí." Pražský Majdan se stal oficiální součástí průvodu Sametového posvícení a rovněž oficiální součástí Festivalu svobody. Na Staromáku se konal koncert a výstava, které byly součástí akcí 17.11.
Vážení přátelé, byly nás tisíce. Bylo to velké zadostiučinění za naše tří měsíční snažení upozornit Čechy na to, co se děje. Češi pochopili a já jim zato děkuji.
Byl jsem v oné delegaci, která šla v pondělí dopoledne na Národní třídu. Cestou jsme potkávali desítky a stovky lidí s červenými kartami, kteří už ukázali Zemanovi, co si o něm myslí a mířili k nám na Staromák, aby podepsali petici pro vyšetření jeho velezrady.
Když jsem ovšem přišel na Národní třídu, byl jsem v šoku a dojatý. Tisíce lidí s červenými kartami. Spousty transparentů proti Zemanovi, koncerty, stánky… Skvělá atmosféra, přátelské pozdravy… Lidé si fotili logo Pražského Majdanu i Ukrajince v krojích, s kterými jsem zde dorazil. Setkali jsme se s velmi přátelským přijetím.
Tak se Češi probudili, říkal jsem si a byl to úžasný pocit. Potkávali jsme Čechy s ukrajinskými vlajkami, které se pro mnohé z nás staly symbolem svobody a ochoty obětovat se v boji za ní. A když jsem se dověděl, že lidé na Albertově nejenže házeli vajíčky, ale i skandovali „Ukrajina, Ukrajina“ přiznám se, že jsem slzel a běhal mi mráz po zádech zároveň. A mí přátelé z Ukrajiny to konstatovali jednoznačně: "Takhle vypadal Majdan v Kyjevě." Ano 17.11. se v Praze odehrál opravdický Majdan, tak jak jej známe z Kyjeva. Nebyl jen symbolický jako ten, který udržuji na Staromáku, ale byl plnohodnotný a skvěle velkolepý. Kdo tam nebyl, může jen litovat. Protože bohužel trval jen jeden den.
V davu se nám podařilo prodrat se až k pomníku 17.11.2014, kde byly stovky svíček a kytic. A mí ukrajinští přátelé zde uctili památku 17.11. společně s Čechy. 17. listopad a kyjevský Majdan se tak propojily. Principiálně totiž šlo o stejné akce o stejné hodnoty. 17.11.1989 a Majdan prostě patří k sobě.
Každopádně ten původní Pražský Majdan měl spoustu akcí na Staromáku, takže jsme se museli vrátit na "základnu", i když se nám z Národní třídy příliš nechtělo. Na Staromáku nás ovšem bylo třeba. Přicházel jeden člověk s červenou kartou za druhým a spořádaně čekali ve frontě na to, aby moli podepsat petici proti Zemanovi. Během jediného dne jsme nasbírali 2200 podpisů proti Zemanovi! To je prostě Majdan bejby.
A večer jsme se opět vydali na Národní třídu podílet se na živém světleném řetězu. Byla to další emotivní a dojemná chvíle, protože Češi a Ukrajinci se drželi za ruce a stáli jeden vedle druhého na Národní třídě. Pro mne to bylo úžasné zakončení výjimečného dne. Ten den sem byl dokonale šťastný a spokojený. Z politického hlediska to byl výjimečný den a pro mne osobně to byl nejlepší den za posledních 10 let od doby, kdy jsem hrál v rockové kapele.
Ani na chvíli jsem však nezapomněl na to, že tohle nebyla žádná party, ale skutečný politický zápas v reálném světě. Že by bylo lepší, kdyby takový úžasný 17. listopad být nemusel, protože by náš prezident nekolaboroval s Vladimírem Putinem. A kdyby se Putin agresívně neroztahoval po světě. Jsem strašně šťastný, že jsem potkal tolik úžasných Ukrajinců. Podle mě ti, kteří jsou s námi na Majdanu, jsou absolutně skvělí lidé a já mám štěstí, obrovské štěstí, že jsem takové lidi potkal. Ale mnohem raději bych byl, kdybych je neznal, protože bych je potkat nemusel, protože by nebyl důvod je potkat, protože by jejich země netrpěla, jejich příbuzní a známi by netrpěli a lidé na Ukrajině by neumírali za obranu své těžce zkoušené vlasti.
Ale stalo se a já vždy bojoval za to, aby takové věci se nestávaly, ale už se stalo… A tak jsem vděčný, že tragické dny dneška mohu prožít alespoň s takovýmito skvělými lidmi, jako jsou Ukrajinci z Pražského Majdanu, jako jsou všichni Češi, kterým záleží na jejich zemi a protestují proti Zemanovi a na podporu Ukrajiny a vůbec všichni, kteří nás podporují v reálu i na internetu.
Děkuji přátelé.
Sláva Ukrajině.
Ať láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.
A teď několik fotografií:
Šok na Národní. Přišli jsme s naším Majdanem a on už tam byl!
Ukrajinci na národní třídě 17.11.2014
Dostali jsme se na slavné místo:
Iněsa z Ukrajiny zapaluje svíčku u památníku 17. listopadu. Symbolické a dojemné. U nás to tehdy proběhlo hladce, u nich to jde těžce, ale patříme k sobě. Všichni chceme svobodu.
A mezitím na našem mini Majdanu na Staromáku... dorazili lidé z Národní a ve frontě čekají na podpis peticí... Češi se vzbudili a naše vysmívané snažení má konečně hmatatelné výsledky
Na Národní jsme nechali památku a vrátili jsme se...
... ale večer jsme šli zase na Národní. Ukrajina a Tibet, dvě trpící země:
Opět jsme zapalovali svíčky a dělali živý světelný řetěz. Češi a Ukrajinci, bok po boku...
Protože 17. listopad 1989 a Kyjevský Majdan patří k sobě.
