Ryze subjektivní pohled na akci na Vyšehradě, kde jsme byli napadeni zfanatizovaným davem pravých českých nácků.
Výraz trolení se používá na sociálních sítích a je to docela nepěkná metoda, kdy ničíte diskuze tím, že neustále opakujete svoje teze (spamování), odvádíte pozornost, napadáte účastníky diskuze, vkládáte (postujete) propagandistické odkazy atd… Do trolení se také počítá i používání jiné identity a vydávání se za někoho jiného, či lhaní o svém názoru.
V seriózních diskuzích je tato metoda nepřijatelná, ale v boji proti špatným hochům je naprosto oprávněná. Velmi se povedla, když byly na sociálních sítích vytroleny organizační online skupiny, které připravovaly protesty proti průjezdu amerického konvoje naším územím. Docela velká skupina proamerických trolů vnesla do jejich řad organizační zmatek.
Je to naprosto správné. Stejně jako každý ví, že se nemá zabíjet, ale připouští nálety na Islámský stát jako morálně správné, tak je to i s trolením. Trolit by se nemělo, ale trolit putinistickou pátou kolonu, nácky a extrémisty je morálně naprosto správné, stejně jako když bombardujete teroristy.
V kruzích, kde se pohybuji, se termín trolení přenesl i do reálného života mimo internet. Říkáme tak jedné speciální akci, která je v podstatě protestem proti shromáždění lidí, kteří hlásají nepřijatelné myšlenky, vyzývají k násilí a podporují zlo. Právně není co řešit. Nevirtuální situace reálného života jsou poměrně přesně upraveny zákony, které upravují pravidla pro veřejné shromáždění.
Rušit, blokovat nebo napadat nahlášené shromáždění je ilegální. Kdo to dělá, musí počítat se zásahem policie. Naše trolení je však zcela v mezích zákona. Vy můžete přijít na jakékoliv veřejné shromáždění s jakýmkoliv, i opačným názorem a nikdo nemá právo vás z tohoto shromáždění pro tento názor vykázat. Nesmíte toto shromáždění narušovat například tím, že rušíte projevy řečníků hvízdáním nebo skandováním, ale klidně si můžete vzít nesouhlasný transparent. Pokud se chováte slušně, máte na to právo.
A tomuhle právě říkáme trolení, protože dobře víme, že to organizátory štve, ale nemohou s tím nic dělat, tedy pokud respektují zákon. Je to správné, protože ukázat svůj nesouhlas s nacisty, komunisty a putinisty je morální povinností každého.
V sobotu jsme se tedy vydali trolit shromáždění Adama Bartoše, které bylo navíc avizováno jako tábor lidu. My jsme přece také lid, takže nebyl žádný důvod se na místo nedostavit. S sebou jsme si vzali trička s Václavem Havlem, Miroslavem Kalouskem, s Davidovou hvězdou a různé menší transparenty, z nichž mně se osobně se nejvíce líbil ten, který říkal:
„PRAVDOU A LÁSKOU proti nacismu, komunismu, radikálnímu islamismu, xenofobii, antisemitismu a debilitě.“
To bylo v podstatě heslo, pod kterým jsme tam šli, aniž bychom o tom nějak diskutovali. A kdo to je my? Kromě mne to byl antikomunistický aktivista Dušan Makovský, spisovatelka Jenny Nowak, Šimon Hlinovský a několik dalších lidí, které tak moc neznám nebo se vyhýbají publicitě. Celkem nás nebylo více jak 10.
Dostavili jsme se na Bartošovo shromáždění. O kvalitách jeho příznivců svědčí i to, že jim řádnou chvíli trvalo, než jim došlo, proč tam jsme. Teprve, když nás začal někdo fotit, tak si nás všimli a vrhli se na nás.
Průběh jste měli možnosti vidět na fotografiích a videích v médiích a na sociálních sítích. Tak se to jeví vnějšímu pozorovateli. Z mého pohledu to vypadalo takto:
Obklopil nás dav plný zášti. V životě jsem neviděl takovou nenávist v očích. Neměl jsem čas si to uvědomit, ale bylo to totálně děsivé. To mi došlo až později. Ti lidé, kdyby mohli, tak by byli schopni všeho. Za to vám ručím. Byli plni zloby, ačkoliv, a to zdůrazňuji, jsme se nijak hlasitě neprojevovali, nerušili jsme je, jen jsme tam tiše stáli. Vadily jim naše transparenty, trika a naše ksichty.
Transparent nám vytrhli z ruky a roztrhali, když jsem vytáhl další, roztrhali i je. Pak nás začali za nenávistného řvaní a skandování vytlačovat. Samozřejmě, že brát někomu transparenty nebo do něj strkat je protizákonné, a to už mě začalo vážně štvát. Tak jsem si sedl. Přetlačovat se jeden proti několika, to bych neměl šanci. Neměl jsem v úmyslu ustoupit.
Ve chvíli kdy jsem si sedl, schytal jsem dva kopance do zad. Neviděl jsem od koho, protože to bylo zezadu. Ano, to jsou lidé, kteří se dovedou prát, jen pokud jsou obklopeni davem a napadnou vás ještě zezadu.
Pak dorazila policie a odvedla nás stranou, kde jsme zůstali ještě několik desítek minut, dokud mě nakopnuté místo nezačalo bolet a na radu přátel jsem šel raději na pohotovost.
Takový byl tedy průběh akce z mého pohledu, ale je jasné, že je k tomu ještě třeba říci pár slov. Ale to až příště.
