Americké základny do střední Evropy patří. A Česko by mělo zahájit debatu o dalším zapojování se obrany NATO.
Zdálo by se, že to není problém. USA pošlou své tanky a další těžkou výzbroj do zemí ohrožovaných Ruskem. Přesně po tom jsme volali, přesně to jsme chtěli. Česko se zapojilo do sil velmi rychlé reakce NATO, jejichž poslání je jasné – odstrašující síla proti Rusku. Český generál Pavel se stává jedním z vedoucích představitelů NATO a ruská propaganda ho hodnotí jako jestřába. Je to skvělý pocit, že Česko, jehož nejslavnější voják byla literární postava v podstatě hloupého a zbabělého Švejka, dává nyní NATO skutečného vojáka z masa a kostí, který je považován za jestřába.
Zdálo by se, že už nic víc pro NATO udělat nemůžeme. Ale můžeme. Můžeme přijmout na své území základnu NATO, nejlépe americkou.
Je k tomu několik důvodů, třebaže i poměrně hodně prozápadní čeští politici, a to i včetně vojenských odborníků, říkají, že ne. Přesto jsem však přesvědčen, že je to více dáno nedostatkem politické vůle tnout do posledního zahraničně politicko obranného tabu – možné přítomnosti vojsk jiných zemí na našem území. Záměrně neříkám cizích vojsk, protože americká nebo jakákoliv jiná armáda NATO nejsou cizí vojska, jsou to vojska našich spojenců. Jsou to vojska zemí organizace, jejíž jsme součástí.
Za racionální vojenský argument se považuje vzdálenost naší země od Ruska. Je pravda, že ve vojenství je to už značná vzdálenost a kolona amerických dragounů, která si vyzkoušela cestu z Pobaltí do Německa přes ČR po pozemní komunikaci, to brala jako historický výkon. Jsem si však jist, že existují vojenské prostředky a materiál, které nevyžadují umístění přímo v blízkosti potencionálního nepřítele, a přitom je jejich přítomnost ve střední vzdálenosti od toho nepřítele žádoucí.
Co takhle letecká základna? Letecké základny v blízkosti nepřítele jsou nesmysl, protože hrozí, že mohou padnout do jeho rukou, ale velká vzdálenost zas prodlužuje jejich reakční dobu a spotřebu paliva letadel. Americká letecká základna v Česku by byla ideální. Nebo třeba základna lehkých speciálních sil, které se beztak do boje přepravují letecky. Nějaké zásobovací sklady a podobně.
A pokud ani USA, ani NATO nechtějí posílat do našeho regionu natrvalo vojáky, je možné poslat materiál, tak jak to nyní udělaly USA. I letectvo, i speciální jednotky potřebují velké množství materiálu k nejrůznějším účelům. Aspoň tedy sklad a připravenou leteckou základnu k okamžitému přijeti Američanů.
Domnívám se tedy, že existují vojenské důvody k tomu, aby současná vlna posilování východní části NATO Česko neminula.
Stejně tak existují důvody strategické. Když se podíváte na mapu a uvědomíte si, které země přijaly americkou vojenskou pomoc – Pobaltí, Polsko, Rumunsko a Bulharsko – vidíte, že je mezi nimi velká díra tvořená Slovenskem a Maďarskem. A za nimi se krčí Česko. Představte si ten tragický scénář, kdyby Putin obsadil Ukrajinu. Kam pak půjde? Do zemí, kde jsou americké základny, nebo do zemí, kde žádné nejsou? Kdo by byl další na řadě? Mně se zdá, že Pobaltí a Polsko se svým odhodláním nejsou tak snadný cíl jako střední Evropa. A pokud chceme, aby Slováci a Maďaři nezůstali stranou, je třeba také nebýt stranou. Podívejte se na tu mapu. Ta díra tam je.
Existují tedy i strategické důvody pro základnu NATO na našem území.
A v neposlední řadě je to důvod psychologický. To, že se reprezentanti naši země staví s despektem k trvalému rozmístění vojsk jiných zemí na našem území, je právě účinek toho výše zmíněného tabu. Ruská okupace nás poznamenala tak, že nejsme schopni přijmout armádu skutečných přátel. Je to jako se znásilněním. Často se stává, že znásilněná žena má pak strach z každého muže, byť by byl sebehodnější a sebeslušnější. Naše země byla znásilněna Sovětským svazem a my jsme stále trpící obětí.
Z toho se vyléčíme teprve, až prolomíme hranici toho tabu. Až začneme opět věřit tomu, že máme skutečné spojence a přátele, se kterými máme společné zájmy a kteří za zády neschovávají nůž, kterým nás bodnou do zad.
Protože pokud se z toho nevyléčíme, zůstaneme slabí, a budeme tedy první na ráně pro dravce typu Vladimíra Putina.
