Psychika se ve sportu nekoupí, funguje ale spolehlivě

Zná to prakticky každý sportovec, ať už dělá individuální či kolektivní sport. Můžete mít nejlepší vybavení v kádru nejlepší hráče, ale když nefunguje hlava, je to špatné. A zdánlivě nepomáhá vůbec nic.

Tento blog píši po shlédnutí nedávného zápasu Tipsport extraligy. Na led plzeňské Škodovky zavítala pražská Sparta. Když přijede tento soupeř, je to prakticky vždy událost. Sparta spolehlivě plní arény, a v Plzni to platí dvojnásob.

Jedna věc je, že na západě Čech se soupeřům z jiných koutů země hraje opravdu špatně. Zdejší prostředí je opravdu specifické a k soupeři leckdy hodně nenávistné. Přidejte k tomu, že hrajete na ledě momentálně prvního týmu soutěže, který je ve velké pohodě a nemáte příliš dobré vyhlídky. Hrálo se po reprezentační pauze. Zápasy po přestávce bývají vždy nevyzpytatelné. Komu se předtím dařilo, může jednoduše "padnout na hubu", naopak tým, který na tom byl špatně, má mnohdy šanci se odrazit.

Sparťané do Plzně přijížděli jako osmý tým tabulky a sami se těšili na reprezentační pauzu, ve které měli "vypustit", zapomenout na předchozí nezdary. Při nástupu do zápasu jich byl plný led. Létali po něm a měli lepší pohyb. Po první třetině byl stav bezbrankový. Plzeň na začátku té druhé šťastně poslal do vedení Gulaš. Už v tu chvíli bylo napětí na střídačce Sparty hmatatelné. Hned v dalším střídání inkasovali podruhé a Pražané se sesypali jako domeček z karet. Po chvilce přišel třetí gól v podobě hřebíku do rakve.

Hosté hru výrazně přitvrdili a "začali to řezat". Týmu v téhle chvíli nic moc jiného nezbývá, ale k úspěchu to nevedlo. Přitom před rokem byla situace úplně opačná. Plzeň se brodila v hokejové marnosti a nic jí nešlo. Sparta naopak svou hrou bavila a bodovala. Plzeň doma inkasovala nepopulárního bůra a v jedné z třetin dokonce ani jednou nevystřelila na branku. Jak je tedy možné, že plzeňští mladíci, kteří tehdy nešťastně sledovali sparťanský kolotoč, jsou v opačné situaci a herně vítězí nad stejnými hráči, kteří je tehdy byli schopni potupit nejednou drzou kličkou?

A není to jen o hokeji. Jak je možné, že fotbalisté Dortmundu po prvním poločase vedou 4:0 a zápas skončí remízou? Proč lze ztratit tenisový tiebreak, když vám zbývá jediný míček? A jak se asi cítil Usain Bolt před poslední stovkou kariéry, když nastupoval s očekáváním celého světa na svém hrbu?

Extrémně složitá otázka. Jeden z pohledů přidává globální stratég Jan Mühlfeit. Velice známý úspěšný kouč a mentor, který pracoval i po boku Billa Gatese a koučoval olympijského šampiona Davida Svobodu. Mühlfeit apeluje především na to, aby sportovci žili pouze přítomností. Jakmile přijdou do hlavy myšlenky "Co kdyby...?", může to znamenat rychlý sešup a ztrátu koncentrace. 

Sportovec by také neměl být přemotivovaný. Zde dám osobní prožitky. Zúčastnil jsem se dvou juniorských MS v hokejbalu. Ani jeden turnaj se mi příliš nepovedl. V šestnácti mě "semlela" atmosféra vrcholné akce a touhy po úspěchu. Stačil první zápas, který celou akci otevíral. Derby s domácím Slovenskem a já v něm podal velice zlý výkon, hlava nefungovala a já spadl dolů. Cesta nahoru pak byla poněkud zdlouhavá a za "dobrý" bych označil snad jen poslední zápas na turnaji. V Sheffieldu o dva roky později jsem měl obrovskou touhu vylepšit si mezinárodní obraz a dokázat si, že na to mám. Ale také tady to nebylo úplně ono. Znovu výkony pod hranicí svých možností. Proč ale, když jsem tak chtěl a bojoval, abych to změnil?

Psychika je nedílnou součástí sportu a vždycky má svůj podíl na úspěchu či neúspěchu. Kdo s ní umí pracovat, má z poloviny vyhráno.