Restituční bordel a neb proč mně restituce vadí.Lupanarium po Česku

V jednom z minulých článků „A Pán Bůh se na to má dívat“ jsem se okrajově zmínil o církevních restitucích. Ale spíš o emocionálním nasazení projevu pana Dominika Duky v reakci na otázku moderátorky Radiožurnálu v odpoledním vysílání.

Reakce na můj příspěvek – „Co máte proti církevním restitucím?“ následovala ihned.

Moje odpověď zní nic a všechno. Musí proběhnout, to je v pořádku. Přece nemůže stát někoho odškodnit a jinému majiteli ukázat dlouhý nos. To jednak nejde, jednak by to mohlo vést k vleklým soudním sporům. A to i u mezinárodního soudu. Prohra státu je dopředu téměř jistá.

Jenomže restituce jsou nastaveny zcela špatně. Ať jsou církevní nebo „civilní.“ To je jedno. Ale tak špatně, že na tom vydělávají zase a opět nepoctivci, chamtivci a kverulanti. Jsou to jedinci, ale o to větší balík jim spadne do klína. A čím větší majetek je předmětem restituce, tím větší je to podvod.

Začal jsem hledat dostupné informace. Zaujali mě následující.

Chcete-li se dozvědět bližší podrobnosti o církevních restitucích, a proč k nim mám výhrady i já, najděte si článek novináře, pana Klímy, pod názvem „Církevní restituce=krádež za desítky miliard.“

Nebo vás zaujme toto?

Nečasovi hrozí 8 let vězení za tzv. církevní restituce. Spisovatelka a novinářka Lenka Procházková podala na premiéra Petra Nečase (ODS) trestní oznámení pro porušení povinností při správě cizího majetku a vlastizradu v souvislosti s převodem veřejného majetku církvím pod zavádějícím označením vyrovnání s církvemi. Varovala i prezidenta Václava Klause, že případným podpisem zákona o převodu tohoto majetku cizímu státu se zřejmě dopustí ústavní velezrady

Spisovatelka Lenka Procházková podala již druhé trestní oznámení, tentokrát na kardinála Dominika Duku a další neznámé pachatele ve věci projednávaného zákona o církevních restitucích. Podle jejích slov nemá církev na požadovaný majetek nárok; toto přesvědčení opírá o záborový zákon pozemkové reformy z roku 1919 a zákon o revizi první pozemkové reformy z roku 1947. Podle spisovatelky tedy to, co následovalo po únoru 1948, nebylo zabíráním, ale důsledkem zákona přijatého ještě demokratickou vládou.

Procházková dále kritizuje nadhodnocení majetků, které mají být církvi nahrazeny. "Mezi slovem restituce a slovem dar je velký rozdíl. Chce-li vláda a parlament darovat církvím, a především té římskokatolické, nemovitý majetek v hodnotě 75 miliard a k tomu nás všechny zavázat ke třiceti letům splácení dalších 59 miliard plus inflace, což překročí 90 miliard, a přitom tvrdit, že se jedná o restituce z dob totalitního režimu, pak je to lež," uvedla dále Procházková. 

"Doufám, že medializace mých kroků přispěje k tomu, aby poslanci a senátoři zpozorněli a začali se zajímat o znění zákonů z roku 1919 a 1947. A aby především požadovali soupis majetků, které mají být novým zákonem převedeny na církve, jinak nemohou o zákoně hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Můj čin byl takový osamocený výstřel do tmy. Podporu veřejnosti sice cítím, ale tato situace chce spíš činy než vyjadřování podpory...

Představitelé římskokatolické církve již nyní veřejně prohlašují, že se chystají se získanými nemovitostmi, nejen budovami, ale i pozemky, obchodovat. Z dopisů a e-mailových zpráv, které každodenně dostávám od občanů, je zřejmé, že o budoucí církevní nemovitosti je značný zájem i mezi politiky a jejich příznivci. Z mého pohledu se tedy jedná o další tunelování, které má být legalizováno zákonem. Mně už Česká republika přijde jako mršina, ze které se rvou poslední kusy. "

Zpět k mému rozjímání nad restitucemi.

Zmínil jsem názor, že jsem přesvědčen o tom, že restituce v takové míře a takovým způsobem, jak proběhli po sametu, jsou špatné. Co mě k tomu vede? Poslyšte příběh z okraje velkého města na severu Čech. V tomto příběhu jde o „drobné“. Jde řádově o pět, šest možná osm milionů. Jak říkám nic moc v porovnání s tím, co se dá vytunelovat na velkých restitučních projektech.

 Do roku 1990 jsem pracoval jako dělník v jedné továrně na severu Čech. Proč jako dělník na tři směny, když mám peďák?  To je jiný příběh.

Na směně, jak se říkalo na šichtě, jsem měl kolegu. Nebyl zlý, neměl nejlepší dětství a vzdělání mu také trochu chybělo. Ale byl to celkem chytrý a bystrý chlap. Přišla doba cinkotu klíčů. Celkem rychle se zorientoval i on. A spolu jsme podporovali studentské hnutí atd.

Pak přišla možnost a nabídka restitucí a reparací. V České republice a dalších post-komunistických zemích je tímto termínem označováno navrácení znárodněného nebo konfiskovaného majetku bývalým soukromým vlastníkům, církvím a jiným institucím. Tento proces začal probíhat na základě vyvíjejícího se práva a není proto ještě uzavřen.(Potud Wikipedie.)

Můj kolega ze šichty, říkejme mu třeba Dan, měl dědečka. Nechci vás unavovat historií rodu Dana, ale jsou to důležité momenty pro věci následující. Jeho dědeček přišel do pohraničí těsně po odsunu Němců ze Sudet. Zajímavé na tomto momentu je, že zásadní souhlas s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy britská vláda vyslovila na základě memoranda 2. července 1942, o čemž byl E. Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942. A pak 13. května 1943 dal souhlas k celkovému odsunu Roosevelt, při Benešově návštěvě v USA.(Mimochodem kdo a proč pořád musí rozhodovat „O nás bez nás?“)

Pokračujme v našem příběhu. Dědeček přišel za město veliké, které se v údolí mezi horami rozkládalo. A tam na okraji se mu statek zalíbil. V něm ještě teplé peřiny v posteli, v kamnech ještě žhavý popel. „Nácek“ se chtěl před odsunem možná ohřát. Možná chtěl spálit doklady o členství v NSDAP? To se už nikdo nedoví. Možná že to byl i antifašista. To se fakt dnes nikdo nedozví.

Danův děd zabral statek, po dohodě s národním správcem. V kamnech přiložil, oheň se rozhořel a vklouzl do teplých peřin. Špatně se mu ale spalo. V chlívě bučely nepodojené krávy bolestí a hlady. Koně u žlabu ržály. Už druhý den o hladu a žízni.

Zní to jako pohádka? Ale to byla realita.

Takže děda toho Dana byl první, kdo se hlásil a zakládal Zemědělské družstvo. Neuměl vůbec hospodařit.  Dřív měl jen pár slepic a králíky. A najednou 12 krav, 2 koně, a hafo pozemků kam oko dohlédlo. Velmi rád se toho zbavil. Jen ten statek mu zůstal. A funkce v ZD, později státním statku.

Jeho vnuk Dan, a teď je to teprve ta pohádka, restituoval. Na části pozemků už vedla silnice, na části stály jakési objekty.  A tak přišly reparace. To jest finanční náhrada za znárodněný majetek po roce 1948.

Co mám ještě komu vysvětlovat o restitucích. I já jsem potomek (vnuk) kulaka. Ale ten se svým rodem na Podřipsku žil na stejném čp. po 5 generací. Taky jsme něco dostali. Nejdřív strýc, pokračovatel rodu na statku, vyhazov ze vsi. Nechtěl vstoupit do JZD. Musel podepsat, (v roce 1958) kdy mu hrozilo vězení, že opustí rodnou ves. A hlavně musel podepsat, že se nikdy nebude dožadovat vrácení svého statku čp. …. A tak se i stalo. I při restitucích to na něj vytáhli, a bylo to platné. (Jak říká Máňa je to směroplatné). Pak dostal podle čísel v pozemkových knihách zpět pole. Jak tam mohl začít hospodařit, když ve stáří již bydlel na Moravě u dcery? Byl rád že je propachtoval za pár korun roční úhrady. I to jsou restituce.

Prosím, najděte si co nejvíce informací o tom, jak se co děje. Jak se to pytlikuje za našimi zády. A alespoň o tom pište. Ať vidí mocní (či snad malomocní svojí mocí?) páni, že nám to zase tak úplně jedno není.  

Že jednoduše řečeno nejsme úplnými idioty, ač si to někteří námi zvolení představitelé myslí. Nenechme je na pokoji. Nenechme je rozkrást poslední majetek naší republiky.