Profesor je ve slepé uličce. Průšvih je v tom, že má pravdu.

„Obecně platí, že optimismus je povinností, ale před námi žádnou dobrou budoucnost nevidím,“ řekl Václav Klaus. „Ano, posunujeme se ke Spojeným státům, ale mám pochybnosti, zda ve správném kursu.

Na bývalého prezidenta pršely otázky z řad studentů týkající se toho, zda zpochybňování evropské integrace nemůže vyřadit Česko na geopolitický okraj kontinentu.

„Odmítám tuto rétoriku. Národní státy nepovažujeme za defekt, ale výhodu stanovenou historií,“ dodal.

Pravda a nic než pravda. Tato prohlášení pana Klause jsou trefná a srozumitelná každému. Brusel, potažmo vedení EU, se chová příliš autoritářsky.

Ale je to pravda?

Vraťme se do historie.

 V roce 1996 Česká republika oficiálně požádala o členství v EU. Premiér Václav Klaus předal žádost ČR o vstup do Evropské unie 23. ledna v Římě. Dne 26. dubna stejného roku převzal ministr zahraničí ČR Josef Zieleniec dotazník Evropské komise, který Komise požadovala pro vypracování posudku k žádosti ČR o členství. Vyplněný dotazník byl odevzdán v prosinci 1996.

Posudek Komise k žádosti ČR na členství v EU byl celkově pozitivní, i když poukazoval na řadu konkrétních nedostatků, k jejichž odstranění bylo nutné vynaložit značného úsilí. Komise vyjádřila názor, že Česká republika má stabilní instituce, zaručuje právní stát, lidská práva a ochranu menšin, může být považována za fungující tržní ekonomiku, která je schopná vyrovnat se ve střednědobé perspektivě s konkurenčním tlakem a tržními silami v rámci Unie, a měla by být schopná ve střednědobé perspektivě aplikovat acquis ( právní řád EU ), za předpokladu, že bude pokračovat ve svém úsilí o jeho převzetí a zintenzivní svou práci na jeho zavedení.

Dne 16. dubna 2003 byla v Aténách slavnostně podepsána Smlouva o přistoupení. Za ČR se slavnostního aktu zúčastnily, ministerský předseda Vladimír Špidla a prezident Václav Klaus.

A teď se podívejme na dnešek. Václav Klaus byl ve vyjednávacím týmu při přístupových protokolech k EU. Z výsledků i jeho práce, lze vysledovat, že přijímací protokoly dopadly pozitivně. Tedy ve smyslu přijetí. I referendum ukázalo, že jsme pro vstup (77,33% pro vstup).

Velký otazník je nad přístupem našich politiků k vývoji společnosti v ČR ve vztahu k EU za uplynulých 10 let. Zcela jistě to nemůžeme svalovat na Václava Klause. I když svůj díl viny má, stejně jako každý z nás, kteří hlasovali ve zmíněném referendu pro vstup.

Mnohem důležitější je, že normy, nařízení, doporučení, které jsme obdrželi z Bruselu jsme zbytečně horlivě plnili na 160%. Zvyklí zřejmě z dob totalitních. Tehdy jsme také musili vyšlapovat, jak Velký Bratr nařídil.

A tak v současné době našeho svazku s EU, plníme vše se zápalem, abychom se snad zalíbili? Ve velké míře je to ale naše věc, naše horlivost, horlivost těch, kteří transformují a značně vylepšují směrnice EU pro nás v Čechách.

Do slepé uličky jsme se dostali více méně, spíš více než méně, vlastní iniciativou. Iniciativou i bývalého pana prezidenta.

Je třeba dodat, že zároveň nemáme vyjednány zdaleka takové podmínky jako jiné země EU. Například v zemědělské oblasti. Naopak v oblasti sociálních podpor jsme nejvíce rozhazovačnou zemí EU.