Příběh vánoční.

Byly vánoce. Psal se rok 1981. Čerstvě po přijímači, předemnou asi tak 660, když to dobře půjde. Sloužil jsem u 22. výsadkovýho v Prostějově. Nic mě tak neštvalo, jako bejt na vánoce v kasárnách.

Polovina vojáků odjela na opušťák, nebo na dovolenou. My "zobáci" jsme museli střežit mír naší socialistický republiky. Jídelna byla poloprázdná. Byl sice řízek a salát, ale tím to zkončilo. Na rotě jsme dřepěli na PVSce, a čučeli na TV. Ze všech dvou programů šel jen jeden. TV I. Estráda střídala Ein Kessel Buntes. Stále dokola.

V tom přišel na PVSku dozorčí a křičí: "Chalani je tu dajaký vojín Kysela?" "Jo,  co se děje?" "Máš na dévéťárně telefon, tak kmitni, chumaj!" Tak jsme kmitnul. Už držím sluchátko v ruce a ptám se kdo to jako je. Ozve se prapodivnej hlas, kterej jsem neznal: "Tady náčelník, pro věci zbytečný!" ozvalo se zesluchátka. A už mě to bylo jasný. Povídám: " To jste vy náčelníku?" "Jo", povídá major Kelner, u kterýho jsme dělal "pimoně". Ovšem musím zdůraznit, že docela rád. Byl to totiž děsnej týpek a vtipálek. A ačkoliv jsem byl jeho osobní šofér, dokázal mi z vojny udělat stravitelný, dvouroční, vegáč.

"Tak kde si Žeravinko?" slyším ze sluchátka. "To tady na bráně mám zmrznout?" "Náčelníku už běžím!" zavolal jsem a prásknul telefonem. Na bráně byl náčelník, a prej abych šel k nim na kapříka. Jeho žena právě smaží poslední řízky. "No jo, já ale nemám vycházku" povídám. "Tak to budeš muset asi zdrhnout Žeravinko" povídá náčelník. "Ale až se nebudu dívat." Tak jo, zdrhnul jsem, i když náčelník se díval a dokonce to na bráně domluvil, že mně před půlnocí vrátí v pořádku zpátky.

Možná to dnes vypadá jako banalita. Ale tehdy, tehdy to pro mě byly ty nejlepší vánoce co jsem mohl mít. Náčelníku dík po 33 letech. A nejen za ty vánoce. A dík Vaší paní za toho kapříka a salát a cukroví a  hruškový kompoty a .....................