Povídka z kapsy mantlu starého trampa - Charlei.

Vojenská kontrarozvědka věděla všechno. Informace předala vojenské zprávě. A ta, i když s drobnými chybkami jednala.  Věděli, jaké kdo má číslo bot, jakou barvu trenek, co kdo rád obědvá nebo večeří, čím se živí rodiče, čím se živili jejich rodiče a čím rodiče rodičů. Zkrátka všechno. Nemohl jsem se divit, když mě povolali právě k 22. výsdakovému pluku do Prostějova. Co tomu předcházelo?

Jako pubescent, dnes by se řeklo teenager, který se pomalu stával dospělákem, jsem potkal jednu známou ze základky. Bylo nám asi 17 nebo 18 let. Už jsme tušili, odkud nám nohy rostou. Šel jsem zrovna ze školy. V té době jsem celkem pravidelně navštěvoval strojní průmku v Liberci. Jak jsem tak bloumal směrem k nádraží, potkal jsem Janu. To byla to spolužačka z dob dětství. Tak nějak pěkně vyrostla. Hlavně některé partie byly k nepřehlédnutí. V letním tričku obzvlášť hezký pohled. Hlavně v Liberci, kde je i v létě zima. Jak jsem ji potkal a pozoroval, hned mě napadlo pozvat ji na dvě deci. Řekla, že nemá čas. Běží zrovna na letiště. Neměl jsem ani tucha že by v Liberci, kromě anduly nebo trenéra něco lítalo. A tak jsem se zeptal, kdo že ji přiletí a na kterou ranvej. Koho jde vítat. Usmála se, a řekla, že chodí do paraklubu. Vyvalil jsem oči: „To jako skákat padíkem?“ „Jo.“ Odpověděla. Včera jsem potkala Pepíka a ten se taky divil. „Tak čau!“ Mávla a byla pryč. I s tím vypasovaným tričkem. Vtom krásně chladným větříku.

Pepík byl náš společný spolužák, a jeden z mých nejlepších kámošů. Prošli jsme spolu základku, učňák a teď jsme chodili oba na průmyslovku. A zase do stejné třídy. Cestou domů jsem se u něj zastavil. Dali jsme řeč, a domluvili se, že ta Jana vypadá vopravdu dost dobře. Takže se půjdem podívat taky na letiště k těm paragánům.

Byli jsme „muži činu“, a tak jsme šli hned.  Dorazili jsme za hangáry do Svazarmovské klubovny. Jen jsme vzali za kliku, nějakej paragán zvolal: „Další zájemci? Tak pojďte.“ Tak jsme teda šli.

Vezmu to zkrátka, protože zážitky z Libereckýho paraklubu, to je nadlouho. A bylo to skvělý. Vzlášť pro mě. Odjakživa jsem nesnášel vejšky. Trpěl jsem a trpím závratěmi už od metru dvaceti. Přesto jsem po něajkém čase skákal. Pokud byl čundr absolutní volnost a nezávislost, tak seskoky byly snad ještě lepší. Není nad to viset pod vrchlíkem a sledovat město, louky, lidičky pod sebou. Škoda že je člověk tak rychle zase na pevné zemi.    

Pak to jednodne přišlo. Dostal jsem povolávák. Tam stálo v kolik hodin a který den na bráně VÚ 8280, Prostějov. Paragán v civilu, budu holt, paragán na vojně.  Pochlubil jsme se na letišti. Dáča povídá, tak pozdravuj podplukovníka Drupu. Ode mě. A budeš mít skvělou vojnu. A šklebil se od ucha k uchu. Naštěstí jsem Dáču už nějakej pátek znal a věděl jsem, že si mám dát bacha právě na toho Drupu. Jo dobře jsem udělal, že jsem ho nepozdravoval. Jinak bych zřejmě vyfás deset vostrejch hned v den nástupu. Byl to tak trochu víc zelenej mozek než řada ostatních. Na druhou stranu byli i mnohem a mnohem horší.

Přijel jsem, to podzimní odpoledne, ještě asi s padesáti stejně vybobčenejch branců do Prostějova na nádraží. Tam už na nás čekal autobus z útvaru a pár záklaďáků co nás nahnali do něj. Jeli jsme do kasáren, nikomu nebylo moc do řeči. Jen jeden kluk ze Slovače, Míra, si neustále nakláněl z flašky s kečupem.Ten co nás doprovázel povídá: „ Kurva čo vy to stále slopetě? Boha šak bystě mal piť kořalku! Čo hen taký kečup?" Míra se jen usmíval a přihnul si zase svýho thomata. Přijeli jsme za bránu kasáren a ti, co nás doprovázeli, si oddychli. Nikdo z nás nebyl moc opilej. Nikdo nechtěl zatím utýct. A tak z radosti nad tím že splnili svůj rozkaz dobře nás zavřeli na návštěvní místnost a jeden z nich si neodpustil poznámku : „ A mátě popiči, chujove.“  Tak to byl úplnej začátek.  Proseděli jsme několik hodin zamčeni na návštěvce a čekali, co s námi bude. Míra si přihýbal už z pátý flašky kečupu. Tvářil se vesele a radostně. My ostatní ne. Byli jsme dost naprdnutí, že jsme si mohli dávat ještě pivko na nádraží. Když Míra odšroubovával šestou lahvičku o obsahu 5OO ml s etiketou kečup a lokal rudej protlak jak o život, tak mě to nedalo a povídám: „Co ti na tom tak chutná ty vole?“ „ Vieš ja ti to poviem asi tákto“, povídá Míra, „maš rád kečup?“ „ Ani ne“ já na to. „ Dobre ale tochto ochutnaj.“  „Ale já fakt kečup nemusím“, povídám. „Něhovor a slopej“. Podával mi láhev s mletými rajčaty. „Tak abych neurazil.“ Obrátil jsem láhev vzhůru nohama nestačil jsem se divit jak ten kečup je řídkej a jak to rychle teče do volátka. Navíc měl pěkný grády. „Ty pacholku“, povídám, „ ty tady celou dobu chlastáš vodku vobarvenou kečupem ? A nám nedáš.“ „ Však som ti ponůkol“, smál se Míra a už se sápe po svý flaši abych mu to nevypil.

Rozrazili se dveře, vstoupil nějakej s peckou na rameni a zařval : „Nááástup před budovou!!! A ty“, obráti se na Míru, „dopi ten svůj kečup a hlavně se po něm neposer!!“ „ No dobre“, na to Míra, „to bola ozaj posledná flaša“. A bola. A na dost dlouho. Vylezli jsme před návštěvku a začali se řadit do nějakýho patvaru. Když jsme jakž takž mohli jít, zavelel ten s tou peckou: „Záá mnou pochodem vchod!!“ V tom šli proti nám nějaký uniformy, co měli na ramenou nějaký zlatý hvězdy. A některý z nich ještě rámovaný zlatým rámečkem. Jeden takovej s jednou hvězdou se zastaví, podívá se do našeho davu, naše oči se střetli a on ukazujíc na mě prstem volá : „Kiďák z Liberce?“ Krve by se ve mně nedořezal. „Jo“, povídám „a ty seš kterej?“ Místo odpovědi mě ten furťák povídá: „Zítra ráno v 9,00 se hlas u mě v kanceláři!“ A šel klidně dál, jako by se nechumelilo. Ten svobodník, co nás vedl, se otočí ke mně a vraví: „Vy sa poznátě s majorom Pupom? Vy mu tykáte?“ „ Ne. V životě jsem ho neviděl“, já na to. „Kdo to je ten major Pupo?“ „ Robítě si piču alebo čo!!!“ Zařval ten svobodník. „Pupo mu vravíme iba tak. To je major Kelner. Či budětě slůžiť u ňho, tak mátě bohovsků vojnu!“ A v tom se nemýlil, mal som.

Tenhle náčelník byl jednak šéf šifrovacího oddělení a jednak to byl skvělej chlap. Hned druhej den ráno, už řádně vylepanej a voháknutej v zeleným jsem se hlásil na devéťárně, že jdu za majorem Kelnerem. Jestli by byl tak laskav a řekl mi, kde majora najdu. Z vokýnka se vyklonila ryšavá hlava nějakýho krpatýho poručíka a řve na mě: „ Kurva jak laskav, jak majora, snad soudruha majora ty kryple!“ „ Nejsem krypl a jestli je major soudruh, to ještě nevím, hodnosti neznám“, odpověděl jsem. „Kurva vojíne vy si ze mě děláte píííču??? Nebo co???“ Odvětil jsem že ne, že píču ne a nebo co už vůbec ne. Ten krpec začal řvát nepříčetným hlasem, že mě dá zavřít, že jako na Bory a tak.

V tom šel nějakej frajer na štáb, dvě zlatý hvězdy v rámečku a ten krpatej se moh přetrhnout. Podával nějaký hlášení vo tom že za nic nemůže a že se během  jeho služby nic nestalo a další plky, co nikoho, ani toho co to poslouchal, moc nezajímali. „Dobrá stačí“, okřikl ho ten větší šajba. Vyklubal se z něho velitel útvaru. „A vy tu děláte co“, obrátil se na mě. Krpec mu chtěl něco aktivně říct. Velitel jen mávl rukou a poslouchal mě. „Hledám majora Kelnera“, já na to. „Á vy jste ten Liberečák, že? Já jsem podplukovník Jarý, velitel tohoto útvaru“, slušně se představil. Krpatej za vokýnkem lapal po dechu, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. „Pojďte se mnou“, povídá šéf kasína, „ já vás tam dovedu“. A tak jsem šel. „Říkal mi major Kelner že narukuje nějaký krajan. Prý vás doporučí do ŠDZtky“. Nevěděl jsem co to je a tak jsem mlčel. Pak jsme se zastavili před dveřmi s nápisem „velitel útvaru“ a on povídá: „Půjdete o dvě patra výš a tam majora Kelnera najdete. Až půjdete okolo standarty, soudruhu vojíne, nezapomeňte salutovat“. A bral za kliku, že jako půjde do svýho kanclu. „Děkuju veliteli“, já na to, „ale soudruh nejsem, já to nepodepsal, i když VONI moc chtěli. Dokonce mi vyhrožovali že nedostuduju“. Velitel se pousmál, rozhlídnul po liduprázdné chodbě, a tiše povídá: „Já to hned věděl že si Ivan vybere zase pěknýho týpka. No ať se Vám u nás u útvaru líbí“. S těmi slovy rychle otevřel dveře a zmizel. Myslím, že to bylo první a poslední osobní setkání, tedy mezi čtyřma očima, s velitelem elitní jednotky.

Vyběhl jsem o dvě patra výš, pak jsem se o jedno vrátil, abych dodatečně salutoval u standarty.  Za chvíli jsem stál u mříží, za kterými byl kancl šifrovacího náčelníka mjr. Kelnera. Zaklepal jsem a ozvalo se: „Vstupte!“ Otevřel jsme dveře a tam major Pupo. „Tak jsem tady“, povídám, „jak jste chtěl“. „ Hmmmm“, usmíval se náčelník, „pořadová vás teprve čeká, že?“ Nevěděl jsem co je pořadová. A nevěděl jsem vůbec, co mě čeká. Pro jistotu jsem kývnul, že jako jo. „No asi takhle“, povídá ten major,  „vybral jsem si Vás že jste z kraje, odkud jsem i já. Budete chodit rok do ŠDZtky. To je Škola Důstojníků v Záloze. Vylezete jako podporučík. Můžete to i podepsat, ale to bych Vás vlastnoručně musel zastřelit, tak to nedělejte. Při škole se naučíte psát všemi desíti a budete ovládat dálnopis a šifrovací mašinu. Ta je tady, a ukázal na nějaký psací stroj, co nebyl psacím strojem. Ale teď, teď musíte nejdřív vyplnit tady ten dotazník. Ten já odešlu na Západní vojenský okruh. Pokud to generalita schválí, bude to jak já říkám. Do té doby budete standardně v přijímači. Sem budete docházet každý den dělat rajony. Je to jasný?“  Moc jasný mi to nebylo, ale radši jsem řekl, že jó, že mi to jasný je.

Vzal jsem ten dotazník a začal vyplňovat. Major mi kouká přes rameno a povídá: „Hlavně všechno pravdivě, oni toho vědí o nás stejně víc než my sami o sobě“.

Tak jsem to napsal a vyplnil pravdivě. Jak jsem skautoval, jak jsem se vyhnul SSM, jak jsem utekl před podpisem do KSČ, i když jsem málem kvůli tomu nedostudoval, jak můj táta nesouhlasil se vstupem spřátelených armád a byl sesazen v práci, prostě všechno jak to bylo. Kelner si to přečetl, povzdychnul si, a pak povídá: „No voni to stejně vědí. Ale jestli půjdeš na tu školu, to fakt teď nevím.“ Vzal to, zalepil do obálky a dal do pošty. Já vyfasoval klíče od kanclu. A pečetítko. Šlo o tajný prostor se šifrovací mašinou.

Šel jsem Zpátky na rotu. Přijímač utíkal jako voda. Pár debílků si na nás holubech hojilo svý komplexy a mindráky. Ale na to sral pes, jak se říkalo. Jedno se fakt povedlo. Ten krpatej poručík co jsem ho potkal na devéťárně, to ráno co jsem šel za Kelnerem, to byl velitel naší roty v přijímači. Ranní nástup začínal den co den tím, že se snažil povyrůst, měřil asi 155 cm i s botama. Pořád se naparoval, až jsme se mohli podělat smíchy. A tak na nás začal každý ráno řvát: „Makám, jedu, jedu vy hovada! Kdo se má dívat na ty vaše ksichty zblblý onanií.“ Prostě vojna jako řemen. Prostě poručík socialistické, lidové armády.

Ze západního vojenskýho okruhu přišla odpověď, na mnou vyplněný dotazník. Zněla něco v tom smyslu, jak takové individuum může vůbec sloužit v lidově demokratické armádě, a jak to že bych měl pracovat na šifrovacím oddělení, navíc snad jít do ŠDZtky.  Major se na to podíval a povídá: „Já to věděl.  Ksindlové!“ „Tak hele“, povídá mi, „v životě jsi neviděl tady ty šifrovací mašiny jasný?“ „ Jo“, povídám. On na to: „Víš ono je to těžký, imperialista nesmí vědět, že je máme, a jak vypadají  tyhle šifráky. No a přitom je vyráběj v Holandsku, v jedný Americký firmě. Takže tuhle tu mašinu jsi v životě neviděl, a na školu taky nepůjdeš. Ale když jsme krajani, tak si tě už nechám. Budeš mi dělat dál rajony a taky řidiče na cvičení. Já mám speciální vozidlo s dálnopisem a šěifrovací mašinou, ale to ty nesmíš vědět, takže to nevíš. Jasný?!“A tím začala moje služba u nejlepšího náčelníka v ČSLA. Zůstal jsem vojínem, šifrovat jsem nesměl, psát všema desíti taky ne, ale byl to docela dost dobrej čundr, tahle vojna. Akorát až příliš dlouhej.

Třeba jsme jeli na cvičení, samozřejmě do lesa, do vojenskýho prostoru. Náčelník povídá: „ Co to máš za břízu na rameni?“ „Co asi náčelníku. Svoji věrnou osmapadesátku.“ „ Že se s tím krámem vláčíš“, opáčil major. „Na vezmi si mýho škorpa ( samopal vz. 61- Škorpion ) a tenhle klumpr zamkneme tady v autě“.  „A co máte vy náčelníku?“ Ptám se ho. „Přeci nemáte dva?“ „Ále, kdo by se s tou mrchou tahal“ na to major, a otevřel pouzdro od škorpa, v něm vytvarovanej kus polystarenu aby pouzdro drželo tvar. Tak to byl takovejhle kousek ten můj náčelník.  Jindy jsme zase dostali do týmu záložáka, a vyrazili zase bojovat do lesa. Ve vejdě (PV3S-štábní úprava – speciál šifrák) jsme měli s náčelníkem dvě palandy, pro nás dva. Najednou ten záložka a týdení cvičení. I povídá večer náčelník: „Chlapi, je nás víc než máme bidel, musíme tahat sirku, kdo bude spát na zemi.“ Já do toho vstoupil, že jako holub a bez šarže, že samozřejmě spím na zemi já. „Ticho“, řekl náčelník, „a taháme“. Ulomil jednu sirku a tahali jsme. Zbyla na něj, na majora. Spal na zemi. Byl to vždycky frajer. A přímej chlap. A dost dobrej kamarád. I díky jemu jsem přežil krutých 730 dní a pár týdnů.

Když jsem kroutil konec prvního roku, narukovali nový absíci. Vysokoškoláci. Mezi nima i nějakej Karel z Prahy. Byl sice na vedlejší rotě, ale na stejným patře. Za nedlouho jsme se domluvili, že v civilu jezdil taky na čundry. Stali se z nás dost dobrý kamarádi. Celý rok co tam Karel byl jsme spolu zažili mnoho dobrýho. Jednou přišel Pokec, velitel naši roty, a prej, že je o víkendu zájezd na Slovensko pro svazáky. Ale že se jich přihlásilo málo. V autobuse bylo ještě místo a kdo by jako chtěl i z těch nesvazákopvejch jet. Každý den kdy jsem nebyl v kasárnách byl skvělej. A tak jsem se hned hlásil. Že jako jo že bych jel. Karel to viděl a povídá, proč jako se hlásím na nějakej politickej zájezd Po stopách SNP? Tak mu říkám, že jsem zaslechl, že se má jet do Švermovy doliny a spát pod širákem. Tak že něco jako čundr. A hlavně nemusím bejt v kasinu. Tak se Karel hned přihlásil taky. Bylo to fakt boží.

Už při odjezdu z kasina nám velitel celá akce, plukoví politruk, mimochodem v kasárnách úplnej vůl, povídá: „Co se stane o tomto víkendu, zůstane mezi námi, jasný?!“ „Jasný odpověděl autobus sborem.“ „Fajn“, na to poručík. A šoférovi zavelel aby zastavil v prvním krámu co bude u cesty. Tam jsme dostali deset minut volna, abychom si mohli dokoupit potřebné věci, co se v kasínu nefasovaly. Každej přišel obtěžkán pivy, rumem, vodkou a cigárama. Politruk se pousmál, pokýval hlavou, že tak si to přesně představoval, a dal řidiči povel k odjezdu. Začal velkej flám. Takovej, jakej lidově demokratická armáda hned tak nezažila. A navíc pod taktovkou politruka.

Chlastali jsme jak vo zlatý, „lidovědemokratický“ vidle. Když jsme přijeli ke Kráĺovej Holi, už jsme měli všichni dost. Dokonce jsme nabyli přesvědčení, že s námi nejede politruk, ale Juro Jánošík. Vystoupili jsme na kraji lesa, a politruk nám lámanou řečí československou sdělil, že za chvíli máme přednášku pravého slovenského partyzána, co tady nedaleko v lesích se Švermou bojoval. Odvedl nás na mýtinu v lese, kde stála chaloupka jako z pohádky. Nade dveřmi chaloupky nebyl perníček, ani lidská lebka, jak by se slušelo na chaloupku Baby Jagy. Jen prostý nápis „Výčap piva.“ Na pasece vůkol pak bylo několik lavic a stolů z hrubých klád. Šenkýř  načapoval a my pili. Ako horní chlapci Jurajovi, velebil si šenkýř. Nevím, jestli Juru znal osobně, ale podle toho jak byl vrásčitej, tak asi jo. A najednou jde chlap. Chlap jak hora. A hora jak Gerlachův štít. Vedle něj křehká ženská co ho doprovázela. Byl to pravý partyzán. Politruk se nezapřel. Hned běžel vpřed, salutoval a vítal starýho fronťáka. Ten si chytil levou rukou pravou, přitáh si ji k čelu a taky zasalutoval. Pak mu ruka bezvládně klesla podél těla. Příšerně to při tom vrzalo. Byla dřevěná. O tu pravou přišel ve válce.

Dal si pivo a začal vyprávět. Jak to bylo za války. Po druhým už názorně předváděl jak se zaléhá, jak se kličkuje před dobře zastříleným skopčáckým kulometem, u jehož spouště sedí bratko Slovák ze susednej dědiny. Třetí už mu ta jeho dobrá žena nechtěla dopřát. „Vieš ako to dopadá, keď si dáš tretie?“ „ Viem a čo? Ať vedia pravdu!!!“ A dal si třetí a velkýho panáka borovičky. Pak to začalo. Vyprávěl, jak to bylo doopravdy, jaký svině byli i mezi vlastníma, jak Švermu nechali zastřelit, jak si po válce kolaboranti, co hajlovali se skopčákama, kupovali tituly partyzána. Všechno to z něj šlo. Všechna ta křivda, ta faleš, pro kterou trpěl víc než pro tu umrzlou ruku. Najednou jsme byli zkoprnělí, v němém úžasu. Najednou někdo, kdo tam byl, kdo to zažil, začal vyprávět pravdu.Pravdu, které se jen stěží dalo věřit. Ale on, on to prožil.

Několik svazáků, těch pravých, co byli tím předvojem KSČ, se do partyzána pustilo, že lže. A proč to říká, vždyť oni se to učili jinak. Politruk, div divoucí, se přidal na stranu partyzána a řval: „Kurva ale tak to bylo!!! Von má pravdu, dyť tam přišel vo ruku vy hovada!!“ I politruk už měl dost.  Strhla se bitka mezi politrukem a partyzánem na jedné straně a několika echt svazáky na straně druhé. Už jsme vstávali my ostatní, že pomůžeme partyzánovi a „našemu“ politrukovi. Než jsme se však zvedli, partyzán si „utrhl“ pravou ruku, chytil ji do levé a jako kyjem začal mlátit tu svoloč mládežnickou. Když je všechny semlel na jednu hromadu, ruku při tom roztřískal, až třísky lítali, opřel se o svoji křehkou ženu a pomalu začal vzlykat a odcházel.

Politruk a my ostatní, co jsme byli s ním, jsme ho potichu vyprovázeli na kraj mýtinky.  Jeho křehká žena ho podpírala a tiše povídá:  „Veď som ti vravila, nědávaj si to tretie.“ On se na ni s láskou podíval a řekl: "Boha, aspoň vedia pravdu. Aspoň tý ktorý chceju." Vrátili jsme se k výčapu piva. Vrásčitej šenkýř, co byl starší, než je tenhle svět, jen povídá:  „Bože moj, to byla bitka. Ako kedysi. Presně ako Jura. Tákto to bolo aj vtedy s tými žandárami.“ Nikomu se už nechtělo moc sedět a pít. Tak jsme zalezli pod smrky a spali.

Ráno jsme se vzbudili.  A že si jako na cestu načepujeme vodu ve Výčapu. Bouchali jsme na dveře, ale byly zavřené. Jako by je nikdo neotvíral už nejmíň stopadesát let. Dokonce se chalupa jaksi začala naklánět a vypadalo to, že se každou chvíli rozpadne. Tak jsme si nabrali vodu v nedaleké studánce. Byla to voda plná bublinek. Přírodní kyselka, jistě zdravá, ale smrděla jak bolavá noha.

S Karlem, kterýmu  na čundru říkali Charlei, jsem byl vlastně jenom na tomhle jediným vandru. Zažili jsme toho hodně v tom ústavu chorých mozků. Ústavu, kterýmu se říkalo Československá Lidová Armáda. Ale hlavně jsme si slíbili, že po vojně, v civilu, spolu vyrazíme na Brdy. Tam měl svůj camp právě Charlei s partou.  A k nám do Jizerek taky pojedeme. Avůbec budeme čundrat po světě.

Karel odešel o něco dřív do civilu. Jako absík sloužil jenom rok. Vždycky mě hecoval, že na Brdy mě pustí jedině s pravou UeSkou. Pak několikrát napsal, poslal cigára nebo flašku. Dočkal jsem se a šel do civilu i já. Všechno se trochu změnilo. Najednou jsem neměl moc času jezdit každej tejden na čundr. Tak jsme si s Charliem alespoň psali. K vánocům.  K Novýmu roku, Velikonocům. Prostě tak. Věděli jsme vo sobě. Charlie jezdil pořád. Já míň, skoro vůbec, ale těšil jsem se jak malej kluk, že spolu vyrazíme někam do dálky.

Jednou jsme si dali spycha v Praze pod Orlojem. To bylo po sametový, asi tak v roce 98,99. Jelikož jsme se dlouho neviděli, poznávací znamení bylo-rudej, výsadkářskej baret na hlavě. Čekám pod vorlojem, čapku na hlavě a všichni si mě tak prohlížej, jestli jako nejsem trochu cvok. Já se snažil vytáhnout co nejvýš, aby mě Charlie viděl. Už jsem chtěl jednoho chlápka bouchnout do zada a zařvat Ahoooooooj. Ale v tom k němu přistoupila nějaká ženská a zčala s ním mluvit italsky. Tak to nebyl Karel, povídám si, ale tak nějak by mohl po těch letech vypadat. V tom mě někdo udeří do ramene a stojí tam chlap, kterýho jsem nikdy neviděl. Co je povídám. No co asi vole – 8280. Byl ro Karel! A s ním ještě další spolubojovník z toho útvaru. A šlo se na pivo. A vzpomínalo se a pilo se a plánovalo se. Jak pojedeme konečně spolu na Brdy, na Jizerky a tak. A Charlie mě znovu, s úsměvem, připomněl, že na Brdy mě pustí jedině s originální US tornou.   

Je fakt, že čas zase nebyl. Možná byl, ale já si myslel, že je ho málo. A na druhou stranu, že ho je dost. Tak jsem to pořád odkládal. Ale sehnal jsem si originál US tornu z první války a druhou z druhý. A zase jsem to odkládal. Příště a pak zase příště. Pak jsem Karlovi někdy napsal, někdy ne a on zrovna tak. Po letech jsem si řekl, teď je ta doba, čas je, chuť je taky, napíšu Charliemu, že letos v létě jedeme. Pro jistotu jsme připopjil i e-meil a telefon. Za nějakej měsíc mě přišla odpověď. Na obálce bylo ale napsaný Milan K…. Ne Karel ….jak bych očekával. Nervózně jsem otevíral dopis. Tam bylo pár vět, který se mi rozpily do mlhy. Jediný co jasně z těch řádků svítilo, že Charlie už se mnou ani s nikým jiným, tady na tomhle světě, na čundr nepojede.  Fakt jsem neměl čas?

Charlei, někdy přeci vyjedeme, i když na jiným světě. Určitě. Ahoj.