Povídka předvánoční, aneb 13. Kočka do smečky.

Je skoro půlnoc. A z rádia je slyšet: „ Je skoro půlnoc a z kostela zvon mi připomíná…….Autorádio se snaží, co může, abych neusnul. Pak ještě následuje písnička Honzova bráchy, že je skoro půlnoc a chce se mi spát, u pumpy kafe si musím dát……. Ale já už chci být doma. Bez kafe, bez pumpy.

Čekají mě dva psi, moji mazlíci. Rád jim říkám třeba „vy štěňátka moje“, to když jsou hodní.  Jindy zase „vy bastardi!“, to když mě vytáčejí, jako teď :-), když se snažím vypotit, opožděně, příspěvek na neděli. 

Šmudlíčci jsou berňák a labik. Labika jsme našli, opuštěnýho, před osmi lety. Proto se ani nezastydím, když na něj křiknu „Bastarde! Vrátím tě tam, kde jsem tě našel!“ On stejně ví, že kecám.

Jo a taky mě čeká asi tucet koček. Ale to je taky trochu přehnaný. Z těch dvanácti na mě čeká tak akorát osm. Možná devět. Ty ostatní jsou tvrdí introverti. Ti snad nemají rádi kontakt ani sami se sebou.

Tak ho mastím po rychlostní komunikaci a poslouchám rádio. Oči se klíží. Ale vážně už bych to chtěl doklepnout až domů. Je to jen pár kilásků. Možná sedm, osm, co já vím. Ručička je na stosedmdesáti jak přišitá. Pak jsem picnul pravou nohou o pedál a zrušil tempomat. Přijde táhlá levá, pravá, malá levá a ostrá pravá. To na 170 není ani za sucha.

Octavia se pomalu, velmi pomalu začne zpomalovat. Milisekunda!Ty vole, že bych spal?! Řach! Prásk! Oči jak dva tenisáky. Pomalu brzdím. Něco se děje, něco šíleného. Zastavím a nadávám si, že jsem se na to nevykašlal. Auto bude zřejmě na srač…na šrot, jen zázrakem jsem ještě živej.

Pomalu vylejzám z auta. Levý, přední kolo je na ráfku. Guma nikde. Kurňa, pomyslím si, bez gumy to nepůjde. To jsem věděl už ve 14 letech :-), že ji musím mít s sebou. Ty vole, říkám si, teď je asi čas na srandičky.

Vyměnil, jsme rezervu, hodil trosky kola do kufru a krokem jedu k domovu. Už projíždím skrz sídliště, nedaleko bydliště. Vyklepanej z defektu při nějakejch 150. Tak pro jistotu jedu fakt okolo padesátky. A v tom mi skočí pod kola malej, zrzavej ušmudlanec kočičího rodu. Stojím na fleku. Však říkám, že jedu pomalu a jsem vyklepanej.

Vylezl jsem ven. Kouknu pod kola. Nic.  Ani mastnej flek. Shejbnu se víc a čučím pod auto. Nikde nic. To už ležím na špinavým asfaltu a důkladně prohlížím prostor pod autem. Cvak. Něco, nebo někdo, mě seknul do tejla. Přímo doprostřed plešky. Vyhrabu se na všechny dvě a za krkem mi sedí.  Ne, nabyla to vopice. Pod vlivem nejezdím zásadně. Sedělo tam kotě. To co hupslo pod kola.

Ty smrade, povídám, tak pojď. A tak šel. Vlezl do auta, jako by na mě čekal. Ten labik, tenkrát, taky jako by na mě čekal. Kdyby tak na mě čekal jackpot ve sportce, to by taky nebylo marný.

Za chvíli jsme byli doma.

Ten bastard byl plnej červů, a uši plný svrabu, a z vočí mu teklo. Tak jsme jezdili každý druhý den na veterinu. Doma jsme ho drželi v „karanténě“. Aby nechytila naše smečka nějaký fujtablíky. Po 14 dnech jsme toho hajzlíka, dle veterinářky absolutně zdravého, odčerveného, zbavivšího se parazitů, vpustili do smečky.

Stal se z něho predátor. Velkej šéf, kterýho miluje 12 koček z našeho tuctu a dva psi z naší smečky.

Jo a taky tehdy na mě čekala moje paní. A tu si ochočil jako první, hajzlík jeden.

Krásné vánoce všem, teda hlavně těm čtyřnohejm. Mají to "bastardi" dost těžký. :-)