Zima stojí za prd. A to je dost slušně řečený. Je ráno. Ráno čtvrtýho ledna. Čtvrtýho ledna, kdy se má sáňkovat, lyžovat, kdy se mají stavět sněhuláci. Čtvrtýho ledna, kdy se mají děti koulovat, jezdit na bobu, mít mírně omrzlé tváře.
Ledva oko proloupnu, za oknem vidím zelenou travičku. Uprostřed trávníku, mimochodem asi budu první cvok, co bude v Čechách v lednu sekat trávu. A v tý zeleni kvete pěkná řádka sedmikrásek. Tak to mě podrž.
Teplo není, zima není. Plouhám se do koupelny a po ranní hygieně a snídani, ta byla pro změnu v jídelně, přemejšlím co dál. Do prčic jak já bych vodhazoval sníh. Jak já bych nadával na ty hromady sněhu co se musej uklidit. No musej. Já bych musel. Místo toho nic.
Pak bych vzal běžky a hurá do hor. A zase bych nadával jak jsem blbě promazal, z kopce to nejede a do kopce to nestoupá. A v tom se přežene na „zimním horáku“ okolo nějake floutek a rozjezdí stopu. Sakra to by se to nadávalo.
Všechno stojí za kulový. Politici si dělaj, co chtějí a ne co chci já. A starej prezident se předhání s novým kdo má lepší sdělení k národu. A ten, co vymyslel šicí stroj, dostal nějaký světový ocenění. Kurňa to je svět. Kdo ocení mně?
No den začíná opravdu bídně.
V tom zadrnčí mobil. Jo jasně, stavíme se, jen si to prosím tě připravte, říkám do telefonu. Za chvíli jsem u vás. Sedáme, s manželkou, do auta jedeme k tchánovic. Potřebují nakoupit. Už jim to moc nechodí. Tak se se švárou střídáme a trochu pomáháme. To znamená, že dopolední zábava bude fakt super :-(
Přebrali jsme prázdný láhve a soupis věcí ke koupi a frčíme do marketu. Zase se plouhat mezi regály, no to miluju. A eště k tomu v sobotu.
Najednou ho vidím. Mezi regály, človíček o francouzkejch holích. Trochu, nepatrně shrbenej stářím. Jinak je vidět, že to muselo bejt kus chlapa. A když se otočil, není pochyb.
Všechno je najednou takový hezký, pohádkový. Najednou tam stojí chlap jak hora. A hora jak Sněžka. Dlouhej plášť, dlouhý fousy, v ruce sukovici. A kolem poletuje pěnička. A vítr skučí, sníh se mete. A vtom zase zasněžený pláně a nad nima krásný modrý nebe a slunce. Slunce co hřeje i mrazí. Tak jak to má v lednu bejt. A jeho dobrácká, stále usměvavá tvář pod velkým kloboukem. A na koho se obrátí, na toho se pousměje. A ačkoliv bychom mu měli první vzdát úctu, řekne prostě každému „dobrý den.“
A ten den je najednou opravdu dobrej. Všichni v tom marketu se usmívaj, dávají si přednost. Nikdo na nic nenadává. Všem je tak nějak krásně. I ten den je krásnej. No není to nádhera, v lednu a já nemusím máchat lopatou plnou sněhu? No není to nádhera v lednu a kvetou tak krásně sedmikrásky.
Děkuji za to dopoledne v marketu. Děkuji pane Krakonoši. Děkuji pane Peterko. Jsem rád, že jsem vás potkal. Lepší začátek roku 2014 jsem si snad ani nemohl přát.
A slibuju, pane Krakonoši, budu nadávat na svět mnohem míň, radši vůbec.
