Byli jsme odchovanci vodních skautů. Náš vztah k vodním sportům byl velice kladný. Moje první opravdová řeka byla Lužnice. Plavil jsem se na ní v roce 1970 se skautským oddílem.
Splutí to bylo nádherné. Naše lodě byly dřevěné pramice, které jsme celé jaro opravovali. Ta jedna byla těžká, přetěžká, byla staršího data stavby a ta druhá, ač také dřevěná byla snad o polovinu lehčí. Když jsme přijeli do Suchdolu, vymyslili naši vedoucí, Fanda, Bici a Nalym zajímavou soutěž pro dvě posádky, které se té plavby měly účastnit. Ve finále jsme nasbírali obě posádky stejný počet bodů a tak vítěze určil až rozstřel. Jak by řekli hokejisté-samostatné nájezdy.
Absolutní finále jsme vyhráli my, Rejnoci. Kormidelník, Milan, já jsem byl levý háček ( první po kormidelníkovi, a kormidelník byl na lodi první po Bohu ). Druhá posádka byli Delfíni, kormidelník Bobr. Tehdy opět zvítězil duch pospolitosti a nepsaných zákonů kamarádů. Mohli jsme si vybrat přednostně, soutěž jsme vyhráli, která loď bude naše. Samozřejmě že všichni čekali, že to bude ta nová, krásná, voňavá a lehounká pramice. Krátce jsme se poradili a udělali to gesto, které ve mně zůstalo, které mi často i někdo vyčítal, a vybrali jsme tu těžkou, starou pramici. To jsou maličkosti, myslím, které utvářejí povahu na celý život.
Byl to návrh našeho kormidelníka Milana, a všichni, celá posádka jsme ho podpořili. Někteří možná zprvu nechápali, ale to byla vlastně ta naše největší výhra nad druhou posádkou. Navíc Bobr byl přesvědčen, že tu soutěž prostě musí vyhrát a že ji vyhraje. A teď nejen že nevyhrál, ale ještě se druhá posádka zachovala tak, jak asi nikdo nečekal.
Zkrátka plavba to byla úžasná, jeli jsme ještě Starou řeku, přes Rožmberk. Úchvatné, nádherné vzpomínky i na ty miliardy komárů co si z nás udělali hodovní síň. Třeba zmínit ještě jednu historku. Jeli jsme pod Rožmberkem korytem Staré řeky, a tu povídá kormidelník, chlapci, je třeba abyste se naučili kormidlovat. Budeme se střídat u kotrče. První půjde levý háček.
Sedl jsem tedy ke kotrči a dal povel vpřed. Cesta ubíhala dost zběsile. Teklo to tenkrát nějak po deštích dost rychle. Kdo nekormidloval těžkou pramici a navíc kotrčí a ne pádlem, nemůže ani tušit, jakou silou dokáže, abnormálně těžká loď, si razit cestu vpřed. Najednou to s námi zle smýklo, loď se vznesla do vzduchu a přistála v plném proudu prostředkem na čemsi. Pod hladinou byl pilíř starého, dřevěného mostu. Ten nás vynesl do výše, aby si pak plně obsazená pramice, sama o sobě dost těžká, sedla prostředkem na ten starý, zapomenutý pilíř. Jedině kormidelník má právo dát povel vylodit. A kormidelník jsem byl teď já. „VYLODIT!!“ Zařval jsem a šest statečných jinochů, včetně levého háčka, kterým byl, v tuto chvíli, jinak kormidelník Milan, skočilo do běsnících živlů. Odlehčená loď, stále ale posazená na pilíři, se začala zvolna otáčet. Prostřední fošna dna lodi, která byla navíc nejvíce ze všech fošen shnilá, se začal se skřípěním tříštit a vytáčet a trhat a bortit. Do lodi začala povážlivě rychle vnikat voda. Nadzvednout! Zavelel jsem. Leč bratři zmizeli pod hladinou, voda byla hluboká. Nemohli se vzepřít o dno říčního koryta. Situaci zachránil Milan, právoplatný kormidelník, který zařval, že velení přebírá zpět, a tudíž vylodit – to jako já. Tak jsem skočil i já do rozvodněné řeky. Pramice si trochu oddechla. Navíc jsem byl nejdelší z posádky, takže jako jediný jsem se vzepřel o dno říční a pozvedl pramici, která se skřípěním opustila svoje parkovací místo. Svezla se do proudu a ihned šla ke dnu. V prostřed zela díra velikosti fotbalového stadionu, jak tvrdil kormidelník. Jak známo je první po Bohu a tudíž má vždycky pravdu, i když ji nemá.
Ta díra nebyla větší než fotbalový míč. Dovlekli, jsem naši ponorku, ke břehu, vytáhli ji na břeh a odhadovali a rozhodovali co s tím. V tom již připlouvá Bobrův rychlý a lehounký šíf a rozesmátý Bobr se ptá co že se jako přihodilo, Pak ale zjistí, že jsme v loji, tak rychle přirazí ke břehu a už se rozvíjí debata jak nejlépe naši bárku opravit. Nakonec jsme sehnali kus, asi metrový, pěkné fošny. Díru jsme zarovnali, nahradili novým dřevem, utemovali a nakonec jsme rozehřáli kotlík plný asfaltové drtě posbírané z krajnice místní komunikace a přejeli tím tekutým sajrajtem spodek lodi. Dopadlo to skvěle, jen ta pramice byla zase o nějaké to kilo těžší. Její název zněl hrdě „Avegajo Navegaro de Embalaja Terestre.“ Děravé plavidlo vodního obalu zemského.
Zoceleni průpravou ve skautském oddíle, rozhodli jsme se s Baronem, že i my trampíci budeme jezdit na vodu. Má to svoje nesporné výhody. Nemusí se šlapat po svých, sedím si a jedu si. Jen ty řeky nejsou všade. Ty nejhezčí jsou v Jižních Čechách. Možná i v Jižní Americe, ale ty Čechy jsou pro našince víc po ruce. Po skautech jsme zdědili jednu dřevěnou kánoi, klasiku s žebry a s tenkých prkýnek. Tu Baron potáhl laminátem, takže to byla nejtěžší keňa všech dob, co na řekách kdy plula. Ale oproti té zmíněné pramici, to byl přeci jen výrazný pokles hmotnosti. No a stou indiánkou jsme vyjížděli alespoň dvakrát, třikrát v týdnu na Libereckou přehradu. Byl to fakt tank a ne kanoe, což jsme si prubli s Baronrm na Jizeře. Rozhodl jsem se koupit si loď vlastní, novou, laminátovou. Tehdy byla nejlepší asi vertexka. Občas jsme si ji s Baronem půjčili od kamaráda Benyho. Protože fakt byl zázrak něco někde koupit. Byl jsem šťastný, když jsem sehnal trochu jinou laminátku. Na její bortu byl nápis Hamer Team. Později jsem zjistil, že to byl šíf vyráběný na export. Nebyla to sice kanoe, ale double kajak. Upravil jsem teda posez, vylepšil ten šíf a byla z toho kanoe jak vyšitá, s neuvěřitelně dobrými schopnostmi pro manévrování.
V létě jsme vyrazili na velkej vandr. Samozřejmě na Lužnici. Jela celkem velká parta, kterou jsme dali do kupy. Někteří byli bývalí skauti, někteří kamarádi z dlouhých cest, někteří kamarádi kamarádů z dlouhých cest. Vzpomínám na Vencu zvaného Hřebík, ten vzal sebou ségru, aby na něj dávala pozor, pak jeli Ringo s Lálou, Ringův brácha se svoji kočkou, Fousáč s bráchou, Baron a já. Lodě jsme si nechali dopravit vlakem již týden dopředu a pak jsme jedno odpoledne vyrazili. Po mnoha a mnoha hodinách a přestupováních z vlaku do vlaku jsme se dostali do Suchdola nad Lužnicí. Tam na některé z nás už čekala loď v kotci na nádraží. Těm, na které nečekala, slíbili dobře informovaní ajznbóni, že určitě dorazí zítra, nebo pozítří, maximálně pak popozítří. Pokud ne, takže se sní mají rozloučit. Prý se občas stává, že se loď někde po cestě ztratí.
Nebylo divu. Vždyť v rozkvetlém socialismu lodě nebyly k mání. Ono totiž nebylo téměř nic k mání. Pamatuju se, že nebyl třeba ani obyčejný hajzlpapír. Proto se tak mohutně kupovalo Rudé právo. Jednak to měly všechny organizace povinně nařízené, a jednak proto, protože bylo největší. Mělo atypický rozměr pro socialistické soustátí. Bylo velké jak Timesy z Nového Yorku, aby ty hovada imperialistický viděli, že dělník v rozvinutým socialismu na prahu komunismu umí tak velký noviny vyrobit taky. Protože jejich cena byla stejná jako polovičních novin typu Mladá Fronta, nebo Svobodné Slovo, stály tuším 50 háků, tak si je lid veřejný velmi oblíbil a kupoval je. Neboť útržků na záchod se z nich udělalo mnohem víc než z ostatních jmenovaných tiskovin a taky na podpal do kamen bylo větší množství papíru. Tím, že jsme si tím Ruďasem vytírali pr…e, tím jsme vlastně dávali soudruhům na ÚV jasný signál, že jsme národ uvědomělý a oddaný marxisticko leninské ideologii. Škoda že neexistovali u nás za železnou oponou (nikdy jsem nechápal toto slovní spojení, vždyť jediná železná opona, o které jsem věděl, byla v Národním divadle a ta se měla spouštět jen v tom případě, že by Zlatá kaplička zase hořela, aby byla uchráněna Hynaisova opona hlavní) agentura pro průzkum co se s čím dělá, k čemu to slouží a kdo je jak oblíben.
Kdyby to soudruzi věděli, že celej ten Ruďas je na hovno, jistě by to zabalily dávno.
Ale zpět na Lužnici. Čekali jsme teda na ty lodě, jestli je dráha doveze, nebo nás převeze. Kde se dobře čeká trampovi? Třeba v pěkné hospůdce. Tak jsme zašli na jedno, vybalili kytary a byl to moc hezkej večer. Ráno jsme se probudily a šli obhlídnout ty klece na nádraží, jestli jako ty lodě dorazily. A dorazily. Žádná z našich se neztratila. Hůř dopadla jiná parta, kterou jsme potkali večer v hospůdce. Ti čekali marně již šestý den a tak se rozhodli, že si postaví vor a pojedou řeku na voru. My jsme zabalily loďáky, nejezdilo se ještě s konvemi, či barely. A vyrazili jsme po proudu, vzhůru vstříc dobrodružství, ale ve skutečnosti samozřejmě dolů po proudu.
Byla to doba, kdy v Americe byli velmi populární Hipies. Ovládali dost značně veřejné mínění. I v Československé socialistické republice jsme se dozvěděli o tomto hnutí. Vyšla i krásná kniha polského autora Vojtěcha Jaruzelského „ Odvrácená tvář Ameriky.“ Problém měli naši hlavouni v tom, že nevěděli jak se k tomuto fenoménu postavit. Vždyť v Americe to byli právě Hypíci, kdo protestoval proti válce ve Vietnamu. Tedy to by se soudruhům z ÚV líbilo, ale na druhou stranu? Ti Hypíci hlásali volnost, rovnost, bratrství-podobně jako Jakobíni ve Francii při Velké Francouzské Revoluci. Ale Hypícká volnost voněla LSD, koksem a marjánkou. To bylo zase moc silný sousto na naše soudruhy. Ještě se jim tak líbila volnost, nebo jak se říkalo-REVOLUCE- v sexu. Tu soudruzi na svých oslavách, školeních a MDŽ dokázali nejen tolerovat, ale i vyhledávat a podněcovat. I prémie mohli mít soudružky vyšší, pokud byli součástí tohoto fenoménu.
I mým vzorem byli Hipies, ač jsem nikdy koks ani LSD neochutnal, a o marjánce jsem si myslel že to bude asi to koření, co dělá bramborák bramborákem. Vůbec jsem nechápal, proč z toho dělaj Amíci takovej problém. Co se týče sexuální revoluce, u mě to byla spíš prohibice. Ale že se mi Hypíci líbily, to jo. Poslouchal jsem doma Jaen Baezovou, Jimmiho Hendrixe a další skvosty beatnické generace. Můj brácha je starší, a tohle byla a je jeho parketa. Jelikož se mi tedy ten směr tak líbil, tak jsem vyjel na Lužnici jako tramp, a zároveň trochu jako hipýk. Na krku milion šňůrek, přívěsků a nezbytný křížek na řetízku. Přesně tak jak jsem to viděl na fotkách na titulních stránkách LPíček, co měl brácha doma. Možná jsem to ještě o něco vylepšil.
Jak jsme vyjeli po proudu, ujeli jsme asi 200, 300 metrů. Pak přišel manévr, kdy Baron, jakožto zadák (zas byl první po Bohu), otočil loď proti proudu, neboť zahlédl krasavici, s kterou měl včera před hospůdkou delší pohovor. Jak ji Baron mával na rozloučenou, já jsem se zaháknul řetízkem, na němž byl křížek s umučeným Ježíšem za trubku, která vedla do zahrádky nějakého zelináře. Zřejmě tudy chtěl čerpat vodu na zalívání svých výpěstků, ale práci odfláknul, možná že další část trubky teprve chtěl ukrást z vlastnictví našeho pracujícího lidu. Trubka nevedla do vody, nýbrž trčela do řečiště ve výšce mého krku. No a jak Baron dělal otočku, mně se ta trubka provlíkla za řetízek. Ježíš nepomohl, řetízek byl pevný, asi z první republiky, a mě to vylodilo. Vysel jsem za řetěz, vysel jsem s Ježíšem nad bystrou řekou a Baron se loučil se svoji squaw. Dojemný pohled. Naštěstí se trubka trochu ohnula, řetízek sklouzl a já zahučel do vody. To mě zachránilo před jistým uškrcením. Snad pomohl Ježíš, který tam se mnou visel a řekl si, že mě ještě chvíli nechá na tomhle světě. Baron přistál, počkal, až se vyhrabu z vody. Pak jsem sundal všechny ty Hypísácký doplňky a vrátil se naplno do světa trampů. Od tý doby nosím nerad něco na krku. Dokonce i kravatu nemusím.
Plavba po Lužnici v pěkném létě, s dobrou partou, to je nádhera. Ani jsme se nenadáli a byli jsme v Táboře. Pod Táborem nás čekala známá hospůdka Harachovka. Tady dělali fantastickej tataráček s topinkami a točili výborný orosený pivečko značky Budvar. Tady jsme naplánovali dvoudenní přestávku, s tím, že kdo bude chtít pojede do Bechyně, kdo nebude moct pofrčí už domů. Všichni chtěli do Bechyně, ale na Hrachovce jsme zůstali asi o dva dny dýl. Ten tatárek byl každý den a byl čím dál lepší. Taky jsme si prohlídly okolí a starobylé město včetně kláštera v Klokotech. Prostě tam bylo hezky a nikam jsme nepospíchali. Druhý, nebo třetí večer mi Baron povídá „ Hele Kide, ňák moc piješ. Měl bys trochu brzdit s tím pivem. Měl určitě pravdu, ale mě se to nějak dotklo, prostě mě naštval, že mě kritizuje. Tak jsem šel ten večer do hospůdky Harachovka a pil jsem čistou točenou kofolu. Když jsem si objednával pátý půlitr, šenkýřka se divila, když byl osmý, byl jsem docela jak den před tím po pěti pivech. Nakonec mě kamarádi odváděli z hospody, silně pod vlivem, ale tentokrát dvanácti půllitrů kofoly. Kdyby to Baron neviděl na vlastní oko, jistě by mi nevěřil, že jsem ten večer alkohol nepozřel. No a jelikož náš šíf byl Hamer, jak jsem řekl, začali mě říkat Hammer Kofola Kid. To mě zůstalo až do konce velkého vandru, a někdy mě tak řeknou kluci, co tam byli, ještě dnes.
Když jsme konečně dorazili do Bechyně, nastala smutná doba loučení. S Lužnicí, s vandrem a vůbec. Zabrousili jsme ještě do Židovy strouhy, podívat se na pstruhy a raky. V té době absolutní vzácnost v Čechách. Všechny toky tak trochu smrděly. Byly to vlastně spíš stoky než toky.
No a pak už táhnutí lodí na nádraží, sbalit veksly a jet domů. Zkusili jsme s Baronem, jestli bychom mohli dostat loď nějak pod kontrolu. Přeci jenom byla nová. Paní soudružka pokladní na nádraží ČSD nám řekla, že to bude problém, ale že by to šlo, že by nás zavřela do nákladního vagonu s loděma. V Praze ale musíte kluci rychle vyskočit, aby vás nechytili osožáci. To byla policie speciál, kterou vlastnily ČSD. Osožáci, to znamenalo OStraha Železnic. Poděkovali jsme té paní za její laskavost, ale když ještě dodala, že je za to i pět let na tvrdo, upustili jsme od té myšlenky. Byť se nám líbila. Znamenalo by to konečně podobat se trampům z daleké Ameriky se vším všudy. Těch pět let rozhodlo. Baron dokonce řekl, že by mu nevadilo tolik, kdyby ho sundal ňákej brzdař. Ale kdyby ho zavřel ňákej fízl, to že by opravdu nepřežil.
Nechali jsme Hamra osudu a ČSD a jeli vlakem do Prahy. Tam pak metrem na hlavní nádraží. Dojemné bylo lučení s kamarády, kteří stáli na protějším nástupišti v metru a přes hluboký koridor, který nás odděloval, jsme pěli píseň, kterou přinesl do tohoto shromáždění Fousáč a která se ujala. Lidé v metru nám buď tleskali, neboť jsme přes koridor kolejišť zpívali trojhlas, nebo v děsu prchali a uplivovali na zem. Čuňata. Píseň měla jednoduchá, trochu morbidní slova – Měl jsem jednu milou, tu sem přeříz pilou, za tu čistou práci sedím na Pankráci, lepím pytle z PVC. Když jsem je dolepil druhou jsem nabalil, tu sem přeříz pilou jako první milou, za tu čistou práci, sedím na Pankráci, lepím pytle z PVC. Když jsem je dolepil, třetí jsem nabalil …..a tak dál, a tak dál, až přihučel vlak metra. Ty skvělý kluky jsem od tý doby neviděl. Ale byli to fakt dost dobrý kamarádi, co zapadli do naší party.
Byl to dost dobrej vandr.
