Uplynulo pár let. Dědeček mi umřel a babička se přestěhovala k nám do Liberce. Já, já jsem byl napůl dítě ulice.
Otec byl věčně ve službě, dělal vsuňáky, to byla vlastně práce přesčas, a matka pracovala od rána do večera. Zprvu v obchodě jako prodavačka, později jako účetní, také v ČSD.
Chytil jsem se príma party a měli jsme na kontě pár menších i větších průserů. Téměř každý druhý týden jsme byli na okrsku, kde sloužil Klekí Petra. To byl SNBák, který byl úplně šedivý, téměř bílý, a protože byl na okrsku sám, byl to samozřejmě náčelník okrsku. No a náčelmík nemohl mít v té době jinou přezdívku, než nějaké jméno z Vinetoua. Proto Klekí Petra. Byl spravedlivý, upřímný a hlavně nás chápal. Jeho vlastní syn byl nejvíc největší problémák na okrsku. Možná proto byl tak Klekí Petra sešedlý. Takže u výslechu jsme byli dost často. Posléze nám přišili i to o čem jsme ani netušili, že se stalo. Měli jsme prostě cejch. A cejchu, toho se hned tak nezbavíš.
Jednou přišel otec v noci domů, a když viděl, že matka pláče nad nemožností mě sešněrovat, dal mi facáka a řekl: „Zítra půjdeš ke skautům. U nás na dráze je nějakej Kulštejn, ten tam dělá vedoucího, prej to je právě pro takovýhle vejlupky jako jsi ty. Jinak nám vyrosteš pro šibenici. A teď spát.“ Celou noc jsme oka nezamhouřil, celou noc jsem přemítal jak s toho. To už nebudu s partou chodit kouřit do kanálu pod votočku tramvaje pod Vápenku. To už nebudu moct se prát s našimi úhlavními nepřáteli na Haldách. To už nebudu moct rozbíjet lahve na Smeťáku palbou z načerno drženého kvéru. Sakra co to se mnou chtějí udělat. Vždyť ztratím svobodu. To jsme chtěli zrovna příští tejden dát zkušebního Jabčáka z moštovny na Sychrově. Chtějí mi snad ustřihnout křídla jak holubům? Co mi to moji rodiče chtějí provést. Jsou to vůbec rodiče, když s mojí svobodou zacházejí takovýmhle způsobem??
Nevím jak je to možné, ale druhý den byla matka doma dřív z práce než já ze školy. Jen jsem přišel, řekla, tak hochu jedem. Čapla mě za ruku a jeli jsme tramvají přes celý Liberec až na konečnou do Lidových sadů. Mě stál lístek celých 30 háků a matku dokonce tuplovaně. Na tramvaj jsme totiž režijku neměli. Bylo patrno, že to moji drazí rodičové myslí vážně. Taková investice a to nepočítám cestu zpět, která přišla na stejný prachy. Na konečné jsme vystoupili a šli kus pěšky do kopečku až ke starému přízemnímu ošuntělému domku. Byl rok 1968, podzim. Stavební materiál nebyl k dostání, a domek byl v relativně slušném stavu, leč naposled na něm asi makali odsunuvší Němčouři. Když matka sahala po klice dveří, snažil jsem se vyklouznout a utéct pryč. Chtěl jsem utéct někam z domu, navždy, jen ne do žádné organizace, jen ne ke skautům. Co jsou vlastně zač?? Kde se vzali ?? Co po mě budou chtít ?? Smí se tam kouřit a pít ?? Držela mě ale pevně, matka moje. Poprvé a naposled opravdu pevně. Asi to se mnou bylo fakt zlý a chtěla snad ze mě něco mít, nebo se mě možná zbavit , co já vím. Prostě jsem neutekl. Otevřeli jsme dveře a ……………………………………. ………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Zůstal jsme čučet jak vejr, jak tele na vrata, jak slepej když se mu vrátí zrak. TO BYLO NĚCO. Ani ve snu jsme si nemohl představit něco tak nádherného. Na stěnách malby indiánských motivů, v koutě křesla z opracovaných kuláčů, na tyčích několik krásně namalovaných vlajek a všude spousta malých a větších kluků a holek a několik dospěláků. V tom přistoupil jeden dospělák a povídá: „Nazdar mě říkají Červenej, jinak jsem tvého táty kolega z práce. Jsem rád že jsi přišel. A vy můžete jít klidně domů“, obrátil se na moji matku a vyprovodil ji ke dveřím. To už se mě ujal nějaký kluk a říká: „ Já jsem Pískovec vítám tě u nás v oddíle. Jen některým bratrům se asi nebude líbit, že tě přivedla maminka, ale mě to nevadí. Pojď mezi nás, právě začínáme schůzku naší posádky.“ Pak už to šlo všechno tak rychle, že si nic moc nepamatuji. Schůzka byla najednou u konce, venku byla již tma a my se ještě domlouvali kam vyrazíme v neděli na výlet s posádkou Rejnoků. Pravděpodobně půjdou i Delfíni, povídá Pískovec, ale to já už dohodnu sám s bratrem Bobrem. Tak ahoj v neděli tady v 9 hodin. Šel jsem na tramvaj jako omámený. Tak skvělá parta, tak skvělá klubovna, tak skvělý program a v neděli nejspíš skvělý výlet. Nemohl jsme dočkat neděle. Výlet byl skutečně skvělý. Počasí nádherné, plno her a překvapení a navíc samí skvělí kamarádi.
Stala se semnou jakási změna. Dle skautských idejí začal jsem plnit skautskou stezku, abych co nejdříve mohl složit skautský slib. Hltal jsem Foglarovky, které v té době vycházeli, a přál jsem si aby ta doba zůstala napořád. Každý den jsem se snažil udělat dobrý skutek, každý den jsem se snažil být slušný, přestal jsme kouřit, nadávat, přestal jsem dělat nepravosti,a kdykoli jsem viděl, že chce někdo ubližovat slabšímu hned jsme mu šel na pomoc a tvářil se jak Mirek Dušín z Rychlých Šípů, které jsme četl stále dokola. Stal se ze mě během pár měsíců, možná týdnů, dnů či hodin chlapec jak má být. Čestný, pravdomluvný, upřímný, pomáhající lidem kteří pomoc potřebují a ochráncem utiskovaných. Miloval jsem skautský život tak naplno, že hned na jaře roku 1969 jsem 24.dubna vykonal slavnostní skautský slib. Byla to pro mě velká čest. Dodnes to považuji za jeden z největších mezníků ve svém životě. Vždyť jsem mohl skutečně skončit „na šibenicí“ jak mi v mládí prorokovali. Ale skautské hnutí, skauting mě dokázal ukázat cestu, cestu nenásilným způsobem k opravdové volnosti, k volnosti a přitom k disciplinovanému stylu života. Žádná falešná gesta, žádní takykamarádi, kteří se chtějí dnes zalíbit a zítra tě podrazí. Tady všichni byli prodchnuti Svojsíkovskými ideály. Možná se později, kdy doba udělal kotrmelce sama se sebou natož pak s mnohými z nás, někteří cesty v těch dobách nastoupené vzdálili. Možná se někteří časem nechovali dle skautských zákonů a skautského desatera tak úplně, ale odpusťme jim to. Je možné a jsem přesvědčen že to tak je že nikdo z nás nebyl nikdy bezchybný. Určitě ani já, ani někdo další, kdo si myslí, že je navždy fér, jistě udělal v životě nějakou chybu, za kterou se musí stydět. Je to lidské. Vždy se může chybička vloudit. Někdy větší, někdy menší, ale život je o chybách a poučeních.
Slib jsem skládal do rukou, pro mě největší z autorit, do rukou Kápiho. Vidím li dnes skautskou lilii, kterou mi slavnostně připnul na košili tehdy 24.4.1969, opět vidím plameny slibového ohně v Ruprechtickém lomu, opět slyším skautské písně a opět opakuji slova slibu.
Velmi brzy po slibu jsem byl jmenován člunařem posádky Delfínů. U nás vodních skautů byl nejvyšší šéf posádky kormidelník a zástupce byl člunař. Pak došlo k rozšíření oddílu, a byl jsem člunařem v posádce Rejnoků. Krásná doba. Doba kdy by každý z nás pro druhého bratra skauta položil snad i život. Jsou to možná fráze, pro toho kdo tu dobu nezažil, ale my jsme to tak cítili snad všichni, nebo alespoň skoro všichni. Výlety skautských oddílů, posádek, setkávání s jinými oddíly a hlavně skautské tábory. Kdo to nezažil, nikdy nepochopí, co tento směr, co tato filozofie znamená a co nám pubescentům vůbec dala.
