Čtení na neděli - Proč právě já - část IX. a poslední

Týden na to jsme se opět objevili v Béďově. Jdeme kolem chalupy Štědrých, a v tom volá paní Štědrá, že Boris už se nemůže dočkat. Řekli jsme jí, ať přijde za námi do Lesní, že si dáme zatím jedno. Tak jo hoši.

Vešli jsme do šenku a Jarča už roztáčí pípu. Jak vyšel potlach kluci, ptala se se zájmem. Myslela jsem, že tam za vámi půjdu tady s Radkem, kývla směrem k hajnýmu, ale přišla taková slota, že jsem zalezla radši pod duchnu. Jo bylo to fakt skvělý, povídáme. Musíme brzy něco zase vymyslet.

Jaký pak brzy, na to Radek. Já už to mám vymyšlený, dneska je dole v Janově v Liďáku zábava, tak dem tam. Tak jo my na to. A kde budeme spát?? Chystá se to zase na pořádnej lijavec, povídám. No třeba u mě. Jsou tady eště nějaký kluci z Kadaně, a ty už u mě spali včera. Jsou tu na velkým, a dneska se šli trošku projít někam na Velkou Jizerskou. Ale říkali, že večer by na tu zábavu taky dorazili. Tak bylo všechno všem jasný.

V tom se rozrazili dveře a vstoupil urostlý Boris. Achoj kchlucí. Povídá. A na Jarču-„Jarčó tej mí taky jedno jó?“ No rychle ste ho naučili česky, povídá Jarča a už mu to nese. Seznámili jsme Borise s plánem na dnešní večer. Moc se mu to zamlouvalo, a že si teda skočí domu, ke strejdovi, pro kapesník. Ty seš nastydlej ptáme se ho. Jak nastydlej. To je co zase? Ptá se on. No máš rýmu, nebo na co potřebuješ kapesník? No já myslel jako dolars, prachy povídá on. Jo kapesný, ne kapesník, aha tak to si skoč, povídáme. Sice by sme mu to pivko zaplatili taky, ale je fakt, že v tý době jsme jezdili na vandr asi tak s dvaceti, třiceti korunama. Tak Boris seběhl pro kapesník, my zatím dali druhý a že pomalu půjdeme k Radkovi, tam si necháme veksly a pak vzhůru do údolí do Liďáku.

V tom se přihnal Boris zpátky, mával DVĚMA STOKORUNAMA. To je ten kapesník? Valili jsme oči. Jo von Karel je Štědrej, smál se Boris. No to jsme věděli všichni, že se tak jmenuje, ale že fakt takovej je jsme zjistili až teď. Konec konců dřív to nikdo nezjišťoval, neměl proč. Jo eště něco, povídá Boris, můše jít s námi moje sestr?? Ty máš sestru divíme se ?? JO. Povídá on. Ona by moc rád s námi na chata do Jizerek, ale Karel sakázal. Že prej na ni musí chlídat. Jasně, povídáme, a na zábavu ji pustí ?? No právě to jó, ale jenom tady s tím a otočil se na mě. Tady Kiďák  totiž padnul tetě do foka, když táh ten kočár nahoru ( myslel jistě to rozbitý kolečko ). To prej takofej seriózo, pracovitý mladec. Začal se tlemit. Ale sestr musí být do poloviny noci doma a spát.  Pak se ke mě přitočil a povídá, sestr, Jasna taky občas zapálí cigar. Co kouříš Kide. Já? Já mám Marsky. Jo a jedny startky, povídám. É, to fuj, ona Marlboro.  Já nějaký kopím, ty je vezmeš k sobě a nezapomeň nabídnout i mě, jasný. Jo povídám.

Tak Boris koupil za Karlovo š(Š)tědré  kapesné Marlboro pro svoji sestru a dal mi je do úschovy. Proč to děláš, ptám se Borise. No já myslím, že ona tě vidět, jak táhneš ten kočár, a ona celá blázen na tebe. A zase se tlemil jak blázen. To bylo sice hezký, ale my ji ještě nikdo neviděli. A tak kamarádi nevěděli, jestli mi to mají závidět, nebo přát. Jen Radek se usmíval. Ten ji už v Bedřichově viděl a věděl svý. Ale jak říkám, Radek ten se usmíval vždycky.

Šli jsme pomalu z Lesní, Boris skočil do chalupy pro sestru, ale za chvíli se objevil, že přijdou později, Jasna se musí ještě upravit. Tak jsme šli do toho Liďáku a celou cestu se bavili všichni na můj účet, co to jako bude za vopici, nebo škebli, když se musí tak dlouho upravovat aby k něčemu vypadala. Jen Radek, jen ten Radek se pořád usmíval a neříkal nic. Ale to byl vlastně jeho standard. To je prostě fořt, co se směje asi od narození. A protože za komančů to bylo podezřelý, že se někdo usmívá, protože i blbej musel vědět, že není čemu se smát, když všude byla bída a nouze, tak si Radek nechal narůst hustej plnovous. Aby ten svůj pozitivní výraz nějak utlumil. Ale stejně to na něm každej musel vidět, že se stále směje.

Tak jsme šli do toho Liďáku. Říkal jsem si v duchu, hele Kide Boris je frajer, jeho ségra nemůže bejt fujtablice. To mě trochu uklidňovalo. Ale připomínky kamarádů kolem, byli více méně jiného ražení. A to více než méně.

Přišli jsme do Liďáku, dole u výčepu si dali jedno a šli nahoru do sálu na zábavu. Hráli tam nějací šmidliboys, a nehráli zase tak špatně. Je fakt, že písně k táboráku to nebyli, ale nebylo to vůbec špatný. Kytara, elektrická samo, basovka, bicí a sem tam, když vytáhli z repertoáru dechárnu tak se objevil i klarinet a křídlovka.

Asi po půl hodině, když už jsme se slušně bavili, se najednou rozrazili dveře a v nich náš kámoš z Jugošky Boris. A za ním… kamarádům spadla čelist až pod stůl, stále fakt pěkná, ale dost pěkná holka. Dneska už si asi nevybavím, jak přesně vypadala, ale byla opravdu dost hezká na to, aby celej sál ztichl. I kapela přestala hrát, a Boris jí představil naší společnosti jako svoji sestru Jasnu. Všichni s ní chtěli hned jít tančit, ale ona se tak nenuceně protáhla, přisedla k nám a povídá mi chele Kíde, nepůdem tancofat? No tak jsme teda šli. Pravda hudba nehrála v tý době, ale mě, tanečnímu analfabetovi, to nějak nevadilo.

Radek to zachránil. Sundal si svoje erární šle, neboli kšandopéry, a natáhnul je do neuvěřitelný dýlky. Pak pustil jeden konec a cvrnknul s ním kapelmajstra do nohy. Ozvala se rána. Kapelmajstrovi zřejmě praskla holení kost. Bolestí začal skučet, ale Radek povídá, teda spíš řve, tak vole hrajte, náš Kiďák de tancovat. Noha nenoha, kost nekost, kapelník musel dát znamení a kapela hrála jak o život. Bodejť ne, když měl Radek šle připravený k dalšímu výstřelu.

S Jasnou jsme protančili noc, naučila se naši polku, valčíček a tak. Zábava byla skvělá, Marlboro jsem dle dohodnutých pravidel nabídl jak Jasně tak Borisovi. Konec zábavy byl asi okolo čtvrtý ráno. A to jen díky tomu, že Radek, zřejmě chtěl jít spát, ač se k tomu nikdy nepřiznal, se při kozáčku, který mimochodem velmi dobře ovládal, dostal do blízkosti bicích. Při kozáčku navíc operoval svojí malou nukleární zbraní – tedy šlemy – a střílel po kdekom. Nějakýmu lufťákovi se to zřejmě nelíbilo a tak Radka nenápadně sejmul a ten si sednul do velkého bubnu. Samo sebou že ho prosedl. Byla to řacha. Jak když udeří hrom. To byl poslední tón zábavy. Kapelmajstr se rozbrečel, že si tolik ani dneska nevydělal, co bude stát buben. Tak jsme se složili na novej. Nejvíc dal samozřejmě Radek a pak hned Boris, protože měl ten kapesník Štědrejch.

Pak jsme šli chladným nadránem nahoru k Bedřichovu. Jasna se mě pořád držela. Byl jsem v sedmým nebi. A všichni mi to záviděli. Nikdo už neměl přiblblý narážky, maximálně nějakej, ten závistivej pohled, ale tím to končilo. Před chalupou Štědrých jsem počkal, až Jasně otevřou a šel jsem za kamarády k Radkovi do bytovky Státních Lesů.

Leč bylo zamčeno. Co teď. Jak se dostat k Radkovi. Zvonky tu sice byli. Ale zvoňte na někoho ve čtyři ráno. Navíc když ji má jak z praku. Veděl jsem, že Radek bydlí v přízemí, stačilo vyskočit na balkon a skusit to, jestli budou otevřené dveře. Byl jsem ale hrozně línej, tak jsem obcházel ten barák a zjistil jsem, že z druhý strany je balkon níž, tam se nemusí ani skákat, tam se prostě přehoupnu a je to. Tak jsem učinil a za chvíli jsem už spal na podlaze Radkova 1+1 mezi asi dvaceti devíti hosty.

Ráno bylo trochu krušný, jak už to po prohýřelých  nocích bývá, ale nebylo to tak zlý. Nejhůř dopadla asi Lála, kterou její nastávajíci trochu ušpinil. Jak  řekla Lála, Alešku, ty jsi mě poblil. Ale fuj, není ti zle. Běž se umejt ty prasátko moje. A mě umej taky. Horší to měl jeden kamarád z Kadaně. Ten se někde toulal, či se zapomněl někde u nějaké divy lufťácké. Prostě přišel ještě asi hodinu po mně. Ale nezkoumal kudy to bude lepší dostat se k Radkovi, a skočil na ten balkon u vchodu. Ten balkon byl částečně pod stříškou nad vstupními dveřmi, tak kamarád – chudák – vždycky když se odrazil že se přehoupne přes zábradlí, tak dostal ránu od té betonové stříšky nad vchodem. Tím pádem spadl zase dolů. Zkusil to znovu a znovu. Po šestém pokusu se odhodlal k ůkroku vlevo. Tam už stříška nezasahovala a tak zdárně překonal balkonové zábradlí. Chtěl otevřít dveře do kuchyně, ale ty byly pevně zalígrované. Nechtělo se nebohému již skákat dolu a obíhat barák, a tak si lehl v triku na dlažbu balkonu a usnul Ráno byl víc mrtví než živý. Myslím, že se rozmrazuje dodnes.

Ráno, skoro v poledne, jsme vyrazili do hor. Je pravda, že jsme občas trochu popili, ale je taky pravda, že jsme nachodili tolik kilometrů, že jsme si to pivko sem tam snad zasloužili. Šli jsme samozřejmě na Kristiánov do kasáren, uklidit vše po potlachu. I když jsme byli přesvědčeni, že jsme vše uklidili, kontrolu jsme prostě provedli. Opravdu bylo vše v pořádku a tak jsme ten večer zůstali v kasárnách. Baron, Ringo s Lálou, Čenda, já a Boris. Zatopili jsme v kachlácích a vzpomínali na události uplynulé. Po téměř probdělé noci jsme však šli brzy spát. Předtím jsme ještě přizvali do naší osady Riverstones, kde šerifem byl Baron, je ho zástupcem pak ( neboli lawyer scherifem) já, Kid (pozor, vždy jsme chtěli být jiní, nezaškatulkovaní, proto lawyer-právním zástupce- a ne deputy-zástupce- jak měli všechny osady, co jsem znali) další čestné hosty a to Čendu, Ringa, Lálu. To byla naše osada. Osada Riverstones – Řeka Kámen = Kamenice.

Ještě než jsem usnul, přemítal jsem o všem. Proč právě já. Proč já, který nikdy nechtěl jet na čundr, proč mně se to tak vrylo pod kůži. Než jsem stačil ukončit své filozofické přemítání, spal jsem jak dudek. Tak teda trampem na pořád.