Čtení na neděli-proč právě já? část IV

A tak jsme vyrazili na první, opravdovej, vandr. Já, který jsem se zařekl, ž nikdy nepojedu trampovat. Ale nikdy neříkej nikdy. Vyrazili jsme. Kam jinam než do Jizerek. Do údolí říčky Kamenice.

Povídá Sáva, hele v pátek na konečný tramvaje v Liďákách a spíme pod širákem jasný ?  Mě to bylo jasný, jen ten širák jsem nikde nesehnal, dokonce ani klobouk po dědovi nebyl nijak velkej aby se mu dalo říkat širák. Tak jsem zabalil svoji torničku s dvěma postraními kapsami, jedna na sváču, druhá na plastikovou láhev se šťávou a hurá tramvají za třicet háků do Liďáků. Pravdu musím přiznat. Se skauty jsem nikdy pod širákem nespal. A přiravit se na takový zážitek jsem opravdu moc neuměl.

V torně jsem měl spacák silonový, dekový, silně nehřející, spíš chladící, kraťasy, kdyby náhodou v Jizerkách vysvitlo sluníčko, flanelovou košili, kdyby to sluníčko zase zašlo za mráčky, KPZtku, a ještě silonovou bundu, kdyby to sluníčko bylo za mraky moc dlouho. Jo a ještě pláštěnku igelitovou, kdyby z těch mráčků začala padat vodička. Obtěžkán zhruba 25 kily jsem se dovlekl na sraz.

V tom přichází v kopřivovejch kalhotách a v originálním batledresu postava, co na hrbu má jakési divné zavazadlo. Na hlavě cosi jako beranici, či mývalovci, či co, s dlouhým chlupatým ohonem přehozeným kol krku. No nepoznal bych tě Sávo. Co to je. Kdes to vzal? Odpověděl na půl úst, že to je u trampů normální, ale já že jsem jaksi divnej. No nevadí. Do Jizerek stejně nikdo moc nechodí, snad nás nikdo nepotká, řekl a jal se stoupat na Českou Chalupu. 

Šli jsme dlouho, dlouho do  noci, kdy na cestu nám svítil měsíc a stovky hvězd. Vítali nás Jizerky, vítali nás Neználky a jelikož to tušili, nechali měsíc aby nám svítil celou dobu až jsme došli ve dvě ráno k jakési bystřině, kde jsme za svitu měsíce rozbili stan. V tom Sáva povídá, já dnes budu spát pod širákem. Čučel jsem kde ho má, když měl jen tu čapku z Mývala, či psa či co. A on povídá, kamaráde, širák je to širé nebe nade mnou. A já na to, to ale bude zima ne. Neboj. Snad jsi skaut a víš jak na to.Nevěděl jsem. Skautem jsem sice býval, ale tohle jsem nevěděl.

Tak jsem si navlékl vše co jsem měl. Kalhoty, přes ně tepláky, navrh  kraťasy. Nahoře jsem měl košili, flanelku, svetr, dvě bundy a kapucu a pláštěnku při ruce, kdyby pršelo. Co kdyby se měsíček schoval a mráčky začaly defekovat. Zalezl jsem do svého dekáče a zkusil usnout. Ve svitu luny vidím jak Sáva odhazuje svršky a leze pod deku jen v trenclích a triku. Blázen, myslím si. Já klepu kosu už teď a on se ještě vysvléká.

Ráno asi ve tři hodiny mě vzbudila ukrutná zima. Přidal jsem pár polínek do skomírajícího ohýnku a stál takřka uprostřed žářiště. Sáva zatím chrápal jak dřevorubec, deku napůl odkopnutou ze svého sporadicky odděného těla.

Ráno jsen byl jak zmlácený, prostydlý, nevyspalý, nohy mírně ohořelé, jak jsem stál nad ránem v ohništi. Sáva se probudil dost pozdě, asi v 7 nebo v 8 hodin, vyspalý do růžova. Jak se ti spalo špitl jsem, nemoha pořádně artikulovat jak jsem byl prochladlý. Skvělé to bylo. Takhle jsem se dlouho nevyspal, povídá Sáva. Co vám mám povídat. Zatímco já byl sešněrovaný vším tím oblečením, že nemohla pořádně proudit ani krev mým tělem, tím pádem jsem hrozně mrznul, Sáva spal téměř nahý a tělo si samo regulovalo teplotu tak, aby byla optimální.

Uvařili jsme čaj z vody bystřiny u které jsme tábořili a do vroucí vody vhodily několik lístků borůvčí a mladých výhonků smrčí. Něco tak dobrého jsem ještě nepil. Pak jsme zabalili vše, uklidili stopy po ohništi, to nás ve skautu naučili skutečně dobře, a vydali se cestou napříč horami. Pozdě odpoledne jsme došli na nádraží do obce Hejnice. Ač si Sáva velmi přál abychom nikoho nepotkali, nebo alespoň ne nikoho z trampů, tak se mu jeho přání nesplnilo. Vím že se za mě asi styděl, ale nedal to znát. To je to kamarádství. Pravda měl pár připomínek, ale aby mě nechal bloumat samotného, to tedy zase ne. On měl prostě odborného poradce doma. Jeho otec kdysi taky vandroval. No a ten batledres byl nakonec po otci.

Čekáme na vlak najednou si to přišupajdí jakási parta kluků a holek, a navíc ta jedna byla zase blonska a zase vytupírovaná, a jeden křičí : „Jé Kide ty si vandrák nebo co ?? HA,HA,HA.“ A před tou holkou. Hrúza!!! Byl to jeden týpek od nás ze základky, a nikdy jsem netušil že jezdí na vandry. Byl, to Bob. Vedle něj byl jeho brácha a ještě pár lidiček. V tom se do toho vložil Sáva a povídá "No tak asi takhle. Můj kámoš je nejlepší traper tady na severu, a že zrovna nejni vohozenej jak se patří, to bude asi tím, že před měsícem co bylo tak asi mínus 20 stupňů, spal pod širákem u Štolpichu. No a kapánek mu bylo v noci zima tak si leh blíž vohně a shořel mu mantl i origánál usárna". Musím se přiznat, že jsem absolutně nevěděl o čem mluví. Navíc se mi zdálo, že proti všem skautským zásadám lže, a to téměř jak Rudé Právo. Ale Bob a ostaní zvážněli a řekli, teda Kide ty seš fakt dobrej, před měsícem jsme se báli vyjít vůbec na ulici natož jet pod širák. A ta natupírovaná blonska se na mě tak hezky usmála.

Když jsem se pak Sávy ptal co to jako mělo znamenat, a že přeci ví, že skauti nelžou, odpověděl jen, že nelhal, jenom vytvořil kolem mě jakousi bajku, nebo legendu, abych nebyl pro smích. A příště Kide-mimochodem to jsem nevěděl že ti tak říkaj,ti příjdu zabalit veksl sám. Takhle seš fakt pro smích. A teprve teď se začal smát jako bázen. Bylo to nakažlivé a tak jsem se přidal. Byli jsme jak dva cvoci co řehtají a nevědí čemu. No jak bych řek, to je ten správnej kámoš.

A to byl můj první a nefalšovanej vandr, první spaní pod širákem, první a poslední přezdívka mezi trampy, první a nejvíc největší kamarád Sáva.

Jezdily jsme ven snad každý víkend. Sáva si pořídil krásnou dogu Lorda.A protože o ní  stále mluvil kudy chodil, začali mu říkat Baron. Baron co má doma Lorda. Na vandry jsme jezdily tedy Baron a Kid. A byli dvojka jak ButchCasidy a Sundance Kid, nebo jako Monte Walsh a Chet Rolins. Prostě a jednoduše, kámoši na život a na smrt. Zdá se mi že se to už nenosí. Ale my dva jsme tak fakt žily.