Čtení na neděli-část V. Proč právě já?

Jedou jsem s větší partou vyjeli na Kokořín. Večer jsme přijeli lokálkou z Boleslavi do Mšena a vyrazili noční temnou silnicí do Opárenského údolí. Poslední serpentina, jeskyně kde budeme spát, ale jde se ještě na jedno ne dvě ke Grobiánovi.

Přišli jsme asi v půl desátý, dali si pivko a hrábli do strun. To je dost, že jste tady kluci. Tak něco zahrajte, povídá hospodskej. Postavil před nás orosený a na porcelánový podtácek udělal čárku. A tak jsme hráli a zpívali až do rána. Okolo čtvrtý se už moc nehrálo, nezpívalo, moc se už nevidělo a hospodskej ná poslal do hajan. Předtím ale obřadně smáznul zahrádky na mým a Baronovým podtácku. To je dobrý kluci. To je na mě. Díky vám jsem měl narváno. Tak zas někdy. 

Ráno už nemělo cenu chodit do jeskyňky nad silnicí a tak jsme šli dál pod Kokořín. Na koupališti byl mezinárodní sraz Harley clubu. Co motorka to skvost. Možná jich tam bylo přes stovku. Všechno to vonělo benzínem, motory burácely. Kluci a holky od motorek, všichni v kůži. Moc hezký. Jak ty motorky tak ty holky Harlejky.

Pak jsme vyšlápli na hrad, prohlídli si expozici a šli se natáhnout na vedlejší kopec do trávy. Jak tak ležíme a dřímáme, po probdělí noci, najednou slyšíme cosi jako flétnu. Že by už nás zvali andělé? Vždyť máme ještě život před sebou. A tak podřimujeme a posloucháme rajské pištění, když v tom přisedne nějakej bard a povídá, ahoj, neviděli jste tady takovou bílou holku. Má úplně bílou pleť a úplně černý vlasy. Ne povídáme, ale slyšeli jsme něco jako flétnu. Tak to byla ona, povídá ten kluk a říká, že ji jde hledat, že mu včera málem spadla ze skály, že když hraje tak zapomene na svět. Tak jsme šli s ním.

A hledali a hledali, až jsme ji našli. Dlohý černý vlasy spletený do mohutnejch copů až k pasu a tvář bílou tak že první sníh nemůže být bělejší. Říkali ji Rebel. A on byl myslím Honza. Na Kokořínsku jsme s nimi prožili nádherný víkend, byli to kamarádi z Prahy, které jsme nikdy před tím neviděli, ale přesto jsme si měli pořád o čem vyprávět. Skvělý lidičky. Když jsme se v neděli odpoledne loučili v Boleslavi na nádraží, my jeli na sever a oni přesně na druhou stranu, slíbili jsme si, že se určitě uvidíme. Netrvalo to dlouho.

Přišlo zvadlo od Honzy a Rebel na potlach do kaňonu Malého Koně. Kousek od Berouna. Jeli jsme s Baronem samozřejmě rádi. Přijeli jsme tam, bylo tam snad 200 lidí. Orig Usárny. Telata, super výstroje. Docela jsme čučeli. Nikoho jsme moc neznali, tak jsme tu a tam prohodili pár slov a někde po půlnocí jsme šli pod malý převis zalehnout. Usínali jsme a v tom nedaleko nás kdosi povídá  Honzovi-hele co je to za ty kluky z Liberce, ty tady skoro nikdo nezná. Honza na to, že nás potkali na Kokoříně a že jsme jako fakt skvělý, a dobře hrajem na kejtru. Rebel jim do toho skočila, a že prej jsme jedni z nejlepších,a že jsou, s Honzou moc rádi, že tam jako zejtra na tom potlachu budeme. Usínalo se mi opravdu hezky.

Chvála vždycky potěší. Když jsme se ráno vzbudili, a to je zase taková zvláštní věc, že jsme se vždycky budili s Baronem tak nějak nastejno, tak jsme vylezli z dek, protáhli zmrzlý končetiny až klouby praskaly a Baron povídá- slyšel jsem večer než jsem usnul že nás tu rádi viděj. Co ty na to Kide? No, co ti mám říct, slyšel jsem to taky, povídám, a bylo nám zase tak nějak fajn.

Potlach byl skvělej, spousta   soutěží, hraní a zpívání, vyprávění. Nádhera. Slyšeli jsme zvěsti co se všechno událoaco se dá zažít na Americe. Zahořeli jsme touhou to místo nedaleko odsud poznat. Ráno, raníčko jsme zalehli a zanedlouho vstávali. Přijeli soudruzi SNB v krásných naleštěných Volhách a chtěli vědět kdo to povolil, co jsme všichni zač a kde máme ty samizdaty. Nechápal jsem  o jakých datech to mluví, a sami zdatní jsme taky moc po probdělé noci nebyli. Soudruzi nechápali, že tam jako celou noc sedíme kolem ohníčku a zpíváme a my zase nechápali proč přijeli. Nakonec Honza vytáhl nějakou legitku či co a soudruzi se odporoučeli. V tu chvíli na něj zaútočilo asi dvacet třicet kamarádů, a prej co to je jako za legitku a jestli není jako tajnej nebo Stbák. To jsem vůbec nechápal, protože se vůbec neschovával, tak proč jako tajnej. Inu byl jsem dítě z provinčního městečka, a naíc vychovávané v politické neinformovanosti. Což se v některých případech projevovalo na veřejnosti jako imbecilita, v lepším případě jako provokatérství. Baron na tom byl jen o něco málo lépe, ale velký rozdíl tam asi nebyl.

Každopádně když soudruzi odjeli. A Honzovi hrozil lynč. Postavili jsme se k Honzovi na obranu a Baron povídá, že se to jistě vysvětlí. A otočil se k Honzovi a Rebel, jako že i on teda čeká na vysvětlení, jinak lynč teda začne, protože šmíráka v našich řadách to teda nee. Honza i Rebel se smáli jak blázni. Pak Honza vytáhnul tu průkazku a povídá všem aby to opravdu slyšeli všichni. Nejsem blbec kamarádi. Víte dobře že studuju  DAMU. A občas dělám asáka rejžovi. Tak jsem těm volům řek, že nám pokazili záběry z natáčení historického filmu o lidových proletářích na mýtinku vznikající stranický buňky. A vy že jste kompars, teda jako ti lidovědemokratičtí proletáři. A díky jim že budete chtít další prachy a že to budu muset hlásit na Kachličkárně. No a jelikož nenavázali spojení se svým generálem, tak se radši zdekovali. Takže kamarádi, dík za účast na potlachu a měli bychom se dekovat taky, než na to přijdou.

Jezdily jsme s Baronem každý pátek v 16.40 z Libereckého hlavního nádraží směr Turnov. Do Turnova je to asi 35, nebo 40 km, ale vláček rychlíček jel nejméně hodinu. Ta cesta to byl začátek té krásy, to byl začátek té volnosti, tam to všechno každý pátek vypuklo. Proto jsme tak rádi přes léto jezdily do Českého ráje. Jednak pro to že tam bylo opravdu krásně jako v Ráji tak i vlastně v RAJi, což byla zkratka za vlády Komančů, pro Restaurace A Jídelny. A samozřejmě pro to, že tu byla ta cesta vlakem.

Vždyť staří tuláci cestovali po Státech, jak jsme důvěrně říkali USA, právě vlakem. Ovšem neměli režijku jako já, ani neplatili plnou taxu jako Baron. Ti jezdili na střechách vagonů, na uhlí tendrů, na nápravách pod vagóny a ti nejlepší, ti které nic nemohlo rozházet ti jezdili na stupátku vagónu. A navíc je honili brzadři a snažili se je shodit, nezřídka snad i sestřelit. My jsme se chovali podstatně umírněněji.

I když sám jsem viděl krásné fotografie trampů s Posázaví někde okolo roku 1920,1930 jak seděli na střechách vagónů i na tendru lokomotivy. To bylo tehdy kdy vznikala Ascalona, jezdil Jarošek Šterclů a spol. To musela být krásná doba.

Tedy chovali jsme se umírněněji jak říkám. Navíc, ctí každého z nás trampů bylo, že ač jsme jiní, máme jiný náhled na svět, nepřekážíme těm všem, kteří v nás často viděli chátru, trhany, špinavce. Navíc jsme ve vagonech velmi často, v rytmu kol vlaku, hráli na kejtry zpívali a většina lidí nás ráda poslouchala. Někteří i přejeli svoji výstupní stanici, jen aby se dozvěděli jak ten Hardy co byl malej chudinka a v Západním pohraničí chlapa voddělal, jak vlastně dopad. Pak zjistili, že blbě a že oni to mají o 20 km dál domů. Věřím že jim to vůbec nevadilo. Vždyť se ještě dozvěděli co dělá Jenoféfa, proč lkají kluci v domě za New Orleans a kam vlastně míří ten Oranžovej expres. A když jsme ještě spustily že  bratříček by měl zavřít vrátka, tak se nám zdálo, že všichni lidi jsou kamarádi. Všichni jsou s námi a nikdo proti nám. Zkrátka KNNK. Až na pár vyjímek, ti si psali něco do svých poznámkových bloků, zřejmě dojmy z ubíhající cesty.

Pamatuji jako dnes na příběh, který jsme přežili jen díky jakési intuici, vrozené inteligenci a hlavně díky tomu, že jsme potlačili své touhy, neřkuli chtíče. Přišel pro mě jednou Baron v pátek domů, veksl sbalený, svůj oblíbený batledres na sobě, a povídá tak jedem. No jo, ale vždyť si říkal že tentokrát nemůžeš, že máš práci doma. Já nemám sbalenou USdu. Tak sebou hoď za dvacet minut nám to jede. Rychle jsem sbalil veksl a už jsme hnali na nádraží. Nestihli jsme ani koupit jízdenky. Jen na peróně jsme v rychlosti koupili Marsky. Vlítli jsme do vagónu, hodili USdy nahoru do síťky a šli na chodbičku. Stáhli jsme okénko, vlak se rozjížděl a my vytáhli Marsku a jali se báňat z okna.

Netrvalo dlouho, vždyť Marska byla tak na 4 minuty, prodrala se k nám uličkou plnou lidí průvodčí. A hned na nás. Ale, ale, ale chlapci trampíci jestlipak víte že se ode dneška smí kouřit jen v kuřáckém vagónu. Co že, skoprněli jsme v němém  úžase. Vždyť minulý týden to bylo normální zapálit si v nekuřáku na chodbičce. JO minulý týden JO ! Řeklo to stošedesátikilový stvoření a začalo točit štípacíma kleštičkami. Ale dnes,  DNES to nejde chlapci. Leda – odmlčela se paní, tedy v té době soudružka, průvodčí, leda byste si chtěli skutečně dopřát dobrého kouřeníčka u mě ve služebním kupé! To nechápu, povídám Baronovi, kouřit se tu od včerejška nesmí a v služebním kupé jó? No ty seš cukrouš, povídá těch stošedesát kilo živý váhy, ty bys moh jít první. No moment, povídá Baron, my si rádi jako pokouříme a při tom pokecáme. Hluboké vrásky se rozhostili té soudružce nad čelem, co vráska to dobrých pět kilo. Vy jste snad ňáký divný ? Povídá. Jak divný, máme jen chuť na cigáro my na to jedním hlasem. To už tý lochnesce docházelo že s námi nic nebude a tak stroze povídá, a lístky, lístky máte kde?! No ty jsme nestihly koupit paní průvodčí, špitl Baron. Baron, větry ošlehaný tvrďas. Seveřan alespoň napůl a on špitl. Tady bylo něco špatně. Jako syn a vnuk ajzeboňáka jsme odhadl dobře tuto situaci a tvrdým, nekompromisním hlasem jsem se zeptal té hory sádla- A víte že vy nesmíte nikoho do služebního kupé vzít. Víte že by vás to mohlo stát postavení. Tehdy se neříkalo flek. Každý se bál tak akorát o své postavení, protože flek musel dostat vždy. Byl rozkvetlý socialismus a byla nejen povinnost pracovat, ale bylo i právo na práci. Nebudu vysvětlovat tuto zhovadilost, ale zákon hovořil jasně.

Sádlo se chytilo jediného slova z mého projevu. Říkáš postavení cukrouši? Já věděla že ty bys měl jít první na kuřbu do mého služebního kupé, a slastně se olízla svým tučným jazykem, přes ještě tučnější rty.

Barone, přestávám kouřit a to tak že teď ihned. Již nikdy více!!! Zvolal jsem, bafnul jsem svoji Usárnu a rval se ke dveří, přesvědčen že raději vyskočím za jízdy, než jít do služebního kupé. Baron bafnul svůj veksl a dral se za mnou.

Málem jsme vystoupili za jízdy. Ale nevystoupili. Normálně, jako jiní cestující, jsem opustili vlak, ten totiž právě zastavil v Turnově. Hodinka uplynula ani jsme nevěděli jak. Navíc jsme neutratili za jízdenkya docela jsme i pokouřili.