3. prosince po druhé hodině ráno jsem shlédl pořad Ekonomika CT24, kde mě zaujala část o ubohých čínských dělnících, které tamější továrny zotročují, ponižují a téměř neplatí, jen abychom my tady v Evropě mohli mít o Vánocích levné hračky pro své děti.
V reportáži se za asistenci roztomilých obrázků laciných čínských hraček nabádá, abychom nešetřili a svým dětem kupovali jen ty hračky, které zaručeně nevyrábí dělníci a ubohé děti za nevhodných nelidských podmínek. Reportáž v podstatě prostřednictvím ČT vyzívá k jakémusi humanitárnímu protestu, k ignoraci hraček označené made in China. Myslím si, že je to ale docela stupidní a hlavně nebezpečný projev pokrytectví, hlouposti, nevzdělanosti. Proč?
Ti chudí lidé i děti tam přece nejsou, protože je někdo násilím odvlekl a přinutil pracovat. Jsou tam dobrovolně, protože nechtějí umřít hlady, protože potřebují peníze na léky a základní hygienu. Kdyby existovala nějaká jiná lepší práce za lepší peníze, určitě by ji rádi využili. Takto, když nemají na výběr, jsou rádi, že jsou rádi.
Ve studiu byla jako host Debby Chan, která pracuje pro hongkongskou nevládní organizaci SACOM, monitorující pracovní podmínky v čínských továrnách. Při dotazu moderátorky, co na ty podmínky říkají samotní dělníci, odpověděla: Oni si zaplatí dělníky, aby řekli, jak se cítí dobře a jak jsou za tu práci rádi.
Kdyby ale o ni skutečně nestáli, nepracovali by tam. Tím, že bychom ty továrny a firmy dovedly svými kroky uměle k bankrotu, nebo je přinutili odejít do jiné lokality, tak se vlastně paradoxně podílíme na jejich chudobě. Sebrali bychom jim jejích práci, obživu a naději do budoucna. To není humanitní přístup, to je blbost. Nebo ne?
Hezky to vystihl náš pan prezident v knize Václav Klaus na rovinu, kde popsal, jak při jednom zasedání indického parlamentu vystoupil nějaký poslanec s kritikou, myslím že zástupců OSN, kteří chtěli zamezit indickým dětem pracovat. Řekl na jejich účet přibližně toto: „U vás možná děti nepracují, ale chodí do školy. V indii by ale takto umřely hlady.“
