Dneska jsem se rozhodl troufale pustit do silně kontroverzního tématu. Přivedly mě k němu zejména zahraniční a česká média, která se v poslední době až příliš jednostranně v obavách zamýšlejí, jestli KLDR nebo Irán finálně vyprovokují zahájení válečného konfliktu. Jen málokteré médium se ale také zamýšlí, zdali by konflikt například s USA byl nutný a z americké strany nějak ospravedlnitelný, jestli tyto západem odsuzované země mají stejné právo jako ty západní na zachování vlastní svrchovanosti, suverenity a vypěstovaného společenského řádu. Zdali jakožto suveréni státy mají právo jako ty „západní“ na rozvoj hospodářství, společnosti a obrany podle vlastních představ.
Příznivci Americko-izraelské politiky v tomto tématu používají často velmi jednoduché sice výstižné, ale podle mě současně i krátkozraké argumenty. Pokud se člověk hloub nezamyslí, skutečně nemá důvody brát snahu USA a Izraele bránit svou nebo „spřízněnou společnost“ nikterak negativně. Ovšem já tady vidím několik „ale“ hodná zamyšlení.
Revoluce a jiné společenské změny jsou čistě vnitrostátní záležitosti suverénních států a její společnosti.
Pravděpodobně se na mě sesune horda negativních výtek, když odmítnu oprávněnost vnějšího zásahu do jakéhokoli nezávislého zřízení a fungování společnosti. Byť struktura a princip jiného společenského fungování nám může připadat jakkoli nesprávný a sebedestruktivní, nevidím jedinou oprávněnou společnost, která by jinou mohla měnit k obrazu svému z důvodu, že ona nalezla a má ten jediný správný systém. Nedokonalost člověka se přirozeně promítá do jeho díla, kterým je i každá lidská společnost, proto se nemůže žádná nominovat za tu správnou a vzoru hodnou.
Je přirozené a vždy bude, že se lidé nesdružují do jedné ale několika různých jinak nastavených a rozvíjejících se společností. Je pak čistě věcí každé z nich, jakým způsobem bude fungovat a jakým nikoli. Zdali uzná za vhodné nastolit změny nebo ne.
Pokud většinová síla jedné společnosti změnu nechce, žádná vnější podvratná síla nemá právo ospravedlňovat své zainteresování zdůrazňováním a vyvyšováním minoritního názoru, byť ji může připadat sebesprávnější. Není-li většina suverénní společnosti rozhodná změny, z jakého důvodu a ospravedlnění by ta změna měla nastávat? Tímto se ostře a uvědoměle vyslovuji proti veškerým pučům a revoltám v režii jiných sil, než sil lidu té konkrétní země a společnosti, které se to dotýká na jejím vlastním svrchovaném území. Jestli v minulosti kupříkladu naše sametová revoluce proběhla za režie jiné společenské síly, než byla ta naše, nebyl to oprávněný akt revolty a volání společnosti po změně. Naopak, pokud naše společnost tuto změnu skutečně vybojovala sama, pokud její síla byla za onou změnou, je tento proces oprávněný a ospravedlnitelný.
Jedině ničím nevyprovokovaná a cílena agrese je důvodem k sebeobranné aktivitě jiného státu.
USA nejsou KLDR či Íránem ohrožené státy. Naopak poslední dny jsme svědky spíše agresivních a cílených provokací ze strany USA a jejího spojence Jižní Koreje. KLDR se nyní podle mě oprávněně strachuje o zachování vlastní suverenity a společenského řádu. Avšak trpělivě, vědoma si citlivosti situace a důsledku většího vojenského konfliktu, zachovává rozumnou zdrženlivost.
Obával-li se někdo v minulosti bezhlavé Severokorejské agrese, musí dnes uznat, že i přes nepřehlédnutelné záminky a provokace, které ji USA i Jižní Korea poskytují, tato země o válečný konflikt nestojí. Jejím cílem je žít a fungovat podle svých hodnot a pravidel, které západní společnosti mohou připadat jakkoli kruté a nesprávné, ale pořád to bude vnitřní záležitost této konkrétní společnosti a země. Jedině ona sama může dojít ke změnám jejího fungování.
Ovšem jak z minulosti víme, USA se nikterak neštítí ve svém sobeckém a „vyšším zájmu“, zahájit nebo vyprovokovat válku se zemí, která vůči ní neprojevila žádnou ji ohrožující agresi. Tedy se klidně může stát, že v dohledné době válka s KLDR nebo Íránem skutečně vypukne. Taková válka ale pro mě ve stínu aktuálního dění bude ze strany KLDR nebo Íránu jedině válkou sebeobranou a ze strany USA, Jižní Koreje nebo případně Izraele to bude naopak neoprávněná odsouzeníhodná agrese. Izrael dle mého soudu ani národním státem, který je oprávněn disponovat vlastní armádou a bránit svou „národní bezpečnost“, ve skutečnosti není. Což je ale kapitola jiná, o které již bylo napsáno mnoho knih a studií, a která není a předmětem mého zamyšlení. Nezřídka to ale vypadá, jako by v Izraeli měly sídlo mnohé světové mocnosti, a jejích elity (jakýsi novodobí monarchové) podle svých krátkozrakých rodových zájmů a idejí řídili, nebo se nažili řídit světové dění.
