Boj neomarxistů u nás především havlistů (česká frakce pseudointelektuálního neomarxismu) za novou tvář světa, světa kde „utlačované“ skupiny lidí získají tzv. „patřičné místo“, kde anormality jako homosexualita budou přirozenosti a kde se příroda bude po desetiletích špinavého nekontrolovatelného ekonomického a vědeckého pokroku opět „zdravě zelenat“, začíná viditelně přiostřovat.
Infiltrace veřejných předně mediálně vlivných institucí a organizací lidmi, kteří ideově jsou zařaditelní po bok našeho bývalého prezidenta Václava Havla, probíhá nyní bez jakéhokoli předstírání ideové nezávislosti. Trend obsazovat mediálně vlivné pozice těmi (například ČT) jenž podporují jejich vizi a neomarxistické hodnoty, vytváří na poli svobodného státu bitevní vřavu mezi zastánci svobod a levicovými idealisty typu Havla.
„Svobodu zřídkakdy ztrácíme celou najednou.“
– David Hume
Havlisté se na tomto válečném poli již několik desetiletí pohybují a to velmi sofistikovaně, své představy prosazují v podobách, jež většinová společnost nemá vědomý um správně identifikovat, natož je jakkoli konfrontovat. Jejich ideové přesvědčení a rostoucí vzájemná podpora vlivnými pozicemi jim dává sílu činit čím dál razantnější, viditelnější snahy o transformaci současného společenského uspořádaní do jejich ideově vysněné podoby. S neotřesným přesvědčením pracují na prosazování svých minoritních elitářských představ o budoucí tváři světa a to bez viditelné starosti o jakékoli lidské svobody, které jim pro tento cíl překážejí.
„Pro levici je nejhorší, když jsou lidé bohatí a nezávislí. Levice je nejraději, když všechny věci může pro lidi dělat sama, ovšem za peníze těchto lidí.“
– Roger Douglas
Paradoxně po svobodách a humanitě tito lidé hlasitě volají, jeli třeba zavést pomocnou ruku dle jejích ideového soudu utiskovaným (potřebným). Žádají či ospravedlňují pro ně legislativní privilegia a společenské výhody na úkor spravedlivé rovnosti všech.
„Co jiného je ctnost, nežli svobodná volba toho, co je dobré?“
– Alexis de Tocqueville
Naopak často svobody předefinovávájí, upravují či bagatelizují, je-li jejích zájmem prosazování například pacifistických či globalizačních části jejích světonázorů. Klasickým příkladem je snaha o schválení zákazu nošení zbraní nebo snaha o centralizaci mocí do moci jedné – té správné.
Jako funkční nástroje jím v této věci účinně slouží především lidské obavy, obavy o životní prostředí, obavy z terorismu, nemocí, nebezpečných idejí a tak dále, které vedou k dobrovolnému odevzdávání práv a svobod či příjímání různých regulací a směrnic.
Je velmi alarmující skutečnost, že pro prosazení a aplikování svých idejí tito lidé nevyužívají zdravou politickou soutěž ale uchvatitelské rafinované procedury, hraničící s mnohými právy svobodné společnosti. Ono tvářit se jako demokrat, neznamená jim být.
„Funkcí intelektuála je obracet pozornost k zastíraným skutečnostem“
— Sighard Neckel
