Předvolební řeči o tom, že EET rozhodně ne, protože ne každý podnikatel je ve vztahu ke státu nepoctivý a registr smluv určitě ano, protože veřejná správa by mohla zhasnout a věřit se jí nedá, jsou pokrytecké.
Co vás jako daňového poplatníka zajímá víc? Smlouva na vyplachovač podložních mís za 100 tisíc Kč, který podle pravidel v interním výběrovém řízení vybrali odborníci v nemocnici, nebo smlouva na bankovní úvěr na 15 milionů Kč který bez elementárního výběrového řízení vybral pro obec vyučený opravář zemědělských strojů? Divná otázka, že? Odpověď se zdá jasná, ale máte smůlu. Tu první smlouvu uvidíte, tu druhou ne.
Jezdím kolem billboardů s volebními ptákovinami a asi na rozdíl od většiny lidí je opravdu čtu. Na jednom z nich se lídr STAN Farský chlubí registrem smluv. STAN dokonce říká, že Farský je “otec registru smluv”. Seznamte se s jeho dítětem.
Zákon č. 340/2015 Sb. zkráceně zákon o registru smluv, ukládá různým subjektům povinnost zveřejňovat smlouvy s plněním nad 50 tisíc Kč. Nezveřejnění smlouvy znamená její neplatnost. Kdo všechno do povinnosti spadá, si snadno najdete, já se chci věnovat tomu, kdo smlouvy zveřejňovat nemusí. Kromě spousty jiných výjimek do povinnosti nespadají ani obce, které nevykonávají rozšířenou působnost. Těch, které ji vykonávají, tzv. ORP, je 205. Celkový počet obcí v ČR je zhruba 6,3 tisíce. Na počet obyvatel to vychází zhruba půl na půl, protože ORP jsou velká a největší města. Obyvatelé šesti tisíc obcí, nebo jinak polovina obyvatel, tedy nemají možnost se podívat na znění smluv, které uzavřel někdo z vedení jejich obce, nebo například z příspěvkové organizace obcí zřízenou, byť i třeba na milionové částky.
Proč jim je ten opěvovaný transparentní pohled upřen? Nechme mluvit samotného “otce registru smluv” Farského. Na otázku: „Nyní v registru nejsou malé obce. Bylo by do budoucna správné je do povinnosti zveřejňovat všechny uzavřené smlouvy zahrnout?“ odpovídá v rozhovoru pro Blesk takto:“Malé obce mají specifické postavení, protože je řídí volená zastupitelstva. Myslím si, že je přirozené, a stane se to i otázkou voleb, že se občané budou ptát, jestli obce nebo volební uskupení budou zveřejňovat všechny smlouvy. Tlak na dobrovolné zveřejňování bude velký, takže to zákon ani nebude muset nařídit. Obcím už dneska nic nebrání v tom, aby smlouvy zveřejňovaly.” První věta, která má zřejmě být odpovědí, neříká vůbec nic, je úplně nesmyslná věcně a i ve vztahu k tématu, u zbytku jde přinejmenším o naivitu. Myšlenka, že nezveřejňování smluv tam, kde to obec dělat nemusí, nějak změní volební výsledek, je absurdní. Pan Farský také rád používá výrok “Není možné zhasnout a prohlásit “věřte nám”.”
Věc dostává hodně hořkou pachuť tehdy, když vezmeme v potaz, jak poslanci pomohli zhasnout v jiném zákoně. Novelou zákona o zadávání veřejných zakázek vypustili z povinnosti zadat veřejnou zakázku v zadávacím řízení na úvěr. V praxi teď skutečně může starosta obce vybrat sebevětší úvěr za jakýchkoliv podmínek, pokud mu nakonec zastupitelstvo schválí uzavření úvěrové smlouvy. Znám obec, kde starosta (mimochodem STAN) bez jakéhokoliv ekonomického vzdělání, neřkuli VŠ, šel bez srovnání jiných nabídek rovnou do jedné jediné banky, domluvil dva úvěry v celkové výši 15 milionů korun, zastupitelstvo se spokojilo s vysvětlením, že zákon výběrové řízení nepožaduje a bez ptaní schválilo uzavření smlouvy jednou větou usnesení. V kombinaci s výjimkou v zákonu o registru smluv to znamená, že nikdo z občanů neví, podle čeho se úvěr vybral, jak dlouho se bude splácet atd. Nemohou si ověřit, zda starosta nepoškodil obec nevýhodnými podmínkami. Smutnější je to o to víc, že dříve tu možnost měli. Kdyby poslanci novelou zákona o zadávání veřejných zakázek neumožnili úvěr vybírat jako boty na krámě, musela by obec smlouvu na tento úvěr zveřejnit podle téhož zákona, když už ne v registru smluv.
Nejde o to, aby i malé obce musely v registru zveřejňovat všechny smlouvy, jde o současný nesmyslný stav. Kdyby zákon upravující zadávání veřejných zakázek netorpédoval veřejné finance takovými nesmysly jako je ta s úvěry, tak bychom nepotřebovali žádný registr smluv zaznamenávající i třeba padesátitisícové smlouvy na dodávky potravin do školky. Nemluvě o tom, že jde i o princip. Ti, kteří EET předhazují presumci nepoctivosti u podnikatelů, se nepozastavují nad tím samým u registru smluv. Jejich předvolební řeči o tom, že EET rozhodně ne, protože ne každý podnikatel je ve vztahu ke státu nepoctivý a registr smluv určitě ano, protože veřejná správa by mohla zhasnout a věřit se jí nedá, jsou pokrytecké, stejně jako argumentace otce registru.
